Čtyři řeky

Čtyři řeky
kapitoly z Plzně 2016

Povídání o čtyřech řekách v prostoru západočeské metropole bylo oním prvním tématem, takovým malým „opáčkem“ ze zeměpisu, jímž zahájila paní Klobouková své průvodcovské komentáře k našemu pobytu na EXODu v Plzni. Přestože námět EXODu byl veskrze kulturní, je to na místě, neboť – jednoduše řečeno – kde není voda, nelze založit žádné lidské sídlo. Kultura se zkrátka z přírody nejen tímto způsobem rodí, i když je svou podstatou výtvorem lidského ducha. Navíc není až zas tolik měst, u nichž můžeme hovořit nikoli o soutoku dvou řek, jako tomu je třeba u Hradce Králové, a vzpomínám na jinou „školní“ úlohu (nedávno dokonce coby otázku v jedné televizní soutěži), na kterýchže řekách leží rakouské město Pasov. Tedy pro připomenutí, ta třetí řeka, která se občas vytratí z paměti, je Ilz, ty první dvě samozřejmě Dunaj a a Inn. V Pasově jsou ony soutoky takřečeno na jednom místě, viditelné z nábřeží, v Plzni je to přece jen trochu jinak.

Nedaleko městského centra, ale ještě blíž Plzeňskému pivovaru, odkud se sem dostaneme přes moderní lávku kolem nově vybudovaného sportovního stadionu, se nachází jediný soutok, přístupný z města parkem procházkou, totiž soutok Mže a Radbuzy. Další soutok, totiž nejkratší řeky ze všech čtyř Úslavy a Berounky (jak se řeka jmenuje od již řečeného předchozího soutoku, se nachází východně poblíž sídliště Plzeň Doubravka, poslední ze čtyř zdrojnic Berounky, Úhlava, se jižně od města (u čtvrti Radobyčice) v bohatých meandrech vlévá do Radbuzy.

Místo soutoku Mže a Radbuzy je historicky významné. Na panelu u soutoku můžeme číst: Na Obcizně – 5. květen 1945 / Den prvního svobodného rozhlasového vysílání v českém jazyce na území Plzně.

Dramatické okolnosti této události popisuje jedna stránka serveru Geospy.org takto:
Památník připomíná den prvního vysílání v českém jazyce v roce 1945.

Žádná československá rozhlasová stanice nezahájila činnost tak dramatickým způsobem, jako tomu bylo v Plzni. Budoucí ředitel rozhlasu Karel Šindler ujížděl s odjištěným automatem, v automobilu patřícímu plzeňskému oberlandrátu, zabrat německou vysílačku na místě zvaném Obcizna. Němce na Obcizně se podařilo odzbrojit a vysílačku obsadit. Dne 5. května 1945 se ve 12:05 hodin éterem rozlehlo první Šindlerovo hlášení: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří. Voláme vás, občané Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodni.“ Těmito slovy začala historie Českého rozhlasu v Plzni.

Z historie Českého rozhlasu Plzeň
České vysílání v Plzni započalo v posledních dnech 2. světové války. Americká armáda byla ještě nejméně 50 km od Plzně a město okupovalo sedm tisíc nacistických vojáků, když 5. května obsadili čeští vlastenci 500W středovlnný vysílač na soutoku Radbuzy a Mže, tam, kde začíná téci Berounka. Vysílač sloužil okupantům jako místní stanice oznamující na délce vlny 559 m přelety bombardovacích svazů a současně na vlně 265 m rušil české vysílání BBC. Vysílač byl umístěn v bunkru napůl pod zemí, v místech dnešního sportovního areálu ve Štruncových sadech. Zmíněného dne ve 12:37 hod. poprvé ohlásil Dr. Karel Šindler, pozdější první ředitel stanice, památná slova: "Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří!" Vysílání museli brzy přerušit, neboť okupanti učinili pokus o opětovné obsazení vysílače. Následující den, 6. května, kdy kolem poledne Američané za průběžných místních přestřelek Plzeň osvobodili, vlastenci ve vysílání pokračovali a brzy se o program stanice dělili s americkou armádou. V prvních hodinách vysílání však pomohli svými informacemi udržet německou armádu v kasárnách i zamezit unáhleným akcím civilního obyvatelstva proti okupantům. Zabránili tak zbytečnému krveprolití a aniž to plánovali, poprvé v Plzni naplnili důležitou část rozhlasového vysílání – veřejnou službu.
Zdroj: https://www.rozhlas.cz

Místo je spojeno ještě s jednou významnou kulturní historií Plzně, totiž s působením Vendelína Budila, jedné z plzeňských divadelních osobností (vedle Horníčka, J. Suchého, J. Skupy) a zakladatele divadelní dynastie, kterou v televizi nesčetněkrát (vlastně kdykoli k tomu byla příležitost) připomínala Evelyna Steimarová (patří do ní Jiřina Šteimarová, Jiří Kodet, Barbora Kodetová a dokonce Anna Polívková a řada dalších. Podle Wikipedie: V letech 1888–1900 řídil (zároveň činný jako režisér a herec) vlastní velmi úspěšnou Divadelní společnost Vendelína Budila, zahajující 2. června 1888 v aréně v Plzni. V databázi českého amatérského divadla je informace o tom, že arénu Na Obcizně dal V. Budil postavit v roce 1888 a obrázek opony z reklamních plakátů. Vendelín Budil se později stal slavným ředitelem plzeňského divadla.

