Claude Lévi-Strauss / Smutné tropy

Claude Lévi-Strauss / Smutné tropy

Jeden z autorů, obestřených pro mě po desetiletí tajemstvím, protože zprostředkovaně z různých článků už za studentských let známým a v představě o uspořádání vědy tenkrát zařazený k strukturalismu (vzhledem k mé odborné lingvistické a literárněvědné orientaci tedy v návaznosti kamsi vedle Mukařovského, de Saussura a Jakobsona, pozdějšímu výhledu ale pak např. k Merleau-Pontymu, Foucaultovi či Deleuzovi) a v souvislostech, které jsem si postupně uvědomoval, pak i se sémiotikou a  fenomenogií, je v poslední době pro mě jedním z velkých překvapení.

Na jedné straně jsem měl myšlenkové souřadnice z deskripce první části Mytologií s názvem Syrové a vařené (orig. 1964), která mi dávala představu o analýzách mýtů a strukturální antropologii, tedy o hlavních Lévi-Straussových tématech a metodách, na druhou stranu jsem byl nicméně zcela pomýlený, když jsem si spojoval Smutné tropy (v orig. Tristes Tropiques, 1955) s literárněvědným pojmem (obrazné pojmenování, v poetice se uvádí dvojice „tropy a figury“) a nenapadl mě význam slova coby nikoli přírodních krajin a klimatických zón („zeměpis“, tropy, subtropy etc.), protože by to bylo příliš přímočaré (řečeno s trochou zlomyslnosti) a nehodilo se do jazyka sémiotiky, s níž jsem počítal jako s prvořadým přístupem autora.

Tím spíš mě překvapilo, když jsem se konečně k této Lévi-Straussově knize dostal (vlastně náhodou, nabídkou skvělého hořického antikvariátu Abnormalizace, na jedné akci Valdštejnského imaginária ve Valdštejnské loggii), že jde vlastně, ovšem s výraznými závorkami či uvozovkami řečeno, o cestopis antropologa po části jižní Ameriky a nikoli tematicky uspořádanou vědeckou práci. Ještě k onomu časovému souznění a zařazení v mé četbě – na jedné straně to považuju skoro za ostudu, že jsem se ke knihám francouzského antropologa a filosofa kultury nedostal dříve, když jsou konečně všechny k dispozici (Mýtus a význam, česky 1993, Myšlení přírodních národů, 2000, všechny čtyři díly Mytologií, tj. Syrové a vařené, Od medu k popelu, obojí 2006, Původ stolničení a Nahý člověk 2008, Strukturální antropologie, 2006 ad.), na straně druhé nám dějiny tak trochu převrátily život (dobrá výmluva) a mohli jsme se k někdejším vytouženým a nedostupným pracím, které bychom si jinak byli přečetli v aktuálním čase, přece jen vrátit pod jiným novým impulsem, tím mým byla četba literárněvědných studií Romana Jakobsona.

Zpět k povaze textu, který má povahu příběhu/vyprávění. I autor jej hned v první větě komentuje poznámkou o tom, že „cestovatelství a cestovatele nenávidí“ a teď se tu chystá vyprávět o svých vlastních výpravách. Tedy že půjde o formát spíš z časů Charlese Darwina (ovšemže pozoruhodná kniha Cesta kolem světa, což je ovšem český překlad, originál cestopisu na lodi Beagle zní „vědečtěji“ – Journal of Reserches by Charles Darwin), i když nakonec takové srovnání výrazně kulhá, protože přinejmenším počáteční chronologie se ukazuje falešnou motivací (nebo ale i vnitřní opozicí, principu, o němž bude ještě řeč), neboť vzápětí dochází k srovnávání, tj. hledání paralel a protikladů z cest v jiných částech světa, než je dáno onou primární linií badatelské cesty za brazilskými Indiány, kromě toho zvláště v druhé části autor dochází k určitým závěrům o obecné povaze civilizačního procesu lidstva. Základní rámec vyprávění s osobním přístupem přece jen knize dává určitý výchozí tvar, dokonce by bylo možné říci, že zde vzniká zajímavé napětí mezi fyzickou účastí na příběhu a myšlenkovými reflexemi. V každém případě nicméně nejde jen o cestopis, jak se domnívá jedna autorka komentáře na stránce Databáze knih, autor, jak řečeno klame tělem, a jeho úvahy zasahují do řady oblastí, do sociologie, lingvistiky, hudby, literatury či historie. A je možné ještě doplnit, že je, jakkoli to po prvních stránkách tak snad ani nevypadá, kniha reflektována kulturním světem jako jedna z nejzajímavějších knih o etnografii či kultuře vůbec.

Přemýšlím teď, které mé poznámky zařadit do tohoto komentáře. Je jich totiž přehršel a je otázka, zda reprodukovat všechno. Jako první mě napadá už zmíněná Lévi-Straussova důsledná práce s „opozicí“, tak jak ji nalézáme ve strukturalistickém myšlení Romana Jakobsona, který měl na Lévi-Strausse výrazný vliv. Princip opozice, na kterém Jakobson uplatňuje své teoretické konstrukty ve fonologii, literární vědě či sémiotice, uplatňuje Lévi-Strauss například v deskripci společenství indiánské vesnice Kejary kmenu Bororů (s. 152, grafické schéma sídelní struktury je reprodukováno i jako typický příklad i na německé stránce Wikipedie), zvyklostí ve společenském uspořádání aspektu „muži:ženy“ ve vztahu k podobě vesnice, rozdělené v kruhu do domů žen a v centru domu mužů, přičemž muž se po sňatku přistěhuje do domu ženy z druhé části kmene, protože právě z ní si podle zvyklostí ženu vybírá.

