Gabriel García Márquez / Sto roků samoty

Přes poměrně rozsáhlé literární dílo (Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Podzim patriarchy a dvě desítky dalších románů, novel či svazků povídek), vydané dnes i u nás v poměrně výrazné úplnosti vzhledem k tomu, že jeho autor navštívil několikrát Československo (1955, 1957, 1968, kdy se setkal s Milanem Kunderou a vyjádřil se proti okupaci země vojsky Varšavské smlouvy) i jeho levicovému smýšlení (podporoval Fidela Castra), je román Sto roků samoty kolumbijského spisovatele Gabriela Gárcíi Márqueze nejen jeho zřejmě nejproslulejší román, ale i první kniha, která mu po letech předchozí literární, a rovněž i žurnalistické činnosti přinesla věhlas a zároveň opus, v němž se zásadním způsobem zrodila Márguezova literární metoda, označovaná v dějinách právě v souvislosti s tímto dílem, považovaným za jeho stěžejní manifestaci, a rovněž řadou dalších jihoamerických autorů (J. L. Borges) jako magický (či mýtický) realismus.    

Můžeme si v literárněvědných slovnících (či na Wikipedii) přečíst, že pro tento směr je charakteristické „prolínání reálné skutečnosti s iluzivními prvky (sny, halucinace, mýty)“ či že zvláštním způsobem zachází s časem („zakřivuje plynutí času do smyčky“, dochází k prolínání časových rovin, popírání kauzality, tj. obrácení příčiny a následku), nezablokujme si nicméně ostrost vnímání četby tímto před-sudkem (ponechme si jeho vědomí na pozadí mysli) a pokusme se objevovat uhrančivost Marquézova světa z něj samého. Pravda, jiné vnímání času je charakteristickým rysem moderního světa (přinejmenším od Hledání ztraceného času Marcela Prousta, 1913-1927, ve filosofii u Martina Heideggera ve spise Sein und Zeit, Bytí a čas, 1927, česky 1996, či u Maurice Merleau-Pontyho, zvl. Fenomenologie vnímání, 1945, česky 2013), stejně tak bude pro nás důležité zjištění, že v moderní literatuře (na rozdíl od té tradiční, např. u Balzaca, kde čtenář „vynechá prvních pár desítek stran“ a nic se nestane) je často důležitá už první věta (tj. absolutní začátek, v Proměně Franze Kafky, 1915, je to ona ikonická věta, kterou si mimochodem, jak říká Mik Herman na portále www.citarny.cz, Borges porovnal s převyprávěním Zenónových paradoxů; zatímco toto sdělení totiž obsahuje premisu „jiného světa“, celý „zbytek“ textu je pak už jen „realistickou“ konsekvencí výchozí metamorfózy člověka v hmyz).

V Marquézově románu tato úvodní věta zní: „O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendia na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ Od předpokládaného aktuálního času vyprávění, tj. doby, o níž se mluví v navazující větě „Macondo v oněch dobách sestávalo z dvaceti domků z hlíny a divokého rákosu…“, anticipuje vypravěč budoucí dění v jiné časové perspektivě, k níž v průběhu románu dospěje někde v polovině knihy, ale hned vzápětí se vrací do „přítomnosti“, přičemž tímto způsobem vlastně poukazuje na proměnu (proměnlivost) času, resp. – máme-li to nějak pojmenovat – skutečnost, že tady máme jednak „kalendářní čas“ (jak jej „objektivně“, tj. v datech, zaznamenávají např. kroniky – pomiňme přitom, že i jejich platnost je dána vztažením k nějakému kódu, např. úzu našeho, tj. gregoriánského kalendáře, jenž se podle „naší domluvy“ počítá od určitého okamžiku), jednak proměňující se subjektivní čas s jeho osově nesouměrnou perspektivou očekávání, touhy a obav na straně jedné, a vrstvami právě minulých okamžiků, vzpomínek a dávné minulosti, vytrácející a propadající se postupně do ztracena.

K tomuto pohledu (nevybral jsem si nějaký detail podle své záliby či nálady, ale směřuji k podstatě věci) nás opravňuje nejen to, že podobná věta se průběhu románu několikrát opakuje (nejen u plukovníka, např. na s. 49, ale i např. u Arcadia, např. s. 83), ale ovšem už samotný název Sto roků samoty, obsahující časový údaj (jeho „zaokrouhlenost“ je pak v textu problematizována, resp. je součástí mýtizace), a stejně tak skutečnost, že podobný postup u Márquéze není ojedinělý: Ve zmíněné Kronice ohlášené smrti používá týž princip sepnutí dvou časových okamžiků, resp. rovin, totiž roviny vyprávění, v níž čas ovšem neuplývá do minulosti, nýbrž se přibližuje k okamžiku, kdy bude, jak celá vesnice očekává, aniž by jej varovala, mladý bohatý muž Santiago Nasar krvavě zabit ranami nožem u vrat, protože je údajným svůdcem Angely, sestry dvojčat Pedra a Pabla, aktéry činu zvykového práva. Ale nedosti na tom. Ve vyprávění o šesti generacích rozvětvené rodiny Buendíů v románu Sto roků samoty od založení vesnice patriarchou rodu Josém Arcadiem Buendíem, návštěvy cikánů a Melquiadese, přes příchod soudce dona Apolinara Moscota, reprezentujícího úřední státní byrokracii, času válek mezi vládní stranou a povstalci, konzervativci a liberály, období existence banánové továrny, kterou zde zbudují Američané, až po povlovný rozpad a zkázu celé vesnice, a celého onoho bohatství příběhů jednotlivých příslušníků rodu Buendíů hraje čas výraznou roli, přesahující zmíněné významy.

