Géza Včelička / Pražské tajemství

Géza Včelička / Pražské tajemství
Vyřazeno

Tak tahle kniha je po všech stránkách zvláštní. Na titulní straně je vybledlé červené razítko Silnice n. p. Hradec Králové, závod Jičín, provoz Turnov. Nevzpomínám si už, jakou cestou se tedy vlastně ke mně dostala, když původně byla ve fondu závodní knihovny (razítko ukazuje strukturu tehdejších „národních podniků“), tedy vlastně z Turnova, zřejmě jejím zrušením a převodem do jičínské knihovny (a dalším vyřazením?). Cesta knihy, příběh nabytí, aspekt její objektovosti.

To je jeden možný začátek komentáře, na ten druhý, který mě napadl, když jsem ten první někdy k ránu pozapomněl (a pak se mně znovu v mysli vynořil), jsem připadl, když jsem četl zadní stranu přebalu, na níž je přetištěn dopis profesora Mirko Očadlíka, kde říká, „nevím, k čemu bych ji přirovnal“ a dál „došel jsem nakonec k názoru, že je nerozpitvatelná“. To jsem takřka nadskočil,  slova českého muzikologa, jehož Svět orchestru pro mě byl v dětství základní příručkou, otevírá téma žánru, který je výrazným, možná tím nejnápadnějším rysem knihy nejen jako textu, ale jako mediálního útvaru, a jímž bych asi býval tento komentář uvedl, nebýt onoho razítka.

Žánrově je to totiž jakýsi průvodce po části pražského starého města kolem nemocnice a kláštera Na Františku, Anežského kláštera a Haštalského náměstí, vycházející ovšem z autorových osobních vzpomínek (a pro mě rovněž osobních, protože Filozofická fakulta, na níž jsem strávil šest let života, je jen pár kroků odtud), a k tomuto křížení, které knihu umisťuje jistým způsobem zároveň do „pragensií“, přibývá nostalgie žánru, který se vynořil zase ještě o desítky let později, a které reprezentuje z jičínské perspektivy Karel Čermák a jeho staré pohlednice či Jindřich Francek a jeho kniha Zmizelý Jičín, tedy vlna publikací, u nichž zaniklé obce a lokality byly označovány jako „zmizelé“.

Vedle ústředního textu rozčleněného do sedmnácti kapitol je na konci knihy série starých fotografií na stránkách v užším formátu stran, protože některé z nich lze ještě rozložit a za nimi podobně rozkládací „orientační plánek staropražské čtvrti Na Františku s okolím“ z tužšího papíru, což jakoby činilo z této složky knihy tu nejdůležitější část. Kromě rejstříku pak kniha ještě obsahuje zmíněný dopis na přebale, a druhý, od Egona Ervína Kische (sic!, český pravopis) na zadní záložce knihy.

Samozřejmě, ten, kdo bude knihu vnímat jako kulturní místopis, bude „rušit“ čtení o Včeličkových spolužácích a učitelích, sousedech a všem tom ostatním, co patří k osobní perspektivě, než si uvědomí, že právě o to jde, zachovat pokud možno vše, co samozřejmě zachovat nejde, protože se to propadá do minulosti, nicméně tím, že to zaznamenám, tuto skutečnost zvěčním – už „nezmizí“. A tak líčení, jak kluci hráli čáru a proč se babička rozčilovala, je ta jedna nezbytná vrstva, uvědomujeme si, vedle těch všech dalších, líčících historii domů (tam je samozřejmě „pramenem“ nikoli osobní paměť, ale sedm set let, jak říká autor v poslední větě, dějin), objektů, celkové podoby lokality, událostí, ale třeba záznamu textů dobových písní.

Stěží bych mohl reprodukovat na tomto místě vše, co za zachycení pro mě za to stojí či co mě zaujalo, tak alespoň něco. Dům pana z Meyerů s jeho historií přestaveb, místo, kde ve věžičce měl ateliér Antonín Mánes, přičemž v okolí, z něhož je věžička vidět, vane duch doby (ve vedlejším dvoře žil „středověký doktor Jan Krčín Kraňský, lékař Jiříka krále“ (s 39, text v genitivu). O pár stránek dál vysvětleno slovo „mezulán“ (používal můj táta jako laskavou nadávku nebo jak to říci), označení pro výrobce nebo prodejce polobavlněné látky, původně italsky mezzolano, později označované jako „cajk“ (s. 43). Setkáme se na dálku a na neurčito s Karlem Hynkem Máchou, který docházel na František (nelze ale určit, který to byl dům) za Márinkou. A je tu světová výstava, básník Julius Zeyer (s. 38) (a když jsme u té literatury, tak mě napadá i ona beletristická podoba místa, která má v české literatuře svou výraznou linii někdy už od Jana Nerudy přes Ignáta Herrmanna a dalších spisovatelů).

A pak tu je celá řada zachovalých míst, která nepodlehla oné radikální proměně, která tenkrát proběhla se zrušením pražského židovského ghetta (to bychom museli sáhnout zase po jiných knihách) a jejíž další vlnu jsem zažil sám, když na konci secesní Pařížské ulice, výsledku právě oné proměny (proti níž ostatně část veřejnosti protestovala) vyrostl v letech 1968–1974 stylově hodně odlišný hotel InterContinental  (od letošního roku, tedy 2025, přejmenovaný na Fairmont Golden Prague). Z nich bych asi jako nejsilnější zážitek, v mém životě ale z pozdější doby, zaznamenal kostel sv. Šimona a Judy, kde jsem fotografoval několik koncertů pro České doteky hudby. Samozřejmě mám vzpomínky na celou tuto lokalitu, klášter sv. Anežky, Haštalské náměstí a spleť okolních uliček, kde jsem měl pocit jakoby jiného místa, odlišného třeba od židovského komplexu synagog atd.. A ověřuju si, že ulice, které Včelička popisuje, Kozí, Řásnovka (jméno zůstalo spolu se „zbytkem“ budov) a další jsou zachovány, zatímco třeba Vrabčárna či Myší díra, u jejíhož popisu ve stejnojmenné kapitole je vylíčena historie Anežského kláštera, např. i výměna za Klementinum, které pak připadlo jezuitům, myslím nikoli, stejně jako Na Porculánce, Na Krétě, což jsou i názvy jednotlivých kapitol. V souvislosti s Haštalským náměstím autor vysvětluje, že jméno Haštal je počeštěné jméno z latinského Castulus, což byl vysoký úředník římského císařského dvora. A jedna ze samostatných kapitol, Anežská legenda. A nejsou to jen místa spojená s církevní historii, ale i záležitosti profánní, hospody třeba. Sladovny, pivovar, jednotlivá řemesla. A také právě tady jsou Stínadla, ale to je zase jiná historie.

Zbývá zmínit to, co člověka musí napadnout hned na začátku (další začátek), že totiž Géza Včelička je pseudonym. Ano, občanské jméno novináře je Antonín Eduard Včelička. Géza byl pseudonym, který si sám zvolil, inspiroval se Geuzy, což byli nizozemští odbojníci ze 17. století, kteří bojovali proti Španělům, jak lze zjistit např. v Trampském magazínu (byl také trampem, je i autorem několika písní). A ovšem, i autorem dalších (svého času) populárních knih, Kavárna na hlavní třídě či Policejní hodina.

Géza Včelička, Pražské tajemství, Čs. spisovatel, Praha 1966