Galeazzo Gualdo Priorato / Historie života Albrechta z Valdštejna

Jednou z nejnovějších knih na českém knižním trhu o „vévodovi frýdlantském“, kterýžto přídomek je součástí celého titulu spisu italského historika 17. století Galeazza Gualda Priorata, je zároveň jedním z nejstarších literárních textů, věnovaných Albrechtovi Eusebiovi z Valdštejna. Tedy nejstarších podle doby vzniku italského originálu, z něhož byla nyní, tedy v roce 2016, Historie života Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského přeložena Evou Klímovou a veřejnosti zpřístupněna v nakladatelství Dauphin. V Jičíně, městě zamýšleném a budovaném coby sídlo jeho budoucí, už neuskutečněné říše, ji představil docent Zdeněk Hojda v Porotním sále zámku, který kdysi Valdštejn zbudoval na troskách zámku smiřického, jenž – je to ten známý příběh, který naposledy připomněl dr. Jindřich Francek, rovněž autor životního příběhu vévody v knize Navzdory závisti, zde ovšem v knize Příběh tajné lásky aneb Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál – po oněch neblahých událostech vyletěl do povětří. Zmíním zde kontextuálně, že Zdeněk Hojda byl mj. jedním z hostů jednoho dílu pořadu České televize Historie.cs, věnovaného Valdštejnovi pod názvem „Valdštejn – génius, zrádce nebo patron pragmatiků“ (11. 3. 2010).

Jičínská beseda, pořádající pravidelně zajímavé a kvalitní přednášky, pozvala historika a spoluautora prvního českého vydání Prioratovy Historie, jenž se podílel vysvětlujícími poznámkami, pro čtení knihy běžným čtenářem, neodborníkem v historii, důležitými a podstatnými. Výchozí myšlenkou přednášky, která se konala 24. listopadu 2017 (můj příspěvek viz odkaz pod textem) pod názvem Albrecht z Valdštejna v evropské literatuře 17. století, byla skutečnost, že Albrecht z Valdštejna byl již ve své době do té míry proslulou a populární osobností, že se jeho život a smrt stala již v aktuální době tématem řady literárních děl, přičemž právě Prioratově monografii věnoval docent Hojda podstatnou část večera.

Příčinou toho, proč se Gualdova kniha zůstala dlouho nepovšimuta a proč český čtenář setkává s knihou italského vojáka a diplomata, geografa a historika teprve po 375 letech od jejího vydání v Lyonu, je, jak uvádí Alessandro Catalano ve své úvodní studii Dějiny jako dobrodružství, dobrodružství jako dějiny v životě a díle Galeazza Gualda Priorata (1606–1678), „jistě ten, že je napsána italsky. To způsobilo, že ji nepoužil ani Josef Pekař, který Gualda zmiňuje všehovšudy pouze třikrát a vysloveně říká, že jej citoval z druhé ruky.“ (s. 39) A to navzdory tomu, že, jak Catalano ve svém textu Gualda představuje, se jedná o autora ve své době velice populárního a produktivního. Tak jej ostatně uvádí i anotace na stránkách Literárek (literarky.cz), kde je zveřejněna i delší ukázka:  „Čtenářské vydání dosud knižně nepublikovaného životopisu slavného vojevůdce Albrechta z Valdštejna od neméně slavného italského barokního historika Gualda Priorata. Doplněno předmluvou Alessandra Catalana, ukázkami původního vydání a řadou dobových ilustrací.“ O samotném Gualdovi Prioratovi jsem v prostoru internetu nenašel v češtině žádné podrobnější informace, nejbližším zdrojem je stránka na německé Wikipedii, pak samozřejmě na zdrojích italských (např. internetová encyklopedie na stránkách www.treccani.it).