Etnolog sleduje pod tímto úhlem pohledu různou dělbu funkcí v rodině u různých kmenů (například i v souvislosti s odlišnou strukturou polygamie u jednotlivých kmenů), odlišnost „náčelníka“ jako osoby a funkce ve společenství od ostatních mužů, grafického charakteru kreseb na tváři či na těle atd. Princip opozice umožňuje badatelské téma uchopit v celku, totiž jako systém. Lévi-Strauss ukazuje na jednotlivých příkladech, že společenské uspořádání, mýty jednotlivých kmenů atd. vždy představují určitý systém, v němž jednotlivé elementy mají své místo a jejich pohyb proměňuje strukturu celku (například rozdílná řešení „nedostatku“ žen jako důsledku větších nároků náčelníka u jednotlivých kmenů).

Snad bych ale měl ještě před bližším pohledem uvést ještě i obecnou genezi a povahu knihy a její základní členění.  Kniha, která vyšla v roce 1955, pojednává o cestách z let 1935 – 1938 (napsána byla tedy po patnácti letech, jak autor uvádí hned v prvním odstavci textu). V těchto letech se stal Lévi-Strauss v rámci francouzské kulturní mise hostujícím profesorem nově založené univerzity v Sao Paulu. Byl tam učitelem své první ženy Diny Dreyfusové, s níž podnikl mezi roky 1935 a 1939 etnografickou výzkumnou cestu k domorodcům Mata Grossa a oblasti Amazonky. Antropolog Constantin von Barloewen, narozený v Buenos Aires komentuje tuto cestu jako otevřenou konfrontaci s názory dosud uznávaného sociologa Émila Durkheima, která byla pro Lévi-Strausse příliš teoretická. Sám to vyjádřil výrazem „uniknout filozofii“. Po více než patnácti letech zpracoval Lévi-Strauss své poznámky, práce na knize trvala pouhé čtyři měsíce. S Dinou Dreyfusovou se v roce 1939 rozešel a přestože cesty podnikala s ním, v knize ji zmiňuje pouze jednou.

Kniha je rozčleněna do devíti částí. Její první polovina sleduje impuls a motivace cest a etnografických studií, příjezd do Jižní Ameriky a první dojmy ze zdejšího prostředí, druhá pak vlastní pobyt mezi indiánskými kmeny, analýzu jejich životního stylu, podmínek, kulturu a společenskou strukturu. V centru pozornosti jsou Kaďuvejové, Bororové, Ňambikvárové a Tupi-Kawahibové. Výchozím momentem přitom je setkání s odlišností (a už tu máme onu opozici), totiž s kmeny nedotčenými naší civilizací, neboť se s ní nikdy nesetkaly. Představu „neposkvrněné“ původnosti, která nám musí vytanout na mysli v souvislosti s romantickou představou, živenou někdejšími myšlenkami Rousseaovými, či na druhé straně myšlenku naší nadřazenosti, vyplývající z našeho přesvědčení o pokroku, ovšem Lévi-Strauss odmítá. Jednak je přesvědčen o tom, že onen pohled etnologa nesmí být pohledem hodnotícím, respektive kritickým (ve smyslu odsudku), jednak sleduje úpadek a ničení těchto původních společenství agresívním přístupem naší civilizace. K tomu, proč je život a pohled na svět obyvatel nejodlehlejších míst na planetě stejně hodnotný, jako je ten v naší globalizované společnosti (slovo globalizované Lévi-Strauss ještě nepoužívá, ale už platí), v úvaze v závěru knihy, se ještě vrátím.

Po prvních třech částech (Konec cest, Cestovní výkaz, Nový svět) se ve vzpomínkách autor ve čtvrté části (Země a lidé) dobírá konfrontace Jižní Ameriky a Asie – zatímco v prvním případě je hustota obyvatelstva nepatrná a jednotlivé vesničky jsou skryty v džungli, v kontinentě na druhé straně Země omezuje obrovské množství lidí svobodu jednotlivce, protože vzniká nerovnováha mezi spotřebiteli a zdroji. Autor interpretuje kastovní systém jako pokus nahlížet všechny vzájemně jako lidi, ale pokaždé jako jiné. Tento přístup nicméně selhává a člověk deklasovaný druhým člověkem, výsledek zmíněné nerovnováhy, můžeme spatřovat dnes i v Evropě (a o další půlstoletí později je zřejmý jako zcela reálná celosvětová hrozba, počínaje vodními zdroji a konče potravinami).

Od páté části jsou ve čtyřech oddílech sledována jednotlivá jednotlivá společenství – v pátém Kaďuvejové (kapitoly Paraná, Pantanal, Nalike, Domorodá společnost a její styl), v šestém Bororové (Zlato a diamanty, Dobří divoši, Živí a mrtví), v sedmém Ňambikwárové (Ztracený svět, Sertão, Na lince, Rodinný život, Lekce psaní, Muži, ženy a náčelníci)  a v osmém Tupíové-Kawahíbové (kap. V piroze, Robinson, V pralese, Vesnice s cvrčky, Fraška o japímovi, V povodí Amazonky, Seringal). Devátá část se nazývá Návrat a má kapitoly Augustova apoteóza, Sklenka rumu, Taxila a Návštěva v ťjaunu.

Jak už řečeno, autor klame tělem. To platí pro častý nesoulad mezi názvy kapitol a jejich obsahem. Hned v první, nazvané Odjezd, nalezneme komentář k proměně cestování, totiž dnešním (tj. 50. let) vyprázdnění pojmu jeho proměnou v show, předvádění banalit. Lévi-Strauss vzpomíná na psychologa Georga Dumase a jeho atrakce, šílence předvádějící své psychické poruchy („Hlavně je třeba být dobře oblečen“, říkával vědec). Založení univerzity v São Paolu bylo Dumasovým životním dílem. Lévi-Strauss často zobecňuje ve vyšší třídě fenoménů. Jestliže hovoří o cestě lodí do Nového světa, zmiňuje vzápětí i další plavbu, jakou byla ta, na níž se setkal s francouzským básníkem André Bretonem a Victorem Sergem, ruským radikálním levicovým revolucionářem, kritizujícím podobně jako Lev Trockij stalinismus (původně byl Leninův druh).

Kapitolu Antily naopak zahajuje obrazem Fort-de-France, hlavního města Martiniku (Malé Antily) v době těsně před vyhlášením války. Cestování přináší řadu dobrodružství, autor jednotlivé epizody různých potíží a nesnází – nejen na lodi – s gustem vypráví. Takovým okamžikem bylo například podezření vyplývající ze současné politické situace: „kartotéky s lingvistickými a technologickými záznamy, cestovní deník, terénní záznamy, mapy, plány a negativy fotografií – tisíce lístků, kartiček a snímků“ (s. 21) představovalo v této době podezřelý materiál, z pohledu kontroly zcela jistě špionážní, neboť obsahoval jistě kódované instrukce. Na tom, zda se jej podaří přepravit na místo určení, do značné míry záviselo i sepsání „této knihy“.

Kapitola Hledání prestiže poukazuje (v návaznosti na zmíněný začátek) na pokrytectví prezentace výsledku cestování etnografa vzhledem k tomu, že nikoho nezajímá vlastní vědecký objev, ale i samotný fakt výstřední situace, která jej obdařuje mocí. Pokrytectví je to i vůči oněm kmenům, kteří „dokud byli skutečnými protivníky, cítila vůči nim jen hrůzu a odpor, ale teď, ve chvíli, kdy se chystá nadobro je zlikvidovat, hraje sama sobě komedii a snaží se dostat jim vznešenosti. Divoši z amazonských pralesů, vy oběti něžně bezbranné, ubohá zvěři lapená v osidlech civilizace, mohu rezignovaně chápat osud, který vám nese záhubu, ale nejsem s to nechat se ošálit tímto čarodějnictvím, chatrnějším než čáry, které praktikujete vy, těmito kouzelníky mávajícími před dychtivým publikem alby barevných fotografií, jež nahrazují vaše zničené masky! Věří snad tito diváci, že se jim podaří osvojit si jejich pomocí váš půvab? Nestačí jim, že vás vyhladí, a nejsou si ostatně ani vědomi, že to činí: v horečnatém úsilí musí ještě ukájet vašimi stíny nostalgické kanibalství historie, jíž jste už padli za oběť.“ (s. 27) Z komentáře je zřejmý na jednu stranu Lévi-Straussův pesimismus, na druhou nostalgie.

Druhá část sleduje konkrétněji vlastní příběh, začínající „jedné podzimní neděle roku 1934, v 9 hodin ráno“ telefonátem, vybízejícím k přihlášení se do konkurzu na profesuru v São Paulu. Zmiňuje Victora Margueritta, autora knihy Lidská vlast, jehož matka byla sestřenicí Mallarméovou a žil tedy v literárním prostředí. V kapitole Jak se člověk stane etnografem pak sleduje vlastní zdroje/impulsy, odpor k filosofii, řešící věci neosobně (zajímavé je, že jeho šálkem čaje nebyla fenomenologie, kde by tento osobní přístup našel), a k metodologii postavení dvou hledisek, vzájemně se vyvracejících, proti sobě, intelektuální pohnutky ve Freudově psychoanalýze, která pracuje podle Lévi-Strausse podobně jako geologie, přičemž jejím tématem je člověk, a podobně postupujícím marxismem, jehož celoživotním vyznavačem se Lévi-Strauss stal (bylo pak lehké jej osočovat z židozednářských spikleneckých teorií). Velkým zdrojem bylo (dlouhotrvající důvěrné sblížení s anglo-americkou etgnologií).

Třetí část začíná kapitolou Pot-au-noir. Našel jsem si, že pro tuto zeměpisnou oblast, obklopující Zemi kolem rovníku, se dnes používá odborný výraz intertropická zóna konvergence (z angl. Intertropical Convergence Zone), česky jinak (takřka tautologicky) rovníkové pásmo tišin, označované mořeplavci hovorovým výrazem the doldrums  – „oblast nízkého tlaku okolo rovníku, ve které převládají mírné větry. Toto pásmo bylo známé pro své období klidu, kdy vítr zcela vymizel, vězníce plachetnice jako v pasti po období dnů nebo týdnů“ (Wikipedie). Lévi-Strauss tuto lokalitu vnímá symbolicky, takřka mysticky: „Je v nich také v zkratce ztělesněno ono ovzduší, v jakém došlo k setkání obou světů. Tento chmurný, živel, který je odděluje, tato tišina, kde jako by jen záhubné síly odolávaly rozkladu, jsou poslední mystickou přehradou mezi tím, co bylo ještě včera dvěma odlišnými planetami. […] Světadíl člověkem sotva dotčený otvíral se lidem, jejichž chtivost už jejich vlastní kontinent nedokázal nasytit.“ (s. 49) A znovu zde bylo popřeno to, co už prošlo celou lidskou historií: „tento obraz uváděl v pochyby zjevení, spásu, mravnost i právo.“  To vše bylo učiněno sporným: „Bůh, morálka, zákony.“ (s. 49) Za všechno závěr komise mnichů z řádu svatého Jeronýma, v jejímž zápisu se dočítáme: „Pro Indiány je lepší stát se otroky, a tím lidmi, než zůstat svobodnými zvířaty…“ (s. 50) Historie vnímání člověka jako zvířete je opravdu tématem, které bychom mohli sledovat v historii lidstva jako výraznou červenou linii.