Prvním momentem je vysoký věk některých Buendíů, překračujících v některých případech sto let. Například Úrsulu (Iguaránovou), ženu zakladatele José Arcadia Buendíi a matku jedné z ústředních postav, plukovníka Aureliana Buendíi, můžeme sledovat až do jejího vysokého věku, kdy už nevidí a vnímá svět jen podle vůní, a do okamžiku její smrti (pasáž patří snad k nejpůsobivějším líčením konce lidského života ve světové literatuře), pozoruhodná postava Pilar Ternerová, praprababička posledního muže z rodu, Aureliana, se dožila více než bájných stopětačtyřiceti let (s. 328, v textu na webgarden s. 161). To je rys charakteristický pro všechny mýtické texty, počínaje Biblí až po dnešní nové čínské autory, pro něž jsou hispanoameričtí autoři co do květnatosti jejich příběhů, orientovaných výrazně rovněž na vyprávění, rovněž nepřehlédnutelnou inspirací. Povšimněme si pak, že zmíněná Pilar Ternerová, jejímž koncem se vlastně uzavírá i zánik celého rodu (následuje již jen několik stručně popsaných tragických smrtí („To byl konec. Na hrobě Pilar Ternerové společně s žalmy a s cetkami běhen práchnivěly ubohé trosky minulosti, které tu ještě zbyly…“, s. 331), umírá, jak uvedeno i výše, několik stran před koncem románu, tzn. vyprávění o ní pokrývá prakticky celý jeho prostor.

To znamená ovšem rovněž skutečnost, že Marquéz nepracuje s běžnou časovou posloupností, nýbrž že čas strukturuje v jakýchsi „trhnutích“, návratech či přeložených plochách (bylo by možné je v textu doložit na řadě příkladů), takže v důsledku toho můžeme vnímat jednotlivé události až souběžně. A zde se začínají vynořovat jednotlivé významy onoho času, komentované zvláště v druhé polovině knihy na několika místech, především jako kruhového pohybu či návratů k začátku, ale i opakování určitého momentu (času zastaveného v určitou hodinu téhož dne, „úterý 11. října“, s. 225, na násl. stranách se opakuje, už předtím, na s. 74 se pak hovoří se o stroji času, který se rozbil), a také času, který překračuje hranice běžného světa, takže se pak vedle sebe ocitají postavy živé a již nežijící, s nimiž ty živé promlouvají (to lze samozřejmě vysvětlit jako představu, halucinaci či sen, nicméně nepokládejme to touto racionalizací, usouvztažňující tyto možnosti k tzv. skutečnému světu a odkazující je do oblasti imaginace, za odbyté, protože onen význam jde ještě dále). Ve vrstvě příběhu pak toto opakování podporuje totožnost jmen (opakují se varianty jmen Aureliano a José Arcadio, na jednom místě vlákna příběhu se dokonce vedle zdvojení, které je jedním z dalších narativních prostředků autora, vyskytne multiplikace, když se v Macondu sejde sedmnáct synů plukovníka Aureliana Buendíi) a typická podobnost jejich vzezření (včetně velikosti pohlavního údu coby symbolu plodnosti [Arcadio Buendía, „velkolepý úd“, s. 34] a zároveň charakteristické hyperboly jako opět prostředku mýtizace).

O těchto aspektech času se v interpretacích románu obvykle hovoří, domnívám se nicméně, že méně je odhalována souvislost tohoto jevu s vyprávěním jako tvůrčím aktem. Ve vzpomínkách názvem Žít, abych mohl vyprávět, vydaných u nás v roce 2003 v Odeonu, autor hovoří mimo jiné o své babičce, jejíž fantastické vyprávění uvádí jako zásadní zdroj své literární inspirace. Právě postava Úrsuly je iniciována Marquézovou babičkou. Uvedu nyní pasáž z románu, v níž jsou popisovány poslední léta Úrsuly (s. 277-8, webgarden s. 133-134): „Jejich [dětí Amaranty Úrsuly a Aureliana] nejoblíbenější hračkou však byla Úrsula. Hleděli na ni jako na velkou chatrnou loutku a vláčeli ji z kouta do kouta, navlečenou do barevných hadříků a s obličejem natřeným sazemi a oreláníkovým barvivem, a jedenkrát jí div nevypíchali oči zahradnickými nůžkami, jako to dělávali ropuchám. Ze všeho nejvíc však je obveselovalo její třeštění. Ve třetím roce dešťů se totiž v Úrsulině mozku opravdu muselo něco stát, poněvadž postupně přestala vnímat věci kolem sebe a současnost se jí mátla s dávnou minulostí, takže jednou po tři dny bezútěšně plakala nad smrtí Petronily Iguaránové, své prababičky, pohřbené před více než sto lety. Nakonec se jí všecko tak zmátlo, že malého Aureliana považovala za svého syna plukovníka v dobách, kdy ho vzali k cikánům, aby si prohlédl led, a Josého Arcadia, který teď byl v semináři, měla za svého prvorozence, jenž utekl s cikány. Tak často hovořila o rodině, že jí děti začaly pořádat pomyslné návštěvy lidí, kteří nejenom byli už dávno mrtvi, ale navíc žili každý v jiné době. Úrsula seděla na posteli, vlasy posypané popelem a tvář zakrytou červeným Šátkem, a cítila se šťastná v kruhu neskutečných příbuzných, které jí děti líčily s nejrůznějšími podrobnostmi, jako kdyby je opravdu znaly. Úrsula rozmlouvala s jejich předky o událostech, které se staly dávno před jejich narozením, potěšeně naslouchala zprávám, které jí přinášeli, a spolu s nimi oplakávala mrtvé, zemřelé mnohem později než její spolubesedníci. Zakrátko děti postřehly, že během oněch přeludných návštěv Úrsula nikdy neopomene položit otázku, kdo to k nim za války přinesl sádrovou sochu svatého Josefa v životní velikosti, aby mu ji schovali, než přestane pršet.“