Ve své době byl ale Priorato „jedním z nejslavnějších a nejvlivnějších evropských historiků. Jeho knihy vycházely v různých vydáních a byly hojně překládány do nejdůležitějších jazyků.“ (Catalano, s. 7) Catalano uvádí důvody pozdějšího opomíjení, zvláště proměnu Evropy v 19. století a s ní související jiné požadavky na práci historika. Ta u Priorata vychází nikoli z kritického rozboru pramenů, jak jsme dnes zvyklí (u něj se naopak prakticky nevyskytuje), rodák z Vicenzy zná Evropu z vlastní zkušenosti ze služeb řadě vlivných osobností, pro něž svá díla i psal, k dalším pramenům naopak nezaujímá kritický přístup, nýbrž je naopak bez dalšího uvození přejímá. Tím se vysvětluje i šíře Prioratovy literární produkce, týchž knih, často vycházejících v různých podobách u různých vydavatelů a přizpůsobených potřebě toho kterého vydání (osobnosti, jíž je kniha věnována), „historik 17. století […] ochotně nabízí své služby mocným celé Evropy a vydává se za sběratele a pořadatele dat“ (Catalano, s. 12).

V Čechách byly rozhodujícím momentem pro skutečnost, že italština byla podceněna, „zuřivé diskuse o česko-německém bilingvismu, které zastřely její roli jako kulturního jazyka aristokracie, jež se pohybovala kolem vídeňského dvora“ (Catalano, s. 9-10). Prozkoumání úlohy italštiny, zvláště politické historiografie, v barokní době je ale i dluhem dnešního bádání, které jsou postupně vyrovnávány teprve nedávno. To objevuje pravou úlohu tehdejších dějepisců: „V určitém smyslu se v této době začínají stírat hranice mezi historií a zprávami o soudobých událostech. Práce historiků, kteří už nebývají jen literáty z povolání, začínají častěji připomínat koláž různých pramenů. Zprávy, historiografie a diplomacie se tak stávají součástí rafinovaného pokusu panovníků o ovládání mediálního světa.“ (Catalano, s. 13) Tak tomu bylo v řadě případů i se spisy o Valdštejnových válečných taženích.

Catalano ve své studii modeluje portrét toho, koho současníci měli za „nejlepšího historika naší doby“ (Catano, s. 17), líčí jeho dobrodružný život plný zvratů, účast v řadě bitev a ve službě různých vladařů, včetně té „u Albrechta z Valdštejna pod Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy,“ (Catalano, s. 19), kterou ale „musel opustit v roce 1632 po rvačce“ (tamtéž), jeho literární dráhu počínající velkolepým zpracováním evropských dějin v knize Historia delle guerre …, vydané v roce 1640 v Benátkách a pokračující řadou prací věnovaných Francii v době, kdy s touto zemí rozvíjel stále těsnější vztahy, pobytem v Římě, kde získal velkou popularitu dalšími spisy, jakož pokračováním této dráhy na různých místech Evropy. Autor hovoří například o cestách „1659 do Paříže, 1660 do Benátek, později do Anglie“, uvádí se „cesta s královnou do Švédska a do Dánska“, posléze „a nakonec strávil skoro dva roky jako vyslanec u říšských kurfiřtů, knížat a měst“ (vše Catalano, s. 26-7).

Zmínil jsem ovšem jen některé zastávky a peripetie z rozsáhlého výčtu prací (mnohé jsem vynechal, například bohatou korespondenci s církví, která byla značným zdrojem příjmů; nemohu reprodukovat celý text, jistou náhradu lze nalézt na příslušné italské či německé stránce Wikipedie), na závěr uvedu tedy ještě alespoň typově jednu rozsáhlou oblast Prioratovy produkce, totiž „knihy, který bývají označovány jako »biografie«“ (Catalano, s. 29), k nimž vlastně patří i kniha o Valdštejnovi.

Zajímavá je pozornost, jakou Priorato Albrechtovi z Valdštejna věnuje, i to, čeho si u této historické osobnosti všímá. V italském kulturním kontextu byla „velmi často problematizována“ otázka viny, později jedno ze základních témat, z něhož vycházelo hodnocení této evropské osobnosti. V řadě publikací se uvádí věta „Nejsem zrádce, ale byl jsem pěkně zrazen!“ (Catalano, s. 43), v prostředí benátské akademie „neznámých“ je postava Valdštejna aktualizována nikoli jako v té době oblíbený stereotyp náboženského hrdiny, nýbrž jako osobnost, jehož sláva a tragický konec se nabízely „jako ideální příklad pro moralizující uvažování nad minulostí.“ (Catalano, s. 45). Také u Priorata je zřejmý „sklon k morální sentenci (viz hojné označení hvězdičkami v monografii o Valdštejnovi), který byl interpretován jako jeden z klíčů, které vedly k vytváření moderního historiograficko-moralistického kánonu.“ (Catalano, s. 51).

