Chuch Palahniuk / Zatracení++

Chuch Palahniuk / Zatracení⁺⁺
přípravná studie k fenoménu ostrova v literatuře

Když jsem psal příspěvek o Palahniukově knize Zatracení z hlediska námětu, který je také v podtitulu tohoto textu, neměl jsem knihu dočtenu. Domníval jsem se, že „ostrůvek s hygienickým zařízením na dálnici“ představuje pouze jednu epizodu příběhu, byť zakomponovanou do jeho celého děje. Ale jako bych neznal Palahniuka. O sto stránek dále se dozvídáme, že v knize se pojednává ne o jednom, ale o třech ostrovech. Takže je ta reflexe motivu, jak ji vnímám já, totiž jako důležitý existenciální fenomén, zcela vědomá a záměrná.

„Vposledku je toto příběh o třech ostrovech. Jako v příběhu Lemuela Gullivera. Naším prvním ostrovem byl Manhattan. Tím druhým byl dálniční ostrůvek v severní části státu. Třetí ostrov zanedlouho poznáme.“ (s. 196)

Oním třetím ostrovem, s nímž se zanedlouho čtenář seznámí, je Matlantida, umělý ostrov, který vytvořili rodiče z odpadků, shromažďujících se na obrovské ploše na jednom místě v oceánu, tak jak je zachycovaly „krouživé proudy Tichomořského víru“ (s. 197). Tento ostrov se tedy váže k jednomu z aktuálních témat, jakkoli v Palahniukově knize parodovaných, byl vytvořen ve jménu „ekologické obnovy“ (dtto). Cílem bylo zcelit tu „stále rostoucí masu plastů (…) ten močál drceného celofánu (…) a přepracovat tu nasáklou ekologickou hrůzu v bílý dort“ (dtto) v rozloze tisíců čtverečních kilometrů, který má navíc „tvar lidské hlavy z profilu“. Je to tvar tváře hlavní hrdinky s nadváhou, tomu odpovídající a zároveň v podobě portrétu na minci, která je zřejmá při pohledu z letadla.

Ve hře významů (jazykově vyjádřené hybridem Matlantida) rezonuje historický fenomén utopie ostrova s realitou dneška zároveň přetvořenou v módní ideologii a politický/mediální námět („politici se hrnuli jako diví, aby mohli tu snahu podpořit“) s paradoxy života hlavní hrdinky, která se později právě na základě těchto vyšinutých skutečností ocitla v pekle. Pozoruhodná je skutečnost, zřejmá rovněž až z odstupu, že všechny tři ostrovy nejsou přírodní, ale umělé. Přitom představují vždy rovněž symboly určité představy světa, která – pokud si můžeme dovolit další příměr, v textu přímo neobsažený – klesá z období aurea Sahula, Zlatého věku, představovaného rozmachem Spojených států na počátku dvacátého století, do oněch stále horších epoch, reprezentovaných pisoáry na dálnici a ostrovem vytvořeným z ekologického odpadu. Ovšemže toto přirovnání poněkud kulhá (v Platónově „zlatém věku“ lidé nemuseli pracovat a nebyly války), nicméně jakýsi přesah k obecným věcem je u Palahniuka – překvapivě, zpočátku vše vypadalo jako nepříčetná groteska – jedním ze základních poselství nejen této knihy.

Chuck Palahniuk, Zatracení, Odeon, Praha, 2013