F. M. Dostojevskij / Zločin a trest

Pětisetstránkový román klasika ruské realistické literatury Fjodora Michailoviče Dostojevského Zločin a trest má v podstatě jednoduchý dějový základ, který by se vešel do krátké povídky. Chudý nedostudovaný student Rodion Romanovič Raskolnikov provede loupežnou vraždu staré lichvářky a její sestry, která jej přistihne při činu. Obě zabije sekyrou, a ačkoli nejsou proti němu žádné usvědčující důkazy, pod tíží okolností se sám nakonec přizná a je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, dcera alkoholika Marmeladova, a její čistá a nesobecká láska vede k Raskolnikovu duchovnímu přerodu.  

Příběh, který by mohl vlastně být také námětem řadové detektivky, ovšem komplikuje celá řada vedlejších dějů, s tím hlavním rafinovaně a v důsledcích kladoucí řadu otázek provázaných, neustálé zvraty i v ději ústředním, které mají účinek neustálého napětí a dramatičnosti, a především pak vrstva reflexe celého děje, která zahrnuje otázky morálky, náboženství, psychologickou rovinu, sociální souvislosti (prostředí bídy a nouze) a řadu dalších. K nejednoznačnosti, ale ještě spíše mnohovrstevnatosti ideového bohatství knihy poukazuje už zdánlivý detail, totiž polemika o německém názvu překladu ruského originálu Преступление и наказание (Prestupljenije i nakazanije), jehož nejobvyklejší německá podoba Schuld und Sühne (Vina a trest) svým na morálku orientovaným významem nevystihuje ruské termíny, které spadají do oblasti práva. Přesnější překlad Verbrechen und Strafe, s nímž se shoduje i český zaběhnutý název, zase (podle něm. Wikipedie, který se tímto pohledem zabývá i u překladů do dalších jazyků) nepostihuje zcela etický obsah ruských výrazů.

Komplikovanost problematiky, s jakou se ruský spisovatel zabývá násilným trestným činem (už v tomto sousloví jsou vyznačeny jednotlivé obsahové vrstvy – „násilí“/etika, „trestný“/právo, „čin“/jedno z dalších ústředních témat ruské literatury naopak zvl. v podobě absence aktivity, „nečinnosti“, např. v Oblomovovi), činí z Dostojevského autora, který překračuje rámec klasického realistického románu. Je veskrze srozumitelné, že (násilná) smrt je klíčovým tématem Dostojevského díla, její takřka bezprostřední dotyk spisovatel osobně prožil, když mu těsně před jeho popravou za účast v hnutí Petraševců, byl trest smrti, vyměřený vojenským soudem, milostí změněn na káznici a nucené práce na Sibiři, tzn. takřka doslovně ho, jak se lidově říká, „uřízli od oprátky“.

Zpracování tématu vraždy pak nenajdeme jen v prvním Dostojevského románu, ale provází spisovatele v prostoru celého díla: v Běsech (zápletka byla inspirována vraždou studenta Ivana Ivanova), v Idiotovi (vražda krásné Nastasji, kterou si měl kníže Myškin vzít a již Rogožin zabil) či v Bratrech Karamazových (vražda starého Karamazova), u některých knih je „smrt“ obsažena už v názvu (Zápisky z mrtvého domu). A ve všech případech v horním patře významového souvrství hraje významnou roli morálka, náboženství či filozofie, a stejně tak psychologická rovina. V článku na stránkách serveru philomag.de (Dostojewski und die Schuld) se hovoří o různých motivacích vraždy, které definuje jako intelektuální (Zločin a trest), z vášně (Idiot), z politických důvodů (Běsi) či otcovraždu (Bratři Karamazovi). V této souvislosti je možné ještě uvést, že ve Zločinu a trestu není vražda lichvářky a její sestry jediný případ úmrtí, pod koly koňského spřežení, resp. na následky srážky umírá Marmeladov, Svidrigajlov, posedlý Duňou, se zastřelí (vražda je tedy jednou podobou smrti v panoramatu možností), a tento výčet zdaleka není konečný.

Zaměříme-li se na ono slůvko „intelektuální“, vyvstanou před námi širší souvislosti celé problematiky. Ostře se zjeví, jestliže postavíme vedle Dostojevského Raskolnikova postavu Mersaulta z Camusova románu Cizinec. Ten v Alžírsku na pláži bez váhání zastřelí Araba, když má pocit, že zahlédl odlesk čepele nože, a je odsouzen k trestu smrti. Šokující na příběhu je jeho náhodnost a chybějící skutečný důvod tohoto činu, stejně tak jako lhostejnost, s níž Mersault bez jakýchkoli emocí čin vykoná. Emocionální vyprahlost, kterou projeví už na začátku románu při pohřbu své matky, a skutečnost, že „odmítá Boha, přesněji řečeno Bůh ho nezajímá (»Už mi nezbývá mnoho času... nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu,« uvažuje při návštěvě Kaplana ve své cele, cit. z anotace na cbdb.cz), je pak konkrétním příkladem literárního a filozofického směru, k němuž bývá Albert Camus řazen, totiž existencialismu.

Srovnání s Camusem není náhodné, zmíněný článek na philomag.de uvádí, že Camus byl vášnivým čtenářem Dostojevského, a zmiňuje jeho jiný román, Pád, jehož hlavní postava se rovněž vyrovnává s vinou, související s tím, že „se domníváme, že jsme se jako moderní lidé zbavili starých autorit – božstev, otců, tradic – když jsme je zpochybnili, zapřeli, »zabili«“. Od Camusovy postavy, jednoho z autorů, na jejichž tvorbu Dostojevskij měl (podobně jako na Faulknera, Márqueze, Joyce, Kafku či Prousta a mnohé další) zásadní vliv, se charakteristika Raskolnikovova činu právě svou komplikovanou reflexí a prožíváním ostře liší, i když bychom mohli i zde najít jeden shodný moment – totiž tím, že Clamence, hlavní postava Pádu, poslední rozsáhlejší Camusovy prózy, se nejen ocitá podobně jako Raskolnikov v jakémsi „soukromém pekle“ (iLiteratura), nýbrž i tím, že má pocit nadřazenosti nad ostatními lidmi.

Raskolnikov přichází při reflexi svého činu, resp. jeho opodstatněnosti či neopodstatněnosti (přijatelnosti či nepřijatelnosti) s teorií „obyčejných“ a „neobyčejných“ lidí. „Ti obyčejní nemají právo porušovat zákon, musí jen poslouchat, zatímco »neobyčejní« mají právo páchat zločiny a celkově přestupovat zákon – a to právě díky své neobyčejnosti,“ shrnuje K. Krepsová v bak. práci Filosofie člověka v díle F. M. Dostojevského a Friedricha Nietzscheho na Katedře filozofie Západočeské univerzity v Plzni (s. 7). Autorka zmiňuje, že s podobnou teorií přichází i Šigaljov, jedna z vedlejších postav románu Běsi (s. 8), a uvádí pojmy „egotismus“ („sebezbožnění“), člověkoboha či bohočlověka, ale také, v souladu se zadáním práce, také pojem „nadčlověka“ německého filozofa a básníka Friedricha Nietzscheho a dále pak rozebírá jeho názory vztahu svobodné vůle, zločinu, trestu a spravedlivé odplaty.

V tomto okamžiku se ovšem ocitáme u dvou zcela zásadních momentů, do nichž pak Dostojevského dílo (a ostatně i Nietzscheho dílo, které celou problematiku spoluvytváří) zapadá. Oba spolu těsně souvisí, dá se i říci, že jsou různým vyjádřením téhož. První je myšlenka G. W. F. Hegela, vyjádřená ve stati Pán a rab (Fenomenologie ducha, 1807), v níž ji německý filozof formuluje jako povahu „pána“, který vytváří zákony svého světa dle sebe, zatímco rab (otrok) se řídí zákonitostí danou „zvenčí“. (Pokračováním této myšlenky svého druhu je třeba i svého času velice populární kniha D. Riesmana Osamělý dav, v níž sociolog definuje různé vztahování se člověka k hodnotám, jeho „řízení“.) S určením toho, kdo má právo rozhodovat mj. o „dobru a zlu“, dnešními slovy „určovat pravidla“, souvisí pak proslulý výrok „Bůh je mrtev“, jenž rezonuje v myšlení celého 19. století (Hegel, a především pak právě Nietzsche a jeho „nadčlověk“).

A zdá se, že právě s tvrzením, že člověk může činit cokoli, protože Boha zapudil, Dostojevskij svým románem polemizuje. Stejně tak je možné říci, že ruský autor je velice citlivým radarem celé řady myšlenkových proudů či je ve svém díle dokonce předznamenal – o dvacet let později se začíná problematikou složitosti lidského nitra zabývat vídeňský lékař, neurolog Sigmund Freud, jenž na začátku dalšího století publikuje své teorie hlubinné psychologie (známé jako psychoanalýza), která způsobila až módní převrat (podobně jako se později stal módou i existencialismus) ve vnímání lidské bytosti, v řadě zásadních spisů. Kontextuálně je nicméně třeba poznamenat, že sám spisovatel, v jehož románech nalezneme ten nejhlubší myslitelný ponor do propastí lidské duše, odmítal psychologii (víc v pzn. u práce Karpowiczové, můžeme jen dodat, že není divu, uvědomíme-li si, jak akademickou disciplínu představovala psychologie právě před převratem psychoanalýzy).

Vedle celé řady dobových ideových proudů v Rusku, jimiž by bylo možné se podrobněji zabývat (zdaleka jsem je nevyčerpal, analyzují je některé práce, uvedené zde v odkazech), zmiňme ještě alespoň skutečnost, že ke konkrétní inspiraci vzniku Raskolnikova příběhu mohly přispět i skutečné kriminální případy, o nichž se spisovatel, který pozorně sledoval dobu, mohl dočíst v novinách: na stránkách dostojevskij.sk se píše o případu z Moskvy roku 1864, kdy student vyloučený z univerzity, přepadl poštu a zabil pošťáka (ostatně taková, byť nepodstatná, zmínka padne i v románu, s. 461, „Ale slyšel jsem také o jistém řádném člověku, že vyloupil poštu.“), krátce před vydáním románu zabil student Danilov lichváře a oloupil ho, motivace připomíná Raskolnikovovy názory.

Ale zpět k samotnému tématu. Na psychologii člověka zapleteného do zločinu se zaměřuje Dostojevského román od prvních stránek nejen z hlediska rozvíjení fabule, když vstupuje in medias res do děje na cestě k „věřitelce“, již o zhruba sedmdesát stránek později zabije, ale i v postupně zřetelnějších náznacích autora, že Raskolnikov něco chystá (prvním okamžikem je pozorování toho, kam Alena Ivanovna ukládá věci, zjišťování, zda je sama doma, různé detaily – „Díval se na stařenu a stále se neměl k odchodu, jako by chtěl ještě něco říci nebo udělat a jako by sám nevěděl co…“, s. 13, posléze „fyzická nevolnost“ z rozhodnutí nad tím, k „jaké špinavosti, jaké nechutnosti, jaké nejodpornější nízkosti!“ (ještě není řečeno, jaké) se odhodlal.

