Friedrich Dürrenmatt / Soudce a jeho kat, Podezření, Slib

Friedrich Dürrenmatt / Soudce a jeho kat, Podezření, Slib
úklid knihovny

Svazek tří próz švýcarského dramatika, novelisty a malíře Friedricha Dürrenmatta, který vyšel v Odeonu v roce 1989 (koupil jsem ho v antikvariátu za tehdejších dvacet korun) obsahuje texty, jejichž vznik spadá do jednoho desetiletí. Nejznámější Soudce a jeho kat (Der Richter und sein Henker), rovněž zfilmovaný, se datuje 1951, navazující Podezření (Verdacht) 1952 a poslední Slib (Das Versprechen) 1958.

Pro mě je nejbližším východiskem k těmto textům (snad ještě proslulejší divadelní hry nechávám teď stranou) film Stalo se za bílého dne, podle něhož byla napsána poslední novela či román (bývá to často obráceně). Film z roku 1958 vznikl v německo-španělsko-švýcarské koprodukci, hlavního hrdinu, kriminálního komisaře Dr. Hans Matthäiho, vytvořil v Německu legendární herec Heinz Rühmann (1902-1994). Vzpomínám si lekci ze švýcarských reálií, když jedním ze zásadních kroků v komisařově pátrání je víra v pravdivost obrázku „podivného zvířete s rohy“, které nakreslí dítě a který jej dovede do kantonu Graubündenu, jehož kantonální znak zpodobňoval (dnes je to trochu pozměněno) kamzíka. V závěru naší knihy se pak autor dokonce vyjadřuje k souvislosti filmu a literárního textu. Na jaře 1957 si producent Lazar Wechsler objednal filmovou povídku na téma „sexuální zločiny na dětech“, kterou později přepracoval s režisérem filmu Ladislao Vajdou (to není překlep, křestní jméno režiséra je Ladislao) na scénář. Román se pak „ubírá jinou cestou“, protože se autor znovu chopil fabule a „domýšlel ji dál“. Takže se výsledná kniha poněkud odchyluje od textu. Zásadní téma ovšem zůstává.

Pojďme však pěkně popořádku. V románu Soudce a jeho kat vyšetřuje kriminální komisař Hans Bärlach smrt svého kolegy Ulricha Schmieda, který je nalezen zastřelený na silnici mezi Twanem a Lamboingem. Komisař, který je těžce nemocen, přenechává vyšetřování svému asistentovi Tschanzovi. Neví ovšem, že právě on je vrahem a svádí proto stopu k lobbistovi Gastmannovi, který má v blízkosti místa činu svůj dům. Schmied byl s Gastmannem v kontaktu pod falešným jménem, na konci románu vyjde najevo, že na Bärlachovy pokyny sledoval Gastmanna. Policie se dostane do potíží, protože Gastmann má politické ochránce. Při návštěvě Gastmanna je Bärlach pokousán jeho obrovským psem, a Tschanz musí zvíře zastřelit. Jak se ale později ukáže, Bärlach to celé inscenoval, aby se mu podařilo dostat kulku z Tschanzovy služební pistole. V průběhu románu se čtenář dozví, že Gastmann a Bärlach se znají. Před čtyřmi desetiletími se vsadil Gastmann, že spáchá zločin, který mu Bärlach nedokáže dokázat a zabil nezúčastněného německého kupce, jehož smrt naaranžoval jako sebevraždu. Bärlach udělal kariéru jako policista, Gastmann jako zločinec a Gastmann byl vždy před Bärlachem jeden krok napřed. Jako poslední legální prostředek nasadil komisař na Gastmanna ve Schmiedovi svého nejlepšího muže, a opět bezvýsledně. Proto se pokouší Tschanze přivést na kriminálníka nepřímo. Ten musí Gastmanna obvinit z vraždy, aby chránil sám sebe, ale i uzavřít i „falešný“ případ vraždy a tímto kriminalistickým úspěchem přijít Schmiedovi na stopu.

Když Bärlach odmítne další vyšetřování Gastmanna, je Tschanz v pochybách. Současně Bärlach vyroval Gastmanna, že mu pošle „kata“. Tím myslí ke všemu odhodlaného Tschanze, který vyhledává konfrontaci s Gastmannem. Když se ten brání, je on a jeho dva sluhové Tschanzem zastřelen. Tímto způsobem se Bärlachovi podaří Gastmanna chytit – ovšemže ne za jím spáchané zločiny, ale za vraždu, kterou spáchal někdo jiný.

