George Simenon / Obavy komisaře Maigreta

Už po několika stránkách mám intenzívní pocit – ve srovnání s hromádkou starších i nejnovějších detektivek či kriminálních románů – výjimečného talentu spisovatele, který byl ve své době literární ikonou. Obtížně by se to rozebíralo, analýza promyšlenosti fabulace či struktur textu nestačí na postižení něčeho, co při čtení knihy belgického (francouzsky píšícího) spisovatele působí na čtenáře. Je to taky trochu skutečnost, že to je Belgičan (většinou si tento žánr v klasické podobě spojíme s anglofonními autory, kdoví, zda onen efekt „ne-francouze“ nepřebral do své postavy také Hercule Poirot)? Vzpomínám si, že jsem v nějakém magazínu (bylo to 100+1?) v době, kdy George Simenon zazářil na literárním poli, četl jakýsi článek, jenž popisoval jeho způsob práce. Prý si ořezal sto tužek, aby při psaní nevyšel z tempa, a pustil se do psaní. Ráno byl příběh hotový. (Možná si to špatně pamatuju, německá Wikipedie dnes potvrzuje onu fázi transu, nicméně onen „Schreibprozess“ popisuje trochu jinak). Takže – přesto (precizní přípravu, exaktní plány, etc., o nichž se dnešní zdroj zmiňuje) – možná jakási lehkost?

Ovšemže u třeba o několik desetiletí mladšího Milénia člověku mi v některých okamžicích vyrazí pot na čele, ale bylo by nefér srovnávat přece jen trochu odlišné žánry (navíc z jiné doby), u Simenona jsme stále v napětí svého druhu, jinými slovy není tu hluché místo, v určitých intervalech dochází k překvapivým zvratům, přitom jako by se z hlavního hrdiny přenášelo na čtenáře cosi z jeho klidu (či je cosi plynulého i v samotném textu), zároveň tu je řada zneklidňujících momentů, dění má specifickou atmosféru, k níž přispívají nejspíš také určité uhrančivé motivy, podporující účinnost opakování některých vzorců či obrazů, vím, že se mi to nepodaří postihnout, ale vlastně mi ani tak o to nejde.

Žlutý pes

Když dnes budeme hovořit o komisaři Maigretovi, hlavním hrdinovi Simenonových příběhů, budeme mít nejspíš jeho původní literární podobu překrytu tou filmovou, v mém případě asi nejvíce v podání Bruno Cremera. Samozřejmě řadu momentů najdeme rovněž v předloze, opakované zmínky o velkých rukou či očích a určitém způsobu chování, nazývaném ve Žlutém psu, prvním ze dvou příběhů ve svazku s názvem podle druhého z nich, Obavy komisaře Maigreta (mám v ruce tuto vůbec první českou knižní prezentaci, vedle předchozí časopisecké Chudáka by nikdo nevraždil, publikované ve Světové literatuře, tato vyšla v překladu Jarmily Friedlové v Mladé frontě v edici Smaragd, 1965, novela je z roku 1931, kdy vyšly v nakl. Fayard první „maigretovky“, napsané v tomto a předchozím roce) jako lhostejnost (s. 77) či dokonce liknavost (s. 82, takto označeno starostou), nejspíše je vystiženo těmito slovy:

„Kdo Maigreta dobře neznal, toho zcela jistě přivádělo do rozpaků, jak se někdy svými velkými očima upřeně zadíval člověku na čelo, ale přitom vypadal, jako by ho nevnímal. Potom si pro sebe něco nesrozumitelného zabručel a odcházel beze slova, jako by mu ten člověk nestál za odpověď.“ (s. 44)

To je přesně ten pocit, který alespoň ve mně Maigret vyvolává. Zneklidňující dojem určité netečnosti – jenž je ovšem, jak hned řeknu, záměrem (postavy i autora). Předtím ale ještě převedeno do scénky se zmíněným starostou, jenž je v první částí Maigretovým hlavním protivníkem (na stránce 82, k níž jsem odkazoval, ovšem dojde ke zcela překvapivé shodě starosty s komisařem a dokonce jeho ocenění, což představuje jeden ze zmíněných charakteristických zvratů v ději), zde ale ještě v konfliktním duchu:

