Časopis Týden (druhá várka)

Podobně jako u Instinktu jsou čísla Týdne „ze sklepa“, tedy poznámky k nim jsou pokračování zpracování materiálu, který odpočíval po jedno a půl desetiletí dole v domě. Časově se jedná o zhruba stejné období, ale přece jen zhruba o rok dva pozdější čísla.

Týden 16/2012, 16. září 2012 – téma „Pomoc pro srdce, Lékaři jsou blízko: nové objevy, nové metody, 750 tisíc nemocných Čechů má naději.“ Článek „Srdce volá: Pomoc!“ vše o infarktu, kdo by se měl obávat, 2,6 mil. Čechů má vysoký tlak, přes dva miliony kouří, 800 tisíc (tenkrát, dnes je to víc) cukrovka, dále cévní onemocnění mozku, lidí zemře dvakrát víc než na obávanou rakovinu. „Zlatý důl“ (časopis ostře vnímá všechny oblasti byznysu) cholesterol, nové technologie, tedy moderní kardiostimulátory atd.

A téma, které mě asi zaujalo nejvíc už proto, že má určitou paralelu dnes v debatách o výši výdajů na armádu (jakkoli je s válečnými konflikty ve světě zásadně jiná situace): „Naši drazí generálové“ (cítíte tu ironii?), „Snad největším průšvihem v dějinách českých veřejných zakázek byla modernizace tanků T-72. Vláda vyhodila nejméně půl miliardy korun. Stamiliony „létají“ i u dalších projektů: odepsaných bitevních letounů, utajované nemocnice bez jediného pacienta. A to ještě vojáci plánovali nákup až čtyř stovek pandurů! Pochybné zakázky pro vojsko přišly stát nejména na sto miliard korun. Vítejte v rozkradeném resortu.“ A dále, „stovky milionů do Izraele“, „nejdražší věci“ pro vojáky v Kosovu“, protože si to vojáci zaslouží, argumentují generálové. A v rámečku „Když miliardy tečou proudem“ rozepsány položky – Letadla L-155 (o dvě stránky dál, „přál si to Klaus“, na fotce s typickým šklebem, jeho vláda to schválila v roce 1997, „dnes většina z nich stojí v hangárech“), - 40 – 60 miliard korun, modernizace T-72 – až 19 miliard korun, transporty Pandur – 14, 4 mld. korun, a další miliardové položky. A související kauzy, např. přítel Topolánka Marek Dalík v doprovodu ministra obrany Bartáka si řekl o úplatek, popsali rakouští svědkové. To jen abychom byli v obraze, když se dnes hovoří o různých tricích a vytáčkách či vzájemných útocích politiků kolem procent či výše vojenských výdajů státu.

A z politiky, kromě třeba „přítele současné hlavy státu“ Petera Kovarčíka v článku „Klausův muž vysává stát“ v několika textech popsáno dění kolem „Veverek“ (i tak jsou Věci veřejné slovem ze žargonu označeny) – s fotkou Víta Bárty „Superguru v kleštích“, „Rozsudek pohřbí vévéčka“ („U Obvodního soudu pro Prahu 5 zazněl verdikt. Exministr Vít Bárta uplácel stranické kolegy.“ „Podezřelé finance Mlčenlivý milovník VeVerek“ (míněn Radek John, na fotce). U Bárty se jedná zatím o nejvyšší trest, osmnáct měsíců podmínka (jeho kolega Škarka, tři roky natvrdo), v kontextu se hovoří také o Kristýně Kočí, Bártova manželka Klasnová ho hájí. Co to udělá s Nečasovou vládou? (Za jak dlouho pak padl sám Nečas?)

A z politiky ještě „Zchudne každý, až na živnostníky,“ říká Miroslav Kalousek, což se vysvětluje tak, že příjmy klesnou všem, „jen u živnostníků se mu nepodařilo zlomit odpor ODS, takže jim zůstanou v Evropě nevídaná privilegia“. (Maně vzpomínám na hrneček vystavený hrneček ve vitríně na pardubickém nádraží s textem „Podnikám, podnikám, sotva bídě unikám“ – to je ten kritický ironický duch, který, mám dojem, se zděšením z eskalace toho všeho dnes poněkud vymizel.) Věcně se jedná o změnu, kdy důchody mají být valorizovány o třetinu nárůstu průměrné mzdy a třetinu inflace, zatímco dosavad rostly o inflaci a třetinu průměrné mzdy. Kalousek hovoří o rovnostářství v Česku (nůžky se nerozevírají), na Václavském náměstí se chystají protesty.

