Cestovatelé, fotografové, reportéři

Dát dohromady řadu článků na téma osobností, které nám svými cestami zprostředkovávali místa, svého času pro nás zcela nedostupná, ale i v době, kdy je možné takřka kamkoli se vydat, pozoruhodná jejich pohledem, často pohledem jejich objektivu, ať již fotografického aparátu nebo filmové kamery, u těch starších záznamy a poznámkami, sbírkovými exponáty či kresbami, v každém případě mnohdy těch, k nimž jsme vzhlíželi, vlastně romanticky, jako k těm odvážným hrdinům, ačkoli cesty některých z nich byly či jsou motivovány i zcela prozaicky. Cestovatelé, kteří zvláště dříve objevovali nové obzory, vstoupili do neprobádaných míst, jichž je na naší planetě stále méně, a přesto jsou, kteří spojili, zvláště nyní, své síly s nejrůznějšími projekty pomoci lidem v oblastech, které pomoci potřebují.
Impulsů, proč se pustit do tohoto textového seriálu, bylo několik. První, to jsem ještě nevěděl, že se k tomu rozhodnu, byla výstava reportéra Reflexu Jana Šibíka v jičínském regionálním muzeu. Jeho fotky i osobnost zaujaly svou autentičností i energií, která musela být nejen do vlastního focení, ale i do získání těch fotografií, vložená. Druhým impulsem je stodesáté výročí narození českého cestovatele Emila Holuba, který je jedním z těch cestovatelů klasiků, jak si je všichni představujeme. Veliká výprava do exotických krajů, dobrodružství, lovecká helma a puška, přivezené sloní kly atd. Muzeum českého lékaře, cestovatele a etnografa je ve východočeských Holicích, kde se návštěvník může pokochat. A třetím, možná ne posledním impulsem, bylo „spiciální narozeninové vydání“ „zeměpisného a cestopisného časopisu“ Lidé a Země z dubna 2012 s podtitulem „60 let s vámi na cestách“, které zveřejňuje některé současné i minulé spolupracovníky časopisu, z nichž někteří jsou zároveň legendy českého cestovatelství.
Byl jsem trochu na rozpacích s titulem (ostatně jako často), jestliže jsem chtěl vyjádřit, o jaký okruh osobností se mi jedná. Už jsem to nicméně poněkud naznačil. Vymezení takových postav, jako byl Emil Holub, je v určitém smyslu (oborově) poněkud jiné, než třeba zmíněného Jana Šibíka. Způsob přemístění na místo se změnil, „institucionální“ vazby jsou jiné, nejsou to už muzea, jako bylo kdysi Náprstkovo muzeum, nýbrž redakce časopisů či společenství lidí v humanitárních organizacích. Sdělení – zprostředkování zpráv z oněch míst – se přesouvá z tištěných materiálů na televizní obrazovky či monitory počítačů či nezřídka k soutěžním porotám fotografických soutěží, o to obdivuhodnější jsou takové stálice jako uváděný časopis Lidé a Země.