Nakonec odhalí Bärlach také Tschanze jako vraha, a dokáže mu to na základě indicií u sebe doma při posledním setkání u opulentní slavnostní hostiny. Tschanz je znovu v pochybách. Bärlach ho nechá jít. Následující den je Tschanz nalezen mrtvý pod svým vozem, který zachytil vlak.

Je to zajímavé. Soudce a jeho kat je „klasická“ detektivka, to znamená, že byl spáchán zločin a na konci se zjistí, kdo ho spáchal, přesto je to kniha s přesahem, a to v mnohém – jak ve vlastním textu (v otázce, co je to vlastně detektivka), tak ve smyslu společenském. Román původně vyšel časopisecky, a to od prosince 1950 do března 1951, v časopise Der schweizerische Beobachter, teprve poté knižně. Stejně jako poslední ze tří textů (Slib), byl i on zfilmován.

https://de.wikipedia.org/wiki/Der_Richter_und_sein_Henker

Stejně jako Soudce a jeho kat vycházel v uvedeném časopise, týdeníku Der schweizerische Beobachter, na pokračování i druhý román, Podezření, a to od září 1951 až do února 1952. Je pokračováním předešlého a odehrává se na přelomu let 1948/49.

Komisař Hans Bärlach, na konci své kariéry a těžce nemocen, se zotavuje v nemocnici před operací. Tam se stává svědkem, jak jeho přítel, lékař Samuel Hungertobel při pohledu na fotografii v časopise Life zbledne a lehce znervózní. Člověk na obrázku má být německý lékař Nehle, který dělal za války v koncentračním táboře Stutthof u Danzingu děsivé operace na vězních, aniž by jim poskytnul narkózu, a který v roce 1945 spáchal sebevraždu. Hungertobel vysvětluje, že shledal značnou podobu mezi Nehlem a svým kolegou ze studií Fritzem Emmenbergerem, který za války údajně pobýval v Chile.

Bärlach jde po stopě podezření, že Nehle a Emmenberger buď nějak proměnili své role nebo se jedná o jednu a tutéž osobu. Zkoumá dokumenty Interpolu a odborné články, které byly tenkrát v Chile publikovány. Bärlachův známý, žid Gulliver, byl jednou z obětí lékaře v koncentračním táboře Stutthof. Na návštěvě v nemocničním pokoji spolu probendili celou noc a žid vypráví o těchto neblahých zážitcích. Nejpravděpodobněji to vypadá, že Emmenberger pod jménem Nehleho páchal v koncentráku zločiny, po válce se vrátil do Švýcarska a nyní si v klidu vede privátní kliniku Sonnnenstein u Zurychu. Toto podezření nechá zveřejnit žurnalistou Fortschigem v jeho časopise „Apfelschuss“ (česky přeloženo jako Trefa) a protože to je nebezpečné, pošle ho do Paříže. Sám se pak na Silvestra vydá na daleko riskantnější cestu, totiž pod falešným jménem na Emmenbergerovu kliniku (začátek druhého dílu). Doufá, že se Emmenberger pod tlakem okolností nějak prozradí. Přepočítal se ovšem, Nehle, protože to je skutečně on, je tvrdý hráč. Komisař je odhalen a vězeňský doktor mu v klidu vše vyklopí, protože ví, že komisař ztratil jakoukoli kontrolu nad situací. Bez skrupulí nechal zabít novináře Fortschiga, a protože ho jeho spolupracovníci absolutně podporují (bizarní trpaslík, doktorka Edita Marloková), je zřejmé, že necouvne ani před jeho vraždou, samozřejmě prostřednictvím svých hrůzostrašných metod. Když vše vypadá zcela beznadějně, zasáhne na poslední chvíli Gulliver a jeho přítel Hungertobel jej vezme zpátky do Bernu.

