Festivalový orchestr České doteky

Festivalový orchestr České doteky
České doteky hudby 2013
Rudolfinum – Sukova síň, 20. prosince 2013, 19.00
Pavel Fischer – umělecký vedoucí

Festivalový orchestr České doteky se zrodil při přípravě loňského ročníku festivalu České doteky hudby. Panovala myslím všeobecná shoda, že jeho vystoupení patřilo k tomu nejlepšímu, co jsme mohli na festivalových koncertech slyšet. Já sám jsem si velmi přál, aby projekt pokračoval i v dalších letech vzhledem k jeho přínosům, které bychom mohli stručně popsat – vedle vlastního skvělého výkonu – jako existenci jednoho z možných pevných atributů festivalu jako celku, jako zvláštní druh hudebního setkání, k němuž se ještě vyjádřím, a jako jedno z charakteristických dramaturgických propojení, které jsou rovněž příznačné právě pro tento festival.

Při nahlédnutí do programové brožury je zřejmé, co myslím zvláštním druhem hudebního setkání. Festivalový orchestr České doteky je svým obsazením sice komorním orchestrem (letos na jevišti Sukovy síně bylo čtrnáct hudebníků), ale jen při prvním, vnějším pohledu je pouze jím. Už při tom dalším je zřejmé, že je to těleso sestavené ze zkušených sólistů a komorních hráčů předních komorních souborů, to znamená, že i u „posledního pultu“ stojí (kromě violoncellistů hráči stojí) vynikající hudebník, který je v jiném kontextu například primáriem předního smyčcového kvarteta (nebudu jmenovat, ať si to každý dohledá, z tohoto důvodu jsou uvedeni ve zmíněné brožuře všichni hudebníci jmenovitě). Samozřejmě pak už zvuk takového souboru zní jinak než u běžných „komoráků“. A s tím souvisí pak výběr repertoáru, který rovněž nesestává z běžných skladeb určených pro komorní orchestry, nýbrž na skladby, které jsou určeny pro smyčcová kvarteta a existují v úpravě (ať už autorské nebo pozdější) právě pro takovýto hudební soubor, nebo skladby mimořádné kvality. V nich jsou totiž výrazněji vyprofilovány sólové party, které se zároveň ocitají v jiných kontextech než u jiných orchestrů.

Setkáním zvláštního druhu myslím právě onu skutečnost, že se na jednom pódiu setkávají například bývalí a současní hráči jednoho komorního tělesa (třeba Škampova či Kaprálová kvarteta), ale i hudebníci, kteří spolupracují na různých projektech, některých dokonce přímo v rámci festivalu: Tak třeba houslista Pavel Fischer, který je uměleckým vedoucím festivalového orchestru, vystupuje na jiném koncertu s Margit Koláčkovou, rovněž členkou festivalového orchestru coby Bardolíno spolu s Ivou Bittovou a Camilo Callerem – koncert k Roku české hudby byl nazván Iva Bittová & Bardolíno (5. ledna 2014 v Klášteru Anežky České), ale také na závěrečném Tříkrálovém koncertu Prague Viola Rhapsody s Jitkou Hosprovou, Symfonickým orchestrem ČR a Josef Vejvoda Triem. Souvislosti, které ani nelze do všech podrobností zachytit, se ovšem prolínají v dramaturgii festivalu i mimo ni, tak například Janáčkovu filharmonii Ostrava dirigoval na zahajovacím koncertu 16. prosince ve Španělském sále Pražského hradu Petr Louženský a následující den ve Smetanově síni americký dirigent Steven Lipsitt, který zase dirigoval Filharmonii Brno na mimořádném koncertu Světová requiem / „Americké requiem“ 11. září, věnovaném památce obětí teroru a násilí. Atd. atd., mohli bychom pokračovat nahlédnutím do minulých ročníků a objevovat něco z toho, co představuje tkanivo hudební kultury, které mám na mysli – z něhož totiž právě vyrůstají takové mimořádné projekty, jako je festivalový orchestr České doteky.

Jako první zazněla v Sukově síni skladba Luigi Boccheriniho Kvintet d moll pro smyčce, op. 25, č. 1, G 295, pro dvoje housle, violu a dvě violoncella ve verzi pro komorní orchestr. Žánr smyčcového kvintetu se dvěma violoncelly byl oblíbeným útvarem italského skladatele, který byl sám violoncellistou, napsal jich na sto deset (zatímco např. kvintetů se dvěma violami dvanáct, kvartetů v dnes klasickém obsazení, jehož je vedle Haydna tvůrcem, 91 atd.), s tímto nápadem přišel, současně s Gaetanem Brunettim, v roce 1771. Šest kvintetů, op. 25, vytvořil Boccherini v roce 1778 a poprvé publikoval 1785.

