Chick Corea / Now He Sings, Now He Sobs

Chick Corea / Now He Sings, Now He Sobs
velikáni světového jazzrocku / Chick Corea XIV  

Album Now He Sings, Now He Sobs patří k raným realizacím amerického jazzového a jazzrockového pianisty Chicka Corey. Pro nás je zajímavé už tím, že jedním z tria performerů je původem český kontrabasista Miroslav Vitouš. Třetím hudebníkem je Roy Haynes, bubeník, který prošel po druhé světové válce kapelami Lestera Younga, Buda Powella, Milese Davise, Charlie Parkera, Sarah Vaughanové, Theloniouse Monka, Stana Getze, hrál v kvartetu s Johnem Coltranem aj.

Album se nahrávalo ve třech březnových dnech roku 1968 v New Yorku a byly vydány na Solid State, sublabelu United Artists, od osmdesátých let pak na Blue Note Records. Po debutovém albu Tones for Joan's Bones (1966), oceněném časopisem Downbeat čtyřmi a půl hvězdičkami, představuje Now He Sings, Now He Sobs druhé studiové album šestadvacetiletého pianisty, který v této době provází rovněž Sarah Vaughanovou a o šest měsíců později se – na doporučení Tony Williamse – stává členem kapely Milese Davise. Se svými kolegy se poznal v roce 1967, s Heynesem, když hrál se Stanem Getzem (Sweet Rain), a s Vitoušem, když pracoval s Donaldem Byrdem (The Creeper).

První, skoro 14 minut dlouhá skladba, Steps - What Was, je v tempu a atmosférou a témbrem ovlivněná zřetelně Claudem Debussym. Sólo obsahuje narážky na pianisty, jako je Horace Silver nebo Bill Evans. Roy Haynes zde má rozměrné sólo na bicí. Po sólech jednotlivých hudebníků následuje pasáž, kterou Chic Corea hraje od roku 1972 pod titulem Spain, ačkoli jeho melodie zde není ještě představena jako téma.

Matrix je blues pozměněné ve stylu Thelonia Monka, nad jehož tématem hraje Corea dlouhé sólo o 16 chorusech. V této skladbě vytvořil Corea (podobně jako s valčíkem Windows) často hraný jazzový standard.

Standard How Deep Is the Ocean doznává v titulním čísle Now He Sings, Now He Sobs radikální přepracování. Začíná pochodovým intrem a pokračuje jazzovým valčíkem, v němž je představena komplexně přepracovaná melodie. Corea hraje sólo v zjednodušené 16taktové sekvenci, Vitouš odpovídá pohyblivými a nápaditými basovými linkami, než se do toho pustí Haynes se svými bicími.

Skladba Samba Yantra, kterou nalezneme až na nahrávce Blue Note jako šestou skladbu za předchozími, identickými s původní nahrávkou na LP, vznikla na jam session s Donaldem Byrdem. Bossa má impresionistický nádech, který svým klidem připomíná Billa Evanse. Gemini je volná improvizace klavíru a kontrabasu, jemuž následuje delší Vitoušovo kontrabasové sólo. Až na skladbu Pannonica od Thelonia Monka a My One and Only Love od Guy Wooda jsou další čísla (jako The Law of Falling and Catching Up či Fragments) výsledkem jamování při třech březnových příležitostech členů tria a pohybují se stylově mezi post-bopem a free jazzem. Tuto polohu pak uplatnil Chic Corea od roku 1970, po jam session Bitches-Brew u Milese Davise a rovněž v triu zvaném Circle, tedy spolu s Davem Hollandem a Barry Altschulem.

Kritika album již v době vzniku velice chválila. Perfektní umění (ve smyslu hudebních dovedností) řada pianistů studovala notu po notě, trio tvoří „vynikající jednotu“, Corea se předvedl i jako pozoruhodný skladatel, album patří k „nejvelkolepějším albům šedesátých let“.      

Info
https://de.wikipedia.org/wiki/Now_He_Sings,_Now_He_Sobs
Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=vFw-_LpZbTw