Týden 15/2012, 10. dubna 2012 – titulní strana „Sex za kopou vajec, Všechno je teď jinak“ (na obrázku silniční cedule se značkou obce „Dubí“ a „Praha, Brno, Ostrava“), a na horním řádku první stránky: „Schwarzenberg: Ať už Věci veřejné drží hubu“. A v editorialu (podepsaná Vaše redakce) se uvádějí tato témata do vzájemnosti, a hovoří se také o jednom jihočeském kmotrovi (uvnitř článek „Pro kmotry zákony neplatí“, řeč je o jihočeské ODS, nejvlivnější muž Pavel Dlouhý na fotce), pro mě velké překvapení: na jiné fotce Martin Kuba, tedy politik, který je uváděn je vnímán jako pravicová alternativa k ODS, z níž vystoupil a založil si svoje politické seskupení, je uváděn jako „nejbližší spolupracovník Pavla Dlouhého“. A je tu také bývalý vrcholný manažer ŘSD Michal Hala – odpovídá z ruzyňské vazební věznice. Brání se, že zavřít ho bylo „zkrátka sexy“, že je vše vykonstruované. A poprvé jdou u nás také před soud lidé obvinění z terorismu („Usáma po česku“, tedy Usáma bin Ládin, ikona světového terorismu). Řeč je o padělaných bulharských pasech, „máme rádi zbraně“, hovoří se o vraždách atd.

A zmíněný vicepremiér Schwarzenberg (znovu na fotce) s uvedenou formulací v názvu rozhovoru hovoří o vládní krizi. Detaily jsou dnes takřka nesrozumitelné či už možná nezajímavé, přesto si cením té konkrétnosti ve vyjadřování, postojích atd., absenci ideologických „škatulek“ atd. Rozhovor probíhá v situaci, kdy je Bárta u soudu, v následujícím čísle (nemám to tady za sebou, číslo 16 je komentováno v předchozím textu) už je rozhodnuto, Bárta a další odsouzeni.

V článku „Láska z výprodeje“ se opakuje, že pouliční prostitutka je leckde levnější než večeře či zmíněná kopa vajec, „za dvě stovky udělám cokoli,“ říká jedna z nich. „Nejlevnější [je] Dubí“. Lehké děvy se přesouvají do privátu, často fungují s tzv. eskortami (ty je přivezou domů), jsou tu internetové seznamky, takže místo někdejších 50 000 před dvaceti lety se uvádí 10-15 tisíc. Mapa s místy a cenami, většina uvádí 400–500 korun, Dolní Dvořiště nejvíc, tisíc korun (to je pochopitelné, němečtí klienti).

Z politiky ještě Eliška Wagnerová…

Týden 1/2012, 2. ledna 2012 – „Svatá Dagmar, Život po životě s Václavem Havlem“, vidím tady „zrcadlo“ i jinému číslu Instinktu, na jehož titulní straně (a v rozhovoru uvnitř) je jiná první dáma, tedy Livia Klausová. Na horním řádku „Speciál: Jak si užít tento rok“. A také rozhovor s Milošem Zemanem – „Ano, chci na Hrad.“ Na třetí straně inzerce zvláštního vydání Týdne „Václav Havel, Život a doba Václava Havla“, rovněž v souvislosti s úmrtím prvního českého prezidenta. A na další stránce vyzývající k dvouletému předplatnému jsou obě titulní strany, s Dagmar Havlovou a Václavem Havlem, pod sebou.

V prvním z textů s úvodní fotografií z pohřebního průvodu je pojednán příběh herečky Dáši Veškrnové a druhé manželky prezidenta Havla, je tu Dagmar s malou dcerou Ninou, „tajná svatba“, „Dagmar pečující a bdící“ u lůžka nemocného manžela, snímky z filmů, následuje výběr výroků na různá témata z různých dob pod názvem „Zpovědi Dagmar Havlové“, následuje „Místopisná havlomanie“, kde se říká, že zatím těch názvů k Havlovi mnoho nepoukazuje, nyní se vše změní. A pak je tu rozhovor se „sousedem z podkrkonošského Hrádečku“ Vladimírem Pechanem (na fotce parádní plnovous jak Krakonoš), další text vzpomínek jednoho spoluvězně. A volný kontext, reflexe smrti někdejších představitelů státu.

Ve výhledu se hovoří – když to shrnu parafrází jednoho názvu – o „roce, který přijde draho“, rozebírá se očekávané zdražení všeho možného. Přesto, jak tvrdí jeden z textů, vypisující sedm důvodů, proč se radovat, „Česko je ráj“. A pak tu je výběr toho, co se očekává v kultuře a sportu.

Týden 9/2011, 28. února 2011 – téma „Rakovina duše, Počet případů v Česku roste, Vyhoření, Jak poznat, že přichází“. Nevím, jestli to jen dojem (okamžité nastavení), ale v tomto čísle zaznamenávám spíše mnoho drobných postřehů, jakkoli pro někoho jiného tu asi budou velká témata.

Několik kritik ministra školství Dobeše, jedna z nich v dopise čtenáře, mj. o jeho zacházení s penězi v době škrtů. Ano, to byl nejhorší ministr školství, neschopný – či schopný všeho, nekoncepční, zmatený.

„Nenápadné milionky“ – o praktikách nejen KSČM, jak rozšířit své příjmy, z pronajímaných kanceláří si mohou dokonce přilepšit sami sobě, „poslanecká malá domů“ konkrétní příklady, „jak šetří Křeček“ nebo jeden poslanec v Bystřici nad Pernštejnem, který platí svému synovi, jenž objekt vlastní, 170 000 ročně.

Povinnost nových autolékárniček – „nové, ale zastaralé“, opět ironie – „hlavně, že nůžky stříhají“.