Už zde rozehráli hudebníci Českých doteků bohatý rejstřík poloh, které skladba nabízí: hravé či elegantní melodie, ale i intenzívní či až taneční rytmy v souhře a protihře jednotlivých nástrojů či jejich pospolitého hraní, hravosti tu mezi jednotlivými pulty primů, dialogu primária s violoncellem či zasněné melodie violy či razantního souzvuku všech nástrojů. Další možnosti, včetně těch z novější harmonie, a se zintenzívněním výrazu, nabídla skladba českého/světového klasika Bohuslava Martinů.

Před přestávkou následoval totiž oproti programu uvedenému v katalogu Smyčcový sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella, H. 224, skladba se zajímavou historií vzniku. Bohuslav Martinů poslal skladbu, kterou napsal v Paříži roku 1932, anonymně do hudební soutěže pořádané v USA, a tam mezi 150 skladbami přesvědčila o jedinečnosti tohoto autora. Součástí ocenění nadace Elizabeth Sprague Coolidge byla částka 1000 dolarů, skladba se počala hrát v amerických koncertních síních. Premiéra se konala ve Washingtonu 1933 v provedení Kroll-Sextettu (W. Kroll, N. Berezowosky, L. Barzin, O. Saltikov, M. Prinz, O. Giskin). Rukopis je uložen ve washingtonské Kongresové knihovně (Library of Congress).

Teprve v druhé části koncertu pak zazněl Smyčcový sextet d moll, op. 70, „Souvenir de Florence“, jedna z posledních komorních skladeb ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského. Neobvyklé obsazení dvou houslí, dvou viol a dvou violoncell na jedné straně, na straně druhé klasické čtyřvěté uspořádání a stavba je nejstručnější hudební charakteristika skladby inspirované několikaměsíčním pobytem v italském renesančním městě, jehož jméno se objevilo i v názvu skladby, v roce 1890, kde vznikla i jeho opera Piková dáma. Ve Florencii vznikl náčrt skladby, skladatel ji dokončil v ruském Klinu, městě vzdáleném 90 kilometrů od Moskvy, kde žil ve svém domě takřka do své smrti a kde je nyní zřízeno jeho muzeum, o dva roky později, v roce 1892. Čajkovskij věnoval sextet Petrohradské hudební společnosti, která jej krátce předtím jmenovala svým čestným členem.

Sextet patří k jasným, životu přitakajícím skladbám, což lze připsat právě pobytu ve Florencii. Podobně pozitivní vliv na jeho tvorbu měl lázeňský pobyt ve městě Clarens u Ženevského jezera několik let předtím, během něhož Čajkovskij zkomponoval svůj houslový koncert. Všechny čtyři věty působí jako neuvěřitelně kompaktní celek, jako by pocházely z jednoho původního melodického zdroje a byly jeho variacemi. Přitom přináší neustále nová překvapení v modulacích a různých postupech, takže se posluchač po celou dobu může oddávat invenci, proměnám a spádu skladby. Dílo bylo zhruba kolem roku 1893 Antonem Seidlem upraveno pro smyčcový orchestr v Carnegie Hall.

V této poslední skladbě se rozvinuly interpretační schopnosti souboru naplno. Uvědomil jsem si v tu chvíli dvě věci. První z nich bylo, co to znamená „hrát naplno“. Ovšemže Sukova síň je menší prostor než třeba Smetanova nebo Španělský sál. Ale hudebníků nebylo osmdesát, ale čtrnáct, a přiznám se (a to jsem zvyklý i na vysokou hladinu elektrifikované rockové muziky), že jsem si chvílemi říkal, zda je vůbec ještě možné „přidat“. A přidat znamená i při maximální naléhavosti udržet absolutní kvalitu, ušlechtilost tónu, preciznost v souhře atd. Nu a druhou věcí, s první nakonec úzce související, a kterou jsem si jen několikrát v životě uvědomil tak naléhavě, byla skutečnost, že melodie, které byste ve „špatném“ podání vnímali snad až jako banální či na hraně kýče, jsou v této interpretační kvalitě nádhernou emocí.

Teď už mohu jen zopakovat to, co jsem si přál před rokem – aby zdařilý projekt festivalu byl tím, na co budou navazovat jeho další ročníky, aby nám festivalový orchestr České doteky i v příštích letech přinesl další mimořádné zážitky.

Jan K. Čeliš / prosinec 2013
psáno pro České doteky hudby