Jako klíčovou v této pasáži lze považovat okamžik, kdy děti své prababičce vyprávějí v imaginárních „návštěvách“ o již nežijících lidech, o nichž ony samy tedy nemohly nic vědět z vlastní zkušenosti, a jejichž existenci ve hře se svou pomatenou babičkou fabulují, tedy svou představivostí a zároveň komunikací se svým prapředkem vytvářejí novou realitu, což vystoupí plasticky do popředí díky tomu, že vnímáme, že ona sama je už slepá a nemá tedy takřka žádný kontakt se světem primární zkušenosti. (Maně může čtenáře napadnout i skutečnost, že Homér byl rovněž podle tradice slepý.) Potvrzením tohoto výkladu, který ostatně dává smysl užití jednotlivých prvků výstavby románu v jeho celku (opakování příběhů, kruh zrození a zániku, převrácení toho, co je vnímáno jako fantastické a co jako reálné, paradoxy hříchu a plodnosti, sepjetí tragiky a groteskna atd.), toho, že tato nově vytvořená realita není pouze fantasmagorie, nýbrž skutečností s nárokem na autenticitu (pravost) je okamžik, kdy jedna z postav, jak říká autor, ztrácí smysl pro „nerealističnost“ dění/světa a ten se díky tomu rozpadá.

Kreativitou, zde v motivu vyprávění (v románu jsou zdůrazňovány i její jiné podoby, např. pro život zdánlivě neužitečné bádání několika protagonistů v pergamenech, fantastické, byť většinou ztroskotavší nápady, jako hned na začátku románu příručka o nové vojenské zbrani [José Arcadio Buendía]), se znovuvytváří svět, zanikající v samotném příběhu pro nedostatek lásky, vzájemného porozumění a tolerance (v rovině osobních příběhů, jichž je celá řada), krutosti, nespravedlnosti a falšování dějin (v historicko-společenské rovině, kterou román rovněž reflektuje). Tady se moje interpretace poněkud odchyluje od akcentu na zmar (k němuž v příběhu Maconda a rodu Buendíů ovšem skutečně dochází) k položení důrazu na jeho protipól v imaginaci, která přetavuje onen prvotní svět („reálný“, zkušenosti), jak řečeno, v novou realitu. A čas má v tomto procesu zásadní úlohu – v románu se propojuje smysl dekonstrukce času a imaginace coby tvůrce reality/mýtu, která se pohybuje zároveň v „opačném směru“, než kterým se ubírá prvotní skutečnost, která zaniká. Toto je, domnívám se, základní konstrukce Marquézova světa a jeho pojmenování, vedle obsahové intence „samoty“, jeho zániku, zkázy pro chybějící „lásku“.

Doufám, že nevytvořím nějaké zmatení, když připomenu „pábitele“ našeho Bohumila Hrabala, kteří ovšem podobnou proměnu vytvářejí v jiných kontextech (přesto tu je třeba podobná přítomnost fantazie a krutosti).

Jako každé velké literární dílo, nabízí Sto roků samoty řadu pohledů či interpretačních možností. Jedním z nich je zmíněný pohled na „fantastické“ a „reálné“ skutečnosti, jenž je mnohdy převrácený, jak už naznačilo vymezení pojmu magického realismu. Jako samozřejmá je uváděna levitace (kněz otec Nicanor Reyna při mši „roztáhl paže, zavřel oči a vznesl se do výše dvanácti centimetrů“, s. 76) či létající koberce, dějí se různé věci („lampy v návštěvním pokoji zhášel jakýsi záhadný vítr“, s. 81), nanebevzetí Krásné Remedios, která se najednou vznese k nebi i s prostěradly, která věšela na šňůry, možné ovlivňování plodnosti dobytka vlastní pohlavní aktivitou (vztah Aureliana Segunda a Petry Cotesové, jež si založí dobytčí farmu), neustálá přítomnost motýlů kolem postavy Meme atd., naopak led, který přinesou cikáni do Maconda, je traktován jako zázračný, „»To je největší diamant na světě.« »Ne,« opravil ho cikán. »To je led.«“, s. 20, podobně jako později třeba dalekohled, lupa kino či vlak, ("Jede sem nějaká nestvůra," vypravila ze sebe nakonec, "kouří jako kuchyně a táhne za sebou celé město." webgarden, s. 92), José Arcadio Buendía po měsících osamoceného bádání v laboratoři a ve spisech dojde k poznatku, který sdělí jednoho úterý svým synům, totiž: „Země je kulatá jako pomeranč.“ (s. 11, pokusy se zmnožením zlata se nicméně nezdaří, s. 13)

Textová ukázka o zmíněném vztahu pohlavní aktivity (která je ovšem krajním projevem bujarého života vůbec) a plodnosti dobytka: „Čím víc otvíral lahví šampaňského, aby napojil své přátele, tím ztřeštěněji rodila jeho zvířata a tím víc se utvrzoval v názoru, že jeho šťastná hvězda nezávisí na jeho počínání, ale na vlivu Petry Cotesové, jeho souložnice, jejíž láska byla s to rozněcovat přírodu. Byl natolik přesvědčen, že právě v tom je zdroj jeho bohatství, že Petra Cotesová musela být neustále nablízku jeho chlévům a kurníkům, a i potom, kdy se oženil a měl děti, s Fernandiným souhlasem s ní žil dál. Byl obrovitý a hřmotný jako jeho děd a praděd, na rozdíl od nich však dokázal užívat života a oplýval osobním kouzlem. Na svůj dobytek měl sotva čas dohlížet; stačilo mu zavést Petru Cotesovou ke svým chlévům a kurníkům a objet s ní na koních svá pole, aby všechna zvířata, jež měla vypálenu jeho značku, zachvátil nezadržitelný sklon rozmnožování.“  (webgarden s. 79 )