„Když starosta nalezl Maigreta, jak pokojně sedí v kavárně ve společnosti mladého policisty a pojídá chlebíčky, roztřásl se přední městský hodnostář rozhořčením. »Varoval jsem vás, komisaři. Řekl jsem vám, že vás pokládám za odpovědného za… za všechno… Zdá se však, jak by se vás to ani netýkalo. Pošlu bezodkladně telegram ministerstvu vnitra, abych je uvědomil… o … a požádám je… Víte alespoň, co se venku děje? Lidé utíkají z domů… […]«.“ (s. 51)

V citaci je zřejmý ještě jeden moment, totiž kontrast Maigretova klidného chování a vzrušeného neklidu všude kolem. To je v knize ovšem určitý důležitý moment, jehož význam dohlédneme vlastně až na konci příběhu, po vyřešení případu. Jednak postupně, krok po kroku eskaluje napětí, které je konfliktem vzbuzováno (už na s. 42 čteme: „»Pokračujeme v pátrání!« zabručel Maigret asi takovým tónem, jako by říkal: »A co vám je do toho.« Neboť ve vzduchu byla všeobecná popudlivost. Skoro všem už vypovídaly nervy.“), jednak je toto Maigretovo chování záměrné, souvisí totiž s tím, co v druhém plánu on sám ví, čemu stačí v současné chvíli pouze přihlížet a co bude teprve později odhaleno – a co tímto chováním kmisař vlastně podporuje (a jen určitými důležitými rozhodnutími ovlivní určitý směr toho, co se děje, jakkoli čtenář v tu chvíli neví, proč).

V knize to ovšem není jen nevrlý muž mohutnější postavy, jenž je opřený v kavárně o lenošku a nacpává si lulku, ale také hbitý člověk, který dokáže běžet několik set metrů „v pořádné vichřici“ k hotelu v okamžiku, kdy chce zabránit tomu, aby Ema umyla sklenice, případný předmět doličný v případě pokusu o otravu společnost strychninem (s. 47) či někdo, kdo se po žebříku vysouká na střechu, aby mohl pozorovat protější dům a dění uvnitř, jeden z rozhodujících momentů pro pozdější pochopení všech souvislostí (kap. 7, Milenci při svíčce). Takového Maigreta nejspíš ve filmu (alespoň co si sám vybavuji) až na drobné výjimky nepoznáme. (Je ovšem pravda, jak poznamenává jeden z komentářů na www.databazeknih.cz, že v této novele to ještě není tak typický Maigret, jako v pozdějších příbězích.) Onen zásadní rozdíl ovšem, totiž mezi někým zdánlivě netečně přihlížejícím a naopak tím, jehož bystrý úsudek o to překvapivěji vede k odkrytí všech událostí, dosud se jevících jako zcela nesouvisejících, je zde v obojím případě, v knize i ve filmu.

To, že se ve filmu po celou dobu z hlediska pátrání navenek nic neděje a teprve na konci je vše odhaleno (přiznám se, že mě tento moment někdy až trochu otravuje, jakkoli je právě v oné sérii, jejíž některé díly jsem viděl, charakteristický), mě vede k pozornosti tímto směrem v knize. A je třeba říci, že tomu je podobně. Bereme-li v potaz onu představu detektiva jako člověka mimořádných schopností dedukce, jak si ji přinášíme z „anglické klasické detektivky, v níž zločin se řeší cestou analýzy, dedukce a logické úvahy“ (vypůjčil jsem si ze zadní strany obálky knihy Čtvrtá strana trojúhelníku Ellery Queen, Čs. spisovatel, 1983), pak zjišťujeme především to, že tu všechny tyto momenty nutně musely být, aby mohl být případ uzavřen, ale čtenáři je v závěru v podstatě předloženo dokonale propracované odhalení všech souvislostí, ale prakticky chybějí všechny kroky, které komisaře k tomuto odhalení vedly.

Čtenář si může pouze zpětně dosadit některé okamžiky v ději, které do celého příběhu zapadají, Maigret pak například vysvětlí, proč nechal zatknout doktora Michouxe (motivace v průběhu děje je zdánlivě úplně jiná, komisař vyhoví naléhání starosty, aby prostě kohokoli zatknul, aby se uklidnili obyvatelé městečka Concarneau, kde se příběh odehrává, ve skutečnosti už v tu chvíli ví, o co jde). Čtenář se tedy nepodílí na vlastním okamžiku prozření (aha! moment, vyjadřovaný někdy též vnitřním monologem), to, co se komisař myslí, mu zůstává až do závěrečného efektu v podstatě skryto.