V informačním centru na náměstí bylo k dispozici několik poměrně rozměrných (80 s., 40 s.) brožur průvodců naučnými stezkami, vydanými Útvarem koncepce a rozvoje města Plzeň – Údolím Mže a Berounky, Údolím Úhlavy a Údolím Radbuzy. Jak jsem zjistil, jsou ve formátu pdf k dohledání i na internetu (viz odkaz dole).

Hned první zmíněný průvodce v úvodní kapitole Soutok Mže a Radbuzy začíná otázkou „Kde končí Mže a začíná Berounka. Než jsem se do Plzně vydal, brouzdal jsem trochu po internetu a zjistil jsem, že je to otázka do té míry „žhavá“, že se stala tématem zasedání zastupitelstva, které usilovalo o to, posunout hranici, od které se používá jméno Berounka tak, aby se nacházela před místem, kde řeka vtéká do města. Neprošlo to, ale je to pozoruhodný příklad toho, co u našich řek příliš neznáme, totiž většinou považujeme jednu řeku za tu „hlavní“ a druhou za její „přítok“. Proč by se ale – čistě akademicky vzato – nemohly „přehodit priority“ a Labe se nestalo přítokem Vltavy, tzn. do Německa by pak tekla jiná řeka, než jak tomu je v současnosti? Je to samozřejmě nesmysl, je tady určitý jazykový úzus, ale s podobnou praxí jako je Berounka/Mže, tzn. že se řeka od určitého úseku jmenuje jinak, se setkáváme třeba v Jižní Americe.

Dost ale vtipkování, brožury pro mě představují cenný materiál o historii plzeňských reálií, tak namátkou, plzeňského výstaviště, Lochotínského parku (tam jsem žel nikdy nebyl, lochotínský amfiteátr je nicméně v souvislosti s Portou, zvl. r. 1983, legendou, takže motiv na nějaký příští výlet), Pivovar Prior, zámek v Křimicích (průvodce Údolím Mže a Berounky), pravěké (haštalské) hradiště ve stejnojmenné části či Radobytčice, vrch Val nad dálnicí (Údolím Úhlavy), soutok s Úhlavou, Tyršův most či České údolí (Údolím Radbuzy).

Vybírám alespoň několik vět pro představu, že to stojí za to:
Tyršův most je silniční obloukový most, který byl prvním úplně svařovaným obloukovým mostem na světě, potaveným v roce 1933. Jeho ocelová konstrukce byla vyrobena a smontována mostárnou Akciové společnosti, dříve Škodovy závody v Plzni. Autorem smělé konstrukce byl prof. Ing. František Faltus, DrSc (5. 1. 1901, Vídeň – 6. 10. 1989, Praha), který v té době pracoval jako konstruktér ve Škodovce. Rozpětí oblouku činí 50,6 metru a most patřil i mezi pět nejodvážnějších konstrukcí světa své doby. … (dále si můžete číst na zmíněných stránkách na internetu).

Zdrojnice Berounky
https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C5%BEe
https://cs.wikipedia.org/wiki/Radbuza
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Aslava
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Ahlava

Na Obcizně
https://www.geospy.org/object/GSIX7
https://amaterskedivadlo.cz/main.php?data=multimedia&id=16008
https://amaterskedivadlo.cz/main.php?data=txt&id=12588
https://old.oplzni.eu/index.php?page=4&clanek=12&kat=450&subkat=

Brožury průvodců naučnou stezkou „plzeňských řek“
Průvodce naučnou stezkou Údolím Mže a Berounky
https://www.plzen.eu/obcan/o-meste/multimedia/ebook/knihy/ebook-naucna-stezka-udolim-mze-a-berounky.aspx
Průvodce naučnou stezkou Údolím Úhlavy
https://www.plzen.eu/obcan/o-meste/multimedia/ebook/knihy/ebook-naucna-stezka-udolim-uhlavy.aspx
Průvodce naučnou stezkou Údolím Radbuzy
https://www.plzen.eu/obcan/o-meste/multimedia/ebook/knihy/ebook-naucna-stezka-udolim-radbuzy.aspx
Ve složce „Knihy“ jsou ve formátu pdf podobně další texty.

Moje fotodokumentace
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Kapitoly_z_Plzne_2016_Soutok_Mze_a_Radbuzy%2C_Moving_Station/ (začátek alba)