Česko-slovenské operní gala / ČDH 2018/19

Česko-slovenské operní gala
Slavnostní a mimořádný koncert k 100. výročí vzniku Československa
České doteky hudby 2018/2019

Rudolfinum -  Dvořákova síň, 30. prosince 2018

Moravská filharmonie Olomouc
Robert Jindra – dirigent
Eva Urbanová – soprán
Jaroslav Březina – tenor
Peter Mikuláš – bas

Operní galakoncert je v hudebním světě tou nejlepší příležitostí, jak dát lesk nějaké významné společenské události, akcentovat její závažnost ve slavnostní podobě. Pomlčka v prvním slově názvu koncertu, který se konal v Rudolfinu na závěr roku, nikoli ale ještě na závěr celého festivalu, neznamená, jako tomu krátce po Listopadu bylo, otázku po řešení vztahu dvou národů, které v té době ještě představovaly jeden společný stát, ale naopak vyzdvižení jejich vzájemnosti, těch nejlepších vztahů a historického povědomí společných osudů. Tyto významové momenty se také promítly do dramaturgie večera, na němž byla zařazena díla nejreprezentativnějších skladatelů obou národů, stejně jako se na jevišti setkali umělci jich obou.

Státnost jako téma je výsostným námětem operní tvorby (ostatně nejen české či slovenské), v programu jej představuje několik položek. „Představitel slovenské národní hudby Eugen Suchoň se v opeře Svätopluk inspiroval historií Velkomoravské říše,“ formuluje dr. Jarmila Tauerová v anotaci komentář k úvodu 3. dějství a scénu, v níž vystupuje hlavní postava Suchoňovy opery, „také Smetanův Dalibor skrývá v postavě titulního hrdiny symbol osudů českého národa,“ pokračuje charakteristika opery českého národního skladatele, z jehož opery bylo vybráno několik árií. A pochopitelně nesmělo chybět – zařazeno bylo (rovněž pochopitelně) proroctví kněžny Libuše ze stejnojmenné opery, jejíž obraz/vize českého státu nalezneme již v Kosmově kronice, bezprostřední předlohou nicméně byl romantický Rukopis zelenohorský. Obě zmíněné opery se kromě toho zapsaly i do dějin české kultury – premiéra Dalibora se konala 16. května 1868 v Prozatímním divadle současně s položením základního kamene Národního divadla, to pak bylo slavnostně otevřeno 11. června 1881 premiérou Libuše, jejíž představení otevřelo 18. listopadu 1993 divadlo obnovené po nešťastném požáru nejvýznamnějšího českého stánku kultury.

Téma, k němuž se ohlašuje, není ovšem v programu slavnostního večera jediným. V operní tvorbě Antonína Dvořáka bychom nejspíš marně hledali zpracování podobného námětu jako u Smetany, první opera Alfred se vztahuje k britským dějinám, Vanda k polské pověsti o krakovské kněžně, Dmitrij čerpá námět z ruských dějin a Armida sahá až k renesanční literatuře, nicméně jedná se spíše o zorný úhel celoevropské kultury a konečně v titulu opery Král a uhlíř je sice slovo „král“, ale je to spíše pohádka. Příběhy v Dvořákových operách přinášejí ale jiné téma, a to jedno z těch nejvýznamnějších, byť zpodobované mnohdy v tragické podobě, totiž lásku. Právě poslední Dvořákova opera (a jeho poslední dokončené dílo vůbec) je takto zastoupeno – árie Armidy z 2. dějství „Ó, srdce, ztiš svůj tlukot smělý“ je silným okamžikem příběhu nešťastné lásky dcery damašského krále, jež se zamiluje do křesťanského rytíře. A ovšem Rusalka, zde netřeba komentáře.

