Ed McBain / Jehlový podpatek

Tak jako v jiných případech se mi náhodným výběrem i zde podařilo odnést si z knihovny jako první knížku od Ed McBaina příběh, který se neodehrává v 87. revíru, určitě nejtypičtější sérií tohoto spisovatele (podobně se mi to povedlo už s Chandlerem či Gardnerem). Zcela jistě to nevadí, i když se autoři v oněch ikonických příbězích drží svých vymezení o jimi představovaném žánru, jsou i v těchto dalších tématech zcela jisté určité společné rysy autorského rukopisu. Od Ed McBaina jsem svého času orientačně přečetl dvě tři detektivky, ale pamatuju si opravdu jen jméno (otázkou je, zda by pomohlo nějaké další pátrání) a určitě onen moment překvapení, že se jedná o téhož spisovatele, jenž je, ovšemže pod jiným jménem (Evan Hunter, které bylo později jeho občanským jménem, nicméně zprvu, stejně jako Ed McBain pseudonymem, rodné bylo Salvatore Lombino) autorem Džungle před tabulí. Ta představovala určitý pohled na prostředí, v němž jsem se i já profesně pohyboval, v našich krajinách v tu dobu určitě nijak obvyklý (to by bylo samozřejmě samostatné téma k úvaze).

Při četbě Jehlového podpatku, třísetstránkového příběhu o firmě Juliena Kahna, výrobce módní obuvi, a jejím konfliktu s firmou Titanic, jejíž součástí se Julien Kahn po fúzi stal, jsem si říkal, že je to tak trochu „baťovské“ téma, v úvodní autorově poznámce jsem se pak dočetl, že názvy obou podniků, s nimiž je příběh vyprávěn, jsou „fiktivní“ („smyšlené“), zatímco ty ostatní uváděné, které „dotvářejí pouze prostředí, do něhož je příběh zasazen“, jsou skutečné. To je důležité pro určení žánru (v té době v americké literatuře relevantní opozice fiction – non-fiction). Úvodní stránka s charakteristikami tří hlavních postav, Ray Griffina, Jeffersona McQuadeho a Marge Gannonové pak dává knize, byť jen letmý „štych“ divadelnosti, zatímco forma vlastního textu je próza se všemi tradičními „románovými“ prostředky (dialogy etc.).

Jestliže jsem použil příměr výrazem baťovské téma, mířil jsem na protiklad velkosériové výroby, charakteristického fenoménu Ameriky 20. století, s prvky zavedené Fordem, zde reprezentované Titanicem a jejím zástupcem u Kahna McQuadem, usilujícím především o stlačení výrobních nákladů a maximální zisk, a – na druhé straně – zakázkovou (individuální) výrobou, kladoucí důraz na tradici a kvalitu. Je to prvek v dnešním pohledu, kdy svět výroby a obchodu ovládá globalizace (či „mcdonaldizace“ s hlediskem úspornosti a zisku jako jediným kritériem) aktuální. I když já sám se snažím tenhle komplexní jev vnímat v jeho složitosti, tj. nejen jako příkrý protiklad, v samotném textu je tento moment doložen přímo v textu (když Griffin říká, že má „jednu bláznivou teorii“, totiž „že Titanic… je něco jako zeměkoule.“ a tuto formulaci pak rozvádí, s. 285). Kromě toho – a to je možná daleko závažnější – se v závěru knihy ukáže, že postava temného diktátora, „panovačného, bezohledného a mocichtivého Jeffersona McQuadeho“ (a dodal bych typicky nadané a charismatické osobnosti, která tyto své přednosti dokáže dokonale zneužít), je i pro racionálně (racionalizačně) uvažující Titanic kontraproduktivní, takže se jej nakonec sama zbaví. V každém případě „věcný“ motiv produkce a „lidský“ motiv až démonického muže vytváří, když se nad tím zamyslíme, podvojnost celého tématu Jehlového podpatku.

