Časopis Instinkt (třetí várka)

Tyhle poznámky klidně mohly pokračovat v „druhé várce“, protože to jsou všechno Instinky z krabic ve sklepě. Chtěl jsem to ale oddělit, prostě jen proto, aby to nebylo moc dlouhé.

Instinkt 24. listopadu 2011 – „Dara s rytmem v těle“ (slovo rytmus jinou barvou [žlutou], a protože je celý text velkým písmem, je tu hříčka „rytmus“ – „Rytmus“, tedy nový partner Dary Rollins, o níž je uvnitř článek, na první straně „rozhovor o penězích, nové lásce a nahotě“, na níž zpěvačka nevidí nic špatného, protože má ráda své tělo).

„Nahota“, tentokrát „Nahota na prodej“ je také téma předchozího čísla, jak je zřejmé z dopisů, kde také čteme o nepatetickém vztahu Dáši Vokaté a Magora (tedy Jirouse), který zemřel, jiný dopis reaguje na téma H. P. Lovecraft, „Zlo je někde venku“. A z Magorova pohřbu fotoreportáž, participace kněze Ladislava Heryana, který mu u pultu zpívá s kytarou, popis „u Němců v kuchyni“, „Magorova Stará Říše“, Petr Placák, básník Jiří Kuběna, otištěna jedna z posledních básní, kterou čte kněz nad rakví – „Sám si dolezu ke svý smrti / a nebudu potřebovat ani / úmrtní list / …“. A v závěru textu – i u takto vážného tématu – slovní hříčka. „Magor is under ground.“

Dara Rollins – „Je tu vášeň“, ale i život plný zvratů, autonehoda, smrt otce, nová muzika…

Anonymus – maska na Staroměstském náměstí, „legenda o transsexuálním teroristovi“, Gay Fawkes i jeho skutečný osud (vylehl na žebřík a skočil dolů, aby unikl popravě), šéf WikiLeaks Julian Assange v masce Anonymuse.

„Kde leží hlava svatého Lukáše“ – kdysi se jí Italové snažili uplatit Karla IV., leží v metropolitní kapitule sv. Víta v Praze, v chrámovém pokladu „je i část hole, s níž měl Mojžíš nechat rozestoupit vody Rudého moře“, když se v Čechách válčilo, byl poklad chráněn na hradě Ojvín (Oybin v Žitavském pohoří).

„Levá ruka zatleská“ – parafráze názvu filmu Jedna ruka netleská, zde o levácích, o jejich lepších výdělcích v Americe, odlišné mentalitě obou částí mozku, leváci (je jich v Čechách milion) zvládají víc úkolů najednou, levačka je třeba Petra Kvitová či Lucie Šafářová. A pěkný motiv: „dvojčata v zrcadle“.

„Nebeské stvoření“ – Kate Winslet. Ano viděl jsem i pár jiných filmů než Titanic, třeba úžasný byl „Předčítač“ (knihu jsem tuším četl německy). „Ani stopa po falši.“

A „Sexuální vylomeniny“… tentokrát o kousání a upírech.

Instinkt 16. února 2012 – „V zajetí laskavého Formana“, tedy Martina Formanová („Miloš se zlobí, jen když dojde plzeňský!“), ženu proslavila její kniha „Skladatelka voňavého prádla“ a její dva muži, Karel Gott, se kterým dlouho chodila, a Miloš Forman, manžel, s nímž má dva syny, Jimiho a Andyho, „oba se ocitli i v jejím bestselleru“. S Formanem se seznámila ve Spojených státech. Vyzdvižena je věta: „Co to tátu napadlo, najít si zrovna takovouhle provařenou ex-manekýnu.“ Další čtení o Formanovi, jak se upozorňuje na stránce, je „Formanův americký sen“, ČT 2 připomene osmdesátiny slavného režiséra.

Jubileum (25 let) slaví také Mňága a Žďorp, v rozhovoru „Hodinový hotel“ odpovídá „nadšený milovník života“ Petr Fiala. Pak tu je reportáž z Berlinale (hodně fotek z festivalu, soustředěno nejen na Angelinu Jolie, v samostatném článku jsem si tenkrát četl, ještě si vzpomínám o tragické postavě Whitney Houston, jejíž slavná melodie se objevila ve stejně slavném filmu (Pretty Woman).

Kritizován za účinkování v reklamách na léky na prostatu, čímž prý rozmělňuje herecký talent, je Marek Vašut („Vašut bere milion“), hned vedle je sloupek Evy Turnové Turnový háj, to jsem četl vždycky rád.

Instinkt 15. března 2012 – „Mesiáš Klus“ – rozhovor, na titulní straně avizována také Lucie Bílá a obohacování češtiny užitím jmen slavných osobnosti („Bártovat“). Nebylo to myslím u tohoto článku, kdy jsem si o Klusovi pomyslel, jaké plácá blbosti, s jakými „novými“ banalitami přichází, tady to trochu z toho rozhovoru čpí, ale víc vnímám, že takový on prostě je. Jednou jsem ho doprovázel na pódium na pohádkovém festivalu a měl jsem dobrý pocit z jeho vnímavosti, jak tady říká, „mám rád lidi“, i když je to klišé. Téma s odbočkami každou chvíli byla cesta do Indie.

„Plzeňská práva: Čtyřletá ministerská prodloužená“ – čtyři dívky, které odvážnými fotkami protestovaly proti rušení právnické fakulty v Plzni, tady skandují potlesk ministru školství Dobešovi, který na rozdíl od Akreditační komise v čele s profesorkou Vladimírou Dvořákovou, která chtěla zastavit její činnost, ji naopak prodloužil. Bývalý ministr školství Liška na něho podal žalobu, nerespektování Akreditační komise je dle něj nezákonné, zneužil své pravomoci.

