Eyvind Johnson / Sny o růžích a ohni

Eyvind Johnson / Sny o růžích a ohni
Vyřazeno

Román nositele Nobelovy ceny, švédského spisovatele Eyvinda Johnsona Sny o růžích a ohni má za námět téma, které je v českém kulturním prostředí, i když z jiné lokality, tedy na Šumpersku, dobře známé z historického románu Václava Kaplického (1963) a především filmu Otokara Vávry s názvem Kladivo na čarodějnice (1969). 

Události, které zachytil ve svém díle Johnson před ním (i po něm) zpracovala celá řada významných autorů, takzvané Loudonské čarodějnické procesy, jejichž hlavní obětí byl katolický kněz Urban Grandier, upálený na hranici, přestože se k činům, z nichž byl obviněn, tedy k čarodějnictví, nepřiznal. Jeho osud je námětem knihy Podvody a iluze římských kněží a exorcistů objevené v historii ďáblů z Loudunu, jejímž autorem je historik 18. století Nicholas Aubin, a jejíž název už obsahuje povahu celého procesu. Případ pak zpracoval, dokonce ve dvou dílech, již Alexandr Dumas otec v čtvrtém svazku jeho Crimes Célèbres (1840) a románu Urbain Grandier (1850), francouzský historik Jules Michelet pojednává o Grandierovi v La Sorcière (1862), knize o historii čarodějnictví. Po zpracování švédského spisovatele v roce 1949 následoval Aldous Huxley s románem The Devils of Loudun, který byl zpracován na objednávku Královské shakespearovské společnosti jako hra a v roce 1971 v režii Kena Russella uveden jako film s Oliverem Reedem v hlavní roli. Ďáblové z Loudunu (1968–1969) je pak opera polského skladatele Krzysztofa Pendereckého, jejíž motivy se pak objevily ještě v ikonickém filmu The Exorcist (Vymítač ďábla, 1973), motivy procesu byly i tématem několika rockových skupin, například Elvenking v albu The Pagan Manifesto, Inkubus Sukkubus v písni Devils z alba Wytches, či floridské deathmetalové skupiny Morbid Angel v albu Covenant.

Malou poznámku bych měl o románu, v němž je Urban Grandier přejmenován na Urbana Grainiera (stejně jako jsou pozměněna i jména ostatních postav), napsat už proto, že Johnsonova kniha (kterou ovšem připravoval už dříve, již v roce 1931 si koupil v antikvariátu výtisk knihy francouzského učence 19. století Histoire du Merveilleux dans les temps modernes, která vypráví o procesu z doby kardinála Richelieua, v roce 1947 pak začal studovat další materiály a navštívil Loudon) vyšla v témže roce, ve kterém jsem se narodil, v roce 1949.

Musím říci, že to není snadné čtení, jak říká v doslovu František Fröhlich, autor musel pro námět před ním již nesčetněkrát zpracovaný najít nějaký nový přístup a tvar. Na anglické Wikipedii je celý příběh shrnut takto: „Pohledný a výřečný Urbain Grainier přijíždí do města jako nový katolický kněz. Brzy se stane nepřítelem některých měšťanů města, kteří mu závidí jeho hrdost a úspěch u žen. Jeho nepřátelé přísahají, že se ho zbaví, ale nedaří se jim to. Dalším důvodem konfliktu je bourání městských hradeb. Kardinál Richelieu rozhodl, že všechna bývalá hugenotská opevnění mají být zničena. Někteří obyvatelé města, včetně Grainiera, bojují za zachování městských hradeb. Ve městě se usadí skupina jeptišek a jsou zasaženy podivnými sny. Jejich zpovědník má podezření, že jsou posedlí démony a přivolá exorcistu. Přiměje jeptišky, aby mu odhalily, že příčinou démonů je Grainier. Grainierovi nepřátelé se chopí příležitosti a kněz bude usvědčen z čarodějnictví. Navzdory možnosti útěku a mučení se Grainier odmítá přiznat k čarodějnictví a čarodějnictví a jako zbraň k porážce svých protivníků si zvolí mučednictví. Rozzuření a nepolapitelní žalobci ho nakonec odvlečou na hranici a na náměstí ho upálí jako kacíře.“