Podnik „JULIEN KAHN / Módní obuv“ v New Jersey je prezentován v prvních kapitolách v právě zmíněných intencích („bílé masy betonu“, parkoviště,  píchačky – „číslo 5741“, telefon, propuštěný neoblíbený „vrchní kontrolor“ George Kurz – ukáže se, že neoblíbenost se ukáže v jiné perspektivě, když se zjistí, že nejde jen o neproduktivnost), je zřejmé že perspektiva čtenářské identifikace (používám termín, který již delší dobu hledám pro sympatii s hrdinou, s nímž se čtenář ztotožňuje, resp. jemuž „fandí“) je perspektiva Ray Griffina („Griffa“), muže, jenž má přehled o celé firmě (vede oddělení kalkulace, později v rámci nového racionalizačního vzorce zrušené, což je právě prvek klíčový prvek rozkladu dosud fungujícího systému). Jeho spolupracovníkem je Aaron Reis, a také dívka Marge, jejíž „vidina se nazývala modelka“ (při každé příležitosti je zmínka o jejích dokonalých nohou, které by mohly předvádět obuv). Ta složila pro odcházejícího kontrolora ironickou báseň (s. 19–20, „na toho mizeru, co mizí v dáli / konečně mizí v dáli!“). Jedním z komunikačních toků (telefonování je, jak zmíněno důležitou součástí tohoto světa) je „Chrysler“, tedy obchodní oddělení v Chryslerově mrakodrapu (Ed Posnansky), ukazuje se, jak funguje utváření ceny produktů – nahlédnutí do tohoto mechanismu je důležité jednak jako určitý dokument doby (připomeňme, že zhruba v době, kdy byl napsán Jehlový podpatek, rok copyrightu originálu je uveden 1957, se stal profesionálním spisovatel Arthur Hailey, jehož bestsellery v 60. a 70. letech jako Hotel, Letiště, Kola, i u nás oblíbené, a jehož tvorba, označovaná jako profesní román, klade důraz právě na mechanismy, v složitém moderním světě nepřístupné běžnému člověku). Tento aspekt potvrzuje třeba i, byť coby detailní poznámka překladatele, uvedená noticka o „průkopnické novince“ kelímků „na jedno použití“ z voskovaného papíru, upřesňující jedno místo v textu (s. 35).

Posnansky vyjadřuje (na rozdíl od Griffa, obavy: „Říkám ti, Griffe, Titanic utahuje šrouby. Být tebou, takhle bezstarostně bych se nesmál.“ (s. 23) Hovoří se o dalších „vyhazovech“. Griffin (autorská řeč je se zde s ním identifikuje v jeho „úvahách“) vzpomíná na vznik a historii firmy (od s. 25). Boris Hengman, šéf kontrolního oddělení (představuje i prvek humoru svou intonací a výslovností, v textu zachycené fonetickým přepisem jeho řeči) informuje o příchodu „Džifersona Mekvída“, „člověka z Džúdžie“ (tedy z Georgie, státu USA). Jeho působivý zevnějšek („Byl to zřejmě nejpůsobivěji vyhlížející muž, jakého Griff v životě viděl.“, s. 36) je klamný a čtenář (pokud si už nepřečetl záložku obalu knihy) bude později překvapen, že se – mohu to vlastně říci naplno už nyní – projeví jako člověk dvou tváří, a to s autorovým akcentem na tuto skutečnost, a tedy mně dokonale zapadá do mého tématu dvojníků, které zde má podobu okamžité (bleskové) vědomé proměny sebeprezentace člověka s jediným cílem, totiž dosáhnout svého cíle (McQuade tak představuje odpornou podobu pragmatismu, neštítícího se užití jakýchkoli prostředků pro svůj prospěch).

McQuade se chová velice zdvořile, nechá si ukázat běh celého podniku (má asi patnáct set zaměstnanců, produkce dva tisíce šest set párů denně), všeho si „nesmírně váží“, opakuje, že to či ono „chápe“, „aha“ atd., čtenáři, jak řečeno, se zároveň rovněž ozřejmí fungování celého procesu vzniku krásné boty (usně, sklad, „průvodky“, šablony, dělba práce, jednotlivá oddělení atd., detaily, jako jsou „dvě dírky“ vypálené v podrážce „rozžhaveným želízkem“, které jsou nyní již spíše věcí firemní kultury než funkčnosti boty, „ty dírky tak trochu uhladí, prostě »zkrášlí«, aby bota vypadala čistě a elegantně i zespodu“, s. 54, dále to vysvětluje na s. 55 – a budou tou první věcí, kterou bude chtít McQuade ve své představě racionalizace, ušetření jednoho pracovníka, „ostříže“, odstranit, od s. 53).