„Pan ředitel Topolánek“ má „důstojnou trafiku“, firmu, kde je „generálním ředitelem“, učí na vysoké škole, na fotografii ve sportovním dresu s hercem Dejdarem a jedním z šéfů Gazpromu. „Mediální hvězda, která zhasla“ má pohodu. A „jak se mají Topolánkovy satelity“ – Pavla Topolánková, Lucie Talmanová, Marek Dalík, Ivan Langer či Petr Tluchoř (někteří „nulová aktivita“, jiní třeba „hospodským“).

„ODS slaví dvacet let“ – „politické velké ticho“ a zmínka o „odvrženém Topolánkovi“.

„DPH, důchody a úplný blázinec“ – dva odborníci z opačného názorového spektra hovoří o dvou možnostech státu – jedna: vyšší daně a široký sociální stát, druhá: minimální daně a občané si platí školy, doktory atd. U nás to teď je podivná kombinace, vyšší daně a představa, že si každý platí všechno sám. A padne tu věta, která je dnes už realitou, tenkrát byla „strašením“, totiž odchod do důchodu v 67 letech.

O reformě důchodů také článek „Kdo vydělá, kdo prodělá a kolik“, hovoří se o iluzi spokojeného důchodu, výhodách majetnějších a těch, jimž se to nevyplatí. To byla ona doba, kdy se hovořilo o několika pilířích, nakonec se celý koncept zhroutil. Možnosti dědit peníze naspořené v penzijních fondech. Tabulka propočtů budoucích důchodů podle určitých parametrů.

„Češi, vyhořelý národ?“ – titulní téma, souvislost s dnešním pracovním nasazením, tři fáze příznaků vyhoření – 1. hučení v uších, poruchy spánku atd., 2. agresivita, špatná koncentrace, ztráta sociálních vazeb atd., 3. úplné vyčerpání a apatie. Nejohroženější profese jsou ty, které pracují s lidmi, vyjmenovány – 1. zdravotníci, lékaři, 2. sociální pracovníci, učitelé, 2. hasiči, policisté, na konci řady jsou daňoví poradci a umělci. A rady, co s tím.

Změny v mediálním světě – zde na Nově, fotka Lucie Borhyové, „kdo nudí, zaslouží pěstí“, otázka, proč nejsou na televizní obrazovce starší lidé jako v zahraničí… „Televizní vichřice“ – na síle začíná nabírat Prima, která útočí na Novu.

Pěkný článek o současném životě Michaila Gorbačova – „Míša, hrobař sovětské říše“.

„Co s korupcí?“ – vybírám jednu poznámku o školství, kritika honby za vysokoškolským vzděláním, když v anotaci diplomové práce čteme několik hrubých chyb, byť to je v oboru ekonomie, „Matematika? Pravopis? Nic moc.“

A pěkný článek o Otokaru Vávrovi, jemuž bude sto let a má o čtyřicet let mladší manželku, kontroverzním režisérovi, který točil za každého režimu, tedy i normalizační děsy, ale také Kladivo na čarodějnice, jak komentují dva z jeho dotazovaných žáků na FAMU, kde půl století učil. A studenti (Hřebej, Vorel, Chaun) chválí jeho vědomosti a dobré rady. A ten výčet jeho filmů je opravdu pestrý, kromě zmíněného také třeba Temné slunce, husitská trilogie, ikonický předválečný film s Novým a Lídou Baarovou.

A jsou tu už i „zdraví nebezpečná videa“ – o sebepoškozování na YouTube.

A ještě – „Zelená revoluce, verze 3.0“ – geneticky upravené potraviny, mj. tabulka s počty hektarů, kde se pěstuje kukuřice, vede několikanásobně Španělsko, Česká republika ve velkém odstupu druhá.

Týden 13/2011, 28. března 2011 – na titulní straně „Vůně hříchu, Přivoňte si! Cítíme ji všichni“, což je ovšem trochu klam, jedná se, když zalistujeme uvnitř čísla, o parfémy. A druhé titulní réma „Revoluce ve zdravotnictví, Nové poplatky, rušení nemocnic, recepty bez léků…“ s fotkou ministra zdravotnictví Leoše Hegera. A v rámečku (jakoby list, který se má otočit, podle rohu, nevím, zda to má odborný termín) „Kellnerův jackpot“ (miliardář koupil Sazku).

Fotka s Václavem Havlem s mikrofonem – v souvislosti s jeho hrou Odcházení (za ním rozpoznávám Krobota, Macháčka a řadu dalších známých jmen).

„Hegerova bílá revoluce“ – nejsou to jen prosté škrty, ale určité přenastavení systému, jaké nebylo posledních sedmdesát let, proto bouřlivé debaty mezi politiky i odborníky, diskutované téma léky, které představují ve zdravotní péči čtvrtinu, budou rozhodovat pojišťovny, totiž klíčová má být generická deskripce, tj. určení léčivé látky a pojišťovna pak vybere ten nejlevnější hrazený (uvádí se, jaké při tom vyvstávají problémy), a pak ovšem „poplatky, poplatky, poplatky“. Vše popsáno ještě podrobněji, také otázka standardu a nadstandardu (to budilo myslím nejvíce vášní kromě poplatků za pobyt – tenkrát jsem si ale říkal, ne úplně všechno je špatně, vzpomínám, že Grit Wendelbergerová platila v Drážďanech také za pobyt v nemocnici, nicméně ten nadstandard pro mě znamenal také automatické dělení na „bohaté a chudé“, tedy ty, kteří na to nemají, zároveň jsem bral na vědomí, že tady jsou stejně úplatky (z jiného časopisu to mám okomentované v nějaké poznámce).