Podobně jsou „mimo“ i nejrůznější nápady, které jsou odsouzeny k neúspěchu, přestože se před čtenářem předestírá nástin běhu světa podle vědeckého zkoumání (alchymie, kosmos, zeměpis aj.), setkáme se zde s amalgámem poznání a fantazie, jaký by se líbil Umbertu Ecovi (jenž podobnou problematiku v řadě svých knih zkoumal): „V odlehlém pokojíku, jehož stěny se pomalu zaplňovaly neuvěřitelnými mapami a bájnými obrazci, je naučil číst, psát a počítat a vypravoval jim o zázracích světa: užíval přitom nejen svých vědomostí, ale vybičovával svou představivost až k nejneslýchanějším mezím. Dík tomu se chlapci naučili, že v jižní části Afriky žijí mírumilovní a moudří lidé, jejichž jedinou zábavou je sedět a přemýšlet, a Egejské moře že lze přejít suchou nohou, skáčete-li z jednoho ostrova na druhý až do přístavu Soluně.“ (s. 19). Je to ale nicméně způsob, kterým se – v tomto případě José Arcadio Buendía – člověk pokouší nějakým způsobem uchopit svět, přičemž značnou úlohu vedle imaginace zde mají ony „obrazce“, tedy nějaký sémiotický systém, podobný, jaký z dějin lidské civilizace známe po staletí, ať to jsou vědecké koncepty, soustavy pokoušející se popisovat svět či labyrinty nebo schémata okultních společností.

Stejně neúčelné se jeví po celou dobu románu bádání v Melquíadesových pergamenech, až na posledních stranách románu se ukáže, že cikán zapsal celý příběh rodu Buendíů ve svém rodném sanskrtu a že se tedy naopak jednalo o veskrze smysluplnou činnost (jakkoli fantastickou; není to ale vykládáno jako věštba, nýbrž opět jako prostý reálný fakt). Postava Melquídadese je tak jednou z těch, která je v románu přítomná prakticky od začátku až do konce. Jinou takovou postavou je postava knihkupce, učeného Katalánce, jenž má ve svém krámě nejrůznější poklady (s. 320). Podstatná přitom v úvaze o těchto motivech v Marquézově románu je právě skutečnost metatextu, tedy úsilí to, co se primárně odehrává v příběhu, znovu (ať již jako anticipaci, o níž byla již na počátku řeč, či posléze) pojmenovat v nějakém jiném kódu.

Týž význam ostatně má i intertextová rovina, o níž se často hovoří, totiž že ony příběhy můžeme vnímat i cosi, co obsahuje cosi jednotlivé události zobecňujícího/překračujícího – hovoří se často o Bibli, prvotním hříchu, apokalypse atd.. Tyto motivy jsou imanentně obsaženy například v líčení několik let deště, který zničí veškerou úrodu a paralyzuje celé hospodářství, či v opakovaném incestním jednání, přičemž další úvahy na toto téma může čtenáře podnítit i přítomnost církevního hodnostáře či bigotní Moniky, jejíž jednání je ale zároveň zdrojem paradoxních důsledků. Je třeba ale říci, že nicméně nikde není k těmto literárním zdrojům (tedy Bibli) explicitně poukázáno (podobně jako třeba v Joyceově Odysseovi nikdy nepadnou jména těch, k nimž příběh irského spisovatele odkazuje).

Naopak si autor vytváří svou vlastní mytologii. Takovým jejím výrazným motivem je narození dítěte s prasečím ocáskem, který se několikrát v knize opakuje (poprvé na s. 22, zde vylíčení osudu chlapce, jenž „zemřel vykrvácením ve dvaačtyřiceti letech, jež prožil jako naprostý panic, poněvadž se narodil s chrupavčitým ocasem ve tvaru vývrtky a se štětičkou chlupů na konci, prasečím ocasem [který mu] přítel řezník […] sekerou na čtvrcení dobytka“ usekl, což bylo považováno za důsledek skutečnosti „rodů, po staletí se křížících navzájem“; už Úrsula a José Arcadio Buendía byli sestřenice a bratranec, stejně pak na konci románu byli bratrem a sestrou Gaston a Amaranta Úrsula, jimž se takové dítě rovněž narodilo, ještě předtím pak Amaranta odmítá z téhož důvodu, hrozby této tělesné deformace, odmítá José Aureliana, s. 132) – a vzhledem k biblickým motivům a křesťanské tradici zde vystoupí ambivalentnost jejich/její přijetí/odmítnutí:

Když čteme větu, že obyvatelé Maconda to je „na zlo smrtelného hříchu […] už zapomněli,“ (s. 76) můžeme to vnímat jakožto jejich pochybení nebo ale také jako autentickou vlastní morálku těch, kdo „duchovní záležitosti si vyřizují přímo s Bohem“ (jak to v textu předchází před předchozí citací), a také zároveň vyjádření oslavy plnokrevného života či přinejmenším opravdovosti, jehož demonstrací jsou příběhy rodu Buendíů, jakkoli v něm má své neblahé místo i krutost a neporozumění. Vnímání církve a jeho představitele potvrzuje tento náhled, když je dotyčný kněz představen takto: „Otec Nicanor Reyna, kterého don Apolinar Moscote přivedl z bažiny, aby požehnal dceřině sňatku, byl stařec zakalený svým nevděčným posláním. Měl unavenou kůži, odkrývající málem jen holé kosti, vystouplé kulaté břicho a ve tváři výraz starého anděla, pramenící spíš z prostoduchosti než z dobroty.“ (s. 75, webgarden s. 35) Nebo ještě jedno jiné místo, kde jeden z vojáků v rozhovoru s José Aurelianem hovoří o tom, že onen boj proti konzervativcům vedou, protože je to zároveň „válka proti farářům“, (s. 132, webgarden s. 62, v tomto explicitním vyjádření se zároveň propojují obě základní vrstvy příběhu, ona rodová [zároveň osobní, individuální] a společenská [válečná]). Je tu zároveň dvojí interpretace téhož, když José Aureliano naléhá na Amarantu, která jej ovšem odmítá a touží po plukovníkovi Gerineldu Márquezovi, tedy  incestu (Amaranta je tetička José Aureliana): ona církevní – "»Takové věci se ubohé tetičce dělat nesmějí, ledaže bys měl zvláštní povolení od papeže.« Aureliano José sliboval, že pojede do Říma, přejde na kolenou celou Evropu a políbí opánky Svatého otce, jen aby spustila své padací mosty.“– a zároveň ona ze zmíněné rodové mytologie, jak to formuluje hned následující věty – "»To není všecko,« odmítala Amaranta. »Potom se rodí děti s prasečím ocáskem.«" (s. 132, webgarden, s. 62) A za poznámku možná stojí i to, že nechybí i rovina humoru, jak je zřejmé z další následující věty: "»I kdyby se narodili pásovci,« žadonil. " (a vzápětí následují úžasné dějové peripetie, na jejichž deskripci zde už není místo).

