G. K. Chesterton / Pochybnosti otce Browna

G. K. Chesterton / Pochybnosti otce Browna
Vyřazeno

Z více než padesáti povídek je v tomto souboru ikonických příběhů otce Browna vybráno devět v překladu Lídy Hanzelkové a Aleny Hartmanové a vydáno v nakladatelství Vyšehrad v roce 1974. Podobně jako Sherlocka Holmese znám tuto postavu, která je rovněž dodnes i předmětem zájmu filmařů, od studentských let, a je zajímavé i srovnání obou postav, na jedné straně detektiva, jehož zbraní je dedukce, kterou předkládá čtenáři prostřednictvím dvojice s doktorem Watsonem a k jehož osobnosti patří to, že je sportovec a hraje na housle, na straně druhé muže, který profesí není detektiv a jehož metodou je vcítění, stejně jako smyslem není potrestání zločince, ale pochopení jeho duše.

Nejvíce mně utkvěla z Chestertonových příběhů příhoda o dvojích krocích, které zaslechne otec Brown, zatímco píše nějaké poznámky ve „vybraném klubu Dvanácte věrných rybářů“, na základě čehož dojde k odhalení zloděje stříbrných příborů, což mu umožní dvojí role hosta a číšníka (v jednu chvíli je zajímavé „rozhraní“ obojího), zatímco otec Brown „oddělí“ atribut postavy zloděje od jeho osoby, mám-li to interpretovat. K několika z uvedených případů, včetně tohoto, v tomto překladu nazvaného Divné kroky, jsem se před několika lety ostatně již vyjádřil, když jsem komentoval jiný soubor, totiž Nevinnost otce Browna, kde je přeložena pod názvem Podivné kroky. Kromě toho jsou v tomto již komentované souboru také Létající hvězdy a Boží kladivo (v Pochybnostech Kladivo boží).

Zbývají mně tedy ještě Špatný tvar, Zpěv létajících ryb, Šíp z nebes, Proroctví psa, Kletba rodu Darnawayů a Skandál otce Browna.

První z nich začíná pro Chestertona příznačným líčením stavbu domu, kde se odehraje příběh. Otec Brown se svým přítelem Flambeau jsou na předměstí Londýna na návštěvě u básníka Quintona, který nečekaně (zdánlivě) spáchá sebevraždu. Za špatný tvar považuje otec Brown tvar zakřiveného orientálního nože, který najdou na zemi. Dům prý má také špatný tvar, namítá doktor Harris, který Quintona léčí. On je ale vrah, a otec Brown na to přišel na základě jednoho chybějícího odstřižku z třiadvaceti papírů, dle nichž vznikla domněnka (protože to skutečně napsal), že spáchal sebevraždu. To je ten špatný tvar

Zpěv létajících ryb. Peregrin Smart se tak dlouho chlubí svými zlatými rybkami – což je jakási zvláštní starožitnost, až mu za podivných okolností zmizí. Jedná se o orientální magii, nebo o promyšlený čin? Naštěstí je přítomen otec Brown, který případ snadno rozluští, říká anotace na Databáziknih.cz (musíme být opatrní, není tam vždycky všechno podle skutečnosti). Momenty magie či čehosi exotického jsou přítomny, například v předchozí próze zvláštní Ind (láká to čtenáře k podezření, že by mohl být vrah on). Na začátku je otázka pana Smarta různým lidem, zda viděli jeho zlaté rybičky, vždy jinak formulovaná. Má to být žert. Ale také je to skutečně zlatý šperk, který nechá Smart pořád někde „válet“, místo, aby ho měl v trezoru. Hovoří se o všem možném, také o bezpečnosti, před domem byl podivný cizinec v turbanu, který říká (to je ta magie): rybičky půjdou ke mně. A ony opravdu zmizí. Policie je bezradná, a otec Brown hovoří o tom, že to, co je příliš blízko není vidět. Onen Ind nezanechal žádné stopy. Rybičky sebral Jameson, který vypadal jako nudný a nenápadný úřada, který si ale zahrál dvojníka onoho muže v turbanu. Zločin je vždycky velké umění, jak je otec Brown přesvědčen a jak to i ostatní případy dokazují.