Neplatí to ovšem absolutně, právě třeba ke zvratu názoru starosty na Maigreta vede to, že mu komisař mu přečte svoje zápisky (s. 80 ad., na jiném místě můžeme rovněž sledovat jejich porovnání se záznamy mladičkého inspektora Leroye). Nicméně právě tento rys je, řekl bych, oním klíčovým posunem ke zmíněné klasické detektivce. A podporují jej rovněž (možná právě v určitém protikladu k zápiskům) opakované komisařovy výroky vůči Leroyovi (ale i jiným): „Nedělejte žádné ukvapené závěry! A hlavně žádné dedukce!“ (zde s. 91, jinde třeba: „Já se, pane starosto, nikdy nic nedomnívám!“, s. 75). Komisař není netečný, to, že ignoruje otázky a sleduje své vlastní konání, je naopak dokladem jeho cílevědomosti (a ovšem toho, že ostatním neprozrazuje, kam vlastně směřuje).

Neznamená to vůbec, že by byly negovány logické souvislosti, například hned na druhé straně textu (s. 10) nalezneme, již po první události (postřelení muže, jenž je následně identifikován jako pan Mostaguen) formulaci „… lze jen velmi těžko zařadit do přesného chronologického pořádku“. Důraz dejme na slovo pořádek, jedná se totiž o to, že časová následnost je oním klíčovým prvkem, jenž vede mnohdy k rozluštění záhady, a není pouze základním elementem uspořádání světa, jehož výklad si nárokuje právě logičnost (vzpomeňme ji i v detektivních příbězích, již od počátku tohoto žánru, např. u E. A. Poea), ale i tím, k čemu se upínají tím či oním způsobem vzorce jednotlivých knih (např. už časové údaje u kapitol, u shora zmíněné detektivky Ellery Queen je klíčem ke správnému vyhodnocení vraždy pouhých několik minut).

To, co mě vedlo (podobně jako u dalších detektivek, mnohdy víc jak půlstoletí starých) k tomu, že jsem sáhl po této klasice, byla otázka po stavbě fabule (či syžetu), která bývá u dnešních detektivek/thrillerů rozkošatělá, se sérií mrtvol (sérioví vrazi nabízejí větší prostor pro čtyřsetstránkové svazky). V našem případě je tu rovněž celá řada událostí, jimž je třeba přijít na kloub (mrtvý je tu nakonec jen jeden), nakonec se ovšem ukáže, že všechny jsou záležitostí jednoho velice kompaktního východiska. Tentokrát neprozradím závěr (cíle naznačit strukturu syžetu jsem víceméně již dosáhl), pouze ještě alespoň určitý obrys příběhu:

Můžeme se tedy znovu obrátit ke komisařovým zápiskům, jak je předkládá starostovi v jedné z retrospektiv (výsledná souvislost v nich není pojmenována): „Schránkou na dopisy jednoho neobydleného domu vystřelil kdosi na pana Mostaguena.“ (s. 80, zde a na následující straně jsou popsány i ostatní) To se odehraje hned na první stránce, když dotyčný poněkud podnapilý vyjde z restaurace hotelu „U admirála“, a celé se to později ukáže jako podivný omyl. „Pánové Le Pommeret a Jean Servières, stejně jako číšnice Ema jsou naprosto mimo podezření, protože v té chvíli byli v kavárně.“ Jmenovaní jsou dva z trojice (trojlístku) mužů spojených v událostech, které jsou příčinou všech těchto zprvu zdánlivě jen podivné série jednotlivých případů, třetím je zmíněný doktor Michoux, číšnice sehrála v aféře rovněž zajímavou úlohu. Obchodník s vínem byl jen postřelen, zanedlouho se uzdraví.