Protože je to detektivka, nemohu prozradit všechny souvislosti, jsou však, jak jsem to slovo už použil, bizarní, zcela neočekávané. To dodává celému příběhu brizanci. A lesk této brizance zvýší ještě okamžiky, kdy se zúčastnění baví – navíc ve vypjatých situacích – o základních věcech života. To totiž čtenář, který stoupá tlak nad spádem děje, zapíná ještě onu oblast mozku, která je zodpovědná za úvahy nad tím, jak se rozhodujeme na základě našich životních postojů. Kladou se zde otázky, zda existuje Ďábel, proč existovaly koncentrační tábory jako Stutthof, ale také sanatoria pro boháče, kteří zde umírají ne jako ostatní lidé, ale s týmž koncem (ta paralela je zřejmá i z příběhu), do jaké míry je možné se vzepřít zlu (nemohu prozradit postavu, která je zprvu oním revolucionářem, který bojoval za odstranění sociální nespravedlnosti a krutosti světa a nyní je zločincem, který nemá zábran – je to podobná odpověď jako u některých autorů absurdních dramat, tzn. za určitou hranicí a v ohrožení života uděláte cokoli). „Napínavý“ je ten příběh tím více, že hlavní hrdina, komisař, není superman (nadlidskou postavou se jeví spíš zločinecký lékař, jehož možnosti jsou bez hranic, to je ten kontrast), nýbrž člověk v ohrožení smrtelnou nemocí. Tím spíš jsou kladeny absolutní otázky. A je to i reflexe figury detektiva, jak ji zná tradiční detektivka. Ta je přežitá, jak naznačuje trpaslík Gulliver zhruba takto: „Člověk dnes nemůže bojovat proti zlu sám, jako kdysi rytíř vytáhl do pole proti drakovi.“

Také v jedné literární kritice (viz odkaz níže) se hovoří o tom, že v románu Podezření švýcarský dramatik a spisovatel posunul hranice žánru, ale i chápání některých skutečností, a že v této knize dal Dürrenmatt prostor napětí mezi pozemským a nadpozemským a pro svůj humor, stejně jako pro apokalyptičnost svého vidění světa.

https://de.wikipedia.org/wiki/Der_Verdacht
https://web.archive.org/web/20081201171547/https://www.alex-hartmann.net/duerrenmatt/suspect1.html

Slib je posledním ze tří románů, které obsahuje kniha, kterou mám před sebou. Z prvního pohledu na ni je zřejmé, že texty nejsou nijak rozsáhlé, všechny tři nepřekračují ani tři sta stránek. Takže v tomto ohledu je to onen „tradiční“ formát, žádná dnešní skandinávská detektivka (případně trilogie, říkám to s úsměvem, tady jsou taky tři texty). 

Zfilmování Slibu jsem zmínil na začátku. Spisovatel nebyl se zfilmováním nespokojen (režisér i představitel hlavní role byli z těch nejlepších), zároveň ale nebyl nadšen – i skutečností, že film dostal jiné jméno. Zároveň chtěl posunout pohled na celou problematiku: Zatímco ve filmu byl ve středu pozornosti zločin, v románu se zaměřil na vyšetřovatele. Sám říká: „Z jednoho konkrétního případu tu byl případ detektiva, kritika typické postavy devatenáctého století.“ Svou knihu nazval v podtitulu Requiem na kriminální román, v textu relativizuje běžná pravidla detektivky a dává je k diskusi. Zatímco ve filmu je komisař ve svém pátrání úspěšný, v románu ztroskotá na základě hloupé náhody.

Vypravěč, autor kriminálních románů, má v Churu přednášku o své práci. Večer potká v baru bývalého šéfa kantonální kriminální policie v Zurychu, uváděného jako dr. H. Ten kritizuje přednášku a jeho práci, protože v jeho románech nehraje žádnou úlohu náhoda, ve skutečnosti logika hraje jen určitou roli a už vůbec není pravda, že se každý kriminální čin odhalí („Patří k těm státotvorným lžím, jako třeba že zločin se nevyplácí – a přitom, stačí se jen porozhlédnout po lidské společnosti, abychom se v tomto ohledu dozvěděli pravdu.“). Následujícího dne rozhovor pokračuje v autě, v němž dr. H. vezme spisovatele sebou do Zurychu. Cestou zastaví u benzínové pumpy, před níž sedí zmatený a vyhaslý stařík. Komisař pak vypráví, že se jedná o někdejšího komisaře Matthäie, kdysi jeho nejschopnějšího muže. Dozvídáme se pak jeho příběh.