Prvním krokem McQuadeho (zatím se omlouvá, že tím obtěžuje, myslí „upřímně, když vám říkám, že tady nejsem kvůli tomu, abych špehoval nebo na někoho donášel“, s. 57, cílem je prý sezdání Titanicu s Jualianem Kahnem), požadavek vypracování „stručného přehledu“ každého pracovníka. Marge si z toho dělá trochu legraci (její zpráva zní „Píšu.“), ale odhaluje, že je sice „nejkrásnější chlap“, jakého viděla a „má v sobě zvláštní kouzlo“, nicméně „svým způsobem z něj jde strach“ (s. 60). McQuade si otočí kolem malíčku ochotného Joea Manelliho, hlavního kontrolora, hned první věcí je požadavek uvádění cen „na objednávkách a průvodkách“ v kódech. A nebude to zdaleka věc poslední (vzápětí se např. ruší „zákaz kouření“ na pracovišti), už ale zde nastává komplikace s nesmyslným pravopisem jména „Deisy“, nehledě na to, že samotný fakt kódování je v interní firemní komunikaci vlastně nesmysl.

Když se Griffin pokouší Manellimu něco vysvětlit, dostane (podobně jako nyní u všech ostatních, další prvek komiky) stejnou odpověď – všichni totiž náhle někam spěchají („Podívej, už musím běžet, jestli mám – “ (s. 72). Další postavou je Danny Quinn, kterému kdysi Griffin pomohl k místu (vypráví se jeho příběh chlapce, kterého Griffin chránil, jako postiženého ho nikde nechtěli, zde ho později McQuade vyhodí).McQuade, o němž se nevědělo, na jak dlouho zde je, tady je „náfurt“ („Zustáne tu hódně dlóuho.“ – říká se svou charakteristickou intonací Boris Hengman). Firmu čeká důležitá obuvnická přehlídka, na kterou se všichni připravují.

Čistky a nesmyslné akce začínají nabývat na intenzitě, „celé výpočetní středisko IBM dostalo v pátek výpověď“ (Čtvrtá kapitola), vyhazovy se konají vždy v pátek, následují úpravy v systému odměňování (odůvodněná hodinová mzda na určitých pozicích je nahrazována úkolovou, další jsou úpravy přesčasů), vše přichází ve formě oběžníků, roste byrokracie v celém podniku („Písemná sdělení a další a další písemná sdělení proudila po celé továrně jako živé stříbro.“, s. 95). Na přetřes nyní přichází návrh boty se zvláštním vykrojením a názvem „Nahá smyslnost“, měla by si ji vyzkoušet Marge. První dramatickou událostí je nicméně hrozba rvačky mezi Charliem a Stevem (je vlastně výsledkem úprav pracovního hodnocení), kdy „Sven Jored, kontrolor od kráječů“ se zděšením vpadne ke Griffinovi a prosí jej, aby oba dělníky uklidnil. Ostatní dělníci (Pátá kapitola) je ještě hecují, a když se v podstatě podařilo situaci uklidnit, vpadne do dílny McQuade a rozežene oba hasičskou hadicí a poté je vyhodí z práce. Griff mu říká, že tento postup nebyl nutný, McQuade nicméně oponuje, že „Titanic takovéhle nesmysly netrpí“. (s. 113)

Pokus odborářů o nesouhlas s takovýmto jednáním nakonec uplyne do ztracena, Griff o McQuadově postupu (a povaze jeho chování při zásahu, Šestá kapitola) dlouho přemýšlí (co je brutalita? „utrpěl někdo újmu?“, byla stanovena pevná pravidla atd.), navzdory všem argumentům postihla celou továrnu tísnivá atmosféra, „jako kdyby se v továrně usídlil černý mrak“ (s. 119). Griffin se těší na schůzku s Carou (Knowlesovou, sekretářkou Manelliho), jdou do jednoho podniku, výsledek je poněkud rozpačitý, ve vyprávění je to takové intermezzo před další dramatickou kapitolou, v níž je základem epizody krádež bot, které ve výsledku byly vyměněny za domácí trepky, a když se o stížnosti firmě dozví McQuade, drsným způsobem vyzpovídá ženy v expedici (vůči mladé Portoričance jménem Maria Theresa Diazová vystupňuje způsob přímého osočení, zvl. s. 145–146), vypáčí z ženy přiznání a Manellimu nařídí, aby ji vyhodil a informoval ostatní oběžníkem. Zároveň čteme Griffinovy úvahy o „proměně“, která se s mužem odehrávala „přímo před Griffovými očima“ (s. 147). A McQuade začíná hovořit o „zvyšování produkce“ (eo ipso o zvyšování zisku).

Dalším McQuadovým krokem je, že zařídí, aby Marge (která po tom toužila) předváděla na molu boty (Osmá kapitola, „Možná by to šlo zařídit […]“). Naopak Danny Quinn, jak zmíněno, dostal výpověď, pokus zasáhnout u Manelliho vyjde naprázdno (ten za to zodpovídá, zatímco McQuade vše řídí, ale nezodpovídá vlastně za nic, diskuse o tomto tématu s. 159, „Vyhodil jsi ho ty, Joe?“, poslední věta této kapitoly, říká že „všechny příkazy, které přicházejí od Josepha Manelliho hlavního kontrolora, jsou dílem Jeffersona McQuadea, muže z Titaniku.“). Následuje výpověď „ostříže“. Griffinův pohled na McQuada se začíná radikálně měnit. „V hlavě mu zněl jasný, čistý hlas zvonu.“ (s. 159)

Jednání s odbory zatím nikam nevede, McQuadeova odpověď: „Úsporná opatření.“ (s 166). A nepomůže ani přímý střet předáka Granta s McQuadem, který by klidně přestěhoval kamkoli celou továrnu, přestože kdekoli by takové odborníky nenašli („Tady vám boty vyrábějí Italové, Židé a Poláci, to oni tady kvůli vám stojí u strojů, pane McQuade. Ty v Georgii nenajdete.“, s. 167) McQuade naopak nyní otočí, hovoří o zvýšení mezd. A dokáže všechny zmanipulovat tak, že se nedokážou vzepřít, někteří naopak jeho postupy začnou schvalovat (ukázka skvělé manipulace s. 168–169, „Možná to má v hlavě srovnané,“ říká Hensen, s. 172 ad.). McQuade je rafinovaný, je skvělý řečník, hovoří o tom, že „Juliena Kahna“ se Titanic snaží „vytáhnout z bahna“. Výsledek: „Ať žije Titanic!“ Tak se radují dělníci.

Griffin varuje Marge, která je nadšená McQuadovou „laskavostí“, s níž jí zařídil, že bude předvádět Nahou smyslnost, říká jí, ať je opatrná (Devátá kapitola, závěr). Přicházejí první objednávky na nové modely bot, na přehlídce se Griff opět setká s Carou, Marge se výborně baví, Griff ji ale varuje, ať kontroluje pití, McQuade ji naopak v pití povzbuzuje („Slavíte přece vítězství. Vyvěste vlajky, rozviňte transparenty, Marge, uvolněte se.“ (s. 195). Pak ji „vede na vzduch“, v konfrontaci McQuade bolestivě Griffovi stiskne ruku tak, že takřka ztratí vědomí. Marge nicméně uchrání, ta mu jeho ochranářství naopak vyčte (Jedenáctá kapitola). Jeden z dlouhých (několikastránkových) dialogů, jakých je v knize více, u tohoto je nicméně celá řada peripetií, jedno z nich je vyznání lásky. Marge se stará o Griffovu zhmožděnou ruku.