Na jedné z dalších stran narážím na fotku Muammara Kaddáfího a mapu rozpadu Libye s otázkou „rozpadu do osmanských provincií“. Zaznamenávám to proto, že ve svých poznámkách většinu zahraničního dění pomíjím, v tomto čísle časopisu ale je snad nejvíce místa věnované této zemi, jejímu zřízení označovanému Kaddáfím jako „džamáhíríje“, islámský socialismus“, tedy směs arabského nacionalismu a socialismu, které vytvořil právě tento vůdce, fakticky vojenská diktatura spojená s řadou zločinů. Ty provázely zemi ovšem už v minulosti, jak je popsáno dále, např. v roce 1911 „sta lidských mrtvol v hrozných pozicích“.

Rozhovor se Zdeňkem Škromachem, svého času výrazným představitelem ČSSD.

A pak už ty vůně, technologie, názvy jednotlivých parfémů také podle procent klíčové látky (vedle kolínské také eau de toilette, toaletní vody s menším procentem atd.. Řeč je tom, co je (bylo) u nás důležité, „aspoň nesmrdět“ (ta závorka proto, že se to trochu změnilo), také o „erotických smradech“, také heřmánku a levanduli (měli jsme ji na záhonu před domem, při inženýrských stavbách v ulici jsme o ni přišli, myslím, že ji tam Michal nasází znovu).

Solární elektrárny, zmínka o Angele Merkelové, o tom Kellnerovi, o krematoriích, které už církev toleruje.

Týden 10/2011, 7. března 2011 – titulní téma – „Tajemství nejúspěšnější kapely v Česku“, výstižně pojmenované „Kabátonomika“, to nebudu probírat, je to jasné, nejširší spektrum publika, které Kabát dovedlo k nevídané návštěvnosti na koncertech prodeji desek, cenám, které neurčují porotci, ale právě jen řečená množství, zásadní: odlišujme kvalitu od byznysu, a ovšem ve své době, jak poznamenává rozbor, překročení dosavadních hranic („má ji motorovou“) a – a to jsem nevěděl, protože jsem to nesledoval – pozdější integrace country, v Čechách oblíbeného žánru.

Na titulní straně – podobně jako u předchozího komentovaného čísla v rámečku s ohnutým listem další miliardář: „Berdychovy miliony“. A pak „Klaus? Už nikdy. Když se kamarád naštve.“ – To je rozhovor s Tomášem Ježkem, jednoho z otců privatizace, četl jsem to jen zběžně, s Klausem se prý není možné už o ničem bavit. A Ježek ovšem komentuje i současnou ekonomiku, kritizuje (pochopitelně) ČSSD, že rozhazuje.

Pěkný článek „Odchod legendy“ o Annie Girardotové, Schubertově vile v blízkosti pražského letohrádku Hvězda, které hrozí, podobně jako stovkám dalších historických památek zkáza. A o „české princezně“ jménem Walburga Habsburg Douglas, dceři Otty Habsburského.

Týden 4/2012, 23. ledna 2012 – titulní téma „Nové fígle v hospodách“ (pěkná fotomontáž „namnoženého“ Josefa Abrháma), v rámečku s ohnutým rohem „Vězeňské porno. Jak si Kočkův vrah užíval“.

Tak nejdříve k tomu poslednímu, ne snad pro to téma zakázaných telefonů ve věznicích, to je známá věc, ale možná proto, že se to odehrávalo kousek od míst, kde jsem se procházel (trošku si to přibarvuju, myslím tím Valdštejnské stromořadí u města, kde bydlím, a které je pár kroků od věznice ve Valdicích, kde se kauza odehrávala, tedy kde si odpykával pan Bohumír Ďuričko, vrah Kočky mladšího, svůj trest. Fotky mu posílala jeho přítelkyně Jana. A snad je dobré dodat mezititul – „dozorci bez trestu“.

Další kauza kolem silnic s názvem „Třaskavý blacklist“, opět hezká ironie hned v úvodu: „Je tam šedá eminence ČSSD Jaroslav Tvrdík? A co exministr dopravy za ODS Aleš Řebíček? Politickou scénou od zatčení bývalých vrcholnch manažerů Ředitelství silnic a dálnic hýbají právě tyto otázky.“ (na výkonného ředitele ŘSD Michala Halu jsem už při čtení jiných čísel narazil), zde se popisuje podrobněji celé dění. „Za mřížemi skončili nedotknutelní.“

Podobně kritický je časopis i k nové ministryni kultury Aleně Hanákové v článku „I Michal David je umění“. No samozřejmě, jsou to věci do debaty, tažení proti Davidovi, jakkoli to nebyl můj šálek čaje, jako čemsi pokleslém, mně připadalo trochu přes čáru. Ale ovšem, tady šlo o kompetence paní ministryně.