Ten článek o proměnách jazyka (kde je dnes slovo disketa?, je stejně „archaické jako pazourek“) je zajímavý, připomíná slovo „vandal“, původně germánský kmen, „grázl“, jméno Johanna Grasela, „dej si Bacha“ někdejšího obávaného ministra Alexandra Bacha (ve škole: „Bachův absolutismus“). Dnes tu máme „dám ti jednoho kalouska“ podle facky, kterou politik uštědřil komusi na ulici, je tu „dalíkovina“ nebo „čunkovina“, dám si jednoho „Schwarzenberga“, a uvedeny jsou další příklady.

Lucie Bílá s Arakainem. „Ve spojení s Arakainem teatrálnost v projevu Lucie Bílé nevadí a v rámci žánru je celkem snesitelná.“ Ano, to je trefeno dobře, vždycky jsem chodil kolem toho, jak tenhle rys zpěvačky, kterou jinak – i lidsky – respektuju, pojmenovat. A v souvislosti s Andělem znovu Tomáš Klus, který špásuje s Martou Jandovou (zpěvák roku a album roku, zpěvačka roku Lenka Dusilová a „Půlnoční triumf“ Václava Neckáře (na fotce se svým bratrem), a vlastně jsem dnes, když se na zpěváka na fotce dívám, dojatý víc než tenkrát.

Adolf Wölfli, „Makačka na hlavu“, výtvarník, schizofrenik, který našel útočiště v psychiatrické klinie, a jeho šílená tvorba, kterou jsem jednou viděl vystavenu (nevím už zda v Kolíně nad Rýnem nebo Düsseldorfu) by asi bylo také téma pro Jaromíra Typlta, jenž se zabývá art brut, uvědomuju si že jsem s ním asi o tom nehovořil. V roce 2012 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí retrospektivní výstavu Wölfliho díla.

Instinkt 29. března 2012 – „Karel Šíp“, o jeho rozvodu, jak se nechal oškubat. První manželka Marcela Holanová, s ní má dospělého syna Karla, druhá žena o třicet let mladší, s ní má osmiletého syna Honzu. Hovoří se (je to i v titulu článku „I já umím přestřelit“) o tom, co je humorné a co už je trapné, bavič přestřelil, když řekl Aničce Polívkové, že má nos po otce. Vysvětluje, jak to má se ženami, hledal tu pravou, tu teď má, není romantik, takže říká, že zkoušel dlouho, a vždycky „je ukecal“. Nu ano, dívám se na ten jeho zábavný pořad, ale spíš kvůli těm hostům, o nichž se ovšem mnohdy skoro nic nedozvíme, je to jen dojem. Je ale pravda, že je neuráží, není konfrontační, což už je v České televizi skoro zázrak.

„Pejskařská hafie“ (tedy „mafie“), o všech těch negativech, padělaných rodokmenech, nedostatečné hygieně už tenkrát. A ovšem, pokračuje to i po patnácti letech, vloni ta hrůza s tou ženskou, jak kopala do hlav nebohá telata. Bezzubá demokracie. „Rusové v Česku: U vas charašo!“, pěkná fotka, montáž Hradčan s chrámem Vasilije Blaženého místo katedrály sv. Víta. „Mafiáni v Česku zmizeli už dřív.“ Ano, stejně jako ti ukrajinští. „Večeřel jsem s Kristem“, Jan Budař se plete do práce reportérům (říkám já, do jaké míry kompetentně, nechci soudit).

„Třicetiletá Straka v hrsti“ – výročí slavného alba Pražského výběru.

A – vlastně už na prvních stránkách – kauza Romana Janouška, na fotkách také Pavel Bém.

Nu a konečně „Barbora Poláková – Já kráva“, opravdu šikovně vymyšlený videoklip s tím protaženým „krá“ a useknutým „va“. Její talent literární, role „blondýny“, „blonďaté bestie“ v kritickém divadle Kristýkny Kočí, politikům vytýká neetické jednání, příkladným politikem pro ni je (odpověď na přímou otázku) Václav Havel. Text provází série různých výrazů obličeje, od rozzářeného úsměvu přes „rozpaky“ až po přímý pohled. A rozhovor je také v duchu nedávného Valentýna.

Herec Miloslav Štibich – portrét herce, kterého si nejspíš pamatujeme z filmu Vesnička má středisková či z Činoherního klubu, kam si ho „přitáhl“ Petr Skoumal. Ne všechny tváře jsou výrazné v tom smyslu, že se na vás šklebí z každého rohu, tuhle si musíte uvědomit.

Mladé dívky, které nebaví sex (z té „povinné“ rubriky v Instinktu), Brzobohatý a Villon…

Instinkt 11. dubna 2013 – „Emma Smetana, Moderátorka a herečka na vzestupu“.

„Konzervativci pláčou, pankáči se radují“ – fotka Železné lady, která odešla ve věku 87 let, jak mává z auta.

„Chladnokrevně na Jihlavsku“ – Chladnokrevně je slavná kniha Trumana Capoteho ze šedesátých let, žánr „true crime“, tedy nikoli na základě fikce. Po půl století tyto negativní projevy uvolněné společnosti (můj názor, text je věcný popis události) pronikly i k nám (ostatně by bylo možné dohledat další, útoky na učitele ve škole atd. atd.), zavražděna byla patnáctiletá školačka Petra, „holka na pohodu“, vrazi byli dva o pět let starší kluci, její tělo „zabalené v prostěradle hodili do kontejneru mezi odpadky. Pak šli klidně spát.“ Dva chlapci jsou ve vazbě, třetí zatím na svobodě. AI mně dohledává na mou otázku tresty: „Michal Kisiov – 25 let vězení (výjimečný trest), Tomáš Zavřel – původně 22 let, odvolací soud trest zvýšil na 24 let, Jakub Doležal – za nadržování a pomoc s odklizením těla 4 roky vězení (původně 2 roky, zvýšeno odvolacím soudem)“. Spratci se odvolali, když si člověk čte další podrobnosti v dobových zprávách, je mu z toho opravdu špatně.