Popis kněze Nicanora, uvedený v předpředchozím odstavci je i dokladem síly obraznosti jazyka, autor románu dokáže při různých příležitostech předestřít hýřivý svět obrazů, jako při příchodu druhé generace cikánů do Maconda (mimochodem potvrzující právě uvedený pohled autora na církev): „Byli to noví cikáni; mladí muži a ženy, kteří znali jenom svůj vlastní jazyk, nádherná stvoření s naolejovanou kůží a čilýma rukama, jejichž tance a hudba naplnily celou osadu ztřeštěným, hlučným veselím, s pestrobarevnými papoušky, přednášejícími italské romance, slepicí, která za zvuků tamburíny snesla sto zlatých vajec, cvičenou opicí, která uhadovala lidské myšlenky, složitým strojem, který dokázal přišívat knoflíky i srážet horečky, přístrojem na zahlazování špatných vzpomínek, náplastí na ukrácení času a tisícem dalších vynálezů, natolik důmyslných a neobyčejných, že José Arcadio Buendía zatoužil vynalézt paměťový stroj, aby si je všecky dokázal zapamatovat.“ (s. 19, webgarden s. 8 opět myslím na U. Eca, který se přímo zabýval zvl. posledním tématem, zvláště když pak v dalším textu, o tři desítky stran dále v souvislosti s nespavou nemocí a ztrátou paměti José Arcadio Buendía označuje všechny věci v pokoji slovy, aby je uměl pojmenovat, s. 47, webgarden s. 20).

Nejsou to ale jen ony hýřivé gejzíry slov, vyjadřujících opojení (jaké známe např. z meziválečné avantgardy, fascinované novou realitou), ale – vedle třeba i až humorných situací – též až naturalistickými pasážemi na opačném pólu, související s tragikou zvláště nenaplněné lásky. Takovou vyhrocenou situací je (již dříve „nestandardní“) chování zoufalé Rebeky (nenašel jsem onu literární příručku, kde jsem tyto věty, reprodukované jako ukázka stylu Marquéze, kdysi četl): „Rebeka, šílená zoufalstvím, o půlnoci vstala, šla do zahrady a se sebevražednou dychtivostí polykala jednu hrst hlíny za druhu, žvýkala měkké dešťovky, lámala si zuby o hlemýždí ulity a plakala přitom bolestí a vztekem. Zvracela až do svítání.“ (s. 64, webgarden s. 28)

Rebeka je jednou v galerii žen s fascinujícím osudem, pokaždé odlišným, vždy ale vázaným k lásce, buď nenaplněné, nebo naopak naplněné vrchovatě. Charakteristický pro tyto ženy je často příchod odjinud, tak například právě Rebeku poslali v jejích jedenácti letech z Manaure coby údajně sirotka a Úrsulinu druhou sestřenici a tedy i příbuznou Josého Arcadia Buendíi, Santa Sofiu de Piedad poslala coby záměnu Pilar Ternerová místo sebe k Arcadiovi a zaplatila jí, aby s ním šla spát (s. 103), sama Pilar, která se zúčastnila tažení vedoucího k založení Maconda, protože ji rodiče „chtěli odloučit od muže, jenž ji ve čtrnácti letech svedl“ (s. 31) a nyní má s José Arcadiíem dítě pojmenované Arcadio, původně rovněž José Arcadio, to ale změnili, aby se pak „vyhnuli nedorozuměním“, s. 37), a která pak bydlela se svými dvěma malými dětmi a utěšuje zoufalého Aureliana, jemuž Remedios (Moscotová) odpírá lásku (s. 65), a podobně je pak útočištěm i pro další muže, Remedios, jež skončí tragickou smrti (týden před svatbou se „uprostřed noci probudila, zmáčena teplou tekutinou, která jí s jakýmsi pustošivým říhnutím vyhrkla z útrob, a tři dny nato zemřela, otrávena vlastní krví, i s dvojčaty, která se jí vzpříčila v břiše.“ s. 82, webgarden s. 37) či později její jmenovkyně Krásná Remedios, která nechápe, že muži po ní šílí (případně přijdou o život jako ten, kdo ji pozoruje při koupání a zřítí se, když se pod ním propadne chatrná střecha) a která se vznese i s prostěradly, jež právě věší, vzhůru do nebe (s. 203), Indiánka Visitatión, která objeví, že důsledek nespavé nemoci je ztráta paměti (s. 45), Amaranta, která se nemá ráda s Rebekou, mohutná černoška Nigromanta, milenka Aureliana (s. 321), žena Slonice, která soutěží s jedním z dvojčat v jídle, dívka Meme (Renata), kolem níž se vznáší neskutečné množství motýlů, když je „rozechvělá láskou“ (s. 247) k Mauriciovi Babiloniovi, o něhož je záludně připraví Fernanda, když jej označí za zloděje slepic a on je postřelen strážným a zbytek života stráví na lůžku, zatímco Memina syna Fernanda nejdříve chtěla utopit v nádrži v koupelně, ale „v rozhodném okamžiku nenašla odvahu“ (s. 247–8), snaží se ho skrývat a když se jí to nepodaří, vymyslí lživou legendu, že dítě připlavalo v košíku.

Fernanda, odpudivá postava, která sama sebe považuje za lepší než ostatní, také protože je ctnostná katolička a jí na stříbře („Fernanda tomu uvěřila, i když na velkém stole pokrytém lněnými ubrusy a stříbrným nádobím je čekával jen šálek čokolády s vodou a krajíc chleba se zavařeninou. Až do své svatby nepřestávala snít o oné smyšlené koruně vzdor tomu, že její otec don Fernando, musel zadlužit dům, aby jí koupil výbavu. Příčinou nebyla její prostoduchost ani opojení velikostí; prostě ji tak vychovali. Kam až její paměť sahala, vykonávala své potřeby do zlatého nočníku s rodinným erbem.“, webgarden s. 85, realita je opakem, její manžel Aureliano Segundo ji prakticky opouští a pobývá u Petry Cotesové, čímž se opakuje motiv nevěry čtenáři známé z předchozího příběhu), je zdrojem všemožného neštěstí, ale také příkladem falšování reality (další moment jejího nahlížení), v tomto případě v osobní rovině.

Stejně tak ale dochází k falšování historické skutečnosti – vedle její mýtizace, nejvýrazněji demonstrované na postavě vojáka Aureliana: „Plukovník Aureliano Buendía vyvolal dvaatřicet ozbrojených povstání a ve všech byl poražen. Se sedmnácti různými ženami zplodil sedmnáct synů a všichni byli povraždění během jediné noci, dříve než nejstarší z nich dosáhl pětatřiceti let. Unikl čtrnácti atentátům, třiasedmdesáti léčkám a jedné popravčí četě. Přežil dávku strychninu v kávě, která by byla stačila zabít koně.“ (s. 93–4) Nejvýraznějším motivem zfalšované historie je drastické potlačení povstání vojáky, kdy je množství lidí postříleno a odvezeno z Maconda pryč vlakem, přičemž se všichni snaží vymazat celou událost z paměti a ta zůstává přítomná pouze v mysli několika málo lidí, kteří se ji až do své smrti zoufale snaží připomínat.

Násilná či tragická smrt má v Marquézově románu je jedním z častých motivů a zdaleka jsem neuvedl (a neuvedu) všechny osoby, které zahynuly nejrůznějším způsobem. Hned v první části knihy José Aurelio Buendía zabil oštěpem Prudencia Aguilara, mrtví pak lemují příběh Maconda s přibývající intenzitou zvláště v závěrečné části. Takřka samostatnou záležitostí jsou záležitosti vojenské – popravy Arcadia a Aureliana, přičemž ten druhý popravě unikne, na druhé straně ale, když přijde ten čas, neušetří svého protivníka generála José Raquela Moncadu, konzervativního starostu v Macondu, s charakteristickou demagogií, svrhující ze sebe odpovědnost za smrt někoho, s nímž se navíc v předchozích dobách přátelil: "»Uvědom si, kamaráde, že tě nedávám zastřelit já,« řekl mu. »Dává tě zastřelit revoluce.« Generál Moncada ani nevstal z kavalce, když ho spatřil ve dveřích. »Jdi do prdele, kamaráde,« odpověděl mu.“ (s. 139, webgarden s. 66) O bezostyšnosti a chladnokrevnosti pochybného charakteru svědčí i další vražda konkurenta, když „generála Teofila Vargase někdo přepadl ze zálohy a mačetou ho rozsekal na kusy“, a plukovník, který zdůrazňuje, že žádný takový rozkaz nevydal, přebírá velení (webgarden s. 69).

Pochybné okolnosti likvidace protivníků, podtržené navíc iracionalitou způsobu interpretace (považovaného ovšem za relevantní) vyvstávají u dvou dalších úmrtí, jak je zřejmé z úryvku: „[…] kapitán Aquiles Ricardo, jenž nakonec zemřel o čtyři hodiny dřív než on. Sotva zazněl výstřel, srazily ho současné dvě kulky - nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně vypálil - a nocí zahřměl mnohohlasný křik: »Ať žije liberální strana! Ať žije plukovník Aureliano Buendía!« Do půlnoci, kdy Aureliano José vykrvácel a Carmelita Montielová zjistila, že karty, které jí měly odhalit budoucnost, zejí prázdnotou, přešlo už kolem divadla více než čtyři sta mužů a všichni vyprázdnili své revolvery do opuštěného těla kapitána Aquilese Ricarda.“ (s. 136, webgarden s. 64)