U povídky Šíp z nebes jsem udělal pokus, požádal jsem Copilota, aby mně shrnul závěr anglického originálu. Dostal jsem tuto odpověď: Zdá se, že jste vybral závěr povídky "Šíp z nebe" (The Arrow of Heaven) od Gilberta Keith Chestertona. Tento příběh krásně ukazuje morální paradox Chestertonových detektivek—spravedlnost, která se pohybuje na hraně zákona, a odhalení, které obrací celý případ vzhůru nohama. V závěru povídky otec Brown klade důraz na rovnost před zákonem, bez ohledu na společenské postavení. Jeho výrok "Take your wild justice or our dull legality; but in the name of Almighty God, let there be an equal lawlessness or an equal law." dokonale shrnuje jeho filozofii—buď přijmeme zákon pro všechny, nebo nezákonnost pro všechny. Zároveň zde vidíme typickou Chestertonovu hru s předsudky—Brander Merton je vnímán jako nedotknutelná osobnost, ale když se ukáže jeho minulost, je těžké říci, zda je skutečně jiný než Daniel Doom. Tento závěr je mistrovským příkladem Chestertonova silného etického rámce, který do detektivek vnáší hlubší otázky o vině, pomstě a spravedlnosti. A ten příběh jsem četl podobně.

Mimořádně zajímavé je Proroctví psa, zde vstupuje otec Brown in medias res do příběhu, když říká hned na začátku, že má psy rád, ale že je proti psímu kultu. To mně tedy mluví z duše, před pár měsíci jsem k tomu tématu skoro rozlícen nad nemožností bavit se normálně s lidmi, jimž vládne pes, jakkoli byl v mém dětství pes v Jizerských horách u tety snad můj nejlepší přítel té doby, napsal ironický text. Mladý přítel a společník otce Browna Fiennes se na něj obrátil s otázkou, kdo zabil „starého Druce“, když „byl v altánku sám“.

Zaujala mě „funkčnost“ již o sobě zajímavých podrobných popisů postav a jejich vztahů (Druce vs. dr. Valentin, dvojice notář Traill s kravatami a jehlicemi, se kterými si pořád hraje, a „prchlivý“ „zrzek“ tajemník Floyd) a také podrobný průběh celé epizody, v níž hraje ústřední roli v ději (a také v odhalení) pes, čímž mám na mysli, že otec Brown, který nebyl u všeho přítomen, se umí z těchto popisů (kromě svého názoru na svět, k němuž se ještě vyjádřím na závěr komentáře k povídce) rozlousknout zdánlivě neřešitelný a tajemný případ. V celém textu se zdůrazňuje „podivnost“ či „zvláštnost“ všech motivů (ostatně již první text se jmenoval Divné kroky). „Divný“ je tu nejen synonymem pro „nepochopitelný“, ale také pro odlišnost, exotičnost, což jednak čtenáře láká (exotické je atraktivní, stejný důvod má u jiných autorů slovo „dobrodružství“), ale také mate. Protože stačí přijít na to, že na těch věcech, které je třeba odhalit nic divného není.

Pes, který měl být prorokem, protože jeho chování bylo divné, když se nevrátil s holí, kterou mu muž hodil, aby mu ji přinesl, měl pro to docela normální důvod. „Vrátil se zpátky, protože ji nemohl najít. Skučel, protože takovéhle věci psa souží. Pes si potrpí na obřady. Trvá na tom, aby se dodržovala pravidla hry, tak jako dítě trvá na tom, aby se pohádka vyprávěla vždycky do puntíku stejně.“ (s. 117) A najít hůl pes nemohl, protože se potopila a klesla ke dnu. Nebyla to totiž hůl, nýbrž vražedná zbraň, kterou vrah, všem na očích, zlikvidoval v rámci maskování celé věci hrou se psem. A stačilo se, místo poukazu na nadpřirozené jevy, zeptat, proč se ten pes takto zachoval.

