Erich Fromm / Mít, nebo být?

Erich Fromm / Mít, nebo být?

Frommova kniha, v originále Haben oder Sein (s podtitulem Die seelischen Grundlagen einer neuen Gesellschaft), „populární společenskokritické dílo sociálního psychologa“ z roku 1976 patří vedle publikací Umění milovat a Člověk a psychoanalýza k jeho nejznámějším knihám. Na českém internetu je její text k dispozici ve formátu pdf ze staršího vydání (a v jiném překladu) v Našem vojsku, „bez čárky“ v titulu (Mít nebo být?), v obou českých vydáních („papírově“ mám k dispozici to v nakl. Aurora, Praha 2001) bez podtitulu, vztahujícího se k myšlence „nové společnosti“, která je konkluzí titulního „way of life“, tedy „mít“ nebo „být“.

Právě řečené uvádějí i tři motta v úvodu knihy, první čínského myslitele Lao-c´ „Cesta jednání je cestou bytí.“, druhé německého mystika, jehož si v kontextu své koncepce autor vysoce cení, Mistra Eckharta, „Lidé by neměli uvažovat tolik o tom, co mají udělat, jako o tom, co jsou.“ a třetí od Karla Marxe „Čím méně jsi a čím měně projevuješ ze svého života – tím více máš a tím více odcizený je tvůj život.“ Zdánlivě jednoduché výroky možná nejsou tak samozřejmé pro pochopení, přičemž interpretací toho třetího bychom došli explicitně k tomu, o co jde i Erichu Frommovi.

Už u komentáře jedné z dalších knih Ericha Fromma (Psychoanalýza a náboženství) jsem poznamenal, jaký byl bezprostřední impuls číst právě knihy autora, který nám připadal v polovině šedesátých let, kdy začaly jeho práce v češtině vycházet, zajímavý a podnětný. Citát Karla Marxe může dnes někoho až popudit, a ani já – aby bylo vše zcela jasné – nemíním na tomto místě plédovat za učení, jehož určitá podoba se stala základem ideologie totalitních režimů, už proto, že jsem si na vlastní kůži jeden takový po značnou část svého života zakusil (a nikoli bez problémů, jako byly vyhazovy z vysoké školy apod.).

V komentáři k Psychoanalýze a náboženství jsem nicméně na jednom místě ukázal, že dnešní postoje, jistěže oprávněné právě onou zkušeností totálního krachu „projektu komunismu“, který Karel Marx odstartoval svým Komunistickým manifestem (1948, spoluautorem byl Friedrich Engels, druhá z ikon komunistického hnutí), jsou v případě Ericha Fromma poněkud postavené na hlavu. Příslušník tzv. Frankfurtské školy (další jsou T. Adorno, M. Horkheimer ad., založ. ve dvacátých létech min. stol.) ukazuje v textu naopak na podstatu stalinismu jako náboženství, v němž je onou uctívanou osobou jeho vůdce (v tomto případě Stalin, mj. masový vrah etc.), a vystihuje tak vlastně podstatu totalitního režimu (byť to slovo nepoužívá, uvědomme si, že Frommova kniha byla napsána v polovině minulého století, kdy ještě ani nepřišla kritika tzv. „kultu osobnosti“, rovněž vystihující podstatu stalinismu).