A v hlavním článku čísla o praxi v českých restauracích „Fígle ještě nevymřely“ se říká, že „podle kontrol České obchodní inspekce vás okradou v každé třetí české restauraci. Jak to dělají? Slívky a mletí nedojedeného masa už jsou snad minulostí, některé triky přesto přežívají. A pár jich také přibylo.“ Vedle jejich popisů tu ale také je žebříček „10 nejlepších restaurací v Česku“, vyjádření některých odborníků, mezi nimiž je také Zdeněk Pohlreich o tom, jak poznat špatnou restauraci (třeba ne jen dle zápachu a čistoty, ale umělých květin) atd. A ovšem, „svíčková za čtyři stovky“, které se autor článku diví (ve slušné jičínské restauraci bývala ovšem za 120 korun) je dnes samozřejmostí. Někde se mně, myslím v jiném textu mihlo, že voda je u nás dražší než pivo, a nemůžu si nevzpomenout na příběh z poslední knihy Karla Hvížďaly o číšníkovi, který se divil, proč se Hvížďalova přítelkyně ptá, za co má zaplatit čtyřicet korun u vody ke kávě. A ta líčení triků jsou pozoruhodná. Výchozí motiv z Páralova románu, kdy se hovězí upravuje po dvanáct dnů postupně jako další a další jídlo, je dnes lepší, ale

„Zapovězený román“ – překlad čínského erotického románu „Rouputuan – meditační rohožky z masa“ legendou české chinologie Oldřicha Krále (81 let), Král se do Číny dostal v padesátých letech náhodou ještě před kulturní revolucí, která mnohé zničila a hovoří pozitivně o řadě věcí v zemi, „síla hloubky té země“, energie života, staří čínští básníci atd.. Ano, porovnávám si to s tím, co mně říkal Ivan Lutterer, který se tam dostal ve stejné době, to byla Čína politicky „přátelskou zemí“, a pak jsme četli Li Pa a tu čínskou klasiku, „Zpěvy staré Číny“, (v minulých letech jsem se k čínské literatuře, ale nové, v překladech Zuzany Li, se kterou jsem se setkal, v nakladatelství Verzone, vrátil). Román, který překládal Oldřich Král, byl v zemi nedostupný. K Číně se časopis vrací v jednom z pozdějších čísel (20/2012), když přináší galerii osobnosti čínského disentu.

Týden 20/2012, 14. května 2012 – „Dovolená“, jinak zaznamenám pár věcí, které mě zaujaly. Fotografie Putina s Medvěděvem, komentovaným „čtyřletá fraška skončila“, skutečným vládcem je už v této době tenhle pán, který dělá takovou paseku ve světě už o pár let později. Martin Bursík se chce vrátit po zotavení z těžké nemoci do politiky (rozhovor s ním), otázka, zda se radikalizují muslimové v Česku.

Další článek pojednává o údajném týrání dětí – „Kde končí práva dětí“ – „Injekce za trest, nezamykatelné záchody, mobily jen na hodinu denně či posílání děvčat na gynekologická vyšetření.“ To jsou úvodní formulace na základě iniciativy veřejného ochránce lidských práv Pavla Varvařovského, některé z nich se ukazují jako nepravdivé nebo jen částečně pravdivé, například není dostatečné soukromí při hygieně, léčebny rozhodně nepřipomínají známý Přelet nad kukaččím hnízdem“. A ty mobily? Dnes se ukazuje, že to bylo vlastně rozumné opatření. Ale když poodstoupím od toho či onoho názoru, je důležité, že tato otázka tady padla a veřejný prostor se jí věnuje, v takových citlivých případech nemusí jít jen o napadání institucí a kontrola je na místě.

„Klausovi sirotci“, prezidentovi zbývá už krátký čas v jeho funkci, „nemá se kam vrátit“. Film „Temné stíny“ Tima Burtona nedosahuje kvalit jeho předešlého díla. Arogance kmotrů – jihočeský Pavel Dlouhý považuje straníky z ODS za partu hlupáčků. A nejen v tomto čísle, ale i jiných jsou, většinou v druhé polovině, články o výzkumu vesmíru.

 

Týden prosinec 2011, Speciální vydání / Kronika roku 2011 – na obálce portréty osobností naší i zahraniční reality té doby, Angela Merkelová, Káddáfí, Usáma bin Ládin, Václav Klaus, tuším Kristýna Kočí, Petra Kvitová a další, „Česko – Svět – Ekonomika – Kultura – Moderní život“

„Okamžiky 2011“ – fotografie: „Evropa na křižovatce (smrti)“, střet demonstrantů u řeckého parlamentu, ještě „větší vrásky“ Itálie a další evropské státy, „kvůli vystupňované dluhové krizi v Evropě“… [a my z nedávného Echa víme, že to byla ona univerzalistická vize liberální demokracie a celoevropské ekonomiky, která nemůže fungovat, protože silnější je silné centrum a slabá periferie, která „nestíhá“ – a není to její „vina“, jak se jednoznačně soudilo]. „Rok Petry Veliké“, tedy Kvitové s jejími úspěchy, „Havárie roku: Fukušima“ (letecký pohled).

„2011: trápením vpřed“, nová politická reprezentace, všichni čekali, jak se předvede „Výsledek?  Technická známka nic moc, umělecký dojem strašlivý. Zbývá doufat, že alespoň klopýtáme jakžtakž správným směrem.“ –„Nečas & spol.“, „S novým rokem nové aféry“, zvl. Věci veřejné (popsáno, Škárka, Bárta, John atd., táhlo se to čtvrt roku) – galerie: vítěz roku Karel Schwarzenberg, poražený roku Martin Roman, skokanka roku Karolina Peake, údržbář roku Petr Nečas, propadák roku Vít Bárta, střelec roku Andrej Babiš, trafikant roku Petr Fejk, deux machina roku Ladislav Bátora, blondýna roku Kristýna Kočí.

Reformy plné otazníků – Nečasův kabinet zavádí nepopulární, leč prý nezbytné reformy, zdaleka ne všechno se podařilo dotáhnout, změny ve zdravotnictví (vyšší poplatky), sociální reforma (zpřísnění podmínek, změny v rodičovské aj.).

V dolní části stránek – chronologie událostí po jednotlivých měsících…

„Rumburská vzpoura II“, pouliční bouře, výsledek srpnového střetu 20 Romů se šesticí mladíků z majoritní komunity, „starosta zkazil, co mohl.

„Doktor Bolíto“, „sex s Bartákem nechceme! Volají asistentky lékaře Jaroslava Bartáka“, obviněného ze znásilňování. Kritika české policie, která má heslo „pomáhat a chránit“, po měsíci nalezené tělo zavražděné Aničky. „Děkujeme, odcházíme“, protest nemocničních lékařů je „nejtvrdší stávka všech dob“, tisíce lékařů odchází do Německa. „Klausův propiskový rok“ (propiska v Chile). „Maturita ve státním“ nebyla bez problémů. „Rozpačité sčítání“ lidu po deseti letech. Problémy s kůrovcem. Knihy s osobnostmi politiků, vévodí Paroubek.

Islamisté sklízejí plody revoluce, která zachvátila arabský svět na přelomu let 2010 a 2011. Popis událostí, mapa arabského světa. Konec Káddáfího. Fukušima a „zelená válka“. A skončil, jak si dobře pamatujeme, i druhý zloduch, dopadený ve svém úkrytu – „Zúčtování s Usámou“. Sexuální aféra „skoroprezidenta“ Strausse-Kahna, „Obamův hořký šálek čaje“ („okupace Wall Streetu“), „Vyšumělá výbušnina WikiLeaks“, tj. australský anarchista Julian Assagne, je to „hrdina nebo padouch?“, mapa „Krvavá planeta 2011“ (souhrn válečných míst, přírodních katastrof a dalšího).

A ještě jednou variace na text u úvodní fotografie – „Evropa nad propastí“ s popisem „spirály propadu“ a „chronologie dluhové krize v eurozóně“ (od roku 2004), „vstříc chudobě“, „diskuse o dvourychlostní Unii“.

„Pád sluhy českého sportu“ – jasně, jedna aféra za druhou, tentokrát Aleš Hušák, podobně Martin Roman a ČEZ (vzpomínám na to nehorázné odstupné, nevím, jestli při této příležitosti, tenkrát tuším 650 000). Rozhovor s géniem – Johnem Nashem  („nejsem normální“, „Einstein také nebyl normální“, „Newton byl neurotik“, já vzpomínám na oscarový snímek „Čistá duše“, který někde stáhla dcera a já si ho pustil).  A jiný „génius počítačové éry“ Steve Jobs (dal světu iPhone a iPad).

„Pokorný comeback“ Václava Neckáře, film Alois Nebel a Neckářovy písně. „Hurá do filmové Evropy“, kritika Hollywoodu, který „se už úplně zacyklil do pokračování a adaptací“, zatímco originály vznikaly jinde. Colin Firth a film „Králova řeč“ (taky jsem viděl, zajímavé).

Politika a politikaření ve světě výtvarného umění, do něhož „vstoupilo plíživě“ v posledním roce, „s Knížákem a po něm“…, také v oblasti divadla docházelo k přesunům na ředitelských pozicích.

A taky o sportu, Petra Kvitová, „show velkého Jaromíra“ atd., o autech… seriál dokumentárních snímků z doby, a článek „Česká mlha 2011“ (v ČEZ, Drobil, MUS, tedy Mostecké…, právo)

A nakonec „Dohráli, dobojovali, padli“ (nebudu vypisovat, to se dá dohledat kliknutím na Wikipedii).

Opravdu si člověk udělá obrázek toho, co se v tomto roce událo.

Týden 2/2012, „Se čtyřicítkou v posteli“ – pěkná žena na úvodní straně se dívá na čtenáře.
Editorial (uváděný jako obvykle ne jedním jménem, ale „Vaše redakce“) připomíná Josefa Škvoreckého, jemuž je věnováno uvnitř časopisu několik textů.

Fotografie týdne – „Blízká setkání rudého druhu“ – Radim Uzel si nechává podepsat knihu od Lubomíra Štrougala, ten říká, že komunisté dělali chyby, ale co to je proti dnešku. To je ponecháno jen s mírně ironickým komentářem.