Ovšem, byl to „ďábelský hlavolam“ (s. 103). A zajímavá je pasáž, kterou můžeme číst jako obhajobu katolicismu otce Browna, ale je v tom něco víc, a je to zajímavá a překvapivá formulace (vzhledem k tomu, že o náboženské víře uvažujeme obvykle jako o něčem iracionálním, ovšemže správně: zázrak, třeba zázrak života, přesahuje racionalitu), když otec Brown říká, že „prvním následkem, který s sebou nese nevíra v Boha, je ztráta zdravého rozumu: nemůžete vidět věci, jak jsou“ (s. 120) Rozumem se ovšem nemíní konstrukt racionalismu, který by byl v protikladu s přirozeným světem, abych použil Patočkův termín, a který je to co je označeno „věci, jak jsou“. Rozum je dán do protikladu k pověře (ano, to je v souladu s katolickým učením, odlišit víru a pověru). A v případu, který otec Brown vyřešil, zabraňovalo ostatním vidět to, co je na očích, představa, že „pes je zlé znamení a kočka je záhada a prase nosí štěstí“ a „chrobák je posvátný skarabeus“ (odkaz na E. A. Poea, viz hned následující odstavec o odkazech).

V předposlední povídce Kletba rodu Darnawayů mě zaujaly nejrůznější kulturní odkazy, kromě obecného romantického motivu chátrajícího, rozpadajícího se šlechtického sídla, motivu „kletby rodu“ (Poe), osudového vztahu člověka a obrazu (Wilde), zde formulovaného tak, že by „by se podle starého obrazu dal napodobit člověk. Ale jednodušší je přece napodobit podle člověka obraz“ (s. 159, postavou dvou malířů a otázkami zobrazování reality povídka hned začíná), je tu také oblíbené téma záměny sebevraždy a vraždy (o podobných dvojicích viz i poslední povídka). Také přítomnost doktora je v každé druhé povídce, a u tématu domněnky, která je utkvělá, a proto zastírá pravdu, která je nabíledni (jak zde říká otec Brown, je to případ „strašlivě banální a hloupý"), jsme narazili v té předchozí.

Poslední povídka, Skandál otce Browna, je namířen proti novinářům a skutečnosti, kterou autor s odkazem na Wellse označuje za nevšední schopnost Američanů „udělat ze soukromé osoby veřejnou“. Ano, to je výstižné, to je i podstata novinařiny, ale také herectví a určitého způsobu nazírání skutečnosti, což mě zajímá jakožto téma „vrstev vědomí“ a „dvojení“, které u Chestertonových povídek hraje zásadní roli. Že si tady nevymýšlím něco podle „svých témat“ potvrzuje něco, co bych nazval (kdoví, možná nepřesně) logikou humoru, jehož smršť v úvodu tohoto příběhu můžeme sledovat v řadě opozic, které je možné nazval dle označení stylistických prostředků jako rektifikace (opravy), v každém případě je teze vždy popřena svým protikladem. U jména svůdníka Rudela Romanese, který hrál roli v příběhu Hypatie Hardové, tedy provdané Potterové, je označen jako „slavný“, vzápětí ale jako „ještě lépe“ „pověstný“, Američan původem, chováním ale spíše Jihoameričan, skvělý Chestertonův cit pro jazyk se zastkví, když říká, že „paní Potterová“, která získala díky novinářům onu skvělou pověst, „se mohla nazývat paní Potterovou v tom smyslu, že její muž byl uznáván pouze jakožto manžel paní Potterové“ (polopatě, je sice bohatý a je na druhém místě, ona je jeho paní, poznámka na okraj, nedávno jsem četl Thackerayho Ženy mužů, formulace svým způsobem podobná, zde všechny uvedené příklady s. 163). Také otec Brown je považován arogantním novinářem za Mexičana, většina textu je pak právě rozhovor obou, pěkně je poukázáno na skutečnost, že novinář vidí ve své omezenosti pár let zpátky, zatímco otec Brown ho upozorňuje, že civilizace není přenesena jen z Anglie do Ameriky, ale do Anglie od Románů, a že existoval jakýsi Julius César a otec Augustin. Vlastně ani není důležité, jestli se tu odehrává nějaký detektivní příběh.

Již pojednané Chestertonovy povídky viz
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/g-k-chesterton-nevinnost-otce-browna/

G. K. Chesterton, Pochybnosti otce Browna, Praha, Vyšehrad, 1974.