Nepochybuji ani o nereformovatelnosti minulého režimu („komunismu“) v různých jeho aspektech, tedy především onom ekonomickém (tzv. „socialistické vlastnictví“ etc., nemusím to snad rozebírat), s problémy ve formulacích „vědeckosti“ a „objektivnosti“ přístupu (sám jsem se pokoušel si podstatu těchto věcí už v oné době kriticky ujasnit), související hegemonie SSSR s jeho „vedoucí úlohou Komunistické strany“, jehož neřešitelné problémy, selhání celého systému a historicky neudržitelná situace poslala do propadliště dějin. Nicméně co jsme udělali nyní? Zavrhli jsme en gros Karla Marxe, ale i jakékoli „sociální inženýrství“. Knihy původního mladohegeliána považujeme za snůšku (přežitých) nesmyslů, což si, mohu jen opakovat, jistě vysloužil naší zkušeností ze závazné („marxistické“) ideologie, která se stala dogmatem jediné vládnoucí strany, nepřipouštějící jakoukoli kritickou reflexi (což je paradoxní právě vzhledem k tzv. „vědeckým“ základům, skutečnosti, že „vědeckost“ byla jednou z nedotknutelných ikon vedle „objektivnosti“). Otázkou nicméně je, zda jsme nevylili dítě s vaničkou. Fromm na jednom místě komentuje: Myslím skutečného Marxe, radikálního humanistu, nikoliv jeho vulgární padělek sovětského komunismu. (s. 30)

Podívejme se tedy na knihu Ericha Fromma konkrétně a posuďme, o čem vlastně hovoří, a do jaké míry můžeme jeho text, psaný v polovině 70. let, vztáhnout nejen k autorům, k nimž své myšlení vztahuje (mj. tedy i k Marxovi), ale i k dnešnímu světu. První, co jsem si okamžitě „zatrhl“, je věta Naše civilizace s určitostí začala tehdy, když lidský rod začal aktivně řídit přírodu. (s. 13) Hovoří se tu tedy o aktivitě člověka, která zakládá civilizaci (v nejširším, bazálním slova smyslu nikoli tu či onu kulturu, ten či onen společenský řád). Byť to není zcela totéž, odsudek „sociálního inženýrství“ či některé projevy odmítání takřka jakéhokoli řízení společnosti na začátku 90. let u pravicových politických stran (zvl. ODS), přesvědčených o tom, že některé věci (sobecká povaha člověka, jeho chamtivost) jsou nezměnitelné, se ve světle této věty jeví dost pochybné.

Možná, že mají politici pravdu v tom, že povahu člověka, zvláště jeho „chamtivost“, které otevřely všemi těmi nepovedenými privatizacemi etc. brány dokořán (nemusíme hovořit jen o minulosti, nové a nové aféry, dnes nejasnosti kolem podnikání Andreje Babiše či nové a nové korupční případy kolem fotbalu, kvůli jednomu z nichž nedávno odstoupila ministryně školství Valachová), lze stěží změnit. To je ovšem otázka, když vidíme v dokumentárních filmech BBC šťastné tváře domorodců na odlehlých místech planety, musíme se zeptat, zda tento problém nespočívá „v systému“. Žijeme v postmoderní době, kdy se rozpadlo ukotvení společnosti evropskými (křesťanskými) hodnotami, a míra problémů, v předindustriální době omezená tehdejšími možnostmi člověka, je dnes takřka bezbřehá. Nechtěl bych na tomto místě nicméně stáčet své úvahy příliš ke konkrétní politice, a naopak vztáhnout dnešní svět obecně k onomu protikladu postojů, z nichž (mnohdy za zástěrkou „svobody“, tu přece hlásají nejen liberálové) se rozevírají nůžky mezi Frommovým protikladem „mít“ a „být“.

Ocituji větu, kterou jsem již uvedl, v úplnosti, totiž s pokračováním za středníkem. Fromm tu řekl před několika desetiletími něco, co už dnes bezpečně víme (naznačil jsem to v předchozím odstavci): Naše civilizace s určitostí začala tehdy, když lidský rod začal aktivně řídit přírodu; však toto řízení zůstalo až do počátku průmyslového věku omezené (s. 13). V této době, nastal určitý zlom, který vede (dosud) směrem, který je vnímán čím dál více z řady důvodů problematický. Právě šedesátá a sedmdesátá léta (kdy vycházely základní Frommovy knihy) byla dobou, kdy se začaly ozývat z různých stran kritické hlasy, které hovořily o „konzumní společnosti“, „ekologických problémech či dokonce hrozbě ekologické katastrofy“ (v Německu a u nás „umírání lesů“, „Waldsterben“, jedno z aktuálních, „časových slov“, aktivity Greenpeace proti zabíjení velryb, ničení Amazonských lesů, „plic planety“, etc. atc.), posléze zničení životního prostřední na celé planetě (v oceánech atd.), „desetiletí hamižnosti“ coby atribut sedmdesátých let, a mohli bychom pokračovat donekonečna, všichni to dobře známe. Několik desetiletí se hovoří o udržitelnosti růstu, jak si to pamatuji i z pražských konferencí Tvář naší země, konaných pod záštitou Václava Havla. Nejsem si jist, do jaké míry se podařilo tendence, vedoucí k destrukci lidské civilizace jí samotnou, zbrzdit.