A slovo „fracek“ (jen trochu odlišné od předchozího, čirá náhoda) použité v rozhovoru s Emmou Smetanou v jeho názvu „Nejsem protekční Fracek“, její francouzský šarm a sebevědomí a komentovaná absence koncovky -ová uvádějí krásnou, talentovanou a inteligentní ženu, která vystudovala politologii, moderuje zprávy, točí reportáže, má vlastní kapelu a teď hlavní roli v muzikálu.

Jak se žije „zeleným vdovám“, tj ženám bohatých mužů, kteří ale nejsou doma. Výraz pochází ze zeleného prostředí satelitních měst, kde lidé převzali velkoměstské zvyky, nedrží sousedské vztahy, nezdraví se.

„Život s nevěstami Kristovými“ je reportáž ze života klarisek, jejichž klauzura je papežská, tedy určená ve Vatikánu. Ta je nejpřísnější.

A přestože toto téma je docela zajímavé (vzpomínám na klášterní prostor v Hejnicích z dětství, kdy na mě dýchla vždy zvláštní atmosféra), „moje téma“ je „Perný život Richarda Lestera“, který je spojován především s dvěma filmy Beatles, Perný den a Help! Jak se k tomu dostal, Beatles znali krátký film, který natočil s Peterem Sellersem, jejich oblíbeným hercem, režíroval Jazzovou revui,  čili měl zkušenost s filmovou hudbou. Beatles se stali přes noc právě slavnými po příletu z Ameriky, při natáčení filmu, zachycující jeden den, se nechovali jako hvězdy. Scéna zrychleného běhání po louce je považována z první videoklip. Točit se muselo rychle, protože produkce si myslela, že Beatles je jen krátká móda, to že film zajímá diváky i po půl století, je samozřejmě zásluha samotných Beatles, říká režisér, který je sám o půl generace starší než oni. Film se Spice Girls odmítl točit, když jednou jedete ferrari, „do škodovky nevlezeta“. S hudbou ve filmu byl ale ve styku v další práci. A později režíroval také Michela Yorcka, Seana Conneryho, Richarda Chamberlaina i Faye Dunawayovou.

A nerad bych vynechal aspoň zmínku o rozhovoru s Martinem Stránským „Herec s hlasem zloducha“. Tedy úhrnem – číslo hodně o kultuře.

 

Instinkt 1. března 2012 – „Sexy rebelky, Odvážný protest studentek proti rušení plzeňských práv“, to už tady máme, ovšem protože ty čísla beru po sobě, jak jsou uloženy v boxu, a neřadím je chronologicky, dostávám se k tomuto číslu až teď, zatímco to, které mám okomentované, je z 15. března, tedy už následně po jejich vystoupení. Zde vyjmenovány dívky Simona, Petra, Gábina a Lucie s udáním věku, v příslušném oblečení při promoci, jejich jednotlivé příběhy a argumenty, proč nesouhlasí se zrušením („Bourají  sen mých rodičů“, „O všechno bych přišla“ – ovšem říkám si, jistě to znamená utrpení ztráty, ale z druhé strany takovéhle absolutorium je svým způsobem rovněž, bohužel, ztráta). A ovšem je popsán i kontext celé věci, tedy rozhodnutí Akreditační komise.

V editorialu Marka Stoniše je řeč „o symbolech totalitních a dopravních“ (všechny vyobrazeny jako červené), přičemž ten, kde se rozkročená postava vyprazdňuje, odkazuje ke článku uvnitř – „Za barevné panáčky do věznice na Pankráci“, projekt Romana Týce, který nechtěl zaplatit pokutu.

Také o plesu v opeře, v tehdejší době vzbuzující pozornost, pak je tu rozhovor s Bohdanem Slámou, režisérem filmy Čtyři slunce, „O nelibovém životě“, o turbulencích v Egyptě a úvahy o tom, proč lidé volí islamisty, vztahy mezi křesťany a muslimy. „Kuře v hodinkách“, česká rocková klasika, možná naše nejlepší rockové album, srovnatelné s těmi světovými, slaví čtyřicet let. Velká zásluha je zarputilost Hynka Žalčíka, díky němuž album Flamega (neplést s Flamingem!) vyšlo. Recenze Jindřicha Götha. David Švehlík, rozhovor s hercem, který chtěl být profesionálním lyžařem a ještě vším možným. Sabina Spielreinová, „Příšerná věc jménem láska“, pozoruhodný příběh ženy, pacientky psychiatrické kliniky, později lékařky, v kontextu s Freudem a Jungem. A ovšem, je tu i rubrika o sexu, říká se ale také o lásce, o níž je probíraná polyamorie.

Instinkt 27. června 2013 – speciální dvojčíslo s TV programem na 14 dní, 120 stran. Na první straně Tomáš Klus, který se v těchto letech objevuje v Instinktu dost často (viz předchozí poznámky), zde po narození dítěte, „které mu dalo obrovskou svobodu“. A avizována je ještě „Smrt psího vojáka“, „dramatický osud Filipa Topola“ a téma diet, které zachvátily Čechy. – „Hubnout vědecky“ (porovnávám, zase v jednom zlomku, tu dobu tenkrát a dnes, tehdejší diety a dnešní návrat k posilování a odolnosti, jak je například téma eseje Terezy Matějčkové v posledním Týdeníku Echo).

Klus: „Chovám se jako šílenec“, fotka, kde leze na stožáru, napovídal toho hodně, vybírám, „ženy jsou silnější“ (to souvisí s Josefinou, dítětem, kterému „pořád“ zpívá), konflikt s bankami a pojišťovnami, které mu odmítly vyplatit pojistku, zrušil všechny, chce se vyvázat z „absurdního systému“, nebude se honit za penězi. Ano, ovšem do jaké míry je tohle všechno možné? Žít někde ve srubu jako Erazim Kohák, nebo, pokud by člověk úplně vypadl, tj. neměl bankovní účet atd., byl by závislý na přátelích, kteří by mu platili telefon. To, že se banky k nám nechovají slušně, s tím ovšem nelze než nesouhlasit. Ale o tom, kdo se chová slušně, by to bylo na delší úvahu.

Karlovarský festival, Audrey Tautouová, John Travolta nebo Oliver Stone (první na velké fotce, má „ke karlovarské přehlídce zvláštní vztah, v roce 2001 tu vyhrála Amélie z Montmartru“).

„Jídlo jako věda, dieta jako byznys“, Češi si za diety platí čím dál více, přitom „zkoušení diet je hazard“, „když se chce člověk správně stravovat, měl by se zeptat někoho, kdo tomu rozumí“. Já jsem k těm různým teoriím dost rezervovaný, od dětství jsem slýchával jedno doporučení od „odborníků“, vzápětí je vyvracelo jiné. O všech těch „zaručeně“ skvělých dietách nemluvě. Samozřejmě vitamíny, zelenina, ovoce, nebudeme to rozebírat. Nadváha a obezita málem půlky národa tu bez pochyby jsou, já mám před očima valícího se desetiletého kluka na plovárně, v jedné ruce hamburger, v druhé velkou láhev koly, vše samozřejmě za předraženou cenu. A je tu Kateřina Cajthamlová s názorem, že „řada dietářů byla podvyživená“. Já jsem teda tuhle blazeovanou dámu, která házela jídlo před kamerou do popelnice, vyloženě nesnášel. A článek „Steak a salto mortale, Hana Vagnerová“ s jejím krutým bojem s anorexií je jeden konkrétní příklad toho, jak se v reakci na výtky přítele začala chovat „jako naprostý magor“.

Články o jízdě na koni a o silničním závodění, pak cyklistiky na horách, různé tipy na cesty, zaznamenávám labyrinty v zahradě zámku Loučeň, které jsem tenkrát propagoval i v Jičíně (žel, labyrint, který je na zámeckém nádvoří – z dílny Roberta Smolíka – je ve stínu Valdštejnovy sochy, odmítli jej označit jako labyrint a turisté se po něm marně ptali podobně jako po Planetární cestě (rovněž vytvořil Smolík), která bez povšimnutí zarůstá v Lipové aleji jako většina projektů, které jsem - bez výsledku – v Jičíně navrhl. Důležitější holt byla další sportovní hala.

Filip Topol, „Žiletky v těle“, „plachý, nesmělý, uzavřený, naprosto ponořený do vlastního světa“, dokonce na pivo chodil nejraději sám, „měl v sobě ušlechtilost, obklopovala ho jakási speciální aura“. Prý zvláště nedoceněný klavírista se zvláštním způsobem hraní, právě to je snad jediná věc, se kterou bych nesouhlasil kvůli „nepřesnému“ hraní. Psí vojáci, ukončení a comback, zdravotní problémy, předpověděl svou smrt. Žel jsem se s ním nesetkal, jeho bratra spisovatele jsem zažil v Knihovně Václava Havla (ta je v době, kdy to píšu, prý v ohrožení).

V časopise jsou dvě seriálové řady, jedna „Osobnosti českého dabingu“, vynikající disciplíny, zde díl 2., Jiří Prager (Krteček, Dustin Hoffmann, Woody Allen, Al Pacino, de Vito) – a druhá „Příběhy českých písní“, zde Slávek Janoušek.

Téma Cyrila a Metoděje na několika místech, také kvůli čtyřdílnému dokudramatu ČT.

 

Instinkt 18. července 2013 – „Přepral jsem tu mrchu – Michael Douglas“, „exkluzívní rozhovor, Hollywoodská hvězda o životním restartu“. Tou mrchou myslí herec, slavný z filmů Základní instinkt, Válka Roseových, Wall Street a dalších, karcinom hrtanu. Říká, jestli si myslíme, že slavní lidé mají dobré doktory, není to pravda. Začalo to bolestí zubu, antibiotika, pokračovalo to na ORL další antibiotika, pak se mu na doporučení známého podíval špachtlí, jak ji od dětství známe, do pusy, a objevil ten problém. Ve čtvrtém stádiu, média ho pohřbívala. Dostal se z toho a nyní natočil film Liberace, hovoří o tom, jak se v té době, kdy žil, museli muži s homosexualitou skrývat. Na fotkách také s otcem, k němuž si dlouho hledal cestu, či s Caterine Zeta-Jonesovou, kterou si bral v pětapadesáti.

„Prokletí českých muzikálů“ – nejslavnější dle poroty Ježíš z roku 1994, je tu ovšem problém kvality – ve srovnání s americkými, kde velké hvězdy po půl roce vystřídají neznámí protagonisté, takřka stejně dobří – „pofidérní estrády kazí muzikálům jméno inteligentnější publikum nemůže takové produkce přežít bez následků“. Žebříčky muzikálů venku i u nás, podobně herečky, dobrý přehled, také fotky, např. Dracula. O tomto muzikálu s Egonem Kulhánkem, šéfem karlínského divadla. My jsme s Alenou viděli v Plzni v novém divadle Kočky.

„Něco na těch e-knihách je“, komentář k novému fenoménu elektronických knih. Nejprodávanější jsou severské detektivky, další stálice sci-fi, fantasy a thrillery.

„Na polské Sahaře“ – velkolepá oáza u Baltského moře, přírodní památka UNESCO. Musím se zeptat ženy, jestli to je to to místo, které navštívila na velkém okruhu Polskem (hrady německých rytířů, města na severu atd.), kterého jsem se bohužel s mými zády nemohl účastnit, jakkoli jsem po některých z těch míst, kde jsem nikdy nebyl, toužil.

„Meditace háčkováním“ – Alic Nellis. Konečně natočila „chlapský film“ Revival, který pojednává o čtveřici stárnoucích rockerů.

