Émile Zola / Germinal

Émile Zola / Germinal
Vyřazeno

V řadě svazků Knihovny klasiků mám jako jednu z nejlépe zachovaných knih proslulý román francouzského spisovatele Émila Zoly. K tomuhle dílu mám zvláštní vztah, totiž kromě toho, že jsem ho (tenkrát nejspíš z jiného exempláře, z knihovny) celkem brzy četl, stejně jako jeho další prózy (zvl. Nana, Zabiják, Břicho Paříže, také něco ze Čtyř evangelií), nejvíce pod vlivem pojmu naturalismus, s nímž je spisovatel částí svých prací spojován, jsem psal svou druhou diplomovou práci na FFUK (s první mě normalizátoři vyhodili) o prózách Jiřího Mahena, jenž svůj pseudonym (občanské jméno spisovatele je Vančura, pochází stejně jako jeho stejně slavný jmenovec z Čáslavi, k níž mám zase rodový vztah, neboť odtud pochází zase „můj“ slavný předek, Kliment Čermák) získal právě podle postavy z Germinalu.

Reprodukovat obsah tak známé knihy, která patří k základnímu fondu světové literatury, by asi nemělo příliš smysl. Hledám tedy způsob, jak se se svazkem, který předám některému čtenáři, rozloučit. Snad při četbě na něco přijdu. Pokud by někdo přece jen chtěl doporučení, jak se předběžně orientovat v ději (onu vlastní atmosféru to nemůže nahradit), mohu mezi jiným doporučit portál www.gradesaver.com, jenž se mně osvědčil, počítač už umí i texty přeložit do češtiny a ty jsou pak pro mě jako jedna vrstva použitelné jako doplněk četby (samozřejmě se pak třeba musí identifikovat osoby, které v českém překladu mají jiné jméno než v originále, které překladač nepřeloží). Kromě toho tento portál nabízí i další materiál k pochopení problematiky.

Pročítám více jak čtyřstránkovou knihu, napadá mě hned na začátku, že se spisovatel neomezuje na výchozí podobu textu, jak bývá definován z pojmu naturalismus (co nejjednodušeji „člověk jako zvíře“, jak naznačuje i název jednoho z románů, Lidská bestie), ony zdůrazňované momenty orientované na nižší vrstvu společnosti (oproti Balzacovi, jenž podává celé společenské spektrum), nemoci, podvyživenost, bídu, úrazy na šachtě atd., ale ona ponurost má i jistou symbolickou rovinu, hned na začátku opakování černé barvy a neviditelnosti v noci, jisté magičnosti třeba v tom, že těžní jáma je personifikována jako bytost, obluda. A ovšem k naturalismu patří vyhrocenost, třeba často komentovaná a určitě patřící k nejsilnějším momentům drastický konec těla Maigrata, jehož poté, co se skutálel ze střechy, „furie“ zbavily mužství, které poté vítězně coby symbol zneuctění nesly jako krvavý cár po ulici (efekt zesiluje takový detail, že s otázkou, co to je, scéně přihlíží dívka Cecilka). Tomuto projevu zfanatizovaného davu předchází útok na tuto dívku starcem s přezdívkou Smrtka, je tedy zřejmé, jak dokáže autor postupně vyhrocovat situaci. A podobně můžeme sledovat excelentní líčení rvačky mezi Chavalem a Štěpánem (s. 356), dvou mužů, jejichž „pudová nenávist“ je zřejmá již od prvních setkání (s. 36) a vyvrcholí rovněž smrtí, zabitím Chavala o dalších sto stran později (s. 440). A ovšem, mohli bychom pokračovat sedmi dětmi Maheuovy rodiny – a nechci hovořit o tom ústředním společenském sporu, jakkoli je opravdu ústřední, na který byl omezován výklad díla v době, kdy jsem jej v mládí četl, jakkoli není nepravdivý.

Kdo by se chtěl ponořit do problematiky Germinalu, odkazuji na adresu
https://www.gradesaver.com/germinal/study-guide/summary-part-1#google_vignette

Émile Zola, Germinal, Spisy Émila Zoly, svazek sedmý, Odeon, Praha 1970