Galerie Rudolfinum

Galerie Rudolfinum
ještě pár poznámek

Tento podtitul má vlastně dvojí význam. Ten první se vztahuje ke skutečnosti, že den poté, co jsem byl v Galerii Rudolfinum na Kinterově výstavě, zopakovala tuto návštěvu v jiném kontextu moje žena, přinesla domů týž materiál jako já předtím a večer jsme se bavili o svých dojmech, tím druhým bylo, že jsem ještě opravdu „zapomněl“ pár věcí k původnímu komentáři dodat, přičemž tyto poznámky s vlastní výstavou volně souvisely. Takže je to taková intertextová metafora.

Při pročítání novin si uvědomuju, jak pestré formáty měly výstavy v Rudolfinu, od těch klasických monografických či tématicky monografických (Cindy Sherman: Retrospektiva; František Drtikol / Fotograf, malíř, mystik; Václav Stratil: Česká krajina) přes takové, které představovaly chronologickou následnost několika výstav za sebou (Flaesh, 2015, „sled pěti po sobě následujících samostatných výstav. Každá s odlišným půdorysem i rytmem prezentace, které se v závěru spojily v jeden cyklus, propojující a interpretující díla všech umělkyň), komplexů přesahujících samotný prostor galerie a dokonce samotné české metropole (Decadence Now, 2010, zahrnující Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Dům umění města Brna, DOX a Západočeskou galerii v Plzni), variabilní či interaktivní projekt s účastí řady umělců (Hnízda Her, „šestitýdenní proměnlivé hřiště kombinující vizuální, hudební a divadelní formy ve vzájemně otevřené hře za stálé účasti různých těles, autorů a hostů“ v koncepci Petra Nikla), prezentace významných zahraničních autorů (Ana Mendieta: Stopy; Georg Baselitz: Obrazy 1960 – 2008; Damien Hirst: Život, smrt a láska), výstavy přenesené (Taryn Simon, z drážďanského Albertina), nová umění (Tváře, „fenomén tváře ve videoartu“) a celá řada dalších.

V přízemí se poměrně velké hloučky vydávaly do prostoru označeného zvláštní světelnou ikonou a označením „Artpark“. Žena mi potvrdila, že se totéž opakovalo s tím, že se tímto směrem vydávaly školní výpravy, byl pracovní den, a tedy i den školního vyučování. Bylo od počátku zřejmé, že didaktický projekt je pojednán nejen interaktivně, ale i s humorem, o čemž svědčil letáček vysvětlující obsah Artparku jakožto „Prostorový průvodce současným uměním“ a kresbou dvou antropomorfních stromů, z nichž jeden se (v obláčku) ptá, „Co se tady váliš, klacku jeden!“ a druhý odpovídá, „Já se neválím, já jsem exponát!“ Nedovedu posoudit, zda tato sémiotická metafora otevře mysl mladého návštěvníka, nicméně nabídka orientovat se v něčem, na co nemusí být právě jednoduché odpovědi (zatímco je samozřejmé, že na vše ostatní, počínaje hrou na hudební nástroje a konče lyžováním, případně užíváním komputeru máme kurzy a školení) je určitě vítané.

Jestli dobře rozumím, tak vedle vlastní expozice, na níž jsou odpovědi na otázky, formulované jako ty, které „jsou pokládány v galerii“, tedy „Jak vzniká umělecké dílo?“, „Kdo je vlastně umělec?“, „Co všechno může znamenat obyčejné jablko?“, „Proč může být i záchod umění?“, „Které světové galerie a muzea jsou nejzajímavější?“, „Umí současní malíři vůbec malovat?“, „Jakou cenu může mít umělecké dílo?“ a nejobtížnější, protože nejobecnější otázka „Co je umění?“, je k dispozici celoroční (devítiměsíční) kurz, tj. 36 lekcí, za 2500 Kč, který se koná každé úterý (název Artparking), pro děti od 7 do 12 let, a kromě toho, pro studenty od 12 do 18 let otevřené dílny s návštěvami výstav a diskusemi pod názvem Artpark Akademie, tentokrát zdarma.

Sám jsem si v rychlosti expozici proběhl a měl jsem dobrý pocit, například otázka „nejzajímavějších galerií“ byla pojednána s řadou podotázek (které jsou nejdražší, naopak nejlevnější, největší atd.), mírně provokativní formulace jako „Může být i záchod umění?“ myslím postrčí diváka (zřejmě nejen prostřednictvím Duchampových ready made) do prostoru moderního umění, k čemuž dopomohou určitě i vyjádření umělců o umění, jakási zkrácená podoba někdejší proslulé publikace. Příkladem může být na letáčku uvedená věta Josepha Beuyse „Účelem umění je učinit lidi svobodnými a tím pádem je pro mě umění vědou o svobodě.“

Ve stejném formátu nabízel stojánek s materiály skládačku z kartonu téhož formátu a podobnou grafikou a názvem Kakalík pro Rudolfinum. Samozřejmě se začnete pídit, kdo se skrývá za zřejmým pseudonymem, je jím David Kalika (nar. 1977 Havířov), který se zabývá komiksem a vydal už několik komiksových knih, znám je obrázkem žlutého kuřete, o němž se hovoří i v některých rozhovorech, které jsou dostupné na internetu stejně jako vizualizace projektu pro Rudolfinum, to na stránkách www.kakalik.cz, kde je mimo jiné k vidění obsah vnitřní strany skládačky, která je reprodukcí jednoho z panelů v expozici (Galerie Rudolfinum a ikony umělců).

Info

https://www.galerierudolfinum.cz/cs/artpark/o-artparku/
https://www.facebook.com/events/170080313418091/
https://artalk.cz/2016/09/01/7-9-2016-otevreni-edukacniho-prostoru-artpark-v-galerii-rudolfinum/

Kakalík pro Rudolfinum
https://147976.w76.wedos.ws/domains/portfolio.kakalik.cz/portfolio/items/galerie-rudolfinum-artpark/

FB profil
https://www.facebook.com/kakalik/
Další info
https://www.protisedi.cz/article/kakalik-kreslit-zvanit
https://prazsky.denik.cz/kultura_region/kreslir-kakalik-obrazek-je-pro-me-malo-ukecany-a-kniha-zase-moc-20160304.html