Tomu odpovídají i první věty Prioratova textu, jimiž autor začíná po dedikaci „Králi“, úvodu „Čtenáři“ a „Přehledu nejvýznamnějších věcí“, jakémusi abecedně řazenému seznamu, odpovídajícímu dnešnímu rejstříku, a odpovídajícímu „orientačním sentencím“ (jak tyto marginálie označuje ediční poznámka): „Hle, čtenáři, obraz v zrcadle vrtkavé Štěstěny. Hle příklad hrdinských činů, které se zrodily z velkorysosti a staly se slavnými. Vrtkavost osudu však nakonec přivodila jejich pád a zhroutily sena scéně slzavého divadla. Hle iluzorní obraz slávy, která se v hlasité ozvěně své velikosti rozšířila až na konec světa a otřesena nespravedlivou zlovůlí zůstává uboze sražena do žalostné tragédie.“ (Priorato, s. 73)

Tato moralistní poloha, zkombinovaná s povahokresbou postavy, jíž je kniha věnována, je základním stylistickým i obsahovým východiskem Prioratova přístupu k tématu. Nedozvíme se věcné podrobnosti o jednotlivých válečných taženích, místech budování vévodova impéria, neřku-li o krajinné architektuře a spolupráci s italskými architekty (na to pomýšlím právě vzhledem k tomu, že Priorato byl Ital), snad jediná zmínka o tomto tématu je tato: „Po [prvním] odstoupení ze své funkce se uchýlil do překrásného pražského paláce, který sám nechal postavit, stáhl se do soukromého života zabývající se úvahami o Zemi a oddávaje se zcela svému obvyklému studiu astrologie.“ (Priorato, s. 169) Důraz je položen na jeho vlastnosti, promítající se pak do jeho osobnosti především vojevůdce. „Podobně jako Luna mění svůj tvar, i Valdštejn už od dětství měnil své představy a záměry. Byl stálý ve své nestálosti, ta pro něho byla příslovečná.“ (Priorato, s. 77) Protože Valdštejnova povaha byla stejně tak vznětlivá jako živá a netrpělivá, snadno se nechával unášet hněvem pro každou drobnost, která právě neodpovídala jeho duchu nebo byla v rozporu s jeho představami.“ (Priorato, s. 109)

Priorato ukazuje Valdštejnovu velkorysost, jeho důraz na schopnost a inteligenci, které si vybíral do své služby a nelibost vůči těm, kteří se jen usilovali zalíbit. Všímá si, jak obratně je informován o veškerém dění, zvláště záměrech ostatních rozhodujících subjektů v evropské mocenské hře (dnes bychom hovořili o tajných službách). Priorato uvádí z vlastní zkušenosti, tedy podle informací jednoho ze současníků: „Že totiž Valdštejn vydal asi dvacet tisíc zlatých měsíčně jen na špehy a dárky pro své přívržence, kteří setrvávali v řadách nepřátel a u mnohých panovnických dvorů.“ (Priorato, s. 120) To byla cesta ke správným rozhodnutím, které bylo třeba činit.

Vlastní Valdštejnovu biografii sleduje autor jen ve velmi hrubých rysech (nenechme se mást slovem „historie“ v názvu textu, jakkoli bychom podle něho očekávali chronologický a podrobnější postup), sledujeme původ, nedlouhý čas, kdy byl panošem, pobyt v Německu a dalších evropských zemích, Francii, Anglii a Holandsku, podrobněji se věnuje jeho pobytu v Itálii (Neapol, Padova), první ekonomicky výhodný sňatek („avšak zlato posiluje činorodého ducha a tak, která má bohaté věno, nebude nikdy stará“, s. 87), službu arcivévodovi Ferdinandovi, dobu, kdy se „z císařovy vůle stal velitelem vojenských oddílů Moravy, provincie ve své věrnosti zprvu váhavé, posléze však se postavivší na stranu českých povstalců“ (s. 93, dnes rovněž jedno ze zajímavých témat, nedávno soumezně probírané např. v České televizi v již zmíněném pořadu Historie.cs, 17. 3. 2018, díl Moravská Bílá hora“), které se (neúspěšně) pokoušel převést – rozhodnutí mezi „katolictvím“ či „věrnosti stavům“ – k císaři. To byl jeden z prvních kotrmelců v dramatické linii Valdštejnova života.  