„Je sobota, jsem v kavárně se svým inspektorem. Chystáme se s pány Michouxem, Le Pommeretem a Jeanem Servièrem pít aperitiv, když tu se doktor zadívá na svou sklenici a pojme podezření. Rozborem se dokáže, že pernod v láhvi byl otráven.“ Varianty toho, kdo nápoj otrávil, včetně komisaře samotného, který tuto možnost vysloví proti čísnici, na kterou padlo největší podezření, a jejich zkoumání, jsou záležitostí dalšího děje. „V neděli ráno zmizí Jean Servières. Jeho vůz je nalezen nedaleko jeho obydlí a na sedadle jsou stopy krve. »Brestský maják« dostává o těchto událostech zprávu dokonce dřív, než bylo auto objeveno, a článek o tom je napsán takovou formou, aby v Concarneau zřejmě vyvolal paniku. Potom je Jean Servières spatřen v Brestu, nato v Paříži, kde se, jak se zdá, skrývá a kde je, jak tomu všechno nasvědčuje, z vlastní vůle.“ Jak je i těchto slov zřejmé, je tu zřejmý záměr (konkrétních) novinářů vytvořit atmosféru strachu (namířenou ovšem ve skutečnosti směrem k určitým osobám), stejně tak jako předstíranou havárií zmást někoho, kdo by muže, jenž má také i další jméno (Goyard, i to je forma skrývání), ohrožoval. „Týž den v neděli pije pan Le Pommeret s doktorem aperitiv, vrací se domů, tam večeří a krátce nato umírá následkem otravy strychninem.“ Jediný skutečně mrtvý (jak se později ukazuje, společný rys ostatních, pouze zraněných, je skutečně nikoli cíl zabít je, nýbrž zastrašit, případně vydírat, v tomto případě bylo třeba – to ještě Maigret samozřejmě nejspíš ještě neví – umlčet někoho, kdo někoho jiného ve věci ohrožuje vyzrazením). „Týž večer je celník, jdoucí opuštěnou ulicí, postřelen do nohy. Doktor neopustil vězení. Le Pommeret je mrtev. Servières je v té době v Paříži v rukou bezpečnosti. Ema s tulákem se v tu chvíli objímají a pochutnávají si před mýma očima na pečeném kuřeti.“

Jak je zřejmé, Maigret už zde naznačuje v komentáři nějakou možnou souvislost třech mužů, když je uvádí v seznamu možných podezřelých. A rovněž zmiňuje i klíčovou souvislost číšnice Emy a tuláka velké postavy jménem Leon Le Guerec, jejichž milostný příběh je na začátku všech dalších událostí. Na tomto místě prozradím jen, že jeho návrat do malého přímořského městečka je východiskem všeho dalšího, jak shora řečeno, s ohledem na čtenáře naznačím jen základní směr. Maigretovo odhalení zcela na konci pak zůstává zcela neočekávaným překvapením. Pro nenechavce, kteří se přece jen chtějí dozvědět, „jak to dopadlo“, je „řešení“, v knize prozrazené na posledních několika stránkách, uvedené alespoň v hrubých rysech za textem. Alespoň ještě řeknu, že žlutý pes, jenž dal celému příběhu název, doprovází Leona na celé jeho strastiplné pouti, a v průběhu děje je jednou z obětí příběhu, na jehož začátku bylo spiknutí, hamižnost a cynická bezohlednost několika lidí.

Obavy komisaře Maigreta

V druhém případu (publikovaném v roce 1958, je to 52. román ze série s Maigretem) s názvem, který převzala i celá kniha (s pevnou vazbou a charakteristickou grafickou úpravu přebalu edice Smaragd, tentokrát v zelené barvě), se setkáváme s hlavní postavou rovněž v oné charakteristicky rozmrzelé náladě (už tu ovšem nejsou místa, kde by se rozběhl či lezl po žebříku, viz i výše uvedená poznámka čtenáře o výjimečnosti prezentace Maigreta ve Žlutém psu), rozdílná je ovšem podstatná skutečnost: Zatímco ve Žlutém psu se (zvláště nakonec) ukáže, že komisař byl prakticky celou dobu v obraze a jen lehce tahal za nitky, zatímco mátl svou netečností, tentokrát nahlížíme (prostřednictvím tzv. vševědoucího vypravěče) do Maigretova nitra a zjišťujeme, že – jak říká titul – má pochybnosti, tápe, jakkoli snad, teprve ke konci, dostává jistý nápad. Tento pocit dává najevo po celou dobu dění: „Pokrčil bezradně rameny, byl tím případem vyveden trochu z míry.“ (s. 195) „Měl pocit, že tápe […].“

