Emil Vachek / Bidýlko

Emil Vachek / Bidýlko
Vyřazeno

Sáhl jsem po známé (možná nejznámější) knize Emila Vachka, jednom z vydání s ilustracemi Františka Bidla (kouzelný fór: Bidýlko / Bydlo, v jiných vydáních také Josef Čapek, který se rovněž věnoval literatuře „na okraji“) a pracoval s ní jedním z mých postupů, že si vedle textu dám některé komentáře (v tomto případě také jednu diplomku, viz odkaz dole), a nad ránem mě napadla jedna věc, kterou jsem už věděl. „Hlavní hrdina Ferda Stavinoha je zkušený kapsář, který se živí drobnými krádežemi na pražském Žižkově. Jeho život se však obrátí vzhůru nohama, když se mu podaří ukrást důležitý dokument, aniž by tušil jeho skutečný význam. Tento čin ho nečekaně vtáhne do špionážní aféry, která ho postaví proti lidem, s nimiž by se jinak nikdy nesetkal – od policistů po tajné agenty“. Tak charakterizuje jeden komentář, který jsem chtěl použít, abych si ulehčil práci, děj (a pak pokračoval ještě dvěma větama, ale to bylo vše). Ano, v tom není žádná chyba, nicméně to je tak třetina čtyřsetstránkové knihy, odhaduju, že by to dalo na sto stránek (a materiál pro filmové zpracování), ale pak tam je přinejmenším druhé hlavní téma, totiž spor dvou žen, stárnoucí prostitutky Loizis a naivní „nepolíbené“ Žofky, ve vztahu ke Stavinohovi (obecněji řečeno manželství, láska, milenci atd.), které je provázáno s „polepšením“ zloděje Stavinohy. A ovšem, ještě další vrstvy jako léčitele pana Foltra, k němuž na jednom místě vyprávění odbočí a pak se, jak autor výslovně říká, vrací k hlavnímu ději. Zkrátka Bidýlko je kniha s řadou dalších epizod a motivů, které v úhrnu představují žánrově něco jiného než jednoduchou „novelu“, řekl bych, to mě teď napadlo, jakési nové Malostranské povídky (J. Neruda – ovšem, Žižkovské povídky, odehrávají se v jiné čtvrti, ale stále je tu ta vymezená hranice a zalidnění „figurkami“). Takto zúženě je nám podáván v dnešní době životního chvatu a honu (ovšem za něčím jiným, než v Bidýlku). Mám vlastně podobných příkladů několik, teď jsem vyřadil Thackerayho Knihu o snobech (dal jsem ji jedné paní učitelce, která v osmdesáti letech čte), a při dalším probírání se knih v jedné zadní polici jsem mezi svazky z Knihovny klasiků vyhrabal šestisetstránkový svazek Thackerayových Humoristických črtů, první s osmi svazků jeho sebraných spisů vydávaných od konce padesátých let (umí si někdo takový ediční počin dnes někdo vůbec představit?)

Také Bidýlko je humoristická literatura (kromě toho, že se souvisí s tím, že Vachek je také jeden ze zakladatelů české detektivky), z nahlédnutí do zmíněné diplomky, kde je právě do této kategorie kniha zařazena, přihodím dobové hodnocení – „Kritika Jana Blahoslava Čapka upoutal román Bidýlko (1927), který byl i u ostatních kritiků převážně pozitivní. V souvislosti s tímto dílem Vachka srovnává s takovými autory, jako byl J. Hašek, K. M. Čapek-Chod, K. Poláček a dalšími.“, což je zajímavé, protože autor sám si Bidýlko vůbec necení jako své nejúspěšnější dílo i když dosáhlo z jeho knih nejvíc vydání.

Mě hned na první stránce upoutal jazyk, kterým Ferda Stavinoha hovoří, jeden z komentářů jej označuje za „excelentní specifický slang“, což není úplně přesné, spíše jde o běžně mluvenou pražskou češtinu s rysy oné sociální vrstvy, pro ni příznačné, tedy jakýsi středočeský dialekt (vyskytují se ale i výrazy dialektu západočeského) s typickou nedbalostí ve výslovnosti vynechávající hlásky, tedy vlastně obecnou češtinu  – „pae“ místo „pane“, „pořádnej čovek“ místo spisovného „pořádný člověk“ (s. 18), „čerejší diškůr“ místo „včerejší diskurs“ (s. 175), „to teda nende“ místo „nejde“, naopak obecně české a dnes pomalu vymizevší protetické „v“ („vo“) podobně jako onikání (také už z jazykového úzu dávno „vyřazené“, či obecnou (nespisovnou) češtinu (v textu se hovoří také o žargonu), no zkrátka byla by to pěkná seminárka pro bohemistu. A zajímavé je, že autor onu sociální příslušnost reflektuje v ději, když se Stavinoha se svým „polepšením“ obrací ke spisovné češtině, a pak volí kompromis užití obojí podoby jazyka.

Pojďme ale alespoň trochu okomentovat čtení. Na prvních stránkách Ferdinand Stavinoha vykládá svým „cherubínům“, tedy klukům, kteří mu pomáhají krást (to je jeho „vynález“, na který je pyšný), zatímco míchá nějaký lektvar, o „Ročildovi“ a srovnává řemeslo zloděje, jež vnímá se stavovskou ctí („Třeba zloděj, byl Stavinoha charakter.“, s. 25), s velkými „gaunery“, když excelentně (abych použil ještě jednou to slovo) popisuje mechanismus finančních machinací. Stavinoha se chystá na své „jubileum“, tedy oslavu svých padesátin, toto výročí, které pak u soudu stále připomíná, se stane významným jinak, totiž onou příhodou s ukradenou taškou, v niž jsou místo peněz vzácné vojenské dokumenty. Teprve ve třetí kapitole je vysvětleno, co znamená výraz Bidýlko, totiž pavlač v domě 6660 na žižkovské periferii, jehož „stručné dějiny“ jsou v této kapitole představeny, ostatně téma „periferie“ je typicky dobové – viz divadelní hra Františka Langera rovněž s kriminálním tématem (1925, autorem výpravu inscenace ve Vinohradském divadle byl Josef Čapek, jenž se ve svém literárním díle věnoval tématům „na okraji“). To už se čtenář seznámil s dalšími osobami, prostitutkou Loizis, respektovanou Černou babičkou, a je tu ona krádež, která se jeví zprvu jako nešťastná, když místo peněz tu je „Mobilizační plán čs. pěší divize č. 17“ (s. 46) a spletité vyšetřování u soudu, komplikované také tím, že dochází k záměně s jakýmsi vesničanem Holinou (řetězec úvah, zda se Stavinoha má či nemá přiznat k tomu, co neudělal, protože tu jsou také zlaté a stříbrné hodinky, nepůjdu do detailů, jen zmíním, že věc komplikuje, že okradený je cizinec, a také co se z celé věci stalo dílem novin, ale zajímavé sledovat peripetie samotného procesu – „Vše pracovalo, aby přelíčení s Ferdinande Stavinohou ve věci krádeže zlatých hodinek z bratské kapsy polské nemělo tuctový průběh“, s. 86).

Ale mezitím autor ještě odbočí k setkání Žofky s Antonínem Foltrem (opravuje ji, když řekne chybně „Fotr“), přezdívaném Tonda Herbář podle toho, že připravuje různé bylinky (to je možná opozice k alkoholickým lektvarům, které na začátku knihy vaří Stavinoha). Vzápětí se ale vrací do jednací síně, Stavinoha je hrdý, že jsou zde přítomní všichni ostatní zloději, dává mu to pocit významnosti, v rozhovoru se ale jeho situace obrátí, když se cítí uražený, totiž je taky „člověk“ a v obhajobě, ke zlosti viceprezidenta Kvěcha, vypráví rozvlekle celý svůj životopis od narození (za svobodna, otec matku opustil) a postižení (hrb po pádu z kolíbky), které předurčilo jeho životní dráhu (přitom, stejně jako v jiných pasážích, dochází k celé řadě komických situací). Bylo by zajímavé zabývat se logikou tohoto diskursu, stejně tak jako skutečností cesty onoho tajného dokumentu, který při pronásledování zloděje putuje až k Loizis.

Popisuje se pobyt v cele s mladým boxerem Eliáškem, který rozdává rány, hezkým dvojením, tedy parafrází Stavinohovy obhajoby je jeho sen (kapitola jedenáctá), kdy se na protiváhu všech jeho provinění kladou dobré skutky, které jeho zločiny nemohou převážit, až teprve onen hrb jej zachrání před rozsudkem Pána, poslat jej do pekla. Když pak, po další peripetii, kdy si jakýsi Sezyma dává záležet, aby byl uznán za zloděje (jeden z hezkých příkladů paradoxů či obratů v logice), se Stavinoha rozhodne, že se „polepší“, seřeže kluky, své pomocníky, nakáže jim chovat se počestně a pošle je do školy, všichni si myslí, že se „zbláznil“, když „seká dobrotu“. To ale ještě nevíme, jaký další obrat děj vezme.