A nyní ještě ocituju pokračování výchozí  Frommovy věty z první podkapitoly knihy s názvem „Konec jedné iluze“: Když ale došlo k pokroku v průmyslu, když byly živočišná a lidská energie nahrazeny mechanickou a posléze jadernou energií a lidská mysl nahrazena počítačem, bylo možné se domnívat, že se nacházíme na cestě neomezené výroby, a tedy neomezené spotřeby, domnívat se, že technika nás učinila všemocnými a věda vševědoucími. Ocitli jsme se na cestě, kdy se stáváme bohy, nejvyššími bytostmi, které mohou vytvořit druhý svět, v němž se svět přírody použije jen jako materiál pro naše nové stvoření. (s. 13) Takto to komentuje Erich Fromm, ale třeba i Albert Schweizer, který při převzetí Nobelovy ceny míru v Oslu v roce 1952 řekl: Člověk se stal supermanem [… ] Avšak superman s nadlidskou silou nedosáhl nadlidského rozumu. Čím více roste lidská moc, tím ubožejším se člověk stává (Fromm jej cituje  nas. 15)

Celou Frommovu knihu jsem pak četl jakožto rozvedení teze, kterou jsem v předchozím textu popsal. Proč selhal velký příslib, očekávaný v souvislosti s novými, takřka bezbřehými možnostmi člověka?, ptá se psycholog, humanistický filozof a sociolog. Zásadní úlohu sehrála představa, že cílem života je „štěstí, tj. maximální slast, vymezená jako uspokojení jakékoli žádosti nebo subjektivní potřeby“, a zároveň „egoismus, sobectví a chtivost, které musí systém vytvářet, aby mohl fungovat“ (s. 15).

Fromm se vrací k „principu slasti“, o kterém hovoří u antický filozof Epikuros, nicméně jeho pojetí slasti je dnešním člověkem mylně chápán, vlastně dezinterpretováno, ve skutečnosti je jinde, je „nepřítomností bolesti“ (aponia) a klidem duše (ataraxia). „Žádný z velkých mistrů neučil, že sama existence žádosti zakládá etickou normu,“ (s. 16), tak, jak to i já velmi silně v okolí vnímám (tj. „na všechno mám nárok“).

Omylem pak je, premisa, že průmyslová epocha jakožto uskutečňování individuálního egoismu vede k harmonii a míru, k růstu blahobytu každého jedince. Mým cílem je „mít. Jsem tím více, čím více mám […proto] musím pociťovat nepřátelství ke všem ostatním – ke svým zákazníkům, které chci podvést, ke svým konkurentům, které chci zničit…“ (s. 18)

Poznamenal jsem si myšlenku, potvrzující mou vlastní zkušenost, zvláště pak onen závěr o ohlupování sama sebe:   Již nešokuje, když političtí vůdcové a byznysmeni činí rozhodnutí, která se zadají být jejich osobní výhodou, současně jsou však škodlivá a nebezpečná pro společenství. Pokud je ovšem sobectví jedním z pilířů současné praktické etiky, proč by měli jednak jinak? Zdá se, že nevědí, že chamtivost (stejně jako podřízenost) lidi ohlupuje, dokonce i pokud jde o sledování jejich vlastních skutečných zájmů v jejich vlastních životech či zájmů jejich partnerů a dětí. From zde cituje dílo kultovního dětského psychologa Jeana Piageta The Moral Judgment of the Child, v zápětí se ptá, zda „existuje alternativa vůči katastrofě? (s. 23)