Celou dobu vytváří autor atmosféru ospalosti, únavy, nicnedění, jakési retardace, vlastně nejen u Maigreta, jenž je unaven žárem ze sálajících radiátorů, které mají vytopit služebnu v době lednových mrazů. I inspektoři jsou hned v prvním odstavci textu „nevyspalí“ a „s červenými očima celí vyjevení“ (paradoxně v opačné situaci, totiž „horečném období, kdy se případy hrnou jeden za druhým“), tedy lze říci, že toto období, kdy „lidé žili po svátcích jaksi zpomaleně, vzpamatovávali se ještě po vypitém alkoholu“ atd. vystoupí na základě kontrastu, který (můžeme to ostatně takto zobecnit) je základním stavebním kamenem textu, vzbuzujícím posléze patřičné napětí. A obecná nálada je propojená s náladou komisaře Maigreta.

Doložme ještě alespoň letmo uvedenou charakteristiku z textu: Maigret je „zamyšlený“ (s. 132), „neměl snad také právo být v takový šedivý a smutný zimní den trochu mrzutý? Byl vlastně rozmrzelý už od rána […]“ (tatáž situace, s. 132), „[Xavier Marton, hlavní postava případu] nalezl dost těžkopádného chlapíka, otupělého žárem přetopených radiátorů, který se na něho díval málo povzbudivě, s unuděným a zasmušilým výrazem.“ (s. 133) „Jestliže se toho rána projevil při rozhovoru s prodavačem elektrických vláčků těžkopádně a jako duchem nepřítomný, stalo se tak spíše bezděčně, jakési otupělosti, ospalosti.“ (s. 148, zatímco jinde se dočteme, že tento výraz může být i způsobem, jakým mate Maigret svého protivníka; říká to vzápětí: „Teď, když mluvil s paní Martonovou, našel opět svou úřední těžkopádnost, tu, kterou si kdysi, když byl ještě mladý a nesmělý, osvojil, aby oklamal osoby, s nimiž mluvil, a která se mu nakonec pak stala téměř neuvědomělým reflexem.“ A opět je to onen právě zmíněný protiklad.)

Zajímavou vrstvou Maigretova přístupu a jeden ze způsobů, jak v celém případu přijít věci na kloub (a zároveň vrstvou textu, protože se v něm objevuje řada citací) je komisařovo sledování odborné literatury, kterou najde v šéfově knihovně: čte „díla o soudním lékařství“ či „psychiatrická díla“ (s. 155), v textu se citují úryvky o neuróze, paranoii, psychóze a názory na ně z knih, kterou Maigret pročítá. Promítá se to do rozhovorů, např. s Martonovou ženou: „Zdá se mi, že je pořád stejně deprimovaný.“ „Říkáte, že je deprimovaný, ale ne rozčilený?“ (s. 147), doma komentuje, že má „případ s blázny“ (s. 157). Přesto „Maigret tedy v celé záležitosti ani trochu nepokročil […]“ (s. 138, po prozkoumání problematiky psychopatologie). A dále: „Komisař stále váhal, uvědomoval si, jak velkou odpovědnost na sebe bere. Jestli Marton trpí nějakou duševní chorobou, může mít odpověď dalekosáhlý vliv na jeho chování v budoucnu“ (s. 175 ad., při druhé Martonově návštěvě, když má podle pravdy potvrdit, že u něj byla jeho žena, znovu potvrzuje, že Steiner popírá, že on je blázen, ale že jej žena chce zabít), atd.

Nebudeme prozrazovat efektní závěr celého případu, bude ale nejspíš nezbytné nastínit alespoň základní fabuli celého příběhu. Krátce po sobě komisaře Maigreta v jeho služební místnosti na nábřeží Zlatníků navštíví podivný chlapík (zmíněný Xavier Marton) s úvodní větou, že není blázen, což má (jak už výše řečeno) potvrzeno od neurologa doktora Steinera, jenž v dalším vysvětlování hovoří o svém zaměstnání prodavače v obchodním domě Louvre a svém koníčku či posedlostí (říká, že je „odborníkem“), zabývá se totiž „instalováním elektrických vláčků“, ale také svých obavách, že jej jeho žena chce otrávit, a poté právě tato žena (Gisela Martonová), která naopak říká, že má obavy o něj (nemá strach z něho).