Takto lineárně se ovšem čtenář k tomu, co se odehrává, nedostává, autor nezvolil chronologické vyprávění v jedné vypravěčské perspektivě, nýbrž labyrint útržků nejrůznějších textových formátů, od přímých dialogů přes retrospektivy, shrnutí okolností, deníky zúčastněných osob (Zápisky Daniela Drouina, městského úředníka, asesora, který komentuje děj), úvahy, „portréty postav“ (začíná se „vedlejší postavou“ Daniela Drouina, postupně jsou představovány další, Madeleina de Brone, jeptišky v klášteře voršilek, převorka Jana de Beaucil, fanatický exorcista Pierre Barrot, jehož motivace jsou vylíčeny v kapitole Příčiny nenávisti neboli Portrét Pierra Barrota, v níž se na začátku líčí, jak ho v dětství krutě bili a v pozdstatě zmrzačili,  Tranchant, zpovědník Poussant a další). Zvláště v první části (kniha je rozčleněna na dva oddíly, Postup z minulosti a Vyprávění, ty pak na celkem devatenáct kapitol) je představuje text množství fragmentů, v nichž si teprve postupně čtenář dělá jasno, kdo je kdo a hlavně proti komu, jaké mocenské hry se tu vlastně hrají, z útržků historie si sestavuje děj, který začíná dávat smysl a tak se sám vymaňuje z chaosu, do něhož je zpočátku vržen.

Tento postup je ovšem funkční, totiž postupně se rýsují motivace jednotlivých postav a jejich odlišné perspektivy. Jednou z takových, kde je tento princip zřejmý snad nejvíce, je rozhovor Grainiera s kanovníkem Minetem, který knězi vyhrožuje, v podstatě mu nedává na vybranou, jestli neodejde z města, připraví s ním proces, jeho motivací je jeho příbuzná Filipa Poussanová, rozená Tranchantová, která porodila dítě a je domněnka, že otcem by měl být Grainier. Jednak je tu skvěle předvedena Minetova demagogie a lstivost a na druhé straně sebevědomý, až přehlíživý postoj Grainierův, u něhož si říkáme, že celá ta situace není černobílá, jakkoli jde u přítomnosti Grainera ve městě o mocenský boj, jednak střídání obrazů rozhovoru a představ Filipy poukazuje právě na ono zkreslování celé situace Minetem v zrcadle odrážejícím odlišné pohledy. Tento příklad ukazuje kromě samotného postupu děje na relativizaci hodnot, samozřejmě nevylučující vědomí pokrytectví církevních hodnostářů, podobně jsou vylíčeny motivace převorky, Grainierem odmítnuté atd.

Na jedné straně tu jsou dialogy a spory, na druhé straně pak zajímavý způsob předkládání iluzí jako reality, které se týká „duchařských“ témat. To když autor líčí, jakým způsobem se dostávají duchové jako Astarot, Asmodel a všichni ti další v seskupeních do města, prostě jako živé osoby. Samozřejmě je tady ono erotické téma, sexuální posedlost jeptišek, k níž se váže onen problém, který pak řeší vymítači, na druhé straně tu je zdánlivě nepodstatný moment, použití zdůrazněného slova „viděla“ či „slyšela“, „slýchávala“, výrazů smyslového vnímání, které jsou sice použity v kapitole Jana v jiné souvislosti, ale které jsou mostem k halucinacím, projevem neuspokojeného libida. A dále s tím souvisí vyslovení jména jako klíče k postupu exorcistů.

Působivá je kapitola, v níž Grainier rozmlouvá s Madeleine jako se svou manželkou, ozřejmuje se i psychologie jeho vzdoru, totiž posouvá se k sebereflexi a přiznání viny (ovšem jiného druhu než byl obviněn, tedy z čarodějnictví), a dospěje k závěru, že jsou ztraceni. Odejít však odmítá, přestože byl dvakrát (poprvé, jak řečeno Minetem, pak ještě jednou) varován. A v posledních Zápiscích Daniela Drouina, který sleduje vše zpovzdálí, čtenář sleduje obvinění z řady prohřešků, vynesení rozsudku, přesto, že Jana a Klára, které jej osočily z obcování s démony, vzaly vše zpět a na sebe, přestože lékaři a felčaři bolestivě zkoumali jeho tělo, zda nenese stopy démonů, přestože jej mučili a rozzuřeni (Barrot a další) přebírali práci katů, rozdrtili mu nohy, Grainier nepodepsal.

Eyvind Johnson, Sny o růžích a ohni, Odeon, Praha 198