A hned v prvních jednotlivých kapitolách se čtenář setkává s psychologií různých postav, jejichž příběh je (v později rozvinutých kontrastních nebo paralelních vedlejších dějových liniích) nějak propojen s proviněním (ať už vlastním, nebo někoho jiného), v druhé kap. se sebelítostí opilce Marmeladova, na něhož Raskolnikov natrefí v hospodě a jenž propil peníze a zanechává svou nemocnou (tuberkulóza) ženu Kateřinu Ivanovnu a dceru Soňu (přezdívka pro Sofju Sejmonovnu), která vypomáhá rodině penězi z prostituce (a je vedle Raskolnikova klíčovou postavou příběhu, ve třetí kap. se v souvislosti s chystanou návštěvou Raskolnikovovy matky Pulcheriji Alexandrovně hovoří (v dlouhém dopise od ní) o jeho sestře Duně (Avdoťje Romanovně), kterou Marfa Petrovna, žena Svidrigajlova, obvinila ze svádění (zatímco tomu bylo naopak, on obtěžoval ji) a vyhnala a později, když zjistila pravou skutečnost, odprošovala, stejně jako se už zde objeví další postava sobeckého vypočítavce Petra Petroviče Lužina, Dunina nápadníka.

Zároveň se z neurčitých obrysů (vyjadřovaných mj. neurčitým zájmenem) vynořuje – s řadou pochybností – Raskolnikův záměr: „»Po tamtom,« vykřikl a vyskočil z lavičky, »ale copak k tamtomu dojde? Copak k tomu opravdu dojde?«“ (kap. 5, s. 54) Úvahy o možnostech odhalení a způsobu, jak mu předejít, pokračují v následující šesté kapitole, a provází je Raskolnikovova letargie a nekonečné polehávání na gauči, zatímco mu Nastasja nosí čaj a jídlo, v sedmé kapitole pak se záměr naplní, ale nikoliv podle původních představ, jednak se z jedné vraždy stanou dvě, když se na místě objeví sestra lichvářky, jednak všechny přípravy a představy tváří v tvář nevypočitatelné realitě nejsou nic platné a záměr chladnokrevnosti ustoupí nervozitě z vypjaté situace („nebyl docela při smyslech, ani když vcházel do vrat […]“, s. 85), v důsledku čehož se racionální cíl, totiž uloupit velké množství lichvou nabytého majetku, nenaplní.

Samotná ústřední událost (od přípravy k dokonání) se tedy odehraje v první části, tedy zhruba na šestině plochy textu (ten má ve sledovaném vydání 515 stran, první část končí na s. 86), „zbytek“ je „interpretace“. Nejspíše už zde si čtenář uvědomí několik dalších rysů Dostojevského rukopisu, resp. vnitřní kompozice knihy. První je spojitost textu přes jednotlivé kapitoly či části. První část končí větou „Hlavou se mu divoce honily zlomky a útržky nějakých myšlenek, ani jedinou však nebyl s to uchopit, ani na jediné nebyl schopen utkvět, ať se o to snažil sebevíc…“ (s. 86), druhá začíná „Ležel tak velmi dlouho.“ (s. 86), tedy pokračuje plynule bez ohledu na toto členění, nezačíná „od začátku“. To pravděpodobně souvisí též se skutečností, že román byl v originále publikován na pokračování v časopise (lit. věda má pro to termín román-fejeton, některé své práce takto psal např. Karel Čapek), a vytvářelo se tak zvláštní prostředí těchto „švů“ textu, kdy autor vytváří napětí vždy pro příští „pokračování“. Zároveň přichází vždy nějaké další (a další) překvapení, takže vyprávění má spád, a vždy se nachází jakoby „v centru věci“, které překvapivě navazuje rovněž na některé události, které se přihodily v textu značnou část zpět, na druhé straně ale také dochází – zvláště pak v dalších částech – ke zvratům, které radikálně mění tok příběhu zcela jiným směrem.

Tento rys kompozice textu souvisí blízce s pojetím postav v jejich rozporuplnosti, v níž se ostře sváří protiklady lidské bytosti – nejzřetelnější je to pochopitelně u Raskolnikova, u nějž se zjitřenost, deprese a letargie střídající se s okamžiky nejjasnějšího vědomí a rozhodné aktivity pohybují na hranici psychózy či schizofrenie (a jsme „z druhé strany“ opět u motivu dvojníka, pro spisovatele zásadního tématu), což komentují Dostojevského interpreti, např. M. M. Bachtin, v pojmech „polyfonie“ a „dialogičnosti“. Při tomto charakteru textu není překvapením, že i dnešní čtenáři zvyklí právě na svižné tempo událostí, reagují na knihu velice pozitivně.

