Franz Werfel a jeho prozaická prvotina

někdejší seminárky studentů LG

Nejproslulejší pražský německý literát – vedle Franze Kafky – se narodil 10. září 1890 v jedné pražské židovské rodině. Otec byl majitelem známé rukavičkářské továrny Werfel&Böhm. Franz byl jediným mužským potomkem v rodině, tudíž se dalo očekávat, že převezme firmu. Jak to tak také občas bývá, opak byl pravdou. Již od malička se projevovalo, že nemá obchodnický talent ani zájem o hospodářskou kariéru, ba naopak měl k ní takový odpor, že schválně „flákal“ v předmětech, v kterých mohl vynikat. Oproti tomu rád navštěvoval německá divadla, kde hráli proslulí evropští umělci. Nejraději chodil na Verdiho opery. Ty zbožňoval. To vše mělo vliv na jeho prospěch. Na doporučení pedagogů ho rodiče přemístili z Německého gymnázia na Příkopě do gymnázia ve Štěpánské ulici, kde absolvoval „s odřenýma ušima“. Otec mu dal ultimátum – buď půjde studovat práva, nebo se dá na obchodnickou cestu.

Werfel si samozřejmě vybral studium. Líbil se mu studentský život – chodil po kavárnách. Vedl tam s přáteli ( Wellym Haasem, Ernstem Deutschem, Franzem Janowitzem, Maxem Brodem a dalšími) dlouhé literární debaty. Po roce otec zakročil. Franz musel z Prahy pryč. Otec mu našel místo u jedné hamburské speditérské firmy místo, v naději, že se syn uchytí. Franz dělal všechno, aby ho odtamtud vyhodili. Jeho jediný zájem byl, aby mu uveřejnili jeho básnický cyklus Přítel světa. Vyšel v Berlíně 1911. Z Werfla se rázem přes noc stal kníže německých básníků. Tím byl Werlův osud rozhodnut. Přítel Maxe Broda, lipský nakladatel Kurt Wolff přijal mladého básníka jako lektora a svěřil mu knižnici nadějných autorů Poslední soud, v níž Werfel uvedl Kafku, Trakla, Hasenclevera a jiné. V roce 1916 byl odveden na frontu první světové války. Sloužil v Haliči jako telefonista a kurýr. Po dvanácti měsících se na zákrok některých přátel „vypařil“ do Vojenského tiskovéo střediska ve Vídni, kde se spolu s Rilkem, Musilem, Zweigem a Kischem „ulejvali“. Werfel mohl opět chodit do kaváren, zejména Centrálu.

Na jednom večírku se seznámil s vdovou po velkém skladateli Gustavu Mahlerovi Almou Mahlerovou-Gropiovou (jejím dalším životním partnerem byl tvůrce německého Bauhausu Walter Gropius). Byla to láska na první pohled. Ona ho zaštítila svým vlivem před úřady a přimělo ho k tvorbě.

Werflova první próza se jmenovala Ne vrah, ale zavražděný je vinen. Vyšla v roce 1920, název pochází z albánského přísloví, jehož vysvětlením je tato povídka. Vypráví o vztahu mezi otcem a synem. Otec se chová k synovi formálně a neprojevuje k němu žádnou lásku. Syn je vychováván přísně, po vojensku. Každou neděli musí podávat hlášení (o škole, o splnění povinností). O prázdninách nebo o volném čase ho otec zahrne úkoly. Bez pochvaly, bez lásky si vytváří vůči otci, který působí jako vojenský fanatik, nedovolí matce zasahovat do výchovy a syna nutí studovat vojenskou školu, určitou nenávist. Chlapec nesnáší zbraně a násilí. Jednoho docela normálního dne se otec začal chovat úplně jinak, snad poprvé za celý život. Syn ho takhle nikdy neznal, nestačil se divit. Později se dozvěděl, že byl otec povýšen.

Když bylo synovi třináct let, otec ho vzal do zábavního parku. Přišli k jedné atrakci, kde se míčem shazovaly míčem klobouky z vystrkujících hlav. Chvíli se dívali. Syn viděl stejně starého kluka, jak klobouky nasazuje zpátky na hlavy. V duchu mu záviděl. Otec ho vybídl, aby šel házet. Nechtěl, kluk kýval hlavou, jako by chtěl říci „pojď na to“. První pokus. Syn se soustředí na hlavy s klobouky. Nic jiného nevnímá. Hodí. Otec se zasmál, míč sotva doletěl k hlavě. „Ještě jednou a tvrdší ránu, máš na to,“ křičel obc. Syn celý bledý, „já už nechci,“ ale dostal míč do ruky. Znovu soustředění. Duhý hod. Rána tvrdší, ale netrefil. Otec se na něj podíval. Syn je tím deptán. „Ještě jednou pořádně, jinak…!“ zařval otec. Syn odevzdaně bere míč. Následuje to, co by každý čekal, V synovi se bouří krev. Nevnímajíc, jaké to bude mít následky, trefí otce do obličeje. Neustálé ponižování, problémy v osobním životě ho vedlo k tomu, že z něho vyrostl slaboch. V armádě úmyslně dělal otci ostudu a problémy. Otec se vše snažil“ututlat“. Po smrti matky si spolu pouze psali dopisy, ve kterých bylo, co je nového u armády, žádné jak se máš. Syn byl velmi osamělý. Nechal se zlákat do protistátní organizace. Konečně si myslel, že je aspoň užitečný. Později je zatčen. Díky vlivu otce se mu podaří utéct. Dokonce chce otce zabít, chce se mu pomstít za všechno, co mu provedl. Jakmile má ale příležitost, nevyužije ji. Usoudí, že bude pro něj těžší trest, když bude žít. Nakonec se rozhodne odjet do USA a začít tu nový život zcela od začátku. Zčásti se mu podaří zapomenout na mládí. Začne konečně žít.

Další díla Franze Werfela

Přítel světa (básnická sbírka, 1923)
Zaklínání (cyklus básní, 1923)
Kozlí zpěv (drama, 1921)
Juarez a Maxmilián (drama, 1924)
Pavel mezi Židy (drama, 1926)
Království boží v Čechách (drama, 1930)
Sjezd abiturientů (román, 1928, zfilmováno)
Smrt maloměšťáka (novela, 1927)
Verdi (román, 1924)
Čtyřicet dnů (historický román, 1933)
Píseň o Bernardettě (próza, 1941)
Bleděmodré ženské písmo (próza, 1941)
Jakobowski a plukovník (drama, 1944)
Hvězda nenarozených (utopický román, 1946)

[Titulní stránka práce mi nevím proč chybí, takže nevím jméno autora/autorky.]