Byla to ovšem zároveň doba, o níž hovoří autor zároveň jako o „zmatku intelektuálním“, mně připomíná některá líčení Umberta Eca, jenž se některými bizarnostmi té doby rovněž zabýval. Pierre d´Ailly hovořil v knize Obraz světa o trpaslících, dlouhožijících tvorech a dokonce tvorech bezhlavých, podobně Pierre Martyr píše o nestvůrných zvířatech jako hadech podobajících se krokodýlům, zvířatech s tělem býka a sloním chobotech, rybami se čtyřmi údy a býčí hlavou, a konečně i Kolumbus zdůvodňuje odklon své plavby setkáním se sirénami, totiž kapustňáky, jejichž samice s lidským tvarem tisknou svá mláďata prackami k sobě. Podiv nad takovými tvory, jako je tapír, hroch či žralok, s nimiž se první návštěvníci Nového světa setkali, je ostatně více než pochopitelný. A Lévi-Strauss přidává dobového Rabelaise, jehož fantazie rovněž nezná hranic.

Guanbara je název další kapitoly a zároveň zátoky, v níž admirál Nicolas de Villegaignon, dobrodruh ve všech svých předchozích životních etapách, zbudoval z pověření francouzského krále pevnost Forte de Coligny. Ta byla ovšem Portugalci vzhledem k jejich ambicím vzápětí zničena. Autor nicméně sleduje francouzský vliv, jméno Brésil, dosvědčené již z 12. století, domněnku, kterou již nelze potvrdit, protože zpráva Jeana Cousina, podle níž se Binnot Paulmier de Gonneville při pátrání země, označované již za Ptolemaia Terra Australis, mohl objevit v Brazílii již čtyři roky před příchodem Kolumba, byla zničena. Gonneville dovezl do Evropy domorodce pojmenovaného Essoméric a dal mu svou dceru za manželku (některé údaje doplňuji z Wikipedie). V kapitole se dočteme desítek názvů, které francouzština převzala přímo z domorodých jazyků.

Kapitola Mezi obratníky popisuje exploataci krajiny, lokality, v níž „jen z renovování podkov poztrácených zvířaty po cestě žilo zvláštní výrobní odvětví“. Takto naznačuje autor provoz pobřeží mezi Riem a Santosem, odkud se vozilo do Evropy zlato a diamanty (za jediný rok 1762 šlo o mincovní výrobu z půldruhé tuny zlata), a když se trh zasytil zlatem, „zmocnil se ho hlad po cukru“ (ten potřeboval otroky atd.), na vyždímané krajině je vše na pohled vidět. Vše popsal ve svých záznamech už Louis Antoine de Bouganville, francouzský mořeplavec a spisovatel 18. století, který jako první Francouze obeplul svět.

Jedenáctou kapitolu pojmenovanou podle podle jména největšího brazilského města uvádí Lévi-Strauss zlomyslným bonmotem, definujícím „Ameriku jako zemi, která od barbarství přešla k dekadenci, aniž poznala civilizaci“ a který platí plně pro města Nového světa, která „přecházejí od novosti k zchátralosti, aniž prodlí ve stavu starobylosti“. (s. 63) Tento pozoruhodný postřeh pak autor rozvádí takto: „Evropským městům propůjčují uplývající staletí vyšší důstojenství; u amerických měst zamenají uplývající léta úpadek. Nejsou totiž jenom čerstvě vystavěná: poněvadž se předpokládá, že budou obnovována se stejnou rychlostí, s jakou vyrůstala, jsou také vystavěna nedbale.“ (atd.) „Některá evropská historická města se tiše hrouží v mrtvý spánek; města Nového světa horečnatě žijí v chronické nemoci; jsou věčně mladá, ale nikdy nejsou zdravá.“ (tamtéž)

Lévi-Strauss líčí i odlišnost přírodních jevů od jejich podoby, na kterou jsme zvyklí v Evropě. Na jednom místě například barvy listů a větví stromů, jinde barvy oblohy, zde příchod deště, o němž nelze říci, že se „přižene“. Žádné ostré čáry, ale prolomení vlhkosti, jev, který stejně tak přestane, jako začal.

Čtvrtá část začíná kapitolou Město a venkov, sleduje vývoj měst a angolomerací (patrimônio) či budování cest, v kapitole následující, Pionýrská oblast, se věnuje imigrantům, např. z Pomořan či Ukrajiny. Do mladých měst přicházejí Němci, Poláci, Rusové a v menší míře Italové. Začaly být budovány silnice a železnice, zavázala se k tomu jedna britská firma. S tím souviselo i zalidňování. Zajímavá je poznámka o domnělé imanenci významu směru východ-západ (orientujeme se ke Slunci, od toho další přenesené kulturní významy, města rostou na západ atd.).

V následujících dvou kapitolách, Létající koberec a Davy, uzavírající celou část, se přenášíme do Orientu. Vzpomínka na tamější pobyt je impulsem ke srovnání obou oblastí. Zoufalé chování lidí, popírající veškeré lidské vztahy a rušící všechny běžné hodnotové souřadnice, vychází z děsu z hladu. Žebrání, které už není prosbou, ale výhružkou, nabízení čehokoliv a ochota zavázat se k čemukoliv „vás nutí šmahem upírat bližnímu samo jeho lidství, které spočívá v možnosti vzájemné důvěry“, kterou není možno naplnit, když vám rikshaw boys nabízejí, že vás zavezou kamkoli, i když vědí méně než vy, kudy se tam vlastně dostat. Člověk neví, jak se chovat, když „už jen od lidských bytostí jako takových nelze snést ten ustavičný nátlak, tu vychytralost, která je stále ve střehu, aby vás podvedla, aby vás »dostala«, aby od vás něčeho dosáhla lstí, lží nebo krádeží.“ (s. 92) Uvědomuji si, že – po něco málo více než po půlstoletí – stojíme před tímto problémem (v souvislosti s vlnou migrace) už ne pouze v místě, kde tento problém postupně vznikal, ale přímo v našem středu, pokud jím považujeme Evropu (když k tomu přidáme kritiku náboženství, kterou najdeme na konci knihy, máme obrázek prakticky úplný). A dále, oni mají o nás zcela nereálnou představu, jsouce v zajetí svého světa.

A Lévi-Strauss pokračuje srovnáním Brazílie a Jižní Asie, přičemž ta druhá oblast je třítisíckrát více zalidněno než ta první. Tropy prázdné a tropy přeplněné – promítá se do podoby trhu. To, co autora v Asii děsí, je předobraz budoucnosti.

Pátá část se vrací do Jižní Ameriky, přesněji již přímo k vlastnímu etnografickému tématu knihy, k první skupině Indiánů, jimiž jsou Kaďuvejové (patří ke skupině Mbayů).  Pokusy Úřadu pro ochranu Indiánů se minuly účinkem, využity zůstaly jen rozdané sekyry, nože, hřebíky. Postavili jim domy, a oni žili venku. Postele rozlámali a spali na holé zemi, krávy se volně toulaly krajem, mechanické stroje nechali stát a obilí drtili dál ručně. Pušky se najdou pověšené v domě, zatímco muž loví v lese s lukem a šípy. Do etnografické sbírky je obtížné získat jejich věci, protože to dát „nemohou“ nebo to „není jejich“ atd.

Spolu s autorem sledujeme názvy předmětů, rostlin, zvířat, přírodních útvarů v originálním jazyce, slovo „mato“ je špatně překládáno jako les, ve skutečnosti jde o buš. Je tu též termín sertão. Pôrto Esperança, 1500 km dlouhá železniční trať vede neobydleným krajem. Popis života. Nalike je hlavní osada kaďuvejského území, orientačním místem je Rio Paraquai. Autor popisuje kaďuvejskou keramiku, figurky představující osoby nebo zvířata pro děti z jílu, vosku, dřeva, kamene apod. Kastovní rozdělení, děti nebyly vychovány svými rodiči, odpor k plození potomstva a potraty a zabíjení novorozeňat byly skoro běžnou praxí. Velkou pozornost věnuje autor grafické podobě výtvarného (dekorativního a abstraktního) ornamentalismu, který pokrývá obličej a někdy i celé tělo domorodců. Autor v nich shledává paralelu charakteristického dualismu v jejich celém přístupu k životu.

Bororové jsou tématem šesté části, vyprávění začíná v Corumbá, podle autora bolivijském přístavu na pravém břehu Rio Parayuai. Oficiální název zahrnuje výraz Hlavní město Pantanalu, dnes je to stotisícové sídlo. Oblast Pantanal je prostorem velká jako Německo před sjednocením, pravda oblast zasahuje do Bolívie a Paraquaye, na druhé straně je (dle Wikipedie či náhledem na google.maps Corumbá podřazena státu Matto Grosso do Sul, což je jiný stát než Matto Grosso, ale pořád je to Brazílie. Takže neznám podstatu věci (omyl, chyba v překladu, změna v historii etc.?). První kapitola Lévi-Straussovy knihy má název Zlato a diamanty. Vypsal jsem si: „Evropa skýtá pohledu přesné tvary a nad nimi rozptýlené světlo. Tady jako by si obloha a země vyměnily své obvyklé role. nad mléčným rozlivem campa vrší oblaka nejprapodivnější stavby. obloha je oblastí tvarů a objemů, ktežto země si uchovává nevýraznost předvěkých časů.“ (s. 145)

Vyzbrojení, nesváry mezi jednotlivými tlupami. Garimpeiros, ilegální hledači zlata. Poezie podobná našim kramářským písním. Domorodci jsou nazí, mají pouze penisové pouzdro. Zmíněný popis struktury vesnice, tedy kruhové rozmístění domů žen proti centrálnímu domu mužů (baitenmannageo), paralelně vedle vesnice Rio Vermelho (zbystřil jsem, jméno tohoto znění má také česká zpěvačka a houslistka). Rozdělení na skupiny (na severu Cera a na jihu Tugaré), dále na sektory „horní“ a „dolní“, pak na vyšší střední a nižší skupiny, a rovněž do klanů. Autor říká, že to je organizace jako u hromádek karet (s. 156). Zajímavý doklad je skutečnost, že když salesiánští misionáři chtěli rozvrátit toto společenství (eo ipso obrátit je na křesťanství), přemístili domorodce do domů v řadách. Tím zničili jejich společenskou strukturu (domorodci se přestali orientovat podle světových stran a ztratili vazbu na tradici).