From v oddílu, označeném Část I. Porozumění rozdílu mezi „mít“ a „být“ sleduje dva mody existence člověka: vlastnění (modus „mít“) a bytí (modus „být“), dává příklady z poezie čínského básníka Bašóa, lingvisticky analyzuje slovo „mám“ (vlastnictví, ale také opis ve výrazech „mám touhu“, ale také „mám lásku“ aj.), přičemž se odvolává na francouzského filozofa a gramatika Du Marsaise (César Chesneau, sieur Dumarsais, v knize chybně uveden j. Du Marais), a jeho zásadní dílo Les Véritables Principes de la grammaire, a Noama Chomského, ikonu moderní lingvistiky (tvůrce strukturální, tzv. transformační či generativní gramatiky) či knihu Marxe a Engelse Svatá rodina, kde se řeší podobný problém.

V další, dnes rovněž žhavě aktuální podkapitole Fromm hovoří o učení (a vzdělání) a v podstatě o rozdílu, o kterém se dnes diskutuje, totiž o „nabiflovaných faktech“, které člověk má jakožto vlastnictví, a schopnosti tvořit, který vyplývá s osvojeného vlastního individuálního systému myšlení (tedy v tomto smyslu tímto myšlením je). Podobně hovoří o vzpomínání, rozhovoru, čtení, uplatňování autority. Fromm hovoří o rozdílu „mám vědomosti“ a „vím“, přičemž to druhé znamená mít informace jako prostředek v procesu tvůrčího myšlení, v té souvislosti uvádí i názory takových myslitelů, jako jsou (dle jeho názoru) Buddha, židovší proroci, Ježíš, Mistr Eckhart, Sigmund Freud a Karl Marx (dodal bych Descartes). „Všichni se zabývali vykoupením člověka, všichni byli kritičtí vůči sociálně přijímaným vzorcům myšlení.“ (s. 58) Zajímavé jsou pasáže o víře a lásce, zasloužily by si podrobnějšího komentáře (kdysi se mi mnohé odhalilo srovnáním anglického belief (víra např. v člověka, své síly atd.) a faith (náboženská víra)). Myšlenky Starého a Nového zákona a Mistra Eckharta Fromm podrobuje hlubší analýze.

V druhé části knihy se zabývá „vlastnickým modem“. Vzpomněl jsem si na někdejší vzrušení kolem vlastnictví Svatovítské katedrály a jeden z komentářů, pro mě velice pozoruhodný, který říkal, že katedrálu nemůže vlastnit žádná právnická osoba, protože středověký právní systém fungoval prostě jinak, tam to bylo „naopak“, lidé byli „ve vlastnictví“ katedrály (toto myšlenkové vlákno jde až ke sv. Augustinovi a jeho knize O obci boží). Dnes je to jinak. „Získávat, vlastnit a dosáhnout zisku jsou svatá a nezcizitelná práva individua v průmyslové společnosti,“ říká už H. Tawney ve spise The Acquisitive Society (1920). Myšlenku můžeme sledovat u Maxe Webera,a Brentana, Schapira, Pascala, Sombarta či Krause. (s. 87)

Dříve ještě platilo, že „staré je krásné“, dnes je těžiště ve spotřebování, nikoli v uchování. A zase odbočím poznámkou o jakési zprávě z médií, že „americká žena“ si vezme na sebe tričko třikrát (možná, zcela jistě jsem nepřesný, ale na podstatě věci to nic nemění, „vodní stopa“, tj. 200 litrů spotřebovaných pro jeho výrobu zůstává), či jiné, které jsem si všiml v reklamách, kde jsou ženy oslovovány výroky a la „vaše vlasy“. Zvyšování sebevědomí (na základě koupi dotyčného šampónu) je podobné egu, o kterém hovoří Fromm v souvislosti s nákupem automobilu každé dva roky (místo každých šest let), přičemž cílem nakonec je, aby se dotyčný muž stal žádoucím „objektem“ na trhu (nepřipomíná vám to zmíněné srovnání s mou poznámkou o katedrále, která není „objektem“ vlastnění, ale sama „vlastní“ své ovečky?).