Krátce předtím, než má komisař Matthäi, padesátiletý muž na vrcholu své kariéry, odcestovat do Ammánu, kam ho vysílá stát, dostane telefonát od podomního obchodníka z Gundenu, že v „zapadlém hnízdě“ u Curychu jménem Mägendorf byla nalezena mrtvá dívka. Gritli Moserová byla zavražděna břitvou. Když sděluje tuto smutnou zprávu jejím rodičům, slibuje matce, že vraha vypátrá. Obyvatelé Mägendorfu jsou přesvědčeni, že vrahem je podomní obchodník, který měl už předtím nějaké mravnostní delikty, komisař zachrání situaci, když jej vezme do policejního auta a překvapivě a ke zděšení státního návladního jim slíbí, že jim ho dá k dispozici (v tomto kraji se vždy takto rozhodovalo), jestliže předloží nezvratné důkazy o jeho vině. Ti se však zamotají do zřejmých rozporů. Státní návladní pak říká komisaři, že doufá, že komisař nedá nikdy žádný slib, který by musel splnit.

Na návštěvě vesnické školy se právě zkouší chorál, který se bude zpívat na pohřbu Gritli. Gritlina přítelkyně Uršula komisaři řekla, že Gritli dostávala od nějakého obra malé ježečky. Její učitelka ale považovala Gritli za dívku, která měla bujnou fantazii. Mezitím si podomní obchodník všimne, že nikdo nevěří na jeho nevinu. V případech dvou předchozích vražd v kantonech St. Gallen a Schwyz ukazují všechny indicie proti němu. Je podroben tvrdému dvacetihodinovému výslechu (komisař to komentuje, že to samozřejmě není dovolené, ale někdy holt musí předpisy jít stranou). Když se podomní obchodník přizná a v noci se v cele oběsí, je případ považován za uzavřený. Komisař má příští den odcestovat do Jordánska.

Na cestě k letišti jede komisař přes vesnici, kde právě jde pohřební průvod. Matka mu děkuje, že splnil svůj slib a našel vraha. Na letišti ale komisař do letadla nenastoupí, protože nevěří, že vrahem byl podomní obchodník. Jeho nadřízený ho marně přesvědčuje, a z politických důvodů ani nemůže nechat komisaře vyšetřovat dál případ, takže ten se do věci pustí soukromě. Ve škole, kam chodila Gritli, pak najde její kresbu, na které je malá dívka, které velká postava dává ježečky. Dál tam je vidět auto amerického typu a podivné zvíře s rohy. Komisař kresbu přinese psychiatrovi, který pracuje pro policii a k němuž ho dr. H. poslal z jiných důvodů (mimo jiné také podléhá alkoholu, dělá samé podivné věci). Chce od něj slyšet potvrzení své domněnky, že Gritli svého vraha znala, setkala se s ním týden před vraždou. Protože nedošlo k žádnému znásilnění, domnívá se Matthäi, že nejde o vraždu z vilnosti, nýbrž o pomstu na ženách. Vrah podle jeho představy musí být primitivní. Záhadné je také zvíře s rohy. Psychiatr hovoří na rozdíl od komisaře o „šílenství jako metodě“.

Dr. H. dostává samé další znepokojující zprávy o tom, co Matthäi dělá. („Zdála se mi [zpráva] nepřípadná, pošetilá, nesmyslná.“) Koupil si prý obstarožní americký automobil, převzal benzínovou pumpu na ulici z Churu do Zurychu, bydlí zde s ním paní Hellerová, která je „dámička, známá ve městě“. Tržby u benzínové pumpy neskutečně stoupají, rozkřiklo se, že pumpař je bývalý komisař, sjíždí se sem celé podsvětí. Matthäi se bezúspěšně pokouší adoptovat dítě ze sirotčince. Zalarmovaný a zděšený dr. H. vyhledá komisaře, aby dostal vysvětlení, co se vlastně děje. Matthäi s ním nejdříve nechce mluvit říká, že nechtěl, aby ho obtěžoval, ať tedy nyní neobtěžuje on jeho. Pak u kávy řekne, že je na lovu, „chytá rybu“, kriminalistická práce. Obrázek ježečka mu je pořád nejasný, podle jeho názoru se ale jedná o kantonální znak Graubündenu (jak jsem zmínil na začátku). Od dětí, které chodily na ryby, se dozvěděl, že dravci, jako jsou štiky, se dají chytit jedině tak, že to musí být to pravé místo a návnada, a pak už stačí jen čekat, až ryba zabere. Dr. H. správně odhadne, že benzínová pumpa je tím místem a dcera paní Hellerová Annemarie je návnadou. Říká, že mu „ten muž imponoval“, jeho metody byly neobvyklé, ale měl v sobě něco grandiózního. Přesto považoval riziko za příliš veliké a podnik za bez vyhlídek na úspěch.