Pro Marquézův styl je charakteristické, že totéž téma – v tuto chvíli to nejzávažnější, tedy smrt – buď na jedné straně odbude jednou větou (pád roztouženého muže, který pozoroval Remendios, střechou) nebo se jí vypravěč věnuje naopak v rozsáhlé textové pasáži. Takovým příkladem je smrt Melquíadese (webgarden s. 30-31):  „Několik měsíců po návratu na něho stáří naráz dolehlo tak kvapně a pustošivé, že ho zakrátko měli za jednoho z oněch zbytečných stařečků, kteří přecházejí po ložnicích jako mátohy, sotva vlečou nohy a nahlas vzpomínají na lepší časy, a o které se nikdo doopravdy nestará a nevzpomene si na ně, dokud je jednou ráno nenajdou v posteli mrtvé. […] Při chůzi tápal rukama před sebou, i když se přitom pohyboval s nevysvětlitelnou obratností, jako kdyby dovedl vytušit předměty kolem sebe a pudově se podle nich orientovat. Jednoho dne si zapomněl nasadit umělý chrup, který na noc odkládal do sklenice s vodou vedle postele, a od té doby už ho nenosil. […] Brzy nabyl onoho zanedbaného vzhledu příznačného pro vegetariány. Kůže mu obrostla drobným mechem, stejný mech vybujel i na jeho prastaré kazajce, kterou nikdy neodkládal, a z úst mu páchlo jako spícímu zvířeti. […] Toho dne vstoupil do vody na nesprávném místě a našli ho teprve příštího dne ráno několik kilometrů po proudu, uvízlého na mělčině v zátočině zalité sluncem a s osamělým slepičincem, který se mu zachytil na břiše. [atd.…]“

Smrt se zároveň stává součástí zmíněné mytologie, čehož je dosaženo charakteristickými prostředky, jimiž je návaznost na magická čísla, hyperbolická interpretace charakteristická pro nadzemského hrdinu či vyprávění, charakteristické pro pohádky a legendy. První příklad: Zabito je postupně všech sedmnáct plukovníkových synů, poslední z nich Aureano Amador, zahynul, když se vrátil do Maconda a požádal, „aby mu poskytli přístřeší v domě, na který za svých štvaneckých nocí vzpomínal jako na jediné bezpečné místo, které mu v životě zbývá“, nikdo se ale na něj nepamatuje, a když je odehnán ode dveří, je zastřelen dvěma policisty do terče „popelového kříže“, rituálního znamení z Popeleční středy (tzv. popelec, připomínka pomíjivosti pozemského života), které, na rozdíl od ostatních lidí, se Buendíovým synům nepodařilo smýt.

Příklad druhý: „Nějaký čas pak o nich nebylo slyšet, až přišla zpráva, že vyrazili z antilského souostroví a vylodili se na Cano de la Vela, a vládní zpráva, oznamovaná telegrafem a rozhlašovaná jásavými vyhláškami po celé zemi, zvěstovala smrt plukovníka Aureliana Buendíi. Dva dny nato však obsáhlý telegram, jenž přišel téměř současné s tím prvním, oznámil novou vzpouru v jižních stepích. Tak se zrodila legenda o všudypřítomnosti plukovníka Aureliana Buendíi. Zprávy o něm se naprosto rozcházely; byl poražen v Guacamayalu, sněden Indiány z kmene Motilonů, zemřel v kterési vesnici na bažině a zahájil další povstání v Urumitě.“ (s. 118, webgarden s. 54)

A konečně příklad třetí, smrt José Arcadia: „Jakmile José Arcadio za sebou zavřel dveře do ložnice, zahřměla domem rána z pistole. Zpode dveří vytryskl pramínek krve, protekl pokojem, vyrazil na ulici a řinul se vpřed po nerovných chodnících, stékal ze schodišť a zase stoupal vzhůru, protekl Tureckou ulicí, na jednom nároží zahnul doprava, na dalším nalevo a pak se v pravém uhlu zatočil k Buendíovým, pronikl pod zavřenými dveřmi a návštěvním pokojem tekl podél stěn, aby nepotřísnil koberce, vnikl do dalšího pokoje a širokým obloukem se vyhnul stolu v jídelně, aby pak vyrazil na verandu s begóniemi a neviděn protekl pod židlí Amarantě, jež právě vyučovala Aureliana Josého počtům, vhrkl do špižírny a pak se objevil v kuchyni, kde se Úrsula právě chystala rozbít šestatřicet vajec na chleba.“ (s. 120, webgarden s. 55)

Také zánik městečka Maconda samého je záležitostí postupného úmrtí jednotlivých protagonistů, nebo i jejich odchodu z nejrůznějších důvodů, zhruba na posledních šedesáti stranách textu (celý román je o rozsahu takřka třistapadesát stran). Prvním v řadě úmrtí je Úrsula, která „musela vynaložit značné úsilí, aby splnila svůj slib, že umře, až přestane pršet“ (začíná se o tom mluvit, s. 282, konec Maconda je tedy v náznaku spojen s předchozí apokalypsou/potopou v předchozích kapitolách, umírá na Zelený čtvrtek s průvodními „zázračnými“ detaily, s. 289, webgarden s. 140), vzápětí (s. 290, webgarden s. 140) se dozvídáme o smrti Rebeky, která po léta žila v osamění na kraji městečka („našli ji v samotářské posteli, stečenou jako garnát, s holou strupovitou hlavou a s palcem v ústech,“ což je motiv jejího celoživotního traumatu), o pár stránek dále umírají dvojčata José A. Segundo a Aureliano Segundo („Santo Sofia de la Piedad splnila svůlj slib a kuchyňským nožem uřízla Josému Arcadiu Segundovi hlavu, aby se ubezpečila, že ho nepochovají zaživa. Oba mrtvé uložili do stejných rakví a přitom zjistili, že ve smrti jsou zase k nepoznání jeden od druhého, jako bývali v chlapeckých letech“, s. 297, webgarden s. 144 [v průběhu života se od sebe výrazně odlišili svým životním stylem a v důsledku toho i podobou], ani zde nechybí humor, když dojde k záměně mrtvých). Santa Sofia de la Piedad odchází, protože nezvládala úklid (s. 303, webgarden s. 146), vzápětí umírá na lůžku Fernanda (s. 307, webgarden, s. 148), o sedm stran později (s. 314, webgarden s. 152) umírá Aureliano Amador, jak už zmíněno, poslední ze sedmnácti synů plukovníka, zastřelen policisty, a na téže stránce (na webgarden s.153) José Arcadio je utopen čtyřmi mladíky, které před časem vyhnal z domu a kteří si nyní odnesli tři pytle se zlatem (motiv, který má svůj vlastní příběh v prostoru celého románu). Jiná čtveřice, čtyři přátelé Aureliana (s. 324, webgarden s. 158), opouští postupně Macondo (Álvaro, Alfonso, Germán a Gabriel, s. 337, webgarden s. 164), stejně tak jako učený Katalánec, který odcestoval do Barcelony (s. 332, webgarden s. 163), když předtím prodal v dražbě své knihkupectví (s. 331, webgarden s. 162), přičemž „však nevědomky vyhodil na smetiště kalhoty s polovinou svých peněz“. A jak již zmíněno, v tutéž dobu zemřela i Pilar Ternerová. Zánik celého rodu končí smrtí jeho posledních příslušníků: smrtí Amaranty Úrsuly při porodu dítěte, které se narodí, jak si vzápětí zoufalý otec Aureliano uvědomí při čtení rozluštěného Melqíadesova veršovaného rukopisu, napsaného v sanskrtu dále ještě zašifrovaného, s prasečím ocasem. Fatalistický pohled (vše je už předpovězeno) potvrdí červení mravenci, kteří jsou (apokalyptickým) aktérem zmaru, když systematicky ničí dům, nejprve proniknou na terasu, pak do jeho nitra, a nakonec zabijí dítě, které jeho otec nenajde v košíku: „V tu chvíli zahlédl dítě. Zbývala z něho naběhlá, vyschlá kůže, kterou snad všichni mravenci světa pracně vláčeli po kamenité zahradní pěšině ke svým obydlím.“ (s. 345, webgarden s. 168)