V první kap. Části druhé dostane Raskolnikov obsílku, věřitelé vymáhají peníze za dlužní úpis, on propadne děsu („Kéž bych to už měl za sebou!“, s. 91), když má na úřadě hovořit s Iljou Petrovičem a Nikodimem Fomičem, což pokračuje v komunikaci s dobrosrdečným dávným přítelem Razumichinem (2. kap.), soudcem  Zametovem či Razumichinovým přítelem Zosimovem, doktorem, kteří – mnohdy i nevědomky – přivádějí Raskolnikova do úzkých, například když před ním hovoří o průběhu vyšetřování. Vstup Lužina je dalším příkladem nepřerušeného toku vyprávění mezi dvěma kapitolami (4. a 5.), stejně tak jako skutečnost, že jej Raskolnikov urazí, což představuje zajímavý významový uzel v pokračování příběhu: v první chvíli urážku můžeme vnímat také jako výraz Raskolnikovovy rozrušené psychiky, časem se ale ukáže, že Raskolnikov je konzistentní, když odhalí Lužinovu pravou povahu (později další epizody právě na tento moment navazují); kromě toho se i zde diskutuje o povaze zločinu, totiž o přípustnosti či nepřípustnosti vraždy z ekonomických důvodů (s. 144). V 6. kapitole se Raskolnikov naopak vzápětí chová opačně, když jde zprvu spát, ihned pak ale odejde, a v hospodě potká překvapeného Razumichina, zatímco Zametov Raskolnikova podezřívá mimo jiné proto, že vidí, jak se vrhá k novinám (s. 156) a ten – tím je dosaženo prvního vrcholu – mu přesně popíše, co vlastně udělal, když říká, jak by to udělal, kdyby…(s. 157)

Dalším paradoxem, opakem toho, co očekáváme, je, když Marmeladovova žena poté, co jej přejelo koňské spřežení, netruchlí a oponuje knězi při jeho slovech „Bůh je milostivý, doufejte v pomoc Nejvyššího,“ když zpochybňuje, že jeho smrt je „ztráta živitele“ – „Jakýpak živitel? To nebyl žádný živitel, ale tyran! Ožrala to byl, všecko propil. Okrádal nás a nosil to do kořalen, zničil v kořalnách život mně i jim. Zaplať pánbůh, že umírá!“ (s. 176) To je jedno z emotivních míst knihy, za zaznamenání stojí poznámka kněze, že její výroky jsou hřích – a nesmíme dospět k předčasnému závěru v náboženských otázkách, jestliže vnímáme tato slova jen jako církevní dogmatismus, a smést tím ze stolu víru v Boha (k němuž Raskolnikov dospěje na konci románu, je to zase jeden z dalších zvratů). V tento okamžik by mohl nepozorný čtenář přehlédnout Raskolnikovu větu, kterou říká jednomu ze sirotků: „Poljenko, já se jmenuji Rodion. Pomodlete se někdy také za mne; a »za služebníka tvého Rodiona« – nic víc.“ (s. 179)

V Části třetí tedy dochází k ohlášené návštěvě matky a dcery a názorovému střetu, v němž Raskolnikov odmítá sňatek, který „je ničemnost“ (s. 186), protože se jeho sestra chce obětovat (budoucí paralela a zároveň protiklad Duňa a Soňa, je vyznačen i zvukově), a Lužin si představuje tím, že si vezme chudou dívku, její podřízenost, zatímco matka názor syna vnímá jako přechodné „bláznění“, které ho „zítra přejde“. Razumichin se v Duně shlédne a běhá z místa na místo (k „Roďovi“, k ženám, pak k doktorovi a sním znovu k nemocnému a se zprávou podruhé k jeho matce a sestře), komické pasáži dodává šťávu, když přiopilý Razumichin přemlouvá lékaře, aby si Duni více všímal… V 2. kap. píše Lužin ženám dopis, že je navštíví, ale za podmínky, že tam nebude Raskolnikov, který ho vážně urazil.

Ženy se zprvu rozhodnou, že Raskolnikova přemluví, aby tam nechodil, posléze se stane tématem debaty zkreslení v Lužinově větě v dopise, že jimi těžce vydobyté a synovi věnované peníze dal „děvčeti pochybné existence“ (Soně), „pod záminkou, že to je na pohřeb“ (s. 206). A nakonec ženy naléhají na Raskolnikova, aby přišel (3. kap.) a ten se poté s Lužinem setká. Mezitím ale ještě přijde Soňa, která Raskolnikova prosí, aby přišel na pohřeb a zádušní hostinu. Raskolnikov má další pochybnosti (kap. 4). Neví, zda „Porfirij ví nebo neví, že jsem včera byl u té čarodějnice…“ (s. 232) a Razumichin se s ním k policistovi (v 5. kap.) vypraví, ten mu doporučí napsat oznámení, že u lichvářky měl nějaké věci. – V rozhovoru se opět dostávají k zajímavé konfrontaci: „Představ si, Roďo, nač jsme se včera nedostali: na otázku, jestli existuje zločin?“ (s. 241)

Razumichin pak hovoří o článku „O zločinu“, který Raskolnikov publikoval v nějakém časopise (s. 243) A zde se rozebírá už zmíněný názor, uvedený zde v komentáři v práci K. Krepsové, doplňme jej jen stručnou citací z textu: „[…] první třída, tedy materiál, jsou obecně vzato lidé konzervativního založení, zkostnatělí, žijící v poslušnosti, otrocké duše. Podle mého názoru je dokonce jejich povinností poslouchat, protože je to jejich poslání a není v tom tedy pro ně naprosto nic ponižujícího. Druhá třída, to jsou ti, kdo stále přestupují zákony, bořitelé, nebo lidé, kteří k tomu mají sklon, jak vysvítá z jejich schopností.“ (s. 245) A Raskolnikov hovoří o jejich „právu na zločin“ „ovšem úměrně k velikosti své myšlenky.“  Na otázku, zda věří v Boha, Nový Jeruzalém a vzkříšení Lazara, pak odpovídá kladně. Diskuse (v kap. 5)  je delší (kdyby R. zabil, neprozradil by to, je to jen v rámci onoho článku), V řadě konfrontací je pak zajímavé přímé obvinění měšťana „»Vražedníku!« řekl náhle tiše, ale jasně a zřetelně,“ (s. 257) které ovšem jde do ztracena – domněnky a prokazatelná fakta jdou proti sobě. důležitá je nicméně věta v dalších úvahách, které jsou reakcí na onoho neznámého: „Nezabil jsem člověka, zabil jsem princip. Ano, princip jsem zabil, ale nic jsem tím nepřekročil.“ (s. 259) – a rovněž zde (myslím, že poprvé) padne výraz „veš“ (tedy něco nicotného, ubohého, hanebného, hrozného, co je možné rozmáčknout), který se posléze vrací (zvl. při sebeobviňujícím rozhovoru se Soňou).

V Části čtvrté se zjevuje Arkadij Ivanovič Svidrigajlov, hovoří nejdříve o přízracích (ty nesmějí u Dostojevského chybět) a nabízí deset tisíc rublů, když se Avdoťja Romanovna nevdá za Lužina, popírá svou vinu (své viny), Razumichin říká (v 2. kap.) Raskolnikovovi, že se má na policii „vykašlat“, že nehrozí nebezpečí, do hotelu, kde bydlí jeho matka a sestra, přichází Lužin a informuje je o smrti Marfy Petrovny, Svidrigajlovovy ženy, nasazuje na Svidrigajlova, Raskolnikov prozradí, že byl před chvílí u něj, Lužin opět překrucuje souvislosti řečené v dopise a Raskolnikov jej vykáže. Snaží se vysvětlit souvislosti (3. kap.), pak odchází (ve 4. kap.) k Soně, ta všechny v rodině, včetně zemřelého otce, laskavě hájí, hovoří o Bohu a o tom, že Lizaveta (sestra lichvářky, kterou R. také zabil) byla „spravedlivá“, má od ní Nový zákon. Soňa čte dlouhé pasáže, Raskolnikov se vyznává, že má už jen ji (s rodinou se rozešel): „Přišel jsem za tebou. Spolu jsme zatraceni, tak i spolu půjdeme!“ (s. 310) Klíčová věta, z níž je srozumitelné, proč navazuje vztah právě s ní. Prozrazuje jí i to, že ví, kdo je vrah.

V 5. kap. pokračuje rozhovor Porfirije Petroviče s Raskolnikovem na oddělení vyšetřujícího komisaře, pokračuje hra „kočky s myší“ (s. 321), vyšetřovatel mu vykládá o své strategii a jistotě, že zločince chytí, tvrdí, že mu viník neuteče „psychologicky“, Raskolnikov si zprvu říká, že ho chce jen vystrašit, pak ale nevydrží s nervy, nechá se vyprovokovat a na Porfirije Petroviče křičí (s. 323), charakteristicky pro Dostojevského styl vzápětí (v kap. 6) přivedou Nikolaje (Mikolku), obviněného muže, který se přiznává k vraždě (motiv odsouzení nevinného je pak zásadní pro Raskolnikovo rozhodnutí jít se udat/přiznat), cestou z vyšetřování se mu neznámý „měšťan“ omlouvá, že ho podezříval (měl být tím překvapením vyšetřovatele, vše za dveřmi vyslechl).

Na začátku Části páté si Lužin, překvapen vývojem událostí, s nímž nepočítal, vyčítá, že dělal ve vztahu s Duňou chyby, ona významová vrstva, kterou bychom nejobecněji mohli nazvat skutečnost a zdání (myslím přitom i na německou klasickou filozofii, která se problémem zabývala), se v těchto pasážích projevuje nepřímo – v rozhovoru Lužina a Lebezjatnikova o „pranýřování“ (tedy zpochybňování pravosti) – a přímo (neboť je to propojeno s dějem) v Lužinových pomluvách. Lužin na hostinu prý nepůjde. Ve skutečnosti pak ale (opět překvapivě, opět zvrat a opačný výsledek) na hostinu přijde (po dalších vypjatých, ale méně podstatných peripetiích ve 2. kap., kde je nicméně důležitá další podoba řečeného balancování mezi realitou a fikcí, totiž výmysly zoufalé Kateřiny Ivanovny, jimiž se brání své situaci, ale jimž pak neochvějně věří, „Když už si to […] jednou vymyslila, sama v ně skálopevně věřila.“ s. 368) a (3. kap.) místo, aby se zastal Kateřiny Ivanovny v jejím vypjatém sporu, obviní Soňu z krádeže storublové bankovky, kterou jí vedle deseti rublů (přetvářka, která má vyvolat zdání dobročinnosti) předtím podstrčil.

Situaci zachrání Lebezjatnikov, který právě vstoupil do dveří (další překvapení, zvrat) a obhájí obviněnou – podvod viděl na vlastní oči. Lužinovi nezbude než bezhlavě útočit. Epizoda je pro čtenáře zajímavá tím, že je na jedné straně vevázaná do příběhu, na straně druhé tvoří paralelu s příběhem Raskolikova a zároveň paradox k němu (je obviněná z něčeho, co neudělala), což je typický příklad Dostojevského narativní strategie (jak to s oblibou nazývá dnešní literární věda). Lužinovi jde pak především o to, aby dokázal, že měl pravdu i u předchozích obvinění i před Raskolnikovem („Nejraději by byl asi beze slova odešel, ale to už bylo v té chvíli skoro nemožné; znamenalo to přímo přiznat oprávněnost všech proti němu vznesených obvinění i to, že skutečně chtěl očernit Sofju Semjonovnu.“ s. 379)

Zajímavým, byť vzhledem k ústřednímu ději nepodstatným kontrastem (je jich v románu celá řada), je dvojice Amalie Ivanovny, majitelky bytu, a Kateřiny Ivanovny, matky Soni a dalších dětí. První z nich s charakteristickým komolením ruštiny, jež je pro ni cizím jazykem, její předpojatost, je při sporu Lužina se Soňou na jeho straně, vyhazuje Kateřinu Ivanovnu z bytu, jinou podobou odklonu od jasné mysli, jak se to pokouším obecně zformulovat společným jmenovatelem, jsou smyšlenky, jimž Kateřina Ivanovna věří pod nátlakem situace, načež pak zcela zešílí.

Následuje (ve 4. kap.) Raskolnikovo přiznání Soně. Ovšemže zde se jedná o klíčový rozhovor i vzhledem k ozřejmení ústřední myšlenky (ne)práva na zločin, pregnantně formulované Soňou: „»Copak mohu znát boží prozřetelnost? Proč se vůbec ptáte na věci, na které se nikdo nikoho nemůže ptát? K čemu takovéhle zbytečné otázky? Jakpak by to vůbec mohlo záviset na mé vůli? A kdopak mi najednou dal právo rozhodovat, kdo má žít a kdo ne?«“ (Záměrně necituju jen poslední větu, jak to bývá obvyklé, ale i její předchozí kontext.). Možná oproti očekávání se tento příspěvek zdrží hlubší analýzy samotné myšlenky i samotné zločincovy proměny – zajímavé jsou v tomto ohledu zvraty v jeho vlastních interpretacích: stalo se tak kvůli penězům, z náhlého pohnutí mysli, jako důsledek vlastního prohnilého charakteru, „na zkoušku“, „ponoukal ho ďábel“ (a další v celé plejádě argumentací) – a naopak vyzdvihnu jedinou větu, která zasahuje jádro vztahu Raskolnikova a Soni, totiž její reakci na jeho přiznání. „»Ach co jste to jenom na sobě spáchal!« zaúpěla zoufale, prudce vstala, vzala ho kolem krku a křečovitě ho svírala v objetí.“ (s. 388) Tedy nikoli jí (té, co zabil), ale na sobě! Domnívám se, že zde někde je celé jádro myšlenkového světa ruského spisovatele. A ovšemže od tohoto bodu je pak možná cesta, na kterou se Raskolnikov vydá a při níž mu Soňa jako jediná může pomoci. Prvním krokem je přiznání, druhým krokem pokání. K ději této části se patří už jen dodat, že (v 5. kap.) Svidrigajlov se poté, co jim zemřela (po otci) i zešílevší tuberkulózní matka, postaral o sirotky, když jim dal peníze a obstaral umístění v ústavu.

V závěrečné Části šesté po úvahách o řadě hledisek v různých komentářích (1. kap.) dochází za sebou (tedy v určité významové návaznosti) ke dvěma rozhovorům či spíše takřka monologům, v nichž jsou znovu vedle sebe kladeny pohled právnický (soudce Porfirije Petroviče, 2. kap.) a pohled etický (Svidrigajlovův, 3. kap.). Porfirij Petrovič Raskolnikovovi „naplno“ zdůvodní své přesvědčení („Vy jste přece vrah, Rodione Romanyči!“ s. 429), shrne všechny argumenty v jejich složitosti i s akcentem na skutečnost, že si Raskolnikov vymyslel svou vlastní teorii (psychologicky zajímavý je moment, že se obává, že ho Porfyrij považuje za nevinného), Svidrigajlov pak obhajuje svou existenci „falešného hráče“ (s. 441) a především hédonismus (což je tedy opozice k askezi, která má nejen v tomto Dostojevského románu své důležité místo), když obhajuje svůj životní postoj jako oprávněný: „V té prostopášnosti je aspoň něco konkrétního, vycházejícího dokonce z lidské přirozenosti, co není pouhým výplodem fantazie, něco, co stále doutná v krvi jako žhavý uhlík, něco věčně zapalujícího, zmožná ještě dlouho, po mnoho let jen tak neuhasíš.“ (s. 442) To je vlastně základní víra v život, k níž – ovšem zcela jinou cestou a v jiné podobě na konci románu dospěje i Raskolnikov.

V následující kapitole (4. kap.) Svidrigajlov vypráví svůj životní příběh a rozvíjí své názory. Soumeznost protikladných motivů, o nichž hovořím, je hezky patrná na jednom zcela drobném detailu – když se Raskolnikov se Svidrigajlovem u Senného náměstí rozcházejí („vy doprava a já doleva, anebo naopak, hlavně – adieu, mon plaisir“, s. 454), vzápětí se Raskolnikov vydá za ním s tím, že se od něj nehne „ani na krok“ (5. kap.). Měl totiž obavy, že Svidrigajlov slyšel jeho přiznání Soně. Tak tomu skutečně je a prozrazuje to na utajené schůzce Duně (další paralela obou žen s čtenářovou otázkou, jak budou reagovat), přičemž znovu (už přinejmenším potřetí jsou znovu rekapitulovány motivace vraždy, s. 462).

