Charles Aznavour, Leonard Cohen, Joe Cocker

Charles  Aznavour, Leonard Cohen, Joe Cocker
ztracený svět

Včera šel v televizi koncert Charles Aznavour v Paříži. Úžasné, jedenadevadesátiletý umělec zpíval víc než hodinu a půl v jednom kuse. Žádné obrovské show, hosté, grandiózní uvádění, historky a souvislosti z natáčení, nic takového. Jeden šanson za druhým, občas nějaká jedna věta a hned další, ta když skončila, tak snad po dvou třech vteřinách, mnohdy ne ani nepatrné úkloně další. A takhle, jak řečeno, celý dlouhý koncert. V jednadevadesáti. Prostě se postavil a hodinu a půl zpíval. Televizní záznam z roku 2015.

A když byl v Praze naživo, tak jsem si ho nechal ujít. Byl jsem nadšený, že v Kongresovém centru měl hrát můj oblíbený Nigel Kennedy, samozřejmě pro mě velká událost, po letech sledování přes média (podobně jako Tom Waits zde nebo József Lendvai Csócsi v Litomyšli), když jsem vstupoval do někdejšího „Pakulu“ (Palác kultury), viděl jsem před vchodem plakát, že příští týden na tomto místě zpívá Charles Aznavour. 16. března 2018. No, říkal jsem si, „nemůžu si dovolit sem jet dvakrát takhle za sebou“, nesmyslný argument, samozřejmě. Dokonce jsem to asi někde zachytil předtím, stejně jako to, že před dvěma lety zde legenda francouzského chansonu rovněž byla. V následujících dnech jsem si pak ještě pročítal komentáře, jejichž obsah jsem si nyní potvrdil v televizi. Devadesát minut bez oddechu. A prvního října jsme si mohli přečíst, že Aznavour skončil svou pozemskou pouť. Zpěvák, který byl pro mě (vlastně pro každého z nás) ikonou v šedesátých letech, vedle třeba Louise Armstronga. A vlastně to tak člověk tenkrát měl nastavené, jednak že není samozřejmé někoho takového vidět naživo, jednak že jeho písničky vlastně vnímal přes média gramofonové desky, rozhlas či televizi.

Nicméně včera jsem si říkal, tak to je Charles Aznavour (1924–1918), ale taky Leonard Cohen, který umřel dva roky předtím (1934–2016), kterého jsme poslouchali ještě na škole (Láďa Hrazdílek tenkrát přinesl jeho album jako svátost), a slýchali pak, podobně jako Aznavoura, po nějaké letité pauze zase znovu ve zralém věku, a ještě další dva roky předtím Joe Cocker (1944–2014), jehož předělávka písně The Beatles a stejnojmenné album With a Little Help from My Friends mě ve své době fascinovalo, protože mělo strhující náboj, výraznější než originál (a to byli Brouci pro mě rovněž ikona). Dá se říci, že přinejmenším první dva odešli v opravdu požehnaném věku po životě vrchovatě naplněném, ale o to tu teď nejde. Uvědomil jsem si, že v těchto třech zpěvácích odešlo to podstatné, co tvořilo náš někdejší svět. Nikdy jsem se ani jedním z nich nijak hlouběji nezabýval (na rozdíl od jiných témat), prostě tady byli jako cosi samozřejmého, jako nezpochybnitelné pilíře, vedle dalších, nových věcí, impulsů, fascinací. A člověk se utěšuje tím, že naštěstí žijeme v době, kdy máme všechny ty záznamy, alba, nebo televizní přenosy, jako byl právě ten Joe Cockera z Německa, rovněž z jeho poslední koncertní šňůry.

A asi to nějak, zvláštním způsobem souvisí, pak se to „překlopí“ do oněch jubileí, nad nimiž jsem si v minulém roce říkal, že se snad ta čísla zbláznila (kdesi jsem to i komentoval). A teď, pár dní za sebou, informace (ani to sám nevyhledávám, prostě to k člověku přichází), a po loňském „devítkovém“ roce (výročí Sametové revoluce), 250 let od narození Ludwiga van Beethovena a 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského. O Marii Terezii (vládla 1740–1780, takže vlastně výročí dokonce dvojí), o jejímž životě běží v těchto dnech v televizi několik pořadů, ani nemluvě (ostatně na to navazuje Josef II., který vládl v letech 1780–1790, o něm ale nikde nic), to ovšem zase až tak není moje zaujetí.

https://www.irozhlas.cz/kultura/hudba/charles-aznavour-koncert-praha_1803162327_ako