Zajímavé jsou zvyklosti vztahů mezi živými a mrtvými. Smrt patří k „přírodě“ a je „protikulturní“, v případě úmrtí se vesnice vydá na lov jako trestnou výpravu proti přírodě. Kůže, drápy a tesáky uloveného velkého zvířete budou představovat mori zesnulého. Kouzelníci bari: zvláštní kasta, nepatří zcela ni světu fyzickému, ani sociálnímu, ale mají za úkol prostředníka mezi oběma říšemi. Kouzelník uzavřel pakt s duchy: „Tyto bytosti, jejichž počet se ustavičně rozrůstá o duše zesnulých kouzelníků, působí pohyby hvězd, vítr, déšť, nemoc a smrt.“ (s. 165) Vztah je oboustranný, kouzelník ovládá duchy (má schopnost nadpřirozené pomoci, schopnost proměnit se ve zvíře a věštecký dar), ale také je jimi ovládán. Dále tu je kolektivní bytost aroe (společnost duší) a rovněž „Pán cesty duší“ – aroettowaraare. Lévi-Strauss pokračuje v deskripci rituálů, vztahů mezi duchovními mocnostmi etc.

Dalším kmenem jsou Ňambikwárové, o nichž pojednává sedmá část Smutných tropů. Tak jako v předchozích případech autor seznámí čtenáře s historií bádání, tentokrát je to generál Candido Mariano da Silva Rondon, který se na začátku minulého století vypravil na tato místa a zpracoval přednášky nazvané Rondonia (1912), na něž Lévi-Strauss mohl v roce 1939 navázat. Táže se přitom po nejstarších civilizacích, které se skrývají ve tmách historie západní polokoule, přičemž se doba příchodu člověka na západní polokouli novými objevy posunuje stále více do minulosti. Jsou nějaké paralely například mezi obyvatelstvem Číny a severoamerickými Indiány, u nichž byly nalezeny neuvěřitelné shody?

Cestovní osu za Ňambikwáry představovala telegrafní linka, která byla vybudována v délce několika set kilometrů (území charakterizuje autor co do velikosti jako celou Francii) – a bezprostředně po jejím dokončení byl vynalezen bezdrátový telegraf, takže nakonec byla k ničemu, nicméně cesta (picada), jíž se bylo možné držet, stále i při určitém stupni zániku, stále existovala. Výchozí místo, městečko Cuiabá, je dnes půlmilionovým velkoměstem s mrakodrapy a metrem (Wikipedie). Popisu výpravy následuje charakteristika velice chudého kočovného kmene malých postav a snědé pleti, který celý svůj majetek přenáší v nůši, nemá ani visutou síť, objev Indiánů tropické Ameriky, a spí proto na zemi. Autor sleduje jejich vztah k jazyku, práci mu komplikuje skutečnost, že je u nich zakázáno používání vlastních jmen, zahrnuje řadu dialektů, sloveso se vytváří přidáním sufixu k podstatnému jménu, a ke kategorizaci bytostí a věcí domorodci rovněž používají dalších asi deset přípon.

Dále sledujeme popis rodiny (Rodinný život), sexuálních a erotických zvyklostí těchto nahých lidí, (manželská dvojice je nicméně jednotka hospodářská a psychologická), způsob života (živí se lovem a zahradničením na jedné straně, jako česači a sběrači na straně druhé). Rituální zvyklosti a mýty: duše muže se po smrti promění v jaguára, duše žen a dětí vzlétnou do ovzduší. Mají bambusové flétny, ženy se rituálu nesmí přiblížit, jinak by byly ubity. Zajímavý postřeh rychlého přechodu od srdečnosti k nepřátelství. Nutná obezřetnost před nepředvídatelnými incidenty, vyplývajícími z uvažování domorodců, jejich strachu z určitých věcí. Na jiném místě zase netečný vztah k hodnotám (dostali dárky, které měly hodnotu už tím, že je etnograf musel dopravit až na místo, například látky, a znehodnotili je tím, že do nich oblékli zvířata). Autor cituje jiného cestovatele, který říká, že „Ňambikwárové jsou svárliví a nezdvořilí až k hrubosti.“ On sám nicméně vidí i něco jiného: „Dvojice se k sobě tisknou jakoby v nostalgické touze po ztracené jednotě; neustanu ve svém laskání, ani když cizinec přechází kolem nich. U všech lze vytušit nesmírnou přítulnost, hlubokou bezstarostnost, naivní a okouzlující živočišné uspokojení, a shrneme-li všechny ty různé city – něco jako nejdojemnější a nejpravdivější výraz lidské lásky.“ (s. 207)

V knize jsou i partie, které můžeme číst takřka jako anekdotu. V kapitole Lekce psaní autor popisuje, jak náčelník Ňambikwárů na jedné jinak nepříliš vydařené výpravě při předávání dárků vytáhl papírový blok a ačkoli neumí psát, hraje komedii, když předstírá, že jeho čmáranice má smysl, totiž že se podílí na přinesených darech, které jsou předávány jeho prostřednictvím jinému kmeni, který navštívili (etnograf již dříve rozdal všem papíry a tužky a ti jej napodobovali „psaním“). Z této příhody nicméně vyplývá i zajímavý postřeh je Lévi-Straussova úvaha o úloze písma v dějinách, které sice úžasně znásobuje schopnost lidí uchovávat vědomosti, nicméně podle předchozího běhu dějin mělo především jinou než intelektuální funkci, totiž funkci mocenskou. Dokládá to souvislostí s velkými dlouhotrvajícími říšemi, které právě měly své písmo.