Ovšemže se na příslušných místech setkáme se zmínkami o historických osobnostech, známých právě z kontextu valdštejnské historie: je to vlámský generál a polní maršál Tilly, hrabě Pappenheim, který se podílel na vítězství katolíků na Bílé hoře a byl smrtelně raněný během bitvy u Lützenu, Ottavio Piccolomini, italský generál, velitel tělesné stráže Albrechta z Valdštejna či hrabě Gallas  a další. A samozřejmě rovněž padnou jména míst významných bitev, vedle už zmíněného Lützenu například Desava (Dessau), Norimberk, Lipsko a další.

Zřejmě ono nejpodstatnější vlákno Valdštejnova osudu pak tvoří – když pomineme všechny další podrobnosti (jakkoli významné, např. vítězství v dánské válce) – oba vrcholy a pády v jeho životě. Podrobně se Priorato věnuje situaci, kdy situace je pro císaře, který odvolal Valdštejna z velení, vojensky velmi neblahá, a Valdštejnovo vyčkávání s vědomím toho, že jej císař bude potřebovat a že on si ve stále vyhrocenější situaci bude moci bezmezně diktovat – jak se také stalo – své podmínky. „Na radě byly připomenuty vlastnosti Valdštejna, který byl nejprve donucen odstoupit, a poté se ukázalo, že s jeho odchodem odešlo i štěstí, které Rakouskou říši provázelo. Teprve nyní se otevřely oči malověrným, kteří přes nicotnost svých vrtochů byli nuceni uznat, že vlastním hlasem přispěli k propuštění Valdštejna, a znovu prosili, aby se zas chopil maršálské hole, která dokázala zadržet pád království a Říše.“ (Priorato, s. 175).

Priorato nemohl postihnout Valštejnův talent, vojenskou genialitu, schopnost orientovat se v historicky velmi složité situaci, z níž vycházela i schopnost zvládnout její řešení, protože nepracuje s „vojenskou mapou Evropy“ (já, jakkoli nejsem historik a disponován vnímat tyto složité souvislosti, jsem alespoň v principu tuto věc pochopil teprve při četbě obou knih Josefa Kollmanna – už ta první, Valdštejn a evropská politika 1625-1630, má bezmála pět set stran, takže na to má dostatečný prostor). Zato italský autor dokáže analyzovat, řekl bych s velkou psychologickou intuicí či zkušeností, jednotlivé situace, v nichž se člověk musí rozhodovat. Předchozí citovaná pasáž například pokračuje takto (se zmíněnou „hvězdičkou“): „V nezbytnosti je velká síla; kdo se v životě nikdy z nutnosti nechtěl podvolit podmínkám sobě rovného, měl by se podřídit ctnostem toho nižšího. Avšak dobro, kterého se silným dostává od slabších, nemá dlouhého trvání, protože ti silní vyžadují službu jako povinnost a nemyslí si přitom, že za ni mají zaplatit. Proto se stává, že žádá-li něco ten, kdo sloužil, je to považováno téměř za urážku. Někdy je odměnou za záslužný čin pohana; a když ji ten, kdo čekal odměnu, a nikoliv nevděk, nepřijme, vždy se najde způsob, jak ho zničit. (atd.)“ (Priorato, s. 175)

V následující části tohoto příspěvku se pokusím ukázat Valdštejnovu osobnost, jak jej Priorato předkládá, prostřednictvím řady delších citací z jeho textu, zvláště oněch moralistních sentencí, a zároveň tím přiblížit i charakter Prioratova literárního stylu:

„Kdo nepěstuje důvtip, toho štěstí nepotká. A kdo neriskuje, nezbohatne. Někteří, ti tupí nebo lhostejní, si snad dokáží zachovat svou pozici, dostat se však ještě dál, to chce ducha skvělého a velmi bystrého. […] Takoví lidé mohou roznítit požáry a přinést teplo, jakož i dodat lesk svým činům. Takovým je Štěstěna nakloněna, protože plují po větru a vědí, kterým směrem je třeba natočit plachty, a poplují tak úspěšně tam, kam směřovali. To jen těm, kteří jsou zahálčiví a zlenivěli na duchu i těle, je určeno, aby jejich schopnosti zakrněly. // Když se z rytíře stal pán a z plukovníka generál, ukázalo se, že svou pílí a pracovitostí nezměnil způsob myšlení, ale své postavení vůbec, a že neztratil hlavu, ale naopak je obezřetnější, moudřejší a opatrnější.“ (Priorato, s. 101-102)