Zajímavá je také motivace Svidrigajlova, jenž na jedné straně chce Duňu odlákat Razumichinovi (jenž je do ní rovněž zamilovaný a později si ji skutečně vezme), na jednom místě (s. 464) čteme dokonce přímé vyznání lásky, na druhé straně sahá až k vydírání, je to tedy další příklad nejednoznačnosti, respektive psychologické složitosti lidské bytosti, v níž se – zvláště ve vypjatých chvílích – sváří ostré protiklady, přičemž jeden nevylučuje druhý. Postižení několika vrstev charakteru (miluje ji, je vypočítavý, „prostopášný“, zároveň zoufalý) je součástí mistrovství ruského klasika, zároveň je vedle této introspekce autor „akční“, když dochází k střelbě – Duňa vytáhne revolver, s nímž zamilovaný muž poté odchází, a jak může čtenář očekávat, nakonec se s ním zastřelí.

Ne hned, to je další prostředek napětí, které oddalováním (ruská literární věda používá termín retardace) autor dosahuje. Jiná paralela, totiž s osudem Raskolnikova, je zřejmá, když před smrtí říká, že odjíždí „do Ameriky“ či do jiných krajů. Do jiných krajů, byť v jiném smyslu, se také chystá Raskolnikov, a vzápětí další souběžnost/kontrast: čtenář sleduje jinou reakci Raskolnikovovy matky (realitu, kterou tuší, odmítá, žije v utkvělé představě a o dvě kapitoly později zahyne, s. 505), a sestry, která ví, jak se věci mají, od Soni, s níž hovořila, a slibuje bratrovi podporu, také ráda, že se – po předchozím ostrém rozchodu – jeho chování vysvětlilo a s rodinou se znovu smířil (7. kap.).

V poslední kapitole (následuje ale pak ještě Epilog) se Raskolnikov jde udat, ani tento motiv, u nějž bychom předpokládali, že bude dějově jednoduchý, nicméně neproběhne hladce. Chtěl mluvit se Zametovem, ten byl ale přeložen, rozhovor probíhá s Iljou Petrovičem (Petardou), ten ho vychvaluje do nebes a informuje o Svidrigajlovovově smrti, Raskolnikov už odchází, nakonec se vrátí a v poslední větě – se dozná. V Epilogu se hovoří o okolnostech odsouzení, paradoxu řady pozitivních okolností v Raskolnikovově životě (někdejší nezištné pomoci řadě lidí, přestože sám coby chudý student třel bídu s nouzí), teprve pozdější informaci o smrti matky, režimu korespondence, jeho nevalném postavení mezi ostatními vězni (na rozdíl od Soni, která požívala úcty a respektu), a především pak duchovní proměny Raskolnikova, jenž od přijatého utrpení „procitl k novému životu“ (s. 514), jenž by sotva „teď byl něco rozumově vyřešil, protože si všecko uvědomoval jen citem. Místo dialektiky začal život a jeho vědomí se tomu muselo přizpůsobit.“

A na téže stránce: „Na prahu štěstí jim oběma v některých chvílích připadalo těch sedm let jako sedm dní.“ (s. 515)

Onen závěr, jehož vyznění není daleko od mystických vizí (ty měly ostatně v Rusku svou úrodnou půdu, vedle celé řady ostatních je možno zmínit H. P. Blavatskou, která – vlastně několik let po vydání Zločinu a trestu založila v Káhiře Duchovní společnost, samozřejmě známější je pozdější, jen o pár let později – 1875 – založená Theosofická společnost), je možné, oproti často uváděnému (ovšemže správnému) názoru, že Dostojevského názor je ostře obrácen proti „západnímu“ individualismu, nicméně akcentovat především komplikovanost lidské existence, zahrnující i zde na několika příkladech uvedené protiklady a paralely (zatímco individualismus v té historické podobě, do jaké se vyvinul v devatenáctém – a později ještě vyhrotil ve 20. a 21. století –, je souběžný především se systematičností/kategorizací a racionalizací, ale zároveň „věcností“ evropského myšlení). Předchozí věta představuje jen nejhrubší náčrtek čehosi, co by bylo žádoucí analyzovat v hlubších vrstvách, a k čemu lze vztáhnout v zájmu alespoň nějakého závěru tyto zjednodušené formulace:

Vědomí komplikovanosti lidské bytosti a zároveň transcendence, upínající se k širším rámcům, je v románu vyjádřeno propojením zdánlivě neslučitelných protikladů, které se nacházejí v mezních situacích na opačných koncích jednotlivých škál. Možná by bylo, jakkoli je to „vysvětlení oklikou“, zajímavé uvést německý pojem Sucht, v němž se sbíhá řada významů, které v češtině zahrnuje: touha, vášeň, závislost, návyk – co je protikladem tohoto pojmu?. O necelé půlstoletí později hovoří francouzský filozof Henri Bergson o „élan vital“ (životní energii, která je metafyzického charakteru), „tvořivém vývoji“, „duchovní energii“. Moderní literatura pak (někdy velmi překvapivě, třeba v případě Henry Millera, který se v Růžovém ukřižování k Dostojevskému přímo odvolává) tuto komplikovanost lidské bytosti rozvíjí v řadě větví – v imaginaci snu v surrealismu, sociální téma bídy, kterou Dostojevskij tak naléhavě popsal ve svém díle, ale i téma sociálních vztahů se rovněž stalo předmětem tvorby řady významných autorů. Vedle sebe (a proti sobě) se ocitají „malátnost“, sen a jasné vědomí či prozření, emotivní líčení, citlivost a senzibilita – nebyla zde zmíněna působivá pasáž o zběsilém, krutém a bezcitném, ale především zcela nesmyslném utýrání ubohého „koníčka“ v 5. kap. v Raskolnikově snu –, plytké a mnohdy hloupé plkání proti hlubokým filozofickým pasážím v textu knihy, „malátnost“ a horečná aktivita či jiné duševní a fyzické stavy mnohdy na pomezí, hédonismus (jenž se v plné míře rozvine třeba právě u H. Millera) a askese, zmíněné aspekty/roviny právní, etická, sociální či náboženská v úhlu pohledu na tutéž realitu, a zvláště pak „zvraty“, k nímž dochází (tj. nic nezůstává ve strnulé definitivnosti): zde je snad nejvýraznějším momentem proměna ústřední postavy ze sociální a citové bídy hlavní postavy k víře v život, která nepůsobí vyumělkovaně právě vzhledem k tomu, že Zločin a trest není ona jednoduchá povídka, o níž byla zmínka na začátku tohoto příspěvku, ale pětisetstránkový román, v němž za tímto vyzněním spočívá tíže všeho toho, co bylo předtím řečeno.