Velkou pozornost věnuje autor mimořádnému postavení náčelníků. Funkce náčelníka není dědičná, svého nástupce náčelník doporučuje, není to ale jen jeho vůle, doporučený musí být ve shodě s názorem společenství, protože instituce náčelníka není nijak stabilní („neexistuje křehčí a pomíjivější společenská struktura, než je taková ňambikwárská tlupa.“ s. 216), naopak se náčelník, který sice o mnohém rozhoduje, zároveň musí o ostatní starat, musí být štědrý (autor dokládá, jak rychle se jeho dary náčelníkovi ocitly u druhých příslušníků kmene) a prozřetelný, jinak se ostatní, jimž by se třeba zhoršily životní podmínky na základě toho, že by náčelník nenašel dobrá místa lovu a sběru, seberou a odejdou k jiné tlupě. (Autor připomíná epizodu z předchozího textu, kdy si domorodci, s nimiž náčelník zbloudil z cesty, prostě lehli a nechali na něm, až se postará o potravu sám.) Není tedy jednoduché uhájit či dokonce zlepšit svoje postavení. Zvláštní vztah k majetku (už zmíněný v jedné předchozí pasáži) je zajímavý vzhledem k povaze zmíněných darů, o něž si příslušník kmene může druhému říci, aniž by to vybočovalo ze zvyklostí, a počítá s tím, že požadované dostane (o tom se hovoří i dále, zvl. na s. 250-251) . S tím měl problémy i autor, když musel vysvětlovat, že některé věci domorodcům nemůže dát prostě proto, že je sám potřebuje.

Zpět ale ještě k povaze instituce náčelníka. Dělá si větší nároky na ženy v tlupě, v některých kmenech je polygamie velmi výrazná. Musí být dobrý zpěvák a dobrý tanečník, v našich poměrech bychom řekli dobrý „bavič“. V některých společenstvích je náčelník zároveň kouzelník, léčitel a šaman. Ten se vyznačuje „věšteckými sny, viděními, transy i rozdvojováním osobnosti“ (s. 219) Problémy, které vzniknou nerovnováhou na základě „zabraných“ žen náčelníkem, řeší každé společenství jinak, jednou z možností jsou homosexuální vztahy, poeticky nazývané tamindige kihandige („láska-lež“), praktikované zcela veřejně. Jsou nicméně povoleny jen v určitých příbuzenských vztazích (bratranci, švagři). Také úkoly náčelníkových manželek se u jednotlivých kmenů liší a autor je na příslušných místech popisuje. Shrneme-li ještě jednou povahu postavení náčelníka slova autora, pak platí, že „psychologický základ moci představuje obecný souhlas, ten se však v každodenním životě projevuje jako výměna služeb a protislužeb mezi náčelníkem a jeho druhy. Pojem reciprocity je tudíž dalším základním atributem společenské moci. Náčelník má moc, ale musí být štědrý. Má povinnosti, ale může mít také vice žen. Mezi ním a skupinou utváří se ustavičně obnovovaná rovnováha úsluh a privilegií, služeb a závazku.“ (s. 221-222)

Kmen Tupíů-Kawahíbů je tématem osmé části knihy. Etnograf bloudí náhorní plošinou, táboří s Indiány, sleduje proměny krajiny, savany – campos, močály, porostlé vysokou trávou a palmovými háji, sleduje rostlinstvo a u všeho uvádí příslušné jazykové ekvivalenty, některé rostliny podrobněji popisuje (chuť planého ananasu). Celou jednu část věnuje gastronomii, zajímaví jsou opékaní kolibříci (v portugalštině nazývaní líbači květů) postříkaní whisky či opékaný kajmaní ocas. Popis cesty na piroze, setkání s Indiány, dnes již vyhynulými, které předtím nikdo nespatřil, často v počtu už jen několika jedinců. Úvahy  o pocitech z moře a z hor. Jeden příklad postřehu o krajině: „Při pohledu zvenčí vypadá amazonský prales jako hromada ztuhlých bublin, svislé nakupení zelených vyboulenin; jako by poříční krajina byla v celé své rozloze stejnoměrně postižena nějakým chorobným duřením.“ (s. 239) Vzápětí je tento pohled popřen složitostí strukturovaného popisu nitra „velkolepé nádhery“.

V kapitole třicátéčtvrté, Fraška o japimovi, podrobný popis rodiny náčelníka, jeho čtyř manželek a pěti dětí, jimž dáváají zvláštní jména, zástupce náčelníka a celé sociální organizace. Výsadní právo náčelníka na ženy vychází „z představy, že náčelník má povahu, která se vymyká běžným měřítkům“ (s. 248, výstřední temperament, upadá v transy atd.), ženy členů skupiny jsou propůjčovány i cizincům, zajímavý je i tzv. levirát, dědění ženy bratrem (půjčuje-li muž svou ženu svému bratrovi, vychází ze z toho, že „bratr na bratra nežárlí“ (s. 249). Název kapitoly se váže k druhu žluvy s černožlutým peřím, v nějž se náčelník proměnil, když interpretoval jakousi operetu, v níž po několik hodin představoval asi tucet postav, každou zvláštním hlasem. Literární momenty obsahují i některé další kapitoly, tak hned ta následující rozebírá modlitbu s citací jejího textu a překladu či jedno převzaté vyprávění, další texty nalezneme, byť nijak pravidelně i v jiných případech.

V následující kapitole se dozvíme podrobnosti o produkci kaučuku, prudkých změnách jeho cen a poměru k uvedenému rozpočtu čtyřčlenné rodiny v jednotlivých položkách, z nichž si můžeme udělat i představu o životě těchto seringueiros.

Autor si opakovaně klade otázku smyslu své činnosti: „Co tu vlastně pohledávám? Jaká naděje mě sem přivedla? Jaký cíl? Co je to vlastně, přesně vzato, takový etnografický výzkum?“ (s. 263) Není to jen záminka neschopnosti řešit svůj vlastní život, zástěrka kryjící cosi jiného? V každém případě jsou výsledky neúměrné úsilí, často je tu spousta času, který není možné vyplnit čímkoli smysluplným. Lévi-Strauss reprodukuje podrobně jednu takovou divadelní hru, kterou ve volných chvílích sepisoval a která se jmenovala Augustova apoteóza. V následující kapitole dodává: „Předcházející vyprávění má jen jedinou omluvu: ilustruje poruchy, jakým cestovatelův duch propadá dlouhodobým působením nenormálních životních podmínek.“ (s. 268) Pochybnosti přetrvávají. Jaké postoje má etnograf zaujmout etc., zvláště je-li kritický ke své vlastní společnosti? To je totiž zřejmé východisko, na jedné straně vidí její problémy, na straně druhé úpadek té společnosti, kterou zkoumá, totiž domorodců, která rovněž upadá a zaniká (autor uvádí velké epidemie v první třetině 20. století, které sem přivezli běloši a které decimovaly domorodé Indiány v Jižní Americe). Příkladem různých úhlu pohledu může být kanibalismus, viděný bezpředsudečně ve srovnáním s násilím v naší společnosti, nad nímž jen přikyvujeme hlavou. A autor uvádí i naše soudní a trestní zvyklosti.

A jen si namlouváme, že naše společnost má vždy lepší řešení než ta, kterou označujeme za primitivní. „Archeologický nebo etnografický výzkum ukazuje, že některé civilizace, současné nebo zaniklé, dovedly nebo ještě dovedou rozřešit určité problémy lépe než my, třebaže jsme se snažili dosáhnout stejných výsledků.“ (s. 169) Autor uvádí oblečení u Eskymáků. Zajímavá je poznámky záměny mystifikace a mysticismu, jíž se někteří v hodnocení věci dopouštějí. Lévi-Strauss se nyní obrací k J. J. Rousseauovi, který řešil otázku zla v lidské společnosti ve své proslulé eseji Discours sur l’inégalité (Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi, 1755). Autor se přiklání k názorům francouzského filozofa (problematiku, zda existuje původní „ušlechtilý divoch“, v jakém vztahu je „příroda“ a „stát“, zda existuje „přírodní právo“ atd., z níž pak coby logický důsledek vycházejí konkrétní definice práva, společenského zřízení atd., řešila už před ním hrstka evropských filozofů). Lévi-Strauss říká, že mnohé je překrouceno, mýlí se Diderot s představou přírodního člověka, do nějž je „vložen“ člověk umělý (společenský, politický), a cituje Rousseaouvu myšlenku, že by bývalo pro naše štěstí lepší, kdyby lidstvo dokázalo najít „střední cestu mezi netečností prvotního stavu a nezkrotnou činorodostí naší marnivosti“ (s. 274), že z této střední cesty člověka odvedla „nějaká neblahá náhoda“, již představuje nástup mechanické civilizace.

V následujících dvou posledních kapitolách, Taxila a Návštěva v ťjaunu, Lévi-Strauss upíná pohled na vývoj třech velkých kulturních celků. Návštěva Taxily, významného centra hinduistické a buddhistické vzdělanosti, jímž doslova procházely dějiny (místo s názvem původně v sanskrtu na křižovatce tří obchodních cest bylo součástí několika říší, mj. Perské či Maurijské, za Ašóky, který se zasloužil o rozšíření buddhismu po celém indickém subkontinentu, zažívala svůj vrchol) vede autora k úvaze o možném spojení Indie a Západu, které překazila islámská expanze. Islám pak v následující kapitole podrobuje tvrdé kritice. „Islám rozťal svět vedví svět civilizovanější, než je svět jeho. To, co mu připadá aktuální, patří ve skutečnosti epoše už uplynulé, žije v tisíciletém opoždění.“ (s. 286) Nemuselo to tak dopadnout, kdyby nedošlo „k definitivnímu rozštěpu“ a tím zhacen onen „osud, který pak islám znemožnil, když vztyčil mezi Západem a Východem svou hráz. Nebýt islámu, nezaniklo by možná jejich sepětí s onou společnou půdou, v níž tkví svými kořeny.“ (s. 284) Islám je poslední ze tří velkých náboženských pokusů lidstva osvobodit se „od zhoubných vlivů záhrobí a od úzkostí magie“, když v intervalech přibližně půl tisíciletí vytvořili postupně buddhismus, křesťanství a islám. Ten následující pokus nikdy nebyl lepší než ten předchozí.

I v tomto pohledu (ale i v jiných kontextech) můžeme vnímat závěrečné věty Lévi-Straussovy knihy, v jejichž shrnutí cítím podstatný obsah celé knihy. Kdybych ji nečetl a přečetl si tyto věty, výsledek by byl týž: [Cesta opačná než cesta našeho otroctví] „Naskýtá se nám – sbohem divoši! sbohem cesty! – v oněch krátkých okamžicích, kdy lidský rod dokáže přerušit své mravenčí pachtění a vnímá na chvíli – pod prahem myšlení a za prahem společnosti – podstatu toho, čím byl a čím stále ještě je: v popatření na nerost krásnější než všechny naše umělecká díla; ve vůni, kterou vdechneme z kalichu lilie a jejíž harmonie je důmyslnější než naše knihy; nebo v pohledu plném trpělivosti, klidu a vzájemného odpuštění, který někdy naše oči v bezděčné shodě vymění s očima kočky.“

Claude Lévi-Strauss, Smutné tropy, Odeon, Praha 1966

Kromě textu knihy jsem mj. využil stránky
https://de.wikipedia.org/wiki/Traurige_Tropen
https://www.databazeknih.cz/knihy/smutne-tropy-39183