Česká literatura v intermediální perspektivě

Vím, že je poněkud přemrštěné, když řeknu, že před sto lety nebylo nic jiného než tištěná kniha, protože samozřejmě existovala rovněž už řada intermediálních souvislostí, například knižní ilustrace, umělecká knižní vazba (dokonce fenomén „krásné knihy“ coby gesamtkunstwerk secesních publikací byl právě v této době aktuálním tématem), existovaly nejrůznější metaroviny textu, tj. např. byla literární kritika, nicméně ve srovnáním s dnešní dobou, kdy jsou literární díla předlohou k filmům či kresleným seriálům či naopak samy mají tuto podobu, kdy autoři jejich text píší na počítači a čtenáři si jej mohou přečíst na elektronických čtečkách či poslat kamarádovi mobilem, se realita literatury spolu s proměnami komunikace, ale i rytmu žití a životního stylu zcela zásadně proměnila. A mění každým dnem.

Právě proto je, tvrdím, zajímavé téma, naznačené v názvu jednoho ze sborníků, který zachycuje příspěvky  pro IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky pořádaný z iniciativy Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Některými z námětů celého souboru byly reflektovány v určité podobě už v šedesátých létech (byť více kunsthistoriky než literárními vědci), dokonce už v avantgardě, u níž interdisciplinarita byla možná nejdůležitější částí její podstaty (zatímco v dobách poúnorových či předlistopadových byly tato témata tabu, ne-li málem vlastizrada). Sborník rozděluje jednotlivé části tituly Intermedialita jako metoda, implicitní a explicitní reference, Teorie a praxe komiksu, Mediální adaptace a interpretace, Od obrazu k textu a obráceně, Prostor: intermediální vztahy, percepce, sémantičce, Vícenásobné mediální vztahy: text – film – divadlo, Dvojí talent anebo Autorská poetika v různých médiích, Intertextualita jako intramedialita – Paratexty a hranice textu.

Intermedialita jako metoda

První z témat bylo v době, kdy bylo primárně aktuální v tvorbě příslušných autorů, přístupné pouze úzké vrstvě zájemců, např. v okruhu avantgardních básníků a teoretiků v Brně od šedesátých/sedmdesátých let (zatímco v Praze o podrobnostech takřka nebylo ponětí), články Astrid Winterové Konceptualismus a transmedialita v české literatuře po druhé světové válce či Josefa Štochla Antologie Vrh kostek, Die Wiener Gruppe a Havlovy Antikódy shrnují velmi stručně věci, kterými se zaobíraly takřka jen samizdatové sborníky zmíněných předlistopadových časů, podobně Fenomén jazzu v české poetistické próze dvacátých let 20. století (autorem příspěvku je Radomil Novák) byl sice znám, ale opět spíše muzikologům (v článku citovaný Josef Kotek) a Egon Bondy a slovenská hudobná postmoderna je již svým časovým původem nový.

Komiks

Oddíl Teorie a praxe komiksu se zabývá žánrem, který u nás v „klasické podobě“ (tedy pomineme-li překlady Buschova Max und Moritze, česky Víta a Vény) má první podoby u Jaroslava Foglara, a dnes je jednou z oblastí prudkého vzrůstu zájmu, byť spíš u nižších věkových vrstev čtenářů než ve vědeckých kruzích. Martin Foret se pokouší vymezit „fenomén“ komiks v českém prostředí spíš jako definici jeho žánru a zařazení do stávajícího pojmového systému, než praxi tohoto útvaru, v článku Genus mirum, žánru se věnuje ve svém příspěvku Banální jak z komiksové bubliny (komiks jako útvar formálními prostředky ke komiksu odkazující, jako „superhrdinský“, jako kreslený či animovaný, jako ztřeštěný, komický, banální) také Pavel Kořínek a Michal Jareš v textu o komiksovém ztvárnění Kafkovy proměny.

Mediální adaptace a interpretace

Příspěvek Petra Bubeníčka Proměny myšlení o literatuře ve filmu otevírá téma myšlení o převoditelnosti literatury do jiných médií, dlouhodobě provázeného neopodstatněnou představou o nadřazenosti slova nad obrazy v pohybu (filmem) a jeho důvody v hierarchii umění a předsudcích (tento pohled se také může odvíjet prostě z představy, že film je druhotný, „druhý“ útvar, do něhož je předloha upravena) a překvapivě (moje pzn.: po padesáti letech vědomí toho, že tady existuje nějaká interdisciplinarita, kterou by bylo vhodné uchopit) sděluje, že bádání je v podstatě v začátcích. Shrnuje cesty, výsledky, bariéry. Po akademicky teoretickém příspěvku Tomáše Koblížka se Petr Mareš v článku Adaptace a aktualizace zabývá na názorných příkladech významovými posuny, ke kterým dochází už na základě časového posunu vnímání předlohy a její adaptace (můj příklad: kniha a film Zapomenuté světlo, P. M. rozebírá dvojí zfilmování Čapkova Krakatitu či Tylova Strakonického dudáka).
Podtitul Od prvotních poznámek k variantám rukopisu, od strojopisu ke knižnímu znění, od knihy k filmovému scénáři, od scénáře k filmu článku Ivy Málkové Zlatá reneta – vstupní zastavení pojmenovává autorka jednotlivé vrstvy a vztahy mezi nimi u jednoho konkrétního (Hrubínova) tvůrčího tématu.