Mezitím je tu několik kapitol, kde se popisuje nevraživost bylinkáře Antonína Foltra k doktoru Knoblochovi, příběhy dalších manželství a nevěr, např. paní Mašínové a pana Popeláře, Foltrovy pilulky pro Žofku a procházky po Riegrových sadech, kdy žena milostně vzplane, ale nic z toho není, jsou tu další výklady snů, až se v sedmnácté kapitole autor opět vrací ke Stavinohovi, který si „postavil“ těžký úkol, totiž vypátrat ve Velké Praze člověka, kterého viděl jen jednou. Celá věc se má tak, že tu je jakýsi pan Mayer, který ony tajné dokumenty ofotografoval, a je součástí špionážního spiknutí, a kterého se Stavinohovi s pomocí tajných policistů, kteří ho dříve sledovali a jimž nyní velí, podaří zatknout. Ještě zajímavá epizoda se studentkou lékařství, k níž Mayer Stavinohu, který se tváří, že si chce vydělat, pošle do hotelu Beránek na Vinohrady, a s níž rovněž nedojde k žádné erotice, nýbrž k zatčení. Nu a na druhé straně pak se Stavinoha obrátí na ministra, který ocení Stavinohovy zásluhy a odmění čestným dopisem poté, co Stavinoha odmítne finanční ohodnocení.

To ovšem už zavání sentimentální pohádkou, které snad není možné ani uvěřit (v komentářích ke knize jsem našel, že i Vachek o tomto vývoji pochyboval a v další verzi románu přepracoval), nicméně to vše dělal Stavinoha jen proto, aby byl oceněn Žofkou, kterou si chce vzít. Když pak, další pěkná (tragi)komická situace, mu její maminka říká, že se dcera bude vdávat a on se domnívá, že hovoří o své sestře Madlence, ale ona věc uvede na pravou míru. Nastane zklamání, a Ferda Stavinoha jednak opustí spisovnou češtinu, kterou začal mluvit od okamžiku nápravy jako jeden z jejích atributů (pěkná reflexe jazyka jako sociálního fenoménu, jak řečeno), ožere se a skončí v náručí prostitutky Vytahané Loizis. Ta později zuří, když zjišťuje, že věci se vyvíjejí jinak, než by chtěla. Na jednom místě je uvedeno její pravé jméno „Alojsie Tichá“, musel bych znovu procházet text, abych doplnil všechna další jména, a možná i upřesnil další spletité vztahy, ale čeká mě hromádka dalších knížek, takže se budu muset spokojit s napsaným – už tak je kniha popsána v míře, v jaké jsem to alespoň na internetu nenašel.

Ve dvaadvacáté kapitole pan Foltr odstranil bradavici „na Žofčině skráni“, Žofka také přijde k Černé babičce s kocourem jménem Medo na klíně a doporučením léčby četbou knih z její velké knihovny. A přichází také s věštbou. Ne Žofku, ale Madlenku požádá její matku pan Foltr o ruku. Takže, abych to zkrátil, protože před čtenářem je ještě pět kapitol, je tady spleť dalších a dalších zvratů, domněnek, které posouvají dramaticky děj do opačných poloh, další sny a věštění z karet, a dokonce i peripetií se soudy, totiž když znovu přijdou policisté Sach a Holina (kterým několik kapitol předtím Stavinoha velel při zatýkání pana Mayera) zatknout Stavinohu za údajné falšování peněz, protože najdou u Loizis falešnou tisícovku, ale nevědí, že ji Stavinoha už předtím ukázal panu ministrovi, což důstojník, který přichází s pozváním na večeři od ministra, dosvědčí. Nakonec si padnou Ferda, nyní už „pan“ Stavinoha, jak jej poprvé osloví i viceprezident Kvěch později na svatbě (jsou ve stejný den dvě, také Madla se vdává za pana Foltra), a sláva už také přišla od novin. A román končí tím, jak se pan Stavinoha plete v penězích při vydávání zboží v trafice, kterou od ministra, který tam také chodí pro krabice s doutníky, které zaplatí a pak je tam „omylem“ nechá, protože na cestě je malý kluk, který bude vážit šest a půl kilo.

Text je k dispozici i v internetové podobě na adrese https://ceskaknihovna.wordpress.com/wp-content/uploads/2013/02/vachek-bidylko.pdf

Diplomová práce Pavlíny Brúčkové, Univerzita Palackého, Olomouc 2017 https://theses.cz/id/7vxti2/Emil_Vachek_1889-1964.pdf

Pro další kontext českého žánru detektivky je tu další zajímavá disertační práce. Mgr. Markéta Řadová Holanová, Cesta k žánru K rané historii detektivky v české literární kultuře (do roku 1928), FFUK Praha, Ústav české literatury a komparatistiky, 2018 https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/99872/140065867.pdf?sequence=1&isAllowed=y

Emil Vachek, Bidýlko, Čs. spisovatel, Praha 1957, Edice humoru a satiry 5