„Věčný úřední brouk,“ ti, kteří hospodaří v naší přírodě si stěžují, že seznam lokalit Natura 2000 uvádí nesmysly, a platí pokuty „za křečka“ či jim komplikují život chráněným zvířetem, které se v dotčeném místě nevyskytuje. Jeden detail (u fotky): „Lesy Kinských. Patnáct set hektarů osázených problémy.“

„Dementní kominík a požár za šest milionů“ – špatná práce kominíka nemohla být potrestána, protože se ukázalo, že má doklady na to, že je dementní (od roku 1954). Zodpovědné osoby to neodhalily.

„Místo učebnic letáky!“ „Kritika ze všech stran“ na ministra Dobeše (VV), popis toho, jaké hovadiny dělal, jak rozhazoval peníze atd. Ano, to byl jeden z vrcholů českého školství, to bylo opravdu šílené (jako ostatně celé skandální „veverky“). A ovšem, podle pana Klause to byl ministr nejlepší (na fotce předává ocenění). „Školství aneb Miliarda sem, miliarda tam“

Petr Čermák, „někdejší pravá ruka Václava Klause“, je 14 let mimo politik „a v klidu si podniká“. Nyní majitel fotbalové Sparty Petr Mach tvrdí, že mu Čermák a ODS dluží miliony. Rozhovor s Čermákem (nečetl jsem to, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet).

„Horečka zatápí našim nepřátelům“ – tento nesrozumitelný titul vysvětlen: makrofág, jedna z buněk imunitního systému, požírá bakterie, vyšší teplota obranyschopnost organismu posiluje (na obrázku, a vedle na obrázku je zřejmě ona žena z úvodní strany, jen více oblečená, a také je jasné, co znamená ten název „se čtyřicítkou v posteli“, i když teď žertuju, je to jasné od začátku, nepřehlédl jsem, že na té titulní straně objímá obrovský teploměr. Poučení o tom, jak s teplotou zacházet, např. u dětí atd. „Horečka není nemoc.“

„Příběh zamilovaného saxofonisty“ – pěkné povídání, pak je tu ještě další text „Učil jsem se od Hemingwaye“, a ozřejmení, v čem byla jeho literární síla (vyváženost spontaneity a konstrukce, rozumu a citu, dialogy, které jsou jen zdánlivě odposlouchané, je třeba je vytvořit, aby působily tak, jak působí. A ještě vyjádření dalších osobností (Oty Ulče – „Neuměl říct ne“, Olgy Matuškové – „Učili nás kapitalismus“), Tankový prapor si pouštěl doma, říká jeho režisér Vít Olmer, který po nabídce ho natočit skočil.

„Jménu růže: Marie Rottrová“. Je jí sedmdesát, opravdu už končí kariéru. Ji nebylo možné nemít rád.

„Jak jsme zachránili Libyi i Gruzii“, Bernard Kouchner je zakladatelem Lékařů bez hranic. To souviselo s jeho přítomností v Biafře, kde byla humanitární krize (neobvykle brutální válka na území Nigérie, několik milionů mrtvých, do konce 20. století slovo užíváno v přeneseném významu, L. Aragon: „Biafra ducha“ pro Československo po r. 1968, více Wikipedie), nerozlišuje přístup politika (byl ministr) a humanitáře, Sarkózy ho poslechl ohledně zásahu v Libyi i Gruzii, intervence na ose Írán – Sýrie – Hizballáh by nebyla lehká válka, „vybuchl by celý region,“ domnívá se Kouchner. Samozřejmě je za tím také ropa. Na fotce s dalajlámou, rozhovor vznikl v souvislosti s konferencí Forum 2000 v Praze.

Další články z mezinárodní politiky – šance USA zbavit se dovozu ropy z muslimského světa, úvaha o tom, že za Putinovy vlády vznikla nová vrstva „velkoknížat ruských“ (karikatura Putina) aj.

„Klaus 2013 (na modro)“ (Martin Fendrych), docela ostrá kritika prezidenta před ukončením jeho mandátu (tzn. ještě před tím definitivním průšvihem s amnestií všech těch grázlů), „nepřekroči svůj stín“, novoroční řeč „nezajímavá“, „nepadlo ani slovo o české všudypřítomné korupci, o kmotrovské politice stran“, vlivu „podnikatelů“ na státní zakázky. Přesto mu přiznává jistou státnickost – to ještě nepřišla ta řečená amnestie. A už se tu či tam objevuje i poznámka o Andreji Babišovi.

Lulu Gainsbourg, syn slavného otce.
„Milostný trojúhelník“ – Pavel Liška, Martin Zbrožek, Josef Polášek – improvizační vystoupení, zde hezky bláznivý rozhovor…

Týden 50/2011 – „Škodovka míří vysoko“, Fotografie týdne – Medvěděv v Praze (na fotce Klaus), „Eurosummit za všechny peníze“ – téma fiskální unie, přetahují se, kdoví jak to dopadne, „kdo zaplatí stamiliardové škody“ u odfláknuté dálnice („vlny nejen na dálnici“) – já si pamatuju z dětství na slovo „šlendrián“, svádělo se to na chyby v režimu a že se to musí napravit, když máme ten „socialismus“, jak je vidět, vše pokračuje vesele dál, a ať mě nikdo neobviňuje, že bych snad chtěl návrat totality. A hned to pokračuje: „Velká hra o C. S. fondy“ a na obrázku rozházené peníze a na druhém Pavel Tykač, který nic, on muzikant a vzkazuje „vydírají mě“. A je tu rozbor a celá galerie participujících. Německý daňový poradce Klaus Schimmelpfennig v samostatném článku tvrdí, že byla vyvedena miliarda korun, soud to musí ale potvrdit. [AI: Soudy zjistily → tvrzení neprokázáno. Tykač → zproštěn / stíhání zastaveno. Kauza → uzavřena v roce 2013.]