I její chování je podivné už tím, že sama přišla (s tím, že ví, že zde ráno byl manžel, kterého sledovala) a vyzvala komisaře, aby jí kladl otázky, když předtím vylíčila, že je manžel přepracovaný a chová se podivně, dále pak vypoví, jak se s ním seznámila, když pracovala rovněž v tomtéž obchodním domě, kde ale také pracoval Maurice Schwob, jenž si jí zde všiml a po svém osamostatnění a vytvoření firmy Harris ji přizval prakticky jako společnici. S nimi v jednom domě nyní žije po smrti svého prvního manžela její sestra Jenny – což je, jak se později ukáže základ trojúhelníku, z něhož, vedle nenávisti (viz dále) vyplyne celý zásadní problém, který vyústí ve smrt jednoho z nich.

V průběhu dalšího děje se ukazuje, že pro Giselu je, stejně jako možná i pro Xaviera, jenž v dětství vyrůstal kdesi po domovech, nejdůležitější (až do extrémů) kariéra, zatímco vše ostatní je tomu podřízeno, včetně užití nejrůznějších forem přetvářky. Paralelně s tím, co komisař ví z těchto rozhovorů (nemůžeme je nazývat výpověďmi, nejedná se o policejní vyšetřování, spíše padnou slova jako žádost o pomoc), komisař vysílá své inspektory, aby zjistili o těchto osobách příslušné informace (v různých převlecích, prodavač v obchodním domě jej nicméně odhalí, pak v roli pojišťovacího agenta, v další kapitole v prodejně spodního prádla u paní Martonové kupuje „dívčí noční košili“ pro údajnou snoubenku), také proto, že při prvním rozhovoru s Martonem byl ředitelem na chvíli odvolán a muž mezitím odešel, takže rozhovor nedokončili (další rovina je rozhovor s nadřízenými, nejdříve ředitelem, poté generálním prokurátorem, vzhledem k tomu, že jakákoli jeho oficiální aktivita je problematická či na hraně, je to tedy „spíše jen taková věc lidského svědomí“, s. 159, prokurátor sledování povolí s podmínkou, že musí být diskrétní).

A další paralelou (v jiném „řezu“) jsou komisařovy osobní záležitosti (také jeho ženě doporučil lékař, aby zhubla, ale on o její návštěvě u něj nemá vědět, ale i zde se řeší „léky“, a ostatně i Maigretovi jakási stará paní doporučí návštěvu lékaře, protože se na každém čtvrtém schodě zastavuje), od doktora Steinera (jenž se tváří neochotně, později se vysvětlí důvod) se chce dozvědět (marně) něco o psychickém stavu Martona, jehož Steiner léčil, s lékařem své ženy Pardonem pak diskutuje o lécích (fosfid zinečnatý, jenž se užívá též na krysy) a duševních chorobách či lécích, jak už ostatně zmíněno či naznačeno ve výpiscích.

Jestliže tu pak je na jedné straně odborná stránka celého případu (chemické látky, psychopatologie), pak jako by zrcadlením (a zároveň paralelou) této věcnosti byly emoce, které ale nejsou předmětem analýzy či deskripce, nýbrž ale součástí mezilidských vztahů. Tak čteme, že Maigret má „rozmíšky s některými soudci“ (s. 161), a je proto „rozzlobený“, o vztazích mezi policií a „palácem Spravedlnosti“, někdy napjatých (a v pozadí zaslechneme i jejich vysvětlení ve společenských rozdílech obou), psychologický rozbor ozřejmuje s použitím termínu „komplex méněcennosti“ a úvahami z odborné literatury (další citace), skutečnost vztahu mezi manželi Martonovými, totiž když se pak Xavier konečně opravdu něčím stal, opět ho žena tím, že ho „převýšila“, pokořila atd.