„Valdštejn vojsku vštěpoval různé zásady, pro armádu vymyslel nové řády, zavedl dříve neužívané hodnosti, nařídil jiný způsob bubnování a mnoho dalších pravidel. […] Bylo to téměř, jako kdyby chtěl změnit celý svět., stejně jako změnil svůj osud. Nebylo zvyku nebo vojenské zásady, kterou by buď nezrušil, nebo alespoň zčásti nezměnil. […] Zvláště výjimečné osobnosti od druhých vyžadují, aby se snížili a sklonili při následování jejich příkladu. Obyčejné věci příslušejí obyčejným lidem. Výjimečnost lidí výjimečných lze nejlépe přiživovat neobvyklým příkrmem. (Priorato, s. 105)

„Kdo velí, nemluví mnoho, vydává příkazy, dává pokyny a nediskutuje. Autoritu lze získat i bez velkého řečnění a přesvědčit umí ten, kdo ví, jak přimět k poslušnosti ty, kteří nejsou dost poslušní. Poslušnost, která vzdoruje, avšak umí se podvolit přísné spravedlnosti, je vždy ta nejposlušnější.“ (Priorato, s. 107)

„Velcí mužové konají rádi velké skutky. Msta na podřízeném je nehodná těch srdcí, pro která, majíce stejně tak možnosti rozdávat dobrodiní, není větší odplaty než odpuštění. Prominout urážky slabým je o tolik víc znakem velkorysého ducha, oč menší význam pro ně má urážka odpuštěná oproti urážce pomstěné. Trest udělený osobou vysoce postavenou na osobě nízkého postavení pozvedá nízkost toho, koho poctila paže nadřízeného, neboť ten, i když trestá, jako by projevil čest. (Priorato, s. 111)

„Neuznával tituly, služební věk a postavení získané jen tak, jako by vzešlé z kouře a jako kouř rychle mizející, a nedovoloval, aby vojsko oceňovalo cokoliv jiného než prokázanou statečnost.“ (Priorato, s. 117)

„Neznám pro váženého člověka většího rozptýlení, než je rozprava s vynikajícími lidmi. Z rozhovoru s nimi se lze často dovědět víc než od státní rady. Kdo je spřízněn s lidmi vzdělanými, je hotov k velkým rozhodnutím. Poznání věcí sbližuje lidi tvořivého ducha a v plodné diskusi se rodí ta nejlepší volba. Kdo setrvává v hlouposti a nevědomosti, k ničemu řádnému nikdy nedojde. (Priorato, s. 131)

„Valdštejn dobře věděl, jak správně vynaložit prostředky a kde se záslužněji dají využít peníze. Ve vztahu k válečníkům, které toho uznal hodny, utrácel s opravdovou velkorysostí. Ta pak vždy zabránila tomu, aby jeho velitelé v zájmu svého dobrého jména, podporovaného vydatnými peněžními částkami, přijaté místo opustili pro nedostatek peněz.“ (Priorato, s. 132) A o několik stránek dále k témuž: „Valdštejnova velkorysost neminula nikdy ty, kteří si při plném nasazení v čestné službě zasloužily jeho ochranu. Odvážné činy byly jediným prostředkem, jak si ho získat na svou stranu.“ (Priorato, s. 135)

Historik se někdy chopí anekdoty, prostřednictvím níž vykreslí momenty, které jindy zprostředkoval morální sentencí nebo sdělil přímo. Tak Valdštejnova neochota poslechnout příkazy samotného císaře, tedy přidělení funkcí podle známostí, právě protože dbal pouze na osobní kvality svých podřízených, je vyjádřena v anekdotě, kdy reagoval na zmíněný příkaz, aby obsadil jednu důležitou funkci velitele někým, o kom neměl dobré mínění: „Načež jednou u společného oběda, při kterém se kromě řečeného pána sešla většina jeho plukovníků, jen v žertu oznámil, že pro ně má špatnou zprávu o smrti jednoho jejich řad. Uvedl je tak ve veliký zmatek, a když očekávali, co v takové situaci navrhne, se zcela vážnou tváří a tvrdě jim řekl: »Tady tento pán přišel, aby se ujal jednoho z vašich regimentů, když jeden z vás bude mrtev. Takže je třeba, aby v zájmu služby tady tomu pánovi hned někdo z vás zemřel.«“ (Priorato, s. 137)