„Tak tedy čekal. Neúprosně, zarytě, vášnivě.“ Ubíhaly měsíce, komisař připoutal k sobě dítě vyprávěním příběhů a pohádek a tak ji i udržoval v horizontu silnice. Najednou Annemarie vynechala školu, komisař ji našel na mýtině, čekala tam na nějakého kouzelníka. Matthäi tomu zprvu kvůli pohádkám a fantaziím malé nevěnuje pozornost. Druhý den přijde ze školy zpátky domů, skutečně ale měla volno. Přesto Matthäi zavětří, poslední dobou ve škole častěji neomluveně chyběla. Načapá ji s rukama umazanýma od čokolády, jak mu lže. Má u sebe čokoládové pralinky, ježečky z kresby Gritli Moserové, nedá mu ale žádnou uspokojivou odpověď na jejich původ. Matthäi je šťasten, že je vyřešení celého případu na obzoru.

Tým dr. H. je nyní přesvědčen. Nešlo jim ani tak o dítě, ani o vraha, ale o Matthäie. Všichni cítili, že je třeba případ ukončit, jinak se něco přihodí. Annemarie je pozorována, skutečně je na mýtině u hromady odpadků z vesnice a evidentně na někoho čeká, přitom si zpívá písničku Maria na kameni seděla. Po týdnu státní zástupce ztratil nervy a začal křičet na dívku, na koho to čeká. Annemarie neodpovídá. V nejnevhodnější okamžik přijde matka dívky a policisté se stáhnou. Matthäi se ale nevzdává. Sedí další léta u benzínové pumpy. Žádné další vraždy se nekonají.

A dr. H. končí své vyprávění o geniálním detektivovi, jehož rozhodnutí bylo fatální. Skutečnost není taková, jako bývá v kriminálních románech nebo filmech (narážka na film Stalo se za bílého dne, kde je nakonec vrah chycen a usvědčen), ale ničemná, nemá řešení. Není nic příšernějšího než génius, který klopýtne přes něco idiotského.

Jednoho dne je dr. H. povolán do nemocnice ke staré umírající ženě. Ta se potřebuje krátce před posledním pomazáním vypovídat, hovoří dlouze o celém svém životě i o svém druhém manželství s někdejším o třicet let mladším domovníkem a zahradníkem s omezenými duševními schopnostmi „Albertkem“ Schrottem. Paní vypráví klidným hlasem, a je to, jako by vyprávěla pohádku dvou dětem, ve které se dějí zlé a absurdní věci stejně podivuhodné jako dobro. „Albertek“, který ztratil už veškerou soudnost, ale jezdil starým buickem, se přiznal, že zabil nějaké holčičky, kterým předtím dával čokoládu. Jedna z nich se jmenovala Gritli.

Dr. H. to vypráví autorovi detektivek proto, aby si to přebral. Ve filmu či v knize je vždy nakonec řešení, sebepodivnější příběh tak dostává opodstatnění „vyšší ideou“, ve skutečnosti to bývá jinak.

https://de.wikipedia.org/wiki/Das_Versprechen

Pzn. V textu jsou použity částečně texty na německých stránkách Wikipedie, uvedené vždy pod každým oddílem, pojednávajícím o jednom ze třech příběhů.

Friedrich Dürrenmatt, Soudce a jeho kat, Podezření, Slib, Klub čtenářů, Odeon, 1989. Přeložil Jaromír Povejšil.
Pzn. Knihu jsem koupil kdysi v antikvariátě, už si nezvpomínám kde, za dvacet korun.