„Po obuvnickém týdnu“ zaplavily firmy „stovky objednávek“, s Griffem chce mluvit Manelli, žádá na něm nesmyslnou a náročnou práci s kalkulačními listy, která jej zavalí a bude problém stihnout všechnu ostatní běžnou práci (zase v okamžiku, kdy mu Griff něco chce vysvětlit, strašně spěchá, „musím už jít“, s. 224). Manelli chce mít poslední slovo v kalkulaci (to je další kamínek McQuadových posunů), přitom kalkulační list, „naprostý základ veškeré kalkulace“, „představoval otročinu“, sledujeme popis jeho místa v systému. Manelliho požadavek Aaron komentuje slovy „Je to blbec.“ (s. 226), ale tím to nelze odbýt. Ozývají se totiž první problémy, na poradu v Chryslerově mrakodrapu nicméně Griff nebyl přizván, dějí se další věci, v rámci McQuadových změn do všech kanceláří dávají nové koberce – jen do „kalkulace“ (Griffovy) nikoli, stejně tak je to s malováním.  Manelli se pak šťourá v údajích jednoho kalkulačního listu (uvedená cena pásků a lemů u modelu, které u něj nejsou, dotazy, jak k tomu či onomu Griff došel etc.), pak Griffovi vezmou „na pár dní“ spolupracovníka Aarona (čtenáři musí být zřejmé, že to vše je záměr, i všichni další spěchají, odkazují Griffa na jiné pracovníky atd.). Nakonec na Griffovi chce Manelli „kalkulační listy za poslední rok“, chce zjistit ceny bez marže a s marží a prodejní cenu vzoru. A když Griff „jen tupě zírá“, že to vše chce do úterý, už zase „má práci“ („Všichni jsou teď tak hrozně přepracovaní, pomyslel si Griff.“ (s. 237, kurzíva v originále).

Zásadní problém se zdá být „průhledný podpatek“ modelu L039, který je třeba vykalkulovat, ale všichni odmítají dodat svůj obvyklý díl práce (doklady, propočty materiálu či práce), všechno má být hotové „do úterý“ na poradu. Nakonec Aaron přijde na to, že nový model je vlastně starý, jen poněkud upravený model (hovoří o Severské duze a Mořské vlně), něco je jen zakamuflováno („Severská duha má číslo 537. A tahle L039. Proč mají úplně – “, s. 243), totiž jen použili nové kopyto a byl tu „novej objev“ – „Takže ty… tys nevěděl, že je to úplně ta samá bota?“ (s. 244). Součástí celé manipulace je rovněž skutečnost, že „ty průhledný podpatky“ Julien Kahn kupuje od firmy Plasty a umělé hmoty. Griffovi se nakonec podařilo přes všechny nástrahy dodat „všechny kalkulační listy“ v šibeničním termínu. „V tu chvíli se zdálo, že je všem starostem konec.“ (s. 246, poslední věta 12. kapitoly). Ovšemže nebylo.

Třináctá kapitola se podrobněji vrací ke Caře Knowlesové, jejímu životopisu včetně někdejšího „krátkého záletu“ s Raymondem Griffinem, a nyní je na obzoru McQuade, epizodu s ním probírá Čtrnáctá kapitola: důležité je také nicméně to, že z rozhovoru McQuada s ní se čtenář dozvídá jeho motivaci v jeho touze po moci. Chudému chlapci se posmívali. Nyní je ale „Nepřemožitelný“, má za sebou plenění a mrtvé, a dnes může říci: „Nikdo mě nedokáže zastavit. Nikdo.“ (s. 264) Nakonec sexuální styk s ním, když si – příliš pozdě – uvědomila, o jakého jde člověka, pro ni znamenal „nejhorší, naprosté ponížení.“ (s. 265)

Vlastně takřka posledním McQuadovým krokem, který v budoucnosti bude znamenat takřka zničení celé firmy, je zrušení kalkulací a odhadovaná průměrná cena (tím opravdu posledním krokem je zničení základu kvalitní výroby), kterou si určí obchodní oddělení. Griff marně vysvětluje, že je to zcela nefunkční krok (zajímavá je ona ekonomická úvaha, jíž zdůvodňuje spolupráci oddělení kalkulace a obchodního oddělení a celý proces určení ceny, později, s. 278–281 je uveden i graficky zajímavý rozbor jednoho dokumentu), McQuade už „poslal do Georgie doporučení, aby továrna Julien Kahn najela na stejný systém, který používají i naše ostatní továrny“ (s. 269, o pár stránek později je to nazváno „nesmyslný návrh“). Griff si tak jen přidělal práci, McQuade na něm chce, aby prošel kalkulace i z předchozích let. V rozhovoru s Griffem jej Cara (zvedla k němu oči, byly … „bez života“) varuje, ať se nenechá McQuadem zničit.

