Eva Pilarová (1939–2020)
30.03.2020 21:11Přísušníci té slavné garnitury šedesátých let populární hudby pomalu odcházejí. Mezi prvními byl Waldemar Matuška (1932–2009) či Karel Štědrý (1937–2017), s nimiž Eva Pilarová odešla ze Semaforu, kde začínala a do něhož se v roce 1964 vrátila, z té starší generační vrstvy, spojené s orchestrem Karla Vlacha Milan Chladil 1931–1984), zatímco jeho tehdejší pěvecká partnerku Yvettu Simonovou (1928) jsem zaznamenal ještě snad nedávno coby čilou a aktivní dámu, do hudebního nebe se odebral i Karel Hála (1933–2008), zatímco o rok starší Josef Zíma (1932) slavil, jako by to nebylo tak dlouho, i v Jičíně své sedmdesátiny. Ze zmíněného Semaforu, jakkoli to nejsou zpěváci, ale máme je s ním spojeny, odešel již před pár lety Miloslav Šimek (1940–2004), zatímco Jiří Grossmann (1941–1971) tu byl jen o pouhé dva roky déle než partner Jiřího Suchého (1931), jenž v plné síle a svěžesti (mám o tom i osobní informace od Michala Malátného někdy před rokem) oslavil v posledních letech nejrůznější výročí; Jiří Šlitr (1924–1969) zemřel v té době, kdy právě zlatá éra šedesátých let skončila a nastalo normalizační utužení.
A ovšem svým způsobem také končili, byť ne svou životní pouť, ale svou kariéru, jak její závěr postupně ohlašovali, i další populární zpěváci té doby, ať již měli život a svůj čas na výsluní všelijak komplikovaný jako Marta Kubišová (1942), normalizací postižená a po Listopadu se navrátivší už coby legenda, či Václav Neckář (1943), jenž svůj pozoruhodný návrat po postižení mrtvicí zaznamenal v soundtracku k filmu Alois Nebel, zatímco Helena Vondráčková (1947), z oné trojice Golden Kids, abychom byli úplní, se s kdekým soudí, s Martou Kubišovou se rozešla ve zlém, což je samozřejmě smutná věc, protože jsem třeba já sám rád sledoval ve své době vývoj jejího hlasu a, jakkoli jsem nebyl její zanícený fanoušek, vnímal jsem ji jako součást toho nejlepšího, co tu v main-streamu bylo.
Vlastně, to bylo na oné „zlaté době“ nejspíš nejzajímavější, že totiž ten „střed“ hudby, vedle něhož se zde uplatňovala hudba rocková, folková či country hudba, tedy další žánry hudby, označované jako žánry menšinové, nebyl, jako tomu bylo později, dáván do ostrého protikladu či dokonce opovržení s argumentem bezobsažnosti ve srovnání s tou hudbou, která přinášela nějaké závažnější sdělení či byla nesena případně i morálním opodstatněním. Takto se nejvýrazněji vymezoval underground, a samozřejmě je možné, že hudební produkce se mohla jevit v některých případech i vyčpělá, na druhé straně je i dnes celá věc složitější, jestliže sledujeme třeba postoje Jaroslava Hutky, jenž se nedokázal ke své minulosti postavit čelem, zatímco právě Eva Pilarová, jíž je věnován tento příspěvek, se veřejnosti omluvila za „pouhý“ podpis tzv. Anticharty (zatímco někteří jiní, kteří káží svému národu morálku, byli konfidenti). Střední proud ve svých nejlepších dobách naopak vystřeloval do řady hudebních oblastí, živil se jimi a nabýval jejích podob, pěkným příkladem u Evy Pilarové byla její interpretace Montiho čardáše, původně salónního kousku pro housle.
Onu proměnu hudebních epoch pak určitě prolomila smrt Karla Gotta, nejvýraznějšího představitele středního proudu, jehož úmrtí 1. října minulého roku (2019) se stalo jednou z největších mediálních událostí celého roku, a přinejmenším představovalo i ve sdělovacích prostředcích určitý přelom ve způsobu zpracování konkrétních témat.
Kdybych měl hovořit o písních Evy Pilarové, které jsem během těch let slyšel, stěží bych se v tomto mém krátkém osobním rozloučení dobral konce. Procházím si teď diskografii Supraphonu, která je uveřejněná na jejích osobních stránkách, a uvědomuju si spíš onen moment, který platí i pro ty ostatní, kdo tu nejsou a kdo představovali v životě jakousi přítomnost, podobnou ponorné řece, která tu je, i když k ní aktuálně nesměřuje pozornost. No ale snad přece jen, alespoň několik titulů – Klokočí a Sup a žluva, coby první v onom seznamu nahraných skladeb, už 1961, Popocatepetl twist, Oranžový měsíc, Oliver Twist, Rekviem, Hrom aby do tě lásko má, a pak všechny ty duety, jako Tam za vodou v rákosí či Ach, ta Láska nebeská (obě zcela klíčové pro atmosféru doby) s Waldemarem Matuškou či s Karlem Gottem, jako Dotýkat se hvězd či Glory aleluja z filmu Kdyby tisíc klarinetů (další klíčový moment), Summertime a další zahraniční písničky na desce s Karlem Vlachem (Moonlight on Vermont etc.), později Turecký pochod, atd. atd.
Na rozdíl od Gotta a Matušky, s nimiž se mi nikdy nepodařilo se osobně setkat (nevyvíjel jsem tu správnou fanouškovskou aktivitu, je to jen moje chyba), jsem s Evou Pilarovou hovořil v Jičíně v muzeu při výstavě jejích fotografií, tedy v docela klidném prostředí, kde sice byla řada těch, kteří s ní chtěli také mluvit, ale nebyla tam ona fanouškovská strkanice, jaké se dějí při koncertech (a nejspíš i v daleko větší míře v oné době, kdy fanynky Beatles ztrácely pod pódii vědomí). Překvapilo mě, jak se zpěvačka, kterou jsem kdysi vnímal jako velice přitažlivou ženu, sexy, která si tedy tuto pozici, v níž k ní muži vzhlíželi jako k ikoně, určitě musela uvědomovat, chovala naprosto civilně a ochotně mi odpovídala na otázky ohledně své techniky zpěvu, které mě zajímaly. Jsem zpětně rád, že mám tuto vzpomínku mezi těmi ostatními, u nichž se mi něco podobného podařilo. Trochu mě ten okamžik zpřítomňuje video, které mi poslal jeden z kamarádů den poté, co jsme se tu smutnou zprávu 14. března (2020) dozvěděli v médiích.
další odkazy
https://www.evapilarova.cz/
https://www.youtube.com/results?search_query=eva+pilarov%C3%A1+
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Pilarov%C3%A1
———
Zpět