„Věděl dobře, že umět ocenit odvahu je povinnost a stejně tak je velitel povinen platem a odměnami zlepšit postavení vojáka, protože ten zas je povinen až do posledního dechu hájit zájmy svého pána. Neprokazuje laskavost, ale spravedlivě koná, kdo zasloužilým rozdává uznání.“ (Priorato, s. 139)

Uvedl jsem několik příkladů vztahujících se k Valdštejnovým názorům a jednání vůči podřízeným. Podobně by bylo možné uvádět Prioratovo zdůrazňování Valdštejnových postojů vůči církvi (zvláště v druhé části knihy), jehož si všímají i některé komentáře knihy. Jeden příklad za tyto četné pasáže: „A jelikož není zapotřebí rozhojňovat církev, ale spíše počet těch, kteří by dokázali žít podle jejich pravidel a zásad, mají převorové a jiní představení klášterů dobrým dílem a příkladným chováním přivést církvi následovníky,a ne pohodlným životem těch, kteří se do klášterů uchylují, vyvolávat pohoršení a být dobrým lidem ke škodě. naopak zašel tak daleko, že bez jakéhokoli ohledu a respektu tvrdil, že není pro říši nic tak škodlivé, jako zlořády některých církevních představitelů, kteří nespokojujíce se nikdy se svým postavením (jakkoli znamenitým), usilují stále víc o zvyšování svých příjmů a o rozšiřování hranic své moci. ne však proto, aby sloužili (jak veřejně prohlašovali, především Bohu), ale aby majetek a moc zmnožili, a mohli tak radostněji užívat světa.“ (Priorato, s. 149)

Zároveň s touto kritikou italský historiograf připravuje interpretaci Valdštejnova pádu. Velkou úlohu při tom má zloba, závist, pomluvy, pokrytectví a nevděk těch, kteří by mu měli být za mnohé zavázáni (ne nadarmo se jedna knih o Valdštejnovi, totiž Jindřicha Francka, jmenuje „Navzdory závisti“). Tak moudrost a zkušenost o ne vždy čestném jednání zachycuje tato pasáž: „Často se stává, že na chyby několika málo osob doplatí osoby mnohé, jsou-li příliš loajální. Chyba, když není dobře skrývaná (jak velí moudrost), má za následek zjevnou ztrátu dobré pověsti. A tam, nepochybil jeden, je lidská zloba taková, že najde chybu i u každého jiného. To špatné bývá zveličováno, zatímco to dobré umenšováno. Když se jeden dopustí chyby, jako nákaza se přenese na mnohé jiné. Když se jeden chová čestně, je to považováno za vnitřní nejistotu a za pokrytectví je považována veřejná chvála.“ (Priorato, s. 154)

Můžeme sledovat, jak Priorato vytváří řadu podobných sentencí (podobně jako u tématu vztahů, osobnosti velitele nebo kritiky církve, na niž jsem ovšem uvedl jen jeden příklad), tak tomu je i tohoto tématu: „Jisté je, že Valdštejnova nadřazenost dosáhla takové míry, že už při nejmenším náznaku umlčoval ty, kteří mu chtěli radit, a s říšskými knížaty už nejednal jako s knížaty, ale jako s podřízenými. Samotného císaře respektoval tak málo, že když od něj přišel nějaký rozkaz, cítil se ponížen tím, že zahaleči ode dvora prý chtějí udělovat rady tomu, kdo se přičiňuje ve vojsku, a říkával, jak si ti ve Vídni užívají: »Řekněte jeho Veličenstvu císaři, ať se raduje z lovu a těší se hudbou a nezabývá se válkou; voják rady dvořana nepotřebuje. Při koncertech našeho dělostřelectva se musí hrát podle not.“ (Priorato, s. 165)