A to, že moje předchozí úvaha opozice a zároveň paralely věcnosti a emocí potvrzuje v textu komentář ke vztahu třech osob (nazývá je „trojlístek ze třídy de Châtilon“, s. 164), o němž Maigret přemýšlí tak, že říká, že to byla „hra, při níž se skládají obrazce z dílků“ „jenomže v tomhle případě těmi dílky byli náhodou lidé“ (s. 165). Nenávist, která v tomto trojúhelníku vzniká a vede k tomu, že se do příběhu dostává komisař Maigret, je pak zároveň (a především) výsledkem vypočítavosti, kterou v životopisech těchto lidí Maigret vnímá. Jedním příkladem této vypočítavosti (to už málem prozrazuju výsledek celého případu) je, když při druhé návštěvě Marton vysvětlí (s. 182), že v případě, že by jej žena chtěla zabít, má nabitý revolver. To je relevantní motiv, který se skutečně odehraje, jen trochu jinak, než byl původně naplánován.

Paradoxem je, že Maigret má před sebou všechny indicie, poukazující k možnému spáchání budoucího zločinu a celý případ se liší od všech předchozích, které komisař řešil a je tak trochu „naruby“ (takto to komentuje i jeden čtenář na www.databazeknih.cz, napadá mě název příběhu Raymonda Chandlera Případ naruby, jenž jakoby mohl být oním principem inspirován i vzhledem k roku vzniku, 1961, v originále Playback), zároveň mu všechny okolnosti zabraňují, aby jednal jinak, než jedná. Zločin se pak opravdu stane podle všech předem identifikovaných souvislostí – přesto ale zbývá prostor, aby se čtenáři (ovšemže i zde z velké části prostřednictvím zúčastněných osob, jakkoli i komisař skládá jednotlivé dílky, jak k sobě patří) dostalo dostatečné porce úžasu nad překvapivým závěrem celého příběhu (vyzradím jej v poznámce pod textem, aby nebyl ten, kdo si přečte tento komentář, o efekt připraven).

Proti sobě stojí v románu vedle již některých zmíněných opozic/kontrastů/protikladů, jak si nejspíš uvědomíme, především emoce, které vedou k překročení únosnosti vztahů a ke kriminálním činům. Posuzujeme-li příběh z tohoto úhlu pohledu, není vlastně důležité, jak konkrétně „to dopadlo“ (skutečný výsledek s pomocí určitých manipulací vlastně dopadl jinak, než měl), zřejmé je, že k nějaké vraždě „muselo“ dojít.

Kromě toho ale vnímáme i (v některých komentářích akcentovanou) lidskou stránku komisaře, jemuž na oněch osobách, přestože by podle služebních předpisů nemusel cítit jakékoli pochybení, záleží (znovu: přestože navenek působí jako morous, dokonce bez zájmu), dělá si o ně obavy, klade si otázky, zda by nemohl neblahému průběhu událostí nějak zabránit. Čtenář samozřejmě ví, že Maigret není strohý úředník či necita, už z kapitol líčících jeho láskyplný vztah ke své manželce (můžeme si zase na okamžik odskočit – je Columbova nikdy se nezjevující manželka variací na toto téma?) víme, že je Maigret v jádru citlivý člověk, ale není to jen měšťácký rámec spokojené rodinky, do něhož bychom jeho postavu vtěsnali, komisař vnímá s citlivostí (a případně i s určitou trpkostí) i osoby svých případů, jak to cítíme třeba i z jednání s Jenny (přestože zabila, ví, že je to, kromě zvrtnuté situace, i výsledek jejího zoufalství) – („Nepředstavovala si, že by komisař snad mluvil o jejím propuštění na svobodu, ale že jí přeje, aby to všechno už měla za sebou.“ s. 230).

A jak to vnímá, po oněch neformálních výsleších, jimiž příběh končí, u Gisely, kterou měl chuť „vyhodit“, a u níž má (jsou to již poslední) pochybnosti, zda „udělal dobře“, když jí dovolil, aby si mohla zatelefonovat („[…] poněvadž jsem myslel, že bychom se mohli něco dovědět.“ s. 233), protože ona (ta, která byla nejnecitelnější) ze všeho vyšla bez následků a nyní „právě sedí v taxíku, drží si před nosem zrcátko a pudruje se…“ (s. 234), než dojede k „Mauricovi“, jehož nemiluje, jen ho využila pro svůj kariérní vzestup.