Jak je už z předchozího výčtu patrné, je Marquézův román bohatě zalidněn. Podobnost jmen (uvedl jsem na jednom místě případ, kdy jméno změnili sami rodiče, aby nedocházelo k záměnám, z další řady možných případů: 1. Remedios, dcera Apolinara Moscota, 2. Krásná Remedios, dcera Arcadia a Santa Sofii de la Piedad, 3. Renata Remedios, tj. Meme, podobně vlastně víc než dvacet Aurelianů, počítaje 17 synů plukovníka, pak Aureliano Segundo, tedy „Druhý“, ale i další v šesté a sedmé generaci – což je poslední představitel vůbec, stejně tak řada dalších jmen) představuje pro čtenáře – vedle řečených návratů v čase a možná i „nerealistickému“ vyprávění, směšujícího (primární) realitu a realitu mýtickou a převracející parametry autentičnosti (tím se „magický realismus“ v principu liší od sci-fi, kde jsou události předkládané jako „pravděpodobné“ v módu budoucnosti) – určité obtíže, k nimž se přiznávají v komentářích na internetu („množství postav a dějů bylo pro mě poněkud matoucí. S těžkým srdcem říkám ne“, databazeknih.cz, jiní čtenáři byli nadšeni, protože tyto potíže překonali – „dlouho mi trvalo, než jsem ji zdolal a ještě déle mi pravděpodobně bude trvat, než ji vstřebám“). Jeden z čtenářů komentuje: „člověk, aby si už od první stránky kreslil strom“, na stránce české (či anglické) Wikipedie se skutečně takový graf/genealogie nachází, na anglické stránce pak najdeme popis všech základních postav v knize, stejně jako řadu dalších rovin, k níž se tento příspěvek už nevyjadřuje.

Na internetu najdeme interpretaci Marquézova románu v sérii Mluvící hlavy (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy z úst odborníka na dílo spisovatele Anny Houskové. Kromě některých momentů, na které poukazuji i v tomto komentáři (např. první věta románu a proměny času vyprávění, prostoupení všedního a zázračného) uvádí prof. Housková i např. kontext literární historie, totiž novou narativitu hispanomerických spisovatelů, která se příkře odlišuje např. od předchozího evropského „nového románu“, který právě ony prvky kontextu příběhu důsledně rušil (Housková použila termín používaný často v 60. letech, „krize románu“), zmiňuje i jeho vzpomínky a hovoří o různých Marquézových stylech a zakončuje tématem individuální samoty. Další komentář české hispanistky nalezneme na stránce Českého rozhlasu, který u příležitosti 90. narozenin autora zveřejnil četbu na pokračování z roku 1985 (dvanáct dílů v režii Aleny Adamcové, účinkuje Jiří Adamíra), pořad je žel dnes už nedostupný (on-line do 9. 3. 2017).

Pzn. a odkazy
V textu se mi nepodařilo „akademicky důsledně“ uvést všechny odkazy na stránky knihy, z nichž jsou citované úryvky (hrabal bych se v tom několik dalších hodin), na druhé straně jsem dohledal tytéž úryvky na internetu (viz odkaz), označuji je slovem „webgarden“, aby se případně čísla nepletla.
Paginaci uvádím podle vydání z roku 1986 v Odeonu či dle textu přístupného na internetu na adrese https://media1.webgarden.cz/files/media1:510a713e70291.pdf.upl/Marquez%2520G.%2520G.%2520-%2520Sto_roku_samoty.pdf

Mluvící hlavy / prof. Anna Housková
https://www.youtube.com/watch?v=t0Ak6nYSpkA

Český rozhlas, četba na pokračování (audio už dostupné, pouze informace)
https://vltava.rozhlas.cz/gabriel-garcia-marquez-sto-roku-samoty-112-5342124

Další odkazy
https://www.cbdb.cz/kniha-1487-sto-roku-samoty-cien-a%C3%B1os-de-soledad
https://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/beletrie-svetova/kafka-franz-promena
https://www.databazeknih.cz/knihy/sto-roku-samoty-522
https://en.wikipedia.org/wiki/One_Hundred_Years_of_Solitude#cite_ref-Gordo_12-6