Odkazy

https://de.wikipedia.org/wiki/Schuld_und_S%C3%BChne

https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/22672/1/BP_Krepsova.pdf

https://philomag.de/dostojewski-und-die-schuld/
orig. citovaného textu: Wir glauben, uns als moderne Menschen von alten Autoritäten – Göttern, Vätern, Traditionen – befreit zu haben, indem wir sie infrage stellten, leugneten, ja „umbrachten“. Autor zmiňuje i příběh Dostojevského otce, nižšího šlechtice a alkoholika, jenž rád šikanoval své okolí a byl pravděpodobně zavražděn, a dává příklad úvahy, kdo má větší vinu; cituje pak Dostojevského dopis, v němž se píše: „Člověk je tajemství. […] Zabývám se tímto tajemstvím, neboť chci být člověkem.“

"Schuld und Sühne" ist nicht nur "der größte Kriminalroman aller Zeiten" (Thomas Mann) - https://www.literaturforum.de/threads/4329-fjodor-m-dostojewski-schuld-und-suehne

A. Camus
https://www.cbdb.cz/kniha-2926-cizinec-letranger
https://www.iliteratura.cz/Clanek/39143/camus-albert-pad

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/karel-hvizdala-restaurovani-slov/
komentář k Hegelově stati „Pán a rab“ je na konci příspěvku

https://is.muni.cz/th/u8qh7/Karpowiczova_Bakalarska_prace.pdf
Sofie Karpowiczová, bakal. práce „Utrpení ženských hrdinek v díle F. M. Dostojevského“, MU Brno 2014 – termín „fantastický realismus“
S. K. uvádí názor T. G. Masaryka „Nikdo z Rusů neanalyzoval tak jako on intimní duševní stránky svého lidu; nikdo jiný se nepokusil – tak jako Dostojevskij – pochopit historická a sociální fakta jako projevy ruské duše a psychologicky objasnit základní hybné síly ruského života státního a národního. Dostojevskij je největším ruským sociálním filosofem, z něho můžeme poznat Rusko nejlépe. ” (cit. na s. 13 ze spisu Rusko a Evropa). Autorka hovoří o „polyfonním románu“, poukazuje na souběžnost  vidění světa, podobného tomu u A. Einsteina, jednotlivé „hlasy“, o nichž též hovoří M. M. Bachtin ve studii Dostojevskij umělec: k poetice prózy (česky Čs. spisovatel, 1971, Bachtin je znám jako autor populární publikace Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance). V Bachtinově studii najdeme i autorskou formulaci metody, u níž Dostojevskij odmítá, že je psycholog  „Při zachování plného realismu najít člověka v člověku […] Pokládají mne za psychologa: a to je nesprávné, jsem jenom realista ve vyšším smyslu, tj. zobrazuji všechny hlubiny lidské duše.“ Karpowiczová dodává: „K tehdejší psychologii, jakožto vědnímu oboru, měl Dostojevskij odmítavý vztah. Vnímal ji jako obor, který snižuje člověka a lidskou duši chápe jako pouhou věc. Ignoruje její svobodu, její otevřenost, nerozhodnost a nepředurčenost, což je hlavním předmětem Dostojevského díla.“ (s. 14) Dostojevskij hovořil o „realismu ve vyšším smyslu“ či o „fantastickém realismu“. Bachtin jako východisko považuje „dialog“, a my hlouběji rozumíme principu „dvojníka“ (v němž se sváří protiklady), který Dostojevskij přinesl do literatury.

https://dostojevskij.sk/zlocin-a-trest/

Reakce dnešních čtenářů, např. „iatros“ na Databázi knih:
„Nikdo se neumí tak vcítit do lidské duše a tak barvitě a strhujícím způsobem podat čtenáři onu vnitřní rozervanost různých zločinců, chudáků a psychicky nevyrovnaných až nemocných lidí jako Dostojevskij. Dávám pět hvězdiček, které si schovávám jen pro mimořádné knihy, které v člověku něco zanechají.“
https://www.databazeknih.cz/knihy/zlocin-a-trest-1106?c=all

Text knihy v pdf – v témže překladu, který pojednává tento příspěvek
https://followers.thcnet.cz/CyberNet/Punk-Rock%20Rebels%20Library/8.%20Fine%20Literacy/eBOOKs/Dostojevskij-Zlocin_a_trest.pdf

„Obsah“ knihy přehledně (nejspíš přehledněji než můj příspěvek) podává „julllinka“ v Čtenářském deníku (31.08.2006) na této adrese:
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/fjodor-michajlovic-dostojevskij/zlocin-a-trest-8.html#axzz5XFakwiMI
popř.
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/fjodor-michajlovic-dostojevskij/zlocin-a-trest-8.html#ixzz5XspxZghe