A ty zásadnější pochybnosti (což je vlastně varianta na titulní slovo „obavy“)? „Určit, kde začíná a končí hranice odpovědnosti je mnohdy takřka nemožné, je to jakási oblast stínů. Tomu, kdo se tam odváží vkročit, hrozí nebezpečí.“ (s. 232) Význam této úvahy ale není spekulativní, a netýká se Maigreta samotného, jak je zřejmé z následující věty: „A přece se na této hranici bezradně zmítaly dvě bytosti, kdežto třetí…“ (s. 232) Následuje komentář k už zmíněnému vypočítavému chování Gisely a závěr, který ukazuje, že Obavy komisaře Maigreta (a nejspíš i řada dalších jeho případů) není jenom detektivka, ale dílo s určitým přesahem: „Pro něho případ skončil. Teď už se jím budou zabývat soudci. V žádném případě by nechtěl být v jejich kůži.“ (s. 232, poslední věty textu)

Poznámka. Následující text vyzrazuje rozuzlení:

První příběh (Žlutý pes): Le Guerec pašoval na své lodi Krásná Ema kokain, stal se ale obětí spiknutí, kdy mu byla zabavena loď a výtěžek si rozdělili agent prohibičních úřadů a „tři lotři“, kteří na začátku příběhu popíjeli v hotelu U admirála v Concarneau (všichni byli dohodnuti už předem) a Le Guerec se v Sing-Singu ocitl v drsném vězení. Když se mu podařilo se z vězené dostat, chtěl se pomstít – nechtěl je ale zabít, „Chtěl jsem, aby poznali, co je to kriminál!“ (s. 104) Chtěl Michouxovi nahnat strach, „který by ho dohnal k tomu, aby po mně vystřelil.“ Toto vypoví, a v poslední kapitola (11 – Strach) příběh dokončí Maigret, když vysvětlí, jak se pokoušejí tři muži bránit této hrozbě, jeden uprchne a „sehraje komedii, že byl přepaden, zařídí to tak, aby se myslelo,že je mrtev a že jeho tělo hodili do vody v přístavu“, je také autorem poplašného článku v Brestském majáku (proti žlutému psu a tulákovi, tak, aby se ho někdo jiný zbavil). Le Pommereta, který „je patrně v pokušení oznámit všechno policii“, je Michouxem otráven. Také doktor hraje komedii, matka mu pomáhá, trestu nejspíš ale neujde (to už záleží na jiných). Komisař pokryje podezření vůči Emě, která nasypala jed do láhve pernodu. Milencům dá ještě trochu peněz, aby mohli odjet do Havru.

Druhý příběh (Obavy komisaře Maigreta): Marton nasype do vlastního šálku jed, ovšem jen v dávce, která není smrtelná, aby „mohl tak ospravedlnit zamýšlený zločin“, totiž zastřelit svou ženu Giselu, kterou nenáviděl a podezříval (alespoň to říkal Maigretovi), že jej chce otrávit. Protože ale Gisela šálky přemístila, vypila dávku a bylo jí jen špatně. Smrtelnou dávku jedu, určeného její sestře, nasypala do jiného šálku Jenny, nicméně vypil ji Marton. Nevěděla, že Marton nechtěl svou ženu otrávit, ale zastřelit a manipulaci s jedem zamaskoval, „hřmotil noži a vsypal do vlastního šálku fosfid tak rychle, že se švagrová, která stála zády k němu, domnívala, že v poslední chvíli ztratil odvahu.“ Ke střelbě pak už nedošlo.

Příběh je rovněž 47. díl francouzského TV seriálu (1991–2005), jehož několik dílů bylo natočeno i v Praze, 11 dílů točil český kameraman V. Smutný a dva režíroval J. Herz, tento natočen v roce  2004. Podrobnější prozkoumání by možná přineslo další informace, zachytil jsem, že v jednom díle hrál epizodní roli Tomáš Hanák.

https://www.databazeknih.cz/knihy/komisar-maigret-obavy-komisare-maigreta-61487
https://www.databazeknih.cz/zivotopis/georges-simenon-2314
https://de.wikipedia.org/wiki/Georges_Simenon
https://de.wikipedia.org/wiki/Maigret_und_der_gelbe_Hund
https://de.wikipedia.org/wiki/Maigret_hat_Skrupel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bruno_Cremer

Georges Simenon, Obavy komisaře Maigreta, Edice Smaragd, sv. 31, Praha 1965