Fromm poznamenává, že může jeho výklad připadat čtenářům jako příliš negativní a jednostranný, a takový jistě také je. Pro ozřejmení podstaty sdělení to je nicméně nutné, a moje vlastní zkušenost rovněž obsahující podobné pocity, to potvrzuje. Stejně zajímavé jsou pak konsekvence, které osvětlím přepisem několika vět:

Vlastnický modus existence, postoj soustředěný na majetek a zisk, nutně vyvolává touhu – ve skutečnosti potřebu – po moci. K řízení jiných lidských bytostí potřebujeme moc ke zlomení jejich odporu. K udržování kontroly nad soukromým vlastnictvím potřebujeme moc k ochraně před těmi, kteří by nám je odňali, protože – tak jako my – nikdy nemají dost; touha po soukromém vlastnictví vyvolává touho používat násilí k oloupení druhých – zjevně nebo skrytě. Ve vlastnickém modu štěstí člověka spočívá v nadřazenosti nad ostatními, ve vlastní moci a v neposlední řadě ve schopnosti dobývat, loupit a zabíjet. V modu bytí spočívá štěstí v lásce, sdílení a dávání. (s. 100)

Z komentáře o modu bytí si vypisuji následovné: Většina z nás toho ví více o vlastnickém modu než o modu bytí, protože vlastnění je modus, který v naší kultuře zakoušíme častěji (s. 106) Vlastnění se týká věcí a věci jsou pevné a popsatelné. Bytí se týká prožívání a lidské prožívání ej v zásadě nepopsatelné. (dtto) Nezbytnými podmínkami modu bytí jsou nezávislost, svoboda a přítomnost kritického rozumu. (s. 197) Fromm dokumentuje svůj pohled poukazem na Spinozu či Marxovy Ekonomicko-filozofické rukopisy, v nichž autor hovoří o „svobodné, uvědomělé aktivitě“.

Pro moderního člověka Západu vskutku není snadné zakusit potěšení odloučené od vlastnění (s. 132), může být pro člověka ale záludné či dokonce zničující. Fromm říká, že „chtivost“ je přirozeným výsledkem zaměření na vlastnění, a pokračuje: Na rozdíl od takových fyziologických potřeb, jako je hlad, které mají určité body nasycení v důsledku fyziologie těla, chtivost duševní – a veškerá chtivost je duševní, dokonce i když se uspokojuje skrze tělo – nemá žádný bod nasycení, protože konzumace nevyplní vnitřní prázdnotu, nudu, osamělost a depresi, jež mají být překonány. (s. 134)

A zda na to, zda z této situace existuje nějaká cesta, se snaží autor odpovědět v posledním oddíle nazvaném Část III. Nový člověk a nová společnost. Sám říká, že se tato kapitola opírá o jeho vlastní předchozí dílo, zvláště o knihy Útěk před svobodou (1941) a Psychoanalýza a náboženství (1950), a téma formuluje, že „nová společnost může být uskutečněna pouze tehdy, jestliže dojde k hluboké změně v lidském srdci – jestliže bude dnešní předmět oddanosti nahrazen jiným.“ (155) Oddaností myslí „náboženství“, ovšem nikoli v onom běžném úzu vztaženém k pojmu Boha nebo běžných idolů či dokonce ve smyslu systému, nýbrž „jakýkoli skupinově sdílený systém myšlení a jednání, který jednotlivci poskytuje orientační rámec a předmět oddanosti“ (s. 167, je to přesný citát z druhé výše zmíněné knihy), nejde tedy pouze o samotný „předmět uctívání“ (svatá osoba, ďábelský vůdce, politická strana), nýbrž především o něco, co motivuje naše chování a je zakořeněno v sociálním charakteru. Protože lidský druh postrádá schopnost jednat dle příkazů instinktů, ale má rozum a představivost, potřebuje právě hodnotový „orientační rámec a předmět uctívání“, aby dokázal přežít. Člověk přitom může být ateistou, i v tom případě má tuto religiózní zkušenost (zabýval se tím např. Ernst Bloch, 1972)