A o deset stránek autor pokračuje v této myšlence, zahrnující Valdštejnovy absolutní nároky a Prioratovy úvahy o tom, pýcha předchází pád (uváděné i coby gnóma či přísloví, např. marginálie na s. 234 „Kdo vystoupil až na vrchol,může očekávat jen pád“), které bychom v dnešní interpretaci zřejmě doplňovali i zdravotními aspekty (vedle vrozených charakterových vlastností změny osobnosti v důsledku pokročilé syfilidy, například cholerické výpady s požadavkem mít vše hned, možná i vědomí brzkého konce): „Když Valdštejn viděl císaře prosit, uvědomil si, že je ve výhodném postavení, a z tvrdých podmínek, které navrhl, bylo každému jasné, že nejedná jako podřízený, ale jako osoba rovného postavení, která je ochotná pověření přijmout. Valdštejn ve své ctižádosti kladl prosebníkovi takové podmínky, kterými se jistě musel u prosebníka samotného snížit, a nebyl tak nadále dobré služby hoden víc,než když tak neobvyklým způsobem ukázal, jak služby svého vazala umí ocenit. Požadoval nejen, aby byl prohlášen generálem, nezávislým na kterémkoliv ministrovi císaře, ale také španělského krále, jehož ministři (přestože radili spíše vytáhnout proti uherskému králi a zpočátku nesouhlasili s jeho zvolením) ho jménem svého krále prosívali, aby pověření přijal.“ (Priorato, s. 179)

To, že Valdštejnův příběh v Prioratově podání není kronikou, nýbrž konstrukce jeho syžetu je postavena na moralistní sentenci obecně platného pravidla, jejímž je Valdštejnův příběh dokonalým příkladem, je zřejmé i z toho, že se autor na jeho konci vrací k vyjádření, jimiž uvedl celou knihu (v druhé části citace): „Muž, který touží vládnout, nevidí rád, je-li mu nadřazen někdo vyšší. Tam, kam nedosáhne zásluhami, snaží se dosáhnout svého pomluvou, a očerňováním výše postaveného získává sám na výši. Dnešní svět je divadlem, kde hlavní roli má Štěstěna několika jedinců. Věci se zvrtnou a scéna života se změní, takže se může stát divákem ten, kdo dosud scénu ovládal.“ (Priorato, s. 187)

Divákem se pak stává čtenář v podrobném popisu průběhu přípravy a realizace vévodovy vraždy v Chebu. Zatímco v ostatních částech knihy se struktura vyprávění váže, jak řečeno, v uvádění jednotlivých událostí v obecné, uzavřené podobě (tj. „to a to se přihodilo“), tj. kdy čas a místo (chronotopologie) nejsou čtenáři překládány k přímému náhledu, a v neustálém propojování s obecnými pravdami (vyjadřovaných v moralitách), pak Valdštejnovy poslední hodiny jsou (jak už to vyjadřuje formulace, kterou jsem právě zvolil) předkládány v následnosti detailů, tedy perspektivě pozorování (německá naratologie používá výraz Betrachtungsperspektive), tedy jiném schématu vyprávění než je typické v ostatních pasážích textu. Není divu. Valdštejnova smrt je jednak naplněním „nevyhnutelného osudu“ (marginálie s. 233), jednak vyvrcholením dramatického příběhu, který byl i později mnohokrát zpracován i jako samostatná kniha (tak první zpracování valdštejnského tématu u Josefa Janáčka má titul prvních dvou slov této věty, zatímco teprve to druhé je historickým panoramatem: Valdštejn a jeho doba).

Takovouto strukturu vyprávění čtenář Prioratovy Historie najde snad jen u několika anekdot (stále mi na mysl přicházejí exempla, krátké středověké příběhy, které dokládají i onu tradici sepětí obecné pravdy a jejího dějového „ztělesnění“, reprezentující určitý způsob myšlení, který by bylo ale možné sledovat od baroka zpět až do antiky), jakou je například tato: „Jednou dal Valdštejn rozkaz, aby byl holí zbit jeden burgundský kapitán, ale nevšiml si, že onen muž v té době vykonával hlídku u jeho vozu. Ten však nechtěl být takto zneuctěn. Pobodl koně a hrozil, že bude střílet na ty, kdo by se přiblížili, a pravil, že raději zemře jako voják, než by žil v hanbě. Když se to dověděli ostatní, seběhli se, aby nešťastníka zmasakrovali. Valdštejn je však pokynem zastavil a rozhodl odpovědět na takové jednání řešením hodným velkorysého ducha. To, že se muž odvážil postavit se vykonání rozkazu, posoudil Valdštejn jako velmi odvážný čin a kromě milosti ho odměnil dvěma tisíci tolarů.“ (Priorato s. 110)