Na putinovské téma (poznámka u minulého čísla) navazuje Petra Procházková rozhovorem „Ruskem cloumá Putinův mindrák“. Před volbami dumy byly demonstrace, o dění v Rusku.

Škodovka, podrobný článek o české firmě, její historii a úspěších, včetně expanzí do světa. Vybírám: „alchymie s názvy“, které mají výrazný podíl na úspěchu, v němž hrají roli emoce, přehled „přelomových modelů (vč. vyobrazení, Laurin & Klement Voiturette, Škoda Popular, Škoda Felicia, Škoda 100O MB, Škoda Favorit, Škoda Octavia. Ceny.

Taťjana Medvecká, rozhovor.

„Arabské jaro kradou islamisté“ – jordánský princ Hassan bin Talál. Po první generaci vyvražděných vůdců a druhé nacionalistické (Násir v Egyptě ad.) přicházejí islamisté a fundamentalisté, princ by rád viděl probuzení, ale je to problematické. Řeč je hodně o Palestině, která měla získat samostatnost v roce 1947 jako Izrael, teď je obtížné řešení, jsou tu uprchlíci, „právo na návrat“ atd.

Výstava La Chapelle.

Vynechal jsem všechny ty kauzy s odpadovými materiály, úvahy o tom, že všichni budeme muset šetřit, opakuje se to.

Týden 3/2012 – „Krásný život bez sexu“, já mám ale na obálce vypsáno „další Dobeš“, tj. onen ministr školství, který české školství opravdu neposunul k lepšímu. Ty šílenosti, vyhozené miliardy za nesmysly mu hodil na hlavu dokonce i Brusel, líčit podrobnosti z článku nebudu (snad jen jeden detail, devět a půl tisíce za hodinu právnické rady komusi). A další pokračování C. S. fondů („do třetice“, „případ extra tunelu“, výsledek soudů s Tykačem jsem už zaznamenal, pokračoval vesele v podnikání, třetí nejbohatší muž v zemi…).

Lubomír Štrougal vydal dvě knihy pamětí a tři hodiny podepisoval v centru Prahy na autogramiádě druhý díl, v čísle je s ním rozhovor. Normalizační ministerský předseda podává svou verzi toho, jak chtěl prosadit reformy, ale nakonec zůstal sám, Husák ho přemlouval, rozhodovala většina, ne on, Biľak se jel „poradit“ do Moskvy a bylo rozhodnuto (pokouším se v bodech možná nepřesně shrnout), je fajn, že časopis uvádí ale také protistranu, zvl. Valtra Komárka, který říká „Štrougala vyučila STB“, Moskvě vyhovovalo, že ve vedení byl bystrý a inteligentní politik a ne Biľak…, „šéf milicí i bezčasí“, nenechme se mýlit představou „hodného dědy“, na kterého dozrál na chalupě v Jizerských horách (text Ivan Motýl).

„Sobotkův last minute“ (s Paroubkem na fotce)…

„O sex nemám zájem“, „někdo to rád horké, jiný vůbec“, Američan David Jay veřejně prohlásil, že nikdy nesouložil a netoužil po ženách ani mužích, také u nás asexuály registruje společnost AVEN (Asexual Visibility and Education Network). Příčin či důvodů je několik, nechtějí (frigidita, „upocená parodie na rozkoš“, jak se vyjádřila jedna žena), nemohou (porucha erekce), nesmějí (celibát). V USA dle výzkumů 13 procent dospělých nemělo za kalendářní rok pohlavní styk (ale také staří, nemocní), 2 procenta za celý život, u nás se hovoří o 3 procentech asexuálů, oni sami sebe nevnímají jako něco nepatřičného („nejsme žádní podivíni“), nevejdou se „do normy“, přitom mají vztahy, zamilovávají se. Sexuologové u nás hovoří o psychické či fyzické poruše, zatímco v zahraničí se hovoří o čtvrté orientaci (hetero-, homo-, bi- a asexuálové). Problémy nastávají při odlišnosti ve dvojicích. Pozornost věnována také asexualitě v přírodě (u zvířat). „Celebrity nejen v celibátu“ – malé fotky, mj. Květa Fialová, Isac Newton či Andy Warhol.

„Malý český pogrom“ – židovská otázka u nás, židovské hřbitovy, svědectví …, „Pohřeb režíroval Véna“, Ivan Havel o svém bratrovi, znovuobliba lidových písní, resp. písní pro děti, s nimiž „se doslova roztrhl pytel“, ekonomicko-politická témata jako vzájemná nedůvěra bank či údajné vysávání státu technologickými obry, pěkný článek o „české taxikářce“ Ivě Pekárkové, která má ráda zvířata, otazníky kolem rakoviny prsu, jejíž výskyt se za posledních dvacet let zdvojnásobil.