Dan Bárta & Illustratosphere & Komorní filharmonie Pardubice / ČDH 2018/19

Dan Bárta & Illustratosphere
& Komorní filharmonie Pardubice
České doteky hudby 2018/2019

Kongresové centrum Praha – Společenský sál, 5. ledna 2019
Komorní filharmonie Pardubice
Jan Kučera – dirigent
Dan Bárta – zpěv
Jiří Levíček – klavír
Bert Neven – zvuk
Illustratosphere
   Robert Balzar – kontrabas, baskytara, aranžmá
   Filip Jelínek – klávesy, aranžmá
   Miroslav Chyška – kytary
   Martin Valnoha – bicí
Filip Jelínek a Jan Kučera – úpravy písní a skladeb s orchestrem

Kongresové centrum (dříve Palác kultury) se v poslední době v dramaturgii MHF České doteky hudby stal častým místem crossoverových či symfonických projektů, tedy spojení hudby nonartificiální a té, která je z nedostatku jiného termínu označovaná jako „vážná“. Po loňském koncertu Mira Žbirky a letošním M. Pavlíčka & M. Načevy to tedy na začátku tohoto roku byl úspěšný koncert legendy svého oboru Dana Bárty & Illustratosphere ve spojení s Komorní filharmonií Pardubice. V kontextu letošní dramaturgie festivalu to byl třetí koncert na tomto místě, který měl vždy nějaký zajímavý žánrový přesah, přičemž první byl ten Pavlíčka a Načevy se smyčcovým kvartetem 19. prosince a druhý, hned včera (4. ledna) hudebně-taneční večer Tango argentino instrumentálního Escualo Quintetu a tanečního Tangonexionu. Propojování různých podob hudby prostřednictvím spolupráce s různými tělesy patří snad k základům poetiky této oblasti hudby a u Dana Bárty to platí navýsost.

Osobností, jež představuje důležitý moment tohoto propojování, je jazzový kontrabasista a skladatel Robert Balzar, kterého mohou kromě dalších kapel posluchači znát také ze spolupráce s Hanou Hegerovou (s účastí Petra Maláska, Zdeňka Fišera a Františka Kopa), účinkuje s Bártou v několika „podobách“, jednak s J. A. R. (jako baskytarista) a ve svých skupinách Robert Balzar Trio a Illustratosphere. Ovšemže se obsazení vždy aktuálně nastavuje, takže můžeme jméno Jiřího Levíčka, pianisty Tria číst i v dnešním programu vedle hudebníků z Illustratosphere.

Také Komorní filharmonie Pardubice se neobjevila na programu ČDH poprvé, a to v podobném spojení, o jakém jsem právě hovořil: vystoupila v projektu Dasha Symphony v roce 2015 v Národním domě na Vinohradech s touto zpěvačkou a Moondance Orchestra Martina Kumžáka (široké veřejnosti známého z televizní soutěže StarDance). Dirigent Jan Kučera, dirigent dnešní sestavy, řídil v loňském roce svůj „domovský“ soubor, tedy Orchestr Národního divadla, na tříkrálovém koncertu Milostné operní gala s účastí sólistů ND Barbory Poláškové a Aleše Brisceina. Spolupráce Dana Bárty s pardubickou komorní filharmonií započala už v roce 2013, kdy se uskutečnil první společný koncert v návaznosti na tehdy vydané album Maratonika. „Hrát s velkým tělesem je prostě pěkný, kvůli zvuku, barvě a vůbec, kvůli síle. Když se čtyřicet lidí rozhodne, že právě teď zabere...,“ řekl tehdy zpěvák.

Většina skladeb, které jsme mohli o tomto působivém večeru slyšet, je z dílny Dana Bárty a Illustratosphere, resp. jejího klávesisty Filipa Jelínka, na programu se nicméně objevila i světoznámá jména, jako Joe Zawinul, Joni Mitchell, Björk či Sting, přitom ani u nich nešlo o pouhé kopie, úpravy, které jsme slyšeli, mají punc originality, jíž se ostatně vyznačuje projev zpěváka s onou barevností, o níž hovoří hudební kritika (Ondřej Bezr, 2013), dokonale vyváženou souhrou všech hudebníků, z nichž vyzařuje energie, ale i uvolněnost, stylová pestrost a konečně i smysl pro humor, jak o tom svědčí jazykové hříčky v názvech „Na i v ní“, „Innerview“, „B´artagnan“. Dalo by se hovořit o jednotlivých skladbách, třeba zmíněný B´artagnan, svižná výpověď z alba Maratonika (i jeho název je charaktertickou hybridní kombinací sportovního výrazu a hudebního pojmu označující první stupeň ve stupnici a jeho harmonickou funkci) je (stejně jako řada dalších) zároveň mimořádná svou prací s jazykem, netuctový text odstartovává široké prostory imaginace (např. „úšklebek za ústrkem, jinošství k politování / v dojetí nad svou závětí, nestrpím žádna selhání“), podobně jako improvizační momenty kapely, jímavost fascinace poutníka krajinou řekl bych až máchovské podoby v songu Živý je uvěřitelná a strhující.  Mohli bychom pokračovat.

Závěrečný song z Maratoniky Opýšemé inaší , který vnímám coby jakési magické vyznání, vyjádřené ve spojení slov „na viděnou, vážně díky, že nasloucháš / pak odměnou tvou nechť jsou píseň složitá a příběh spletitý," zařazený v ovšem na koncertu ve Společenském sále Kongresového centra v úvodu playlistu, v některých drobnostech odlišného od pořadí skladeb uvedených v katalogu, znovu mohl u příznivců/kyň Dana Bárty v hledišti, kteří/které si tiše zpívali/y s interpretem na jevišti, mohl možná u některých z nich připomenout historii, totiž okamžiky, kdy s touto písní kdysi zahajoval Bárta se svým souborem a Komorní filharmonií Pardubice v jejím domovském sále, tedy Sukově síni pardubického Domu hudby, první společný koncert na konci roku 2013, datující historii této spolupráce a zahrnující např. i pozdější koncert na Smetanově Litomyšli (2015) atd.

Tento koncert, vlastně poslední zastávka mediálně sledovaného turné „Mezi vrcholy tour“, byla poslední událostí jedné řady. Ale určitě ne posledním vystoupením Dana Bárty, jeho Illustratosphere a symfonických partnerů.

Jan K. Čeliš / leden 2019
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH