Emil Viklicky a špetka o čase v hudbě.....

Emil Viklicky a špetka o  čase v hudbě

„Jičínská nokturna“ – Setkávání a odcházení

Legenda světového jazzu
Emil Viklický – klavír

Členové Ensemble Martinů
Miroslav Matějka – flétna j. h.
Bledar Zajmi – violoncello j. h.

Porotní sál jičínského zámku, sobota 1. srpna 2026, 14:00

Odpolední koncert měl dvě části. V té první zazněla skladba Rondeau, s’il vous plaît, trio pro flétnu, violoncello a klavír z roku 1996, složená jako pocta hradnímu architektovi, Slovinci Josipu Plečnikovi. Na stránkách Českých doteků hudby je o něm řečeno: „Trio bylo napsáno pro Ensemble Martinů v roce 1996 a když byl po komunistickém zákazu Ensemble Martinů znovu obnoven 1993, na Viklického CD jej natočil.“ Před jeho provedením Mirek Matějka v rozhovoru s Emilem Viklickým hovořil o vzniku skladby i nahrávky, o participaci Magdaleny Kožené a atmosféře na Pražském hradě na začátku devadesátých let, o Václavu Havlovi a Bořkovi Šípkovi, jenž zde rovněž zanechal skvělou stopu. V druhé části koncertu zahrál Emil Viklický několik svých skladeb, které sám okomentoval. Nechci ale psát „recenzi“, uvedu zde svůj text, který jsem k této příležitosti napsal a v Porotním sále přednesl.

Emil Viklicky a špetka o  čase v hudbě

Moje krátké vstupy na jičínských koncertech Setkávání a odcházení, pořádané Mirkem Matějkou, které by bylo možné označit jako krátké eseje o čase, se dá se říci už staly součástí formátu těchto kulturních událostí. Také dnes chci něco říci o čase v hudbě, tentokrát o čase samotného jejího dění. Inspirací mně bude široká žánrová rozmanitost hudby, která na nich zaznívá, vedle hudby, kterou trochu hloupě označujeme za vážnou, také cross-over či jazz, a především přítomnost předního interpreta jazzové hudby, světové legendy, který je jedním ze tří vynikajících hudebníků dnešního odpoledne v Jičíně.

Myslím, že se shodneme – pokud mezi vámi není někdo příznivcem kvantové teorie, která čas vnímá zcela jinak – že čas je, jak to pojmenoval klasik moderní filozofie Martin Heidegger, na jedné straně horizontální záležitost, tedy doba mezi zrozením a zakončením života, na straně druhé vertikála mezi zemí a nebem.

Při poslechu barokní hudby, zvláště varhanních skladeb Johanna Sebastiana Bacha, mám odedávna intenzívní zážitek neodvratnosti času, jehož přítomnost okamžik za okamžikem probíhá, je tady, a zároveň se upíná k věčnosti. Hudba je bezprostředním ztělesněním tohoto času, každý příští takt, který očekáváme, se stane vzápětí přítomností a za další okamžik její ozvěnou, součástí celého labyrintu. U romantické hudby máme pocit jiný, pozornost se upíná k melodii, k akcentu na emoce vyjádřené v crescendu či naopak pianissimu, agogikou, která je výrazem silného pouta ega k očekávanému vyvrcholení. Není to onen neúprosný barokní klid, kdy víme, že ten příští okamžik nastane, bezpečně bude tady, není potřeba se za ním hnát, protože je součástí vyššího řádu.

Nu a pak tu máme jazz, kde je čas – podobně jako v moravské lidové písni – něčím, co v klasickém notovém záznamu lze stěží zachytit, protože představuje dynamický pohyb vymezující se proti tomu mechanicky strojově pravidelnému (ta strojovost je rovněž přítomná v moderním světě, který tato hudba reprezentuje, a kterou v notách zachytit lze). Někdy se říká, že pro jazz je charakteristická synkopičnost, ale to je jen berlička pro vyjádření něčeho podstatnějšího, synkopy přece ve vážné hudbě máme také. Zde se rozpohybovává metronomický čas do všech stran, je obtížně postižitelný právě v té aktuální proměnlivosti, která je znakem její skutečnosti, toho, že s těmito odchylkami, které slyšíme ostatně i v melodii, jejíž tóny se neozývají s jasně vymezeným začátkem a koncem, se naplňuje živá, žitá přítomnost. Ta je samozřejmě tady v každé hudbě, v jazzu je to ale dynamičnost jiného druhu.

Poslechněme si tedy, jaký čas nastává v dnešním koncertu se skvělými předními umělci, na který se jistě, stejně jako já, i Vy těšíte.