Orientace na „mít“, nezřízená chamtivost, pak žel tomu cíli přežít paradoxně překáží. Fromm píše (poslední citace):
Stačí si pouze připomenout nevázané, bláznivé nadšení, s nímž se lidé účastnili rozličných válek v posledních dvou staletích – připravenost milionů riskovat národní sebevraždu, aby ochránila obraz „nejsilnější moci“ nebo „cti“ nebo zisku. A jiný příklad – pohleďte na frenetický nacionalismus diváků olympijských her, které údajně slouží míru. Popularita olympijských her je skutečna sama v sobě symbolickým výrazem západního pohanství. Jsou oslavou pohanského hrdiny – vítěze, nejsilnějšího, nejvíce se prosazujícího – a lidé nevidí špinavou směsici obchodu a publicity, která charakterizuje současnou nápodobu řeckých olympijských her. (s. 166)

Je mi zřejmé, že poslední věty mohou leckoho naštvat a že jsou, stejně tak, jako celá kniha „jednostranné“. Sám jsem na několika příkladech z vlastního života (v jednom z něj mi šlo skutečně o život samotný) dospěl k tomu, že určité teze tohoto druhu („mít“ a „být“) přinášejí na jedné straně kritický pohled (otázka je, zda by dokázal sebezničení planety, ke kterému směřujeme, zabránit, jsem si jist, že nikoli), na druhé straně jsou do značné míry utopií. Frommova nová společnost nejspíš je právě takovou novou utopií, určitým myšlenkovým konstruktem, který má stěží sílu oponovat celosvětovým korporacím či dokonce zabránit realizaci jejich záměrů. To ovšem neznamená, že bychom si neměli přečíst Frommovy knihy (nebo v našem českém prostředí třeba knihy Karla Hvížďaly), které nám přinejmenším položí určité otázky. Na ně si každý pak musí odpovědět sám, možností má přes svazující rámec dost. Může se stát „člověkem tržního charakteru“, který je ve svých důsledcích lhostejný k věcem („odcizený charakter“) nebo vegetariánem, strávit život cestováním po planetě,  člověk, který nepropadl odloučení rozumu a srdce, o němž již hovořil Charles Darwin, odhalit „mýty pokroku a všeobecného štěstí“, k jejichž adoraci můžeme být dnes vmanévrováváni, a vydat se cestou, o jaké hovořil třeba Albert Schweizer, abych se vrátil k začátku svého komentáře a začátku Frommovy knihy. Rozebírat „návod“, který Erich Fromm na konci jejího textu přináší, už nebudu, byť jsem tak trochu v pokušení (udělal jsem si své poznámky). Ať si jej každý přečte sám a posoudí, do jaké míry je co – po čtyřiceti letech – použitelné. Přečíst by si „Mít, nebo být“ ale měl.

https://www.databazeknih.cz/knihy/mit-nebo-byt-78462
https://www.topzine.cz/erich-fromm-mit-nebo-byt-filozoficka-kniha-u-ktere-se-nudit-nebudete
https://taufi.net/doku.php/filozofie/fromm_-_mit_nebo_byt

https://docs.google.com/file/d/0B6HVQeItwplOeEJEbjZNMVNNcFU/view

Erich Fromm, Mít, nebo být?, Aurora, Praha 2001