A ovšemže i u Bedřicha Smetany je všelidské téma silně zastoupeno, Prodaná nevěsta je považována za operu vpravdě národní. Zastoupena je zde v několika číslech, kromě Předehry, která byla „šikovným“ úvodem celého večera, to byly dvojzpěv Jeníka a Mařenky z 1. dějství „Věrné milování“, výstup Kecala a Jeníka z 2. dějství „Nuže milý chasníku“, árie Kecala z 2. dějství „Každý jen tu svou má za jedinou“ a konečně dvojzpěv Kecala a Jeníka z 2. dějství „Znám jednu dívku“.  A konečně Heda, jedna z osmi oper Zdeňka Fibicha. Zde se jedná o milostný příběh par excellence, spolu se Šárkou a Bouří bývá označována jako „erotická trilogie“ a podle fibichovského badatele J. Jiránka představuje dokonce „nejerotičtější dramatické dílo“ Fibichovo vůbec. „Hlavní hudební motiv lásky prostupuje celým dílem od předehry až po scénu Hediny smrti,“ charakterizuje Hedu wikipedista RPekař.

Takovýhle nádherný repertoár v podání Moravské filharmonie Olomouc, řízenou významným českým dirigentem mladší generace, nicméně i s nezanedbatelnými zahraničními zkušenostmi Robertem Jindrou a předními sólisty – Jaroslav Březina, od roku 1993 sólista Opery Národního divadla v Praze, kde vytvořil mnoho rolí domácího i světového repertoáru, Peter Mikuláš, od roku 1978 sólista opery Slovenského národního divadla, kde vytvořil několik desítek operních rolí, pravidelně hostuje v Národním divadle v Praze a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě – představuje třešničku na dortu celého pražského festivalu. Čtenář, který tento komentář čte od začátku, ale řekne: Ale jak to, vždyť tady měla být uvedena jako sólistka Eva Urbanová, jejíž fotografie je na přední straně katalogu a která je nejspíš i mediálně nejznámější osobností ze všech účinkujících. 

Ano, a tady musím udělat odstavec, protože jedním z témat snad celého letošního podzimu a zimy s vydatnými dešťovými srážkami, jsou nejrůznější nachlazení, chřipky atd. Když se každý z nás jen letmo porozhlédne, jistě si všimne ve svém okolí právě tohoto nápadného jevu. Nu a co to má společného s hudební recenzí? Má, a dost. Nejen možnost obecné problematiky při přípravě takových koncertů, jako byl ten v Rudolfinu, a souvisejících ohrožení v jejich realizaci, ale konkrétní průběh přípravy tohoto koncertu, na němž účast pro nemoc musela odříci právě Eva Urbanová, a po několikadenním úsilí organizátorů, kteří po odmítnutí dvacítky oslovených zpěvaček, které měly svoje závazky nebo neměly na programu právě tento repertoár, „byli na mrtvici“, bylo na vážkách účinkování i dalších sólistů, Jaroslav Březina byl postižený teplotami a u Petera Mikuláše předchozí onemocnění před pár dny začalo ustupovat.

Zkrátím to, důležitý je výsledek (o tom, jak onemocnění titulní interpretky „zamíchalo kartami“ a přineslo vyváženě tři skvělé výkony, napsal výstižnou recenzi na stránky KlasikaPlus, doprovázeno mými fotografiemi, dr. Petr Veber). Do katalogů byl vložen odpoledne, několik hodin před začátkem koncertu, vytištěný list s omluvným odstavcem Evy Urbanové a biografickými údaji sólistky opery Národního divadla v Praze Dany Burešové, známé od počátku devadesátých let řadou rolí českého i světového repertoáru, mezi nimiž se zaskvěly titulní role oper Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Ta skvěle zvládla celý náročný repertoár, stejně jako oba mužští protagonisté. Skvělí byli přes zdravotní indispozici i Jaroslav Březina a především rozšafný Peter Mikuláš. Publikum odměnilo bouřlivým aplausem „koncert třech hvězd“, jenž byl více než výrazně podpořen instrumentalisty pod náročným vedením Roberta Jindry.

Jan K. Čeliš / prosinec 2018
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH