Činna & Anna Irmanovová (I, II, rozšířený text)
10.07.2012 13:59Činna & Anna Irmanovová
I
Přišlo mi další pozvání od Jiřího Vydry, kastelána Valdštejnské loggie, na čtvrteční pořad, shodou okolností na mé narozeniny. Tak rád přijdu, pozvání reprodukuju.
Dovolte, abych Vás pozval na první letní večer ve Valdštejnské lodžii
v rámci projektu PRODLOUŽENÝ VÍKEND V JIČÍNĚ 2012
čt 5. 7. |21.00 | OBRAZY HUDBY
VALDŠTEJNSKÁ LODŽIE JIČÍN
ČINNA & Anna Irmanovová
Hudebně scénická malba
Ojedinělé spojení expresivní hudby legendární kapely a uznávané výtvarnice.
Činna /
https://bandzone.cz/cinna
https://www.youtube.com/watch?v=Ic2rvjvG-fk&feature=player_embedded
https://www.youtube.com/watch?v=Nt3WfbtQCIs
https://annairmanovova.cz/
ČINNA je hudební soubor autorských písní. Bývá označován jako „radikální šanson“ a pohybuje se mezi žánrovými dálnicemi vážné hudby, rocku, jazzu..., ale nestydí se sklonit ani k folklorním kořenům. Slova a hudba přecházejí v imaginativních obrazech z šepotů až do řevu, z plného světla do tajemného hájenství stínů.
(z úvodního textu na účtu na Bandzone)
Pár poznámek…
Tři noci / Zajímavý minimalistický moment, na kvintě (pátém tónu stupnice), opakovaném po celou skladbu v harmonických proměnách klavírního doprovodu, se drží částečně i melodie zpěvu. Imaginativní texty, pozoruhodná aranžmá v dalších skladbách.
Na Bandzone je pár opravdu pěkných skladeb, výběr z cédéček Čtvrtek, Vítr a ticho s ním, Vůz se senem, pak několik ukázek ze zkušebny 2011.
https://www.cinna.cz/ Zatím žádná informace, stránky se připravují. Odpovídá to zřejmě i skutečnosti, že muzikanti si dali delší pauzu a nyní se znovu scházejí s pocitem, že by měli dále hrát.
Anna Irmanovová /
Něco málo z toho, co jsem vygúgloval
https://www.annairmanovova.cz/
https://www.advojka.cz/archiv/2005/9/titan-v-dlani-sepoty-klarinetu-a-poustni-boure
https://www.strasnickedivadlo.cz/blog/julius-caesar/#comments
https://www.literarky.cz/component/customproperties/tag/Autor-Anna%20Irmanovov%C3%A1
https://pavelkryz.cz/bio/irmanovova
na webu celá řada dalších textů
https://www.facebook.com/anna.irmanovova
Dávám signály na FB, líbí se mi, že máme tucet společných přátel (České centrum, Jaroslava Anděla, Ivu Pekárkovou, Nadaci České architektury, První hoře, Osamu Okamuru, Václava Koubka aj.), obratem dostávám odpověď, že tedy aspoň bude vědět, komu koncert věnovat.
II
Bláznivý a dramatický a poetický a neustále překvapující týden pokračuje. Přijíždím do Loggie o chvíli dříve, abych se koncentroval na světlo a prostor, v němž se bude dnešní koncert konat. Dokonce jsem si vyfotil kameramana, který bude celý koncert natáčet, a violoncellistu, Anna Irmannovová sedí na jedné z židlí připravených už pro publikum, otáčí se a okamžitě mě poznává. Milé. Povídáme chvíli, ale už se chýlí k začátku představení, světla nastavena, nástroje naladěny, Jiří Vydra se ujímá průvodního slova… Co že to znamená slovo ČINNA, tedy „činěnice“, pořádná smršť.
Nevím, zda to měl říkat, mně v tu chvíli naskakují obrazy ze včerejška (tedy ze středy 4. července), když před plátnem letního kina ve Šrámkově domě Jaroslav Rudiš před promítáním filmu Alois Nebel (na programu Šrámkovy Sobotky) komentoval skutečnost, že ve filmu často prší, sněží či je mlha (Nebel je německy mlha), že film i sám přináší sebou mnohdy nepřízeň počasí, konkrétně on sám měl obavy – ačkoli to z Lomnice do Sobotky není daleko –, že přijde průtrž mračen, protože se mraky honí několik dní nad hlavami, a že už před léty, když četl na zdejším náměstí ze své knihy Nebe pod Berlínem, křikl „Ich bin Berlin“ a odešel jeden reproduktor, křikl podruhé a musel celé čtení pak odkřičet unplugged.