Kdybych chtěl tuto anekdotu (i v souvislosti s dalšími příklady, například se zaváděnými změnami v armádě atd.) rozvádět směrem, ke kterému vybízí její poněkud paradoxní charakter, řekl bych, že se ocitáme tváří v tvář dvěma koncepcím světa: onomu tradičnímu, v němž platí „věčná“ pravidla, demonstrovaná i moralistními sentencemi, barokním vztahem (transcendencí) „jedince a Boha“, a světem bez těchto pravidel, světem individualismu a originality, tedy vlastně i tím světem, v němž žijeme my dnes. V době baroka došlo právě k onomu zlomu, ona doba byla tím rozhraním (otevření nastalo ovšem už v renesanci, kdy se onen tradiční „úhrnný“ smysl světa rozpadl) a Valdštejn je tak jejím zcela charakteristickým reprezentantem. Ale to už je úvaha nad rámec Prioratovy knihy, jakkoli ta k podobným úvahám navádí. Zkusme se tedy vrátit k ní.

Prioratova Historie života Albrechta z Valdštejna je, vedle celé řady publikací, které se „jedné z mála opravdu evropských postav českých dějin“ (Zdeněk Hojda ve zmíněném televizním pořadu) věnují, především monumentální dvojsvazková Architektura Albrechta z Valdštejna Petra Uličného (Nakladatelství Lidové noviny, 2017), dalším čtenářsky atraktivním příspěvkem k tématu. Přispívá k tomu ediční i grafická koncepce, přibližující toto vydání italskému originálu, jak zmiňuje i ediční poznámka: „Text Prioratova díla není členěn do kapitol. Překlad proto strukturujeme alespoň podle stránek originálního vydání. Zůstává přitom zachována foliace původního tisku. Grafický obraz každé stránky odpovídá uspořádání originálního textového zrcadla, kde je hlavní text doprovázen orientačními sentencemi.“ (s. 271) Kniha se tak svou výpravou přibližuje někdejším „krásným tiskům“, jedinou vadou na této kráse je zřejmě v chvatu provedená korektura, jejímž důsledkem je několik zbytečných prohřešků proti ortografii (s. 228) či „překlepů“ (evidentní přehlédnutí).

Kniha je složena vlastně ze tří částí, které mají svou takřka samostatnou působnost, jakkoli ta třetí, poměrně rozsáhlé Poznámky (138 položek drobným tiskem na stranách 249-267, takže se svým rozsahem pravděpodobně vyrovnají úvodní Catalanově studii). Jak už zmíněno i v úvodu mého komentáře, kniha je zřejmě určena široké veřejnosti, která se o valdštejnské téma může zajímat (alespoň mi to potvrzují někdejší návaly na výstavu Albrecht z Valdštejna a jeho doba ve Valdštejnské jízdárně v Praze v roce 2007/2008), ostatně pro odborníka by nebylo třeba připojovat právě uvedené Poznámky, zatímco poznámky v úvodní Catalanově studii mají naopak charakter vědeckého textu, jak vyplývá např. z toho, že cizojazyčné názvy, ale i texty (v němčině, italštině atd.) nejsou překládány, čímž vzniká jistý nesoulad. To by ale nemělo být zásadní překážkou pro to, aby Prioratova kniha nebyla přijata s příznivým ohlasem.

Odkazy

https://www.kosmas.cz/knihy/211058/historie-zivota-albrechta-z-valdstejna/

https://de.wikipedia.org/wiki/Galeazzo_Gualdo_Priorato

https://de.wikipedia.org/wiki/Galeazzo_Gualdo_Priorato
https://www.treccani.it/enciclopedia/galeazzo-gualdo-priorato_(Dizionario-Biografico)/

https://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1347715-valdstejn-genius-zradce-nebo-patron-pragmatiku

https://iispp.npu.cz/carmen/library/gnr/detail/494716

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/albrecht-z-valdstejna-v-evropske-literature-17-stoleti/

Historie života Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského, od hraběte Gualda Priorata doplněná studií Alessandra Catalana Dějiny jako dobrodružství, dobrodružství jako dějiny v životě a díle Galeazza Gualda Priorata, Dauphin, 2016