„Ach, ta láska nebeská“ v seriálu o písních pojednává podrobně (například Wikipedie uvádí jen semaforskou podobu) vznik písně, původně pro divadlo S. K. Neumanna, inscenaci Jesse B. Semple se žení od L. Hughese, Suchý se Šlitrem dodali několik písní (i u nich to je zajímavá geneze, uplatnily se v Semaforu s dalšími interprety), zde byl u piána Jiří Bažent, jeden z autorů Starců na chmelu. V Semaforu ji měla s Matuškou zpívat původně Hegerová, jsou dvě verze, proč to byla nakonec Pilarová (Matuška to chtěl, Eva byla blondýna, hodila se k brunetovi), při prvním uvedení žádný aplaus, pak ano – a dále už je to opravdu ve Wikipedii.

Příběh vražedkyně Olgy Hepnarové, který otřásal médii. Žena s krásnýma očima a lesbickou orientací hodně střídala zaměstnání, ještě před tím klíčovým zločinem byly další, zapálila rodinnou usedlost, 10. července 1973 na Štrossmarově náměstí náklaďákem vjela do davu a zabila osm lidí. Přes odvolání matky následoval trest smrti.

A o vietnamské polévce „pho“ – tak to jsem netušil, že jsme ji znali už tenkrát.

A taky pěkný článek o René Slováčkové coby dabérce. A také o Liboru Peškovi.

Instinkt 26. ledna 2012 – „Tomio Okamura, Velký vlastenecký rozhovor“, v kroji s valaškou a plackou „Tomio for prezident“ a nápisem „Chcete mě?“. O jeho chudobě v dětství, bratrech, dnešním bohatství… Marek Stoniš si z toho dělá v editoriálu trochu legraci, když píše „Noční oa-můra“. A předkládá deset důvodů, proč by se tento pán českým prezidentem stát neměl. Včetně toho, že by mohl zavést na Hradě kamikadze.

„Železná matka Margaret Thatcher“ – v situaci, kdy už odešla ze svého postu premiérky, vzbudil znovu pozornost médií film s Meryl Streepovou v hlavní roli a také její rodinný, život plný zvratů. Místo panenek monopoly, lišila se od ostatních a nerozuměla si příliš ani se svou sestrou Muriel. V článku se líčí také aféra jejího syna Marka s jakýmisi letadly, odsouzen ke třem letům nepodmíněně a třem milionům jihoafrických randů.

Vlastimil Třešňák napsal knihu pro děti, jimž je zakázána. The Vole – hraboš hrdina. Z cyklu „Konopných pohádek“.

Instinkt 1. srpna 2013 – „Pokušení Tomáše Hanáka, Největší věc v mým životě“, „Kam zmizel nejvíce sexy muž Česka“ – no upravil jeden prostor a otevřel hospodu, v níž čepuje – sám nealkoholik – pivo. „Chytil jsem poslední vlak“.

„Život na umělé ledvině“ – zabývá se celou problematikou onemocnění ledvin, které je nebezpečné tím, že o sobě nedává vědět. Nu a tohle – vzpomínám na jednu pacientku v Luhačovicích, která musela každý den chodit na dýchací přístroje, s kamarádem Bohoušem jsme u ní sedávali a dělali jí to lehčí. (Kontextuálně: do těch Luhačovic na pár dní jela moje žena, a jak se přehrabuju v materiálech, vyplula na mě složka z mapami a průvodci právě po těchto místech z doby, kdy jsem je navštívil na edukační pobyt já.) Důležitá je prevence, zdůrazňuje text.

„Invaze vetřelců“ – rostliny, které nám tu dělají paseku (trochu nechutný můj vtip), „křídlatka denně poporoste až o osm centimetrů a ničí všechno původní“.

Inzerce: Gerald Scarfe Pink Floyd v Praze (na stránkách Muzea Kampa). A na další stránce recenze „Pražská Zeď“ – „Roger Waters přiveze do tváře příliš hlučného fanouška…“ Ano, vzpomínám na Zeď u Berlínské zdi. Zkrátka je to legenda.

A ještě „Chci ještě žít naplno“ – Petr Štěpánek… Ano, v té době ho bylo plno. Seriály, také se Zlatou Adamovskou, jeho třetí ženou (první byla Regina Rázlová). Překvapilo mě, jak veskrze pozitivně se vyjadřuje, říká, že chce využít každého okamžiku života, z něhož má před sebou méně, než má odžité, má své heslo „Nasranýho mě nedostanou“, pozitivně se vyjadřuje i o seriálech, za kterými vidí práci (mnozí jiní herci nad nimi pohrdají jako nad podřadnou prací, kterou dělají jen pro peníze). Má rád pohádky, protože končí dobře, hodně jich sám natočil. Zmínky o rodině, slavném otci, bratrovi, který byl v emigraci, pak ministrem kultury. Velkým snem byl kabriolet.

Instinkt 25. července 2013

„Hugh Laurie, Dr. House, Osud muže, který navzdory úspěchu neumí být šťastný“ „Geniální herec, muzikant a spisovatel přijíždí do Prahy“

„Boj o Krtečka“ (uvnitř „Boj o krtka, Jak vypadá pozadí stamilionového byznysu s legendární postavičkou“, kreslené dítě Zdeňka Milera je „ceněno na pořádný balík peněz“, na konci článku je položena otázka, zda výtvarníkova vnučka Karolína Milerová, která založila speciální firmu, v Tatrách chce vybudovat Krtkoland, československý Disneyland, a už prodává po celém světě licence, je „tvrdá ambiciózní žena, toužící po velkém světě“ nebo „hezká a šikovná holka“, která chce naplnit dědečkovo přání, dělat především radost dětem. Z toho nevinného úsměvu tuším dvaadvacetileté dívky to lze těžko poznat, já ale – možná jsem zaujatý – těmhle fiflenám nevěřím ani nos mezi očima. V každém případě je tu jiný názor Mileny Fischerové, která spravuje dědická práva, která ale nejsou ještě vypořádána, mladá byznysmenka tvrdí, že to, že je držitelkou licenčního práva, které jí svěřil dědeček, s tím nemá nic společného. Vše rozhodne soud – ptám se AI a tady je odpověď v odstupu let: „Pražský vrchní soud v roce 2019 pravomocně potvrdil, že smlouva, kterou Milerová uzavřela se svým nemocným dědečkem, není dostatečně určitá. Nebyl v ní jasně vymezen rozsah práv, která měla získat, zejména vzhledem k existenci 375 starších licenčních smluv, o nichž neměla přehled. […] Produkty její firmy Little Mole musí být staženy z trhu.“ Probíhají další spory, některé nejsou ani v roce 2026 uzavřené. V článku jsou zmíněny další kauzy, za nimiž jsou velké peníze – spory probíhaly i o Spejbla a Hurvínka, Rumcajse či Makovou panenku.

Hugha Laurieho jsme sledovali v roli Dr. House i v české televizi, poslechl jsem si několikrát i nahrávku „melancholického bluesmana“. Líbila se mi. V článku zajímavý osud, Los Angeles, jízdy na motorce. Vystoupí v Praze ve zmíněném duchu.

„Easy Ride za Svatým otcem“ – motocykly. Fotoreportáž.

Veronika Žilková, která „všechno dělá s takovou vervou, že neustále budí emoce“. Točí nový film, „kde si vedle Josefa Abrháma a Vladimíra Pucholta vyzkouší dramaticky odlišnou životní roli“. Já ji samozřejmě mám spojenou se Zapomenutým světlem, několik důvodů jsem v těchto poznámkách už uvedl. Nový film V klidu a naplno je setkáním tří ikon – Žilková, Abrhám, Pucholt, ten se vrací k filmu po více než 50 letech, legenda z Starců na chmelu nebo Lásky jedné plavovlásky – odešel v 60. letech do emigrace atd. Žilková hovoří o Meryl Streepové, která hrála v Mamma mia, a pak Margaret Thatcherovou. Hodně místa (i fotek) je věnováno manželovi Martinu Stropnickému.

Nemohu přehlédnout recenzi románu Jaroslava Rudiše Národní třída, v němž se „objevují všechny klasické rudišovské motivy v čele s jistou „východoněmeckou“ nostalgií. Vojtěch Varyš chválí i předešlou knihu Konec punku v Helsinkách, v nichž „Rudiš jako autor stárne a vyzrává“. Výraz „rány pěstí“ odkazuje k Rudišově stylistice krátkých úderných vět.

A „Největší rockové strašidlo“, samozřejmě Alice Cooper. Toho jsme na studiích v Praze dost poslouchali. Teď přijíždí do Brna, pěkná poznámka: o sobě výhradně mluví ve třetí osobě, ovlivnil kapelu Kiss a zpěváka Marilyna Mansona, miluje ho Lady Gaga a uctívá Johnny Depp. Samá jména, která jsou i dnes dost slyšet. Ta třetí osoba, to není exces, ale vědomí stvoření druhé (jevištní) bytosti, inspirované jedním filmem, kabaretem a horrorem, podobně to po něm převzala Lady Gaga, která také neužívá civilní jméno.

Instinkt 8. srpna 2013 – „Matt Damon, Dobrý Will a agent Bourne milencem Michaela Douglase, Tělo jako investice“. Tak popořádku – odzadu: zatímco mnozí herci hovoří i interpretaci, vcítění do role atd., tento, který si splnil hollywoodský sen, hovoří o operaci ploténky, kterou mu způsobilo nabírání a ubývání váhy pro jednotlivé role (ano, tohoto fyzického aspektu, standardního u amerických herců – samozřejmě také za jiné peníze – jsem si vědom, a třeba i u žen, např. Demi Moore ve filmu G. I. Jane, známé hláškou „Vyhul si ho sám!“ Viggo Mortensenovi). A v tomto případě Damon mlčel, vědom si toho, jaké zdravotní problémy měl Douglas (jedná se o film Libarace, o Douglasovi je, jak je zde uvedeno, o mnou také okomentováno, v jiném čísle článek). Sympatické je i to, jak hovoří o penězích, které nejsou nepodstatné (mohl by machrovat atd.), ale ne proto, aby hromadil bohatství, ale jednak aby je mohl užít pro filmové projektu, jednak mu dávají svobodu, když „máš tři smlouvy“ na agenta Bourna, můžeš si vybírat. Ano, to je sympatický chlápek, i tím, jak hovoří o přátelství s Benem Affleckem atd. A za úvahu by stálo za to udělat si chronologii průlomových filmů v oblasti erotiky a sexu, zmínky tady jsou o filmech Hříšné noci (o pornoprůmyslu) a Donaha. A ovšem ten Liberace!

Velká letecká katastrofa, zemřely stovky lidí v letu Japan Airlines z Tokika do Osaky, uplynulo 28 let. Dětské tábory, o jejich odlišnosti od starších skautských táborů, „je libo vojenský kemp, nebo farmu?“

„Nejpomalejší stavba světa“ – o katedrále v Barceloně (svého času jsem také viděl na YouTube pěknou animaci celé stavby, ovšem osobnímu zážitku se to nevyrovná), ale také o dalších stavbách geniálního architekta. Jenom pro srovnání – cena Sagrada Família 13 eur, Casa Batlló 20 eur, Güellův park 7 eur. Dnes to jsou, jak jsem dohledal, dvojnásobky.

„Umění, nebo kýč? Mimina v roli modelů“ – nojo, tože „dojímají a rozněžňují ----

Instinkt 15. srpna 2013 – „Lukáš Vaculík, Lovec kmotrů, Popularitě se vyhýbá, přesto zůstal idolem. A zažívá comeback“. Jedná se o film s tématem mafiána Mrázka, v němž hraje vyšetřovatele (Mrázka hraje Ondřej Vetchý), herec se diví poté, co si prošel informace, co všechno je vůbec možné. A ano, už mám nějaká léta, takže si pamatuju filmy Láska mezi kapkami deště (1979, Karel Kachyňa), Vítr v kapse (poprvé se Sagvanem Tofim, režie Jaromír Soukup), Kamarádi do deště. Film Oznamuje se láskám našim se objevil v milostné scéně s šestnáctiletou Markétou Hrubešovou, u toho musela být maminka – bohužel, to jsem neviděl, to byla kočka. K točení „na digitál“ se vyjadřuje, že je to plýtvání (časem herců, všechno se točí tisíckrát, ano, je to jako s fotkami, smáčknete spoušť a z dvaceti fotek vyberete jednu). O sportu (judo v mládí) a poprání se s kamarádem Vetchým.

