Ester Stará, Lucie Dvořáková / Dušinka, víla věcí

Ester Stará, Lucie Dvořáková / Dušinka, víla věcí
nové knížky

Ester Stará je logopedka a speciální psycholožka, tzn. odborník na různé poruchy, např. pozornosti (známé jako hyperaktivita), a celá řada knížek dnes už „zavedené“ autorky dětských knížek směřuje tímto směrem. Knížka Mařenka už říká Ř, která vyšla v tomtéž nakladatelství jako Dušinka, víla věcí, patří vedle jiné, s názvem Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem, k nejlépe hodnoceným knížkám autorky na portálu knihy.abz.cz.

Kvalita dětských knížek je výsledkem řady aspektů, vedle obtížně definovatelného talentu autorů (aby knížka měla „dětského ducha“, nezanedbatelné je „dětského ducha své generace“) je to adekvátní poetika textu a obrazu a jejich většího či menšího propojení a záleží (a vlastně to neplatí výlučně jen pro dětské knížky, ale pro řadu dalších oblastí knižní tvorby), tedy mimo jiné na spolupráci autora textu s výtvarníkem. Ester Stará se spojila, např. ve zmíněném Chrochtíkovi a Kvikalce, s Martinou Matlovičovou. V případě Dušinky, víly věcí, je kongeniální spolupracovnicí Lucie Dvořáková, absolventka ateliéru filmové a televizní grafiky UMPRUM, která se zabývá vedle ilustrování dětských knih také animovaným filmem (např. se výtvarně podílí na pořadu Kouzelná školka).

Dušinka, víla věcí je knížka pro malá děvčátka, hrdinkami příběhů jsou takřka vždy dívky, samozřejmě také s brášky, případně rodiči, fantazie autorky se nicméně upíná na „dušinku“ dívčí. Titulní postava Dušinka, víla věcí, přichází jako záblesk krystalu vždy v nějaké situaci a agens proměny profánního světa ve svět pohádkový. Zdůraznění víly, že „věci nejsou jen tak obyčejné předměty“ a že na to děti přijdou, jestliže se jim naučí „naslouchat“, zřetelně odkazuje k Nezvalovské tradici (legendární Věci, květiny, zvířátka a lidé pro děti s ilustracemi Jiřího Trnky), která zároveň představuje onu pomyslnou vysokou laťku, ne nižší než u knížek pro dospělé, tradici poetiky, v níž hraje zásadní význam transfigurace (metafora „reálného“ a představovaného předmětu), odlišná od metamorfózy, tedy proměny obvyklé v klasických pohádkách (prince v žábu atd.). Ester Stará rozehrává právě tuto imaginativní hru, v níž obé (třeba skutečná zmrzlina, kterou maminka přinese Adélce a Barunce, poté, co prožily zmrzlinovou klouzačku v bytě ve svých představách. S Nezvalem můžeme hovořit i o senzibilitě, citlivosti, kterou musí dítě v sobě najít, má-li zažít tato dobrodružství.

Alespoň stručně chci zmínit výtvarnou stránku knihy. Pro malé děti je zřejmě důležitá vizualizace písmen, kterou samozřejmě najdeme v řadě titulů dětských knížek, v našem případě je nicméně výrazným prvkem celé výtvarné a knižní kultury publikace. Písmenka jsou nejen imaginativní, ale jaksi „návodná“ k tomu, aby malé dušinky pochopily, jak jsou zkonstruována.  Ilustrace jsou poetické, hravé, samozřejmostí dnes ani není, že zde není ani stopa po agresivitě tak všudypřítomného kýče.

V prvním ze sedmi příběhů, nazvaném Duhový poklad Klárka při mytí vlasů ztratila stříbrný prstýnek s modrým motýlkem od babičky, - náhle se před ní objeví tyrkysové jezero a při hře s klukem najde z duchového pokladu svůj prstýnek mezi motýly. V druhém příběhu, Bílé mraky, si Zdeněk hraje s mladší sestřičkou Ivankou, kterou musí hlídat, na mraky. Čepice se proměnila na bílý mrak, pak se rozdvojil na dvě ovečky a potom na bílý polštář, do kterého děti spadly. Maminka dětem upekla bublaninu, kterou si předtím přály. Stejně tak Adélce a Barunce v příběhu Banánová a jahodová jejich maminka přinese zmrzlinu a diví se, že už nechtějí mlsat. Nechaly totiž otevřenou ledničku a celý byt se proměnil ve velké kluziště, ale zmrzlinové. V Kočičím tajemství je hrdinkou kočička Mína, která je tulačka, protože se ráda tulí. Stejně jako létá víla, i Amálka se vznáší nad střechami domů. Měsíc ztracených čepic je měsíc říjen, jak si stěžují František a Viktorka v možná nejdelším příběhu o pouštění draků a o fotografování, které se u pohybujících předmětů příliš nevede. Předposlední Velký nákup je výjimečný v tom, že hlavní protagonisté jsou kluci – bráchové Ondra a Vítek, zázraky se dějí prostřednictvím brýlí, které zvětšují. Co když ale věci pak velké zůstanou? Zvětšování a zmenšování lidí a věcí patří do klasického pohádkového arzenálu. Vanilková vůně je pohádka pro Anežky. Holčička se ocitne při fénovaní vlasů u babičky Hedy. A opět klasické je, jak děti nedosáhnou někam nahoru, tentokrát na skříň. Tam jsou totiž vanilkové rohlíčky připravené na Vánoce, které budou už za čtyři dny.

https://www.65pole.cz/uvodni.html
https://knihy.abz.cz/obchod/autor-stara-ester-stara
https://www.iliteratura.cz/Clanek/30921/stara-ester-matlovicova-martina-chrochtik-a-kvikalka-na-ceste-za-blyskavym-prasatkem
https://www.portal.cz/casopisy/info/ukazky/-vychovne-malickosti/45845/

Ester Stará, Lucie Dvořáková, Dušinka, víla věcí, 65pole, Praha 2013, edice Políčko