Jak se později ukáže, fundovaný Griffinův rozbor McQuade ředitelství Titaniku neposlal, ačkoli jej o tom ujišťoval. Griff má nyní (Šestnáctá kapitola) úplně jasno, ačkoli slyší protiargumenty, že totiž „továrna je čistší, dostali jsme vyšší platy“ a dokonce svým způsobem i na ně přistupuje, ví že: „Za všechno může Mcuade. Je to zvrácená kreatura, Marge, jde mu jenom o moc.“ (s. 286) Griff s ním chce bojovat a zároveň se bojí. Především se bojí, že McQuade zničí všechny a všechno, i firmu, pro kterou Griffin žije. „Ještě nemusí být pozdě, pokud…“ (s. 288) McQuade nicméně zasazuje málem smrtící úder. Vyhlásí nesmyslnou reklamu modelu Nahá smyslnost, kdy po několik týdnů rozesílá kopie všech letáků všem obchodním zástupcům a všem obchodům s cílem je ohromit („chci, aby to byla nejslavnější bota v celé historii firmy,“ s. 289, tato megakampaň je kontraproduktivní už proto, že vyvážená nabídka ostatních modelů je narušena). A opět se nakonec zdá, že to bude ve prospěch firmy, když se začnou hrnout zakázky, nicméně McQuade, který připravil Griffina o místo, z něhož měl přehled o běhu celé továrny a udělal z něj pouhého kontrolora, uvede firmu v chaos, když několikanásobně zvýší výrobu, pro niž ovšem nyní nemá „kopyta“, a nařídí, aby se zakázky posílaly letecky atd.

A jsme takřka na konci: Začínají přicházet a vzápětí se množí stížnosti, je jich celá vlna, neodpovídá velikost, odlepují se podpatky, chybí tam ony ikonické dva otvory atd. atd. „Zrušit! Vrátit! Nahradit!“ (s. 310) Ačkoli čteme (začátek Devatenácté kapitoly) pochvalný dopis o „bombastickém“ úspěchu Nahé smyslnosti, skutečnost je jiná, a jen díky tomu, že se Ray Griffin s Dannym odhodlají a vyrazí do Georgie a celou „anabázi, kterou prochází firma Julien Kahn, pak Griff vylíčil vedení Titaniku“, a překvapení šéfové jej ujistí, že žádnou rozvahu od McQuada (viz výše) nedostali, dostaví do nyní již totálního chaosu (přišlo „plné nákladní auto kopyt“, pět tisíc) Harley Ford a hovoří nyní s Manellim, který dle něho neplnil „povinnosti hlavního kontrolora“, „před problémy zavíral oči“ (s. 311) atd. a oznamuje mu, že „pan McQuade, který ignoroval rady zkušenějších a moudřejších pracovníků a zadržoval zásadní informace o nákladech a cenách“, byl propuštěn, protože takoví lidé ve firmě „nemají místo“ (s. 312). Následující den se objeví na dveřích Griffinovy kanceláře původní nápis a tyrkysový koberec.

Příběh končí poněkud efektním (podle mě nepříliš pravděpodobným) závěrem (jakkoli myšlenka o překonání strachu je silná), kdy si McQuade, který již zde nemá co dělat, vyhlédne Griffina a dojde k fyzické konfrontaci, v níž po prvních okamžicích souboje, v němž má pochopitelně silnější McQuade převahu, dokáže Griffin mohutného muže přemoci. Potěšující skutečnost, že „McQuade byl pryč“ a nad cedulí „ULIEN KAHN, Módní obuv“, září hvězdy doprovází potěšení nyní „klidného a vyrovnaného člověka“, který se už nemusí bát.

Ed MacBain, Jehlový podpatek, BB/art 2008