Na fotce „Zaostřeno“, která bývá za „obsahem“ „Noc a den u Zdi nářků“ – úchvatná fotka, mohl bych mít několik zcela osobních poznámek…

„Zázrak nebo léčba“ – terapie kmenovými buňkami

„Ať to leze po železe, Alpský fenomén zvaný via ferrata proniká do Česka“ – zatímco reportéři říkají „byli jsme tam“ a jsou zveřejněni na fotce nahoře, já jsem tím místem, i v té době, ale více pár let předtím, když jsem v Semilech působil, chodil. Ano, první ferrata v Čechách.

Lenka Filipová ml. – hraje na klavír, zatímco matka na kytaru. A článek o Madonně, „žena s pověstí sexuální dračice je především pracovitou obchodnicí“ („ne čuňačinky“), je to zkrátka „cirkus“. Celý příběh.

Instinkt 5. září 2013 – „Janek Ledecký, Měl jsem kliku na ženskou“. Ano, ovšem, jeho hit o Vánocích mně už svého času lezl na nervy. Jistě šikovný chlapík, který má sny a i když ví, že je to či ono nepravděpodobně (muzikály v New Yorku, už uspěl v Koreji a hovoří o zajímavém jazyku, japonština má problém krátkých slabik), chce to „aspoň zkusit“, nic proti tomu, ale mám pocit (ať mi to promine, při osobním setkání bych možná změnil názor) jisté vykalkulovanosti. „Chránil rodinu,“ žádné fotky na veřejnost atd., do doby, kdy je šance, že Ester uspěje na olympiádě, nyní hovoří o obou dětech. Možná jsem jen zaujatý. Ale zcela souhlasím s jeho názory na duchovní věci, vadí mu, že katolická církev je záležitost instituce, které jde více o moc než o cokoli jiného – a „Kdybych měl za sebou to, co katolická církev, tak bych chodil kanálama“. Hovoří – v souvislosti s muzikálem Galileo – o tom, jak se Wojtyla snažil po letech omluvit za to, co církev provedla, a na křídle těch, kteří byli proti byl Ratzinger, tedy jeho následovník. Církev se moc nereformovala.

Boom alternativních rodin, tyto matky vzkazují, že nejsou žádné fanatičky. Bio strava, vegetariánství, děti chodí do alternativních škol či školek nebo nechodí (tak to bylo i u Ledeckého, který chtěl být na horách), jiný přístup, tedy ne zákazy, ale odvést pozornost a pro něco ho nadchnout. Článek „z druhé strany“ – o hrozbách alternativy, jak má lékař s těmito rodiči komunikovat, téma je hlavně očkování. Fotka „domácí porod“.

A je tu už Pavel Maurer, jehož články čtu teď v Magazinu Echo, se svým „Jezte srdcem“ – navštívili mj. vegetariánskou kuchyni. A je tu už ono desatero, čemu se věnovat při návštěvě restaurace, žebříčky v jídle a „ve všem“.

„Vítejte u obrazovek“ – jména hlasatelů, kteří byli „první skutečné televizní hvězdy“, Saskia Burešová, Alexander Hemala – a celá galerie dalších, „vzestup a pád“, s vývojem vycházeli z módy, stávali se anachronismem, v roce 2005 z obrazovek zmizeli. Rozhovor s Marií Retkovou.

A tehdejší téma – „Věčná touha Lolita“, kniha i filmy…, i u nás je „komunita dívek, které nosí volánky, krajky, mšle a podkoleky a pomrkávají na svět umělými řasami“. „Směšné diblice“.

 

Instinkt 29. srpna 2013 – „Regina Rázlová, Přežila jsem“ – „O vězení, lásce, věštění a síle přežít“, herečka, která před tímto rozhovorem musela prožít v tehdy mediálně přetřásané kauze peklo, nedávala rozhovory, každého vyhodila. O to zajímavější je přečíst si ten rozhovor, plný druhých smyslů v odpovědích, ironie, vzpomíná na někdejší role bez nostalgie, pečlivě si celý život píše deníky. Ten osud musel být opravdu dost děsivý, například osm let bez rolí v Národním, ze kterého ji nevyhodili, ale protože ji považovali za režimní herečku, podobně jako Vladimíra Brabce, kterého připomíná, že si to „taky užil“, s ní takto zacházeli. Aféra se Sklosportem, který prý vytunelovala, následovala v roce 1998. (Později to komentovala, Koženému všichni uvěřili, jí ne – osvobozující rozsudek následoval po roce ve vazbě a ažpo další řadě let). Nyní je o ni nový mediální zájem, novináři se prý chovají slušně, „nemají v popisu práce“ její dehonestaci.