Stejně jako v druhé knize příspěvků bohemistického kongresu Česká literatura rozhraní a okraje i zde je jedním z autorů přitahujících pozornost Bohumil Hrabal. V příspěvku Jak Hrabal přemohl Mencla Jan Čulík kriticky pohlíží na režisérovo zpracování Hrabalovy povídky Smrt pana Baltisberga (Automat svět) v povídkovém filmu Perličky na dně, Kyuchin Kim se pak v textu Vzájemný vztah filmu a literatury zabývá zfilmováním Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky (Hrabalovi se věnují ještě další příspěvky v jiných kapitolách sborníku). Na opomíjený vztah tištěné literatury a její prezentace v rozhlasu upozorňuje Miroslav Zelinský. Několik příspěvků se zabývá překlady z cizích jazyků, zvl. ruského, a související „jinakostí“ (B. Schulze, překlady Lermontova, I. Gerčikova, České hry v Rusku).

S určitými rozpaky musí čtenář přijímat už naznačenou nepropracovanost pohledů na některé složky tématu interdisciplinárnosti a intermediality, jehož závažnost si česká bohemistika musí uvědomovat. Je otázkou, do jaké míry „vinit“ samotné bohemisty, do jaké míry je tento problém záležitostí (neexistence či chabé existence) mezioborové spolupráce vědců, do jaké míry konzervativnosti samotné vědy, členěné „oborově“ atd. Prosté přirovnání z obecně nahlédnutelné problematiky středních škol, kde je obtížné vytvořit předmět „estetická výchova“, který by odpovídal více třetímu tisíciletí, než oddělené variantně volitelné předměty výtvarná a hudební výchova (takže všechny ostatní obory, počínaje architekturou a konče filmem buď nejsou, nebo jsou suplovány v jiných předmětech). Důvod: Máme učitele hudby a učitele výtvarky, nikoli pedagogy, kteří by obsáhli obojí. Zmínka je zařazena na tomto místě proto, že ve sborníku následuje oddíl Od obrazu k textu a obráceně, jeden z těch, v němž je absence těchto pohledů nejpatrnější. Nemá to být výtka vůči přispěvatelům, ale jestliže budu popisovat pouze to, jak spisovatel píše o tom či kterém obrazu, nutně se dostávám na úroveň seminaristů, bohužel. Náběhy strukturalistů, kteří tuto tématiku začali řešit už ve třicátých letech a v šedesátých ji začali postupně rozpracovávat, kamsi zmizely, a v příspěvcích zájemce musí ocenit konkrétní poznatky v konkrétním uměleckém materiálu, teoretické příspěvky se pak kdesi vznášejí bez smysluplného propojení ostatními patry bádání.

Bohemisté sami si jsou této skutečnosti nejspíš vědomi. Alice Jedličková ve svém příspěvku Intermediální poetika (krajiny), otevírajícím další oddíl, Prostor: intermediální vztahy, percepce, sémantičce, uvádí vlídný, ale signifikanční  výrok, který říká, že „intermediální studia jsou … dobrou záminkou pro ty, jež literatura postupně přestává bavit“. Byť budeme rovněž vnímat jeho nadsázku, uvědomíme si, že zkrátka někde je zakopán pořádný čert.  Příspěvky v oddíle se věnují mj. Daniele Hodrové (M. Režná),  Miloši Urbanovi (Richard Změlík), všechny jsou formulovány jako záležitosti „topologie“, „prostoru“ či „reálné a fikční krajině“.

Oddíl Vícenásobné mediální vztahy: text – film – divadlo se v rozšířenější podobě vrací k předchozím, např. v úvodním příspěvku Hynku, Viléme, Alfréda Eva Šlaisová píše o Máchovských rezonancích v Radokově Daleké cestě, následujícím Golemové, roboti a proměny autorství Veronika Ambros o mystifikacích, přisvojeních příběhu a postupů v případech zpracování těchto námětů, které byly předmětem soudního jednání kvůli porušení autorských práv (padělky, mystifikace, napodobenina apod.). Jaroslava Janáčková rozebírá v pozoruhodných detailech souvislosti Její pastorkyni v knize, opeře, filmu, románu a dramatu.

V oddílu Dvojí talent aneb Autorská poetika v různých médiích se autoři příspěvků zabývají solitérními jevy v české kultuře, jako jsou Bohuslav Reynek (básně a obrazy), Josef Táchal (Šumava) a Josef Čapek (probíraný zde i v jiných souvislostech,  zde jeho „zvláštníkubismus“). Tématem posledního oddílu sborníku Intertextualita jako intramedialita – Paratexty a hranice textu probírá dnes stále aktuálnější téma hranic vlastního uměleckého útvaru a textových částí, které překračují z „vnitřku“ do prostoru spojujícího jej  se světem knižní kultury (čtenářem, obchodem, atd.). Název, motto či citát jsou právě na onom pomezí, tedy se uvádějí jako paratexty, zatímco metatextem je například úvod či doslov, jehož „obsahem“ je právě literární dílo / kniha.  Poslední příspěvek sborníku (autorem je Petr Pořízka) má aktuální název K možnostem počítačového zpracování literárního díla. Významný pohled na literaturu, který si bohemisté vybrali jako téma sborníku Česká literatura v intermediální perspektivě je určitě oním velmi aktuálním námětem, kterým by se neměla zabývat jen literární věda, ale širší interdisciplinární společenství odborníků, neboť intertextualita a intermedialita je určitě tou rovinou, která se bude i v budoucnosti výrazně proměňovat, a přemýšlení a myšlení o ní je jednou z těch oblastí, v níž může proázat, že je na úrovni své doby.

Česká literatura v intermediální perspektivě, Stanislava Fedrová (ed.), Ústav pro Českou literaturu AV ČR, V. V. I., Nakladatelství Akropolis, Praha 2010

https://www.ucl.cas.cz/cs/akce/4-kongres-svetove-literarnevedne-bohemistiky/o-kongresu