V tuto chvíli tedy Jiří Vydra ozřejmuje název kapely a v ten okamžik se z mraků, které se už několik hodin stahovaly nad valdštejnskou stavbou pod Zebínem, přehnala po podestě loggie, přestože je krytá, bez jakéhokoli varování sprška vody, tak tak jsem stihl utéci s foťákem, kterému samozřejmě něco podobného vůbec nesvědčí, dovnitř, a za mnou utíkal violoncellista s nástrojem, a v tu ránu – doslovně – přišel další úder a všechno zhaslo. Definitivně, jak se za chvíli ukázalo. Klávesy, kabely, světla, všechno bylo potřeba přenést, i když největší nebezpečí, požár ze zkratu vlastně bezprostředně nehrozilo. Nevěděl jsem, zda právě zkrat v kabelech nebyl příčinou výpadku, teprve druhý den jsem se dozvěděl, že ve vypadly celé Valdice, nahodili je snad až k ránu, a ve třicet kilometrů vzdálených Semilech nešel proud celý následující den.
Musím říci, že jsem obdivoval všechny zúčastněné, a především pak všechny účinkující, že se nenechali vyvést z míry. Už zahájený koncert se za necelou hodinku přenesl do prostoru kastelánova bytu, který představuje vlastně takové malé divadélko, totiž především galerií nad schody, s možností natěsnat nějakých patnáct židlí dole, usadit několik lidí na řečené schody a dalšími několika místy nahoře.
Expresívní muzika kvarteta zvláštního obsazení, tedy klavíru (který je ve Vydrově bytě k dispozici), trubky s dusítkem, violoncella a zpěváka tak dostala tím, že rovněž byla – oproti očekávanému elektrifikovanému podání s klávesami – unplugged, a to doslova a do písmene, zvláštní atmosféru mezi jakýmsi zapadlým jazzovým barem z amerického detektivního filmu (trubka s dusítkem), moravským klubem (dramatické podání vokalisty), brněnskou literární kavárnou (jímavé texty) a alternativou bytové kultury osmdesátých let (to všechno dohromady). Bohužel jsem musel, oproti očekávanému pohodovému focení na osvětleném jevišti, „zlobit“ s bleskem, věda, že to musí být trochu nepříjemné, nicméně myslím si, že při tom všem to bylo snad to nejmenší (pokud to nebyla poslední kapka k nervozitě, ale posléze mě chlapci ujišťovali, že se nezlobí).
V oknech vedoucích z bytu se chvíle od chvíle pohybovaly odlesky světel kolem loggie projíždějících aut, přesněji řečeno stíny větví stromů, které se pohybovaly a mizely a za několik okamžiků se znovu objevily, a já jsem si znovu spojil včerejší okamžiky na plátně v zahradě Šolcova statku, kde se podobné grafické obrazce filmu noir, jímž mimo jiné Alois Nebel je, vynořovaly ze tmy, aby se zase do ní propadaly. Byl jsem pravděpodobně jediný, komu se – nejen v mysli – podobná souvislost zhmotňovala před očima.
Druhá část pořadu, která původně měla být zřejmě jinak uspořádána, se realizovala pak v jiné místnosti loggie. Bylo připraveno dostatečné množství svíček, přeneseno harmonium a hudebně scénická malba mohla začít. Fyzický rituál barev, nanášených štětcem i rukama na plátno a posléze roztíraných, dripping barev odkapávaných z láhví přímo na skloněnou plochu, tanec bosého černě oděného ženského těla, v souzvuku s hudebním doprovodem harmonia a violoncella, podpořený vědomím historického místa a divokým atmosférickým kontextem, musel v přítomných zanechat dojem. Emotivní projev Anny Irmanovové byl bezprostředním dotekem i pro okamžik, který se určitě vymykal všem předchozím oslavám mých, už letitých narozenin.
Kulturní imaginárium, jako už tolikrát, ale tentokrát snad výjimečně nad běžné rámce, ve všech směrech nezklamalo.
Fotky na Rajčeti
———
Zpět