„Co Čech, to Kelt“, ano pamatuju tu módu, měli jsme na gymnáziu pozvaného pana Waldhausera, tehdejšího největšího odborníka, vzpomínám si, že jsem si z tehdejšího nakouknutí do keltské problematiky odnesl poznatek, že Keltové byli také v Sobčicích, tedy nedaleko Kabát (naproti Vojicům), kde bydlel „dědek kabátskej“, tatínek mého otce, který na svou heligónku hrál skvěle starou carskou hymnu (ty neuvěřitelné basy), a že Keltové vynalezli knoflík, tedy zapínání, jak ho známe dnes. Článek je reportáž z východočeských Nasavrk z „Lugnasadu“, keltských dožínek. Je tu povídání o keltské kultuře, o tom, že obrozenci nám „vtloukali“ do hlavy slovanství, přitom geneticky máme přinejmenším stejný podíl keltský, jak se ukazuje např. i větším sklonem k cystické firóze, pak se hovoří o druidské mystice, o tom, že Keltové také byli přeborníci v pití piva, také v zeměpisných názvech máme naši Vultavu – Vltavu, Albh – Labe, Isaru – Jizeru či Agaru – Ohři. A ovšem, časopis je, stejně jako k dalším módám kritický: „Ezoterika tu jede. Mluví se o čakrách, frčí tetování, některým mudrcům stačí chodit s holí a tvářit se důležitě.“ Jestli to zvládnu, chtěl bych zařadit „keltský kalendář“ do povídání o vnímání času, vstupů ke koncertům Mirka Matějky v Jičíně, o Keltech hovoří ve svém projektu právě Mirek (vedle Vánoc, pak tu jsou také místní kalendáře, recesistický Slávka Veselého, „divo“-alternativní Jirky Vydry a oživení barokního Michaelem Pospíšilem). To jsem trochu odbočil.

Film o Zuzaně Michnové „Jsem slavná tak akorát“, režie Jirka Němcová. „Zajímá mě samota,“ říká německá režisérka, která působila i u nás v Meetfactory či Divadle komedie, zakládá nové divadlo – Studio hrdinů. „Matěj Ruppert & Roman Holý – Ženy chtějí baviče“, Monkey Business. Ale docela jo, není to úplně pitomý, Holý je asi profík, působil (působí) v řadě kapel, vždycky to má ksicht, Ruppert se holt dokáže uplatnit, i v televizi dnes s tím Italem v pořadu kombinujícím jídlo (co už těch pořadů o jídle všelijakých bylo, od Babicy přes Kluky v akci a všechny ty další, včetně Bohdalky, která občas něco podržela, podala či osolila a měla další díl) a cestování, a i když na to nekoukám, možná je jeden z nejsympatičtějších, má to zkrátka jakýsi jižní „luft“ a slunce.

Zkáza jménem Krakatau – osmset metrů vysoká homole mezi Sumatrou a Jávou, z níž po výbuchu před 130 lety (v té době, tedy 27. srpna 1883) nezbylo nic, dalo jméno Čapkově slavnému dílu. Podrobný popis všeho toho, co následovalo.

Vše možné o škole, která zanedlouho začíná. Včetně pomůcek, i těch moderních, notebooků…, ale hlavně v technologicky proměněném světě.

 

 

Instinkt 29. srpna 2013oInstinkt 13. prosince 2012 – „Rudolf Hrušínský [mladší], Proč nemluví nikdy o rodině“

„Hříchy proti bontonu, Ošidná etiketa. Co je trapas a co společenská přednost“, „Zima, tma a deprese – Jak přežít vánoční svátky a nezabít se“

Fotka „Zaostřeno“ – „Papež, papež jede“ – Benedikt XVI. s šéfem automobilky Mercedes Benz, která mu vyrobila speciální vozidlo. No, tento představitel Církve svaté…, raději nebudu komentovat.

Tentokrát je kuchyně nikoli v druhé polovině časopisu, ale na začátku (před chvílí jsem to komentoval), Babica se stal „kuchařským velmistrem“, Pohlreich se může stavět na hlavu, Bohdalová je prý „mistryně chutí“, nu budiž, ale tohle všechno také trochu vypovídá o „českém národu“, nechci být ironický, výraz „dechovka v kuchyni“ hovoří opravdu výstižně za všechno, dál už číst nemusím.

Hrušínský vypráví o různých cestách do Mongolska či Španělska, také o dobách Občanského fóra, o tom, že skutečně aktivních lidí bylo vlastně málo a že s politikou skončila jejich herecká kariéra (zmíněna i ta jeho otce), také o tom, že nemá čas jít – bohužel – do hospody, bez auta si nedovede představit život, také má cukrovku, ale prý to není tak hrozné.

„Hříchy proti bontonu“, tentokrát nikoli Ladislav Špaček, ale Eliška Hašková-Coolidge, poradkyně pěti amerických prezidentů. Vypisuji: „Rychlokvašky peněz a moci se často vyznačují arogantním chováním.“  „U stolu s buranem“ „Skutečné společenské způsoby nejsou strojené ani umělé.“ „Příkladný venkov.“ Aha – a ani Špaček tady nechybí, a hovoří o tom, jak se jí rohlík (ulamuje se, neokusuje), starší mladšímu nadřízenému nesmí nabídnout tykání, a ovšem o známých Havlových prohřešcích.

„Bára Hrzánová, Měli jsme je zakázat“ – v roli Heleny Součkové už pětsetkrát řekla, že „komunisti jsou svině“. A málem se ocitla ve vězení. Já jen poznamenávám, kolik lidí ze sta ještě dnes dokáže vysvětlit původ názvu „Hrdý Budžes“ – komunistická báseň S. K. Neumanna „A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď…“

„Na svářáka do Drážďan“ – milé připomenutí…, svařáka jsem si tam teda nikdy nedal, ale buřta ano.

Dále… „do smrti v cele“, po změně zákona je to nejvyšší trest. A téma – „Gérard Philipe, Okouzlující Fanfán“, určitě, ale je to jiná generace, to už nebyly moje filmy.

Instinkt 12. září 2013 – „Filip Blažek, Filmový princ po dvaceti letech, Zažil jsem absolutní štěstí, O rolích gaunerů i policajtů, druhém životě a stavu bez tíže“. To vše na první straně se sportovně vyhlížejícím čtyřicátníkem s krátkými vlasy, uvnitř mezi fotkami dlouhovlasý „Nesmrtelný Matěj“ z pohádky „Nesmrtelná teta“ (1993). No tak to mně nějak uniklo, tahle pohádka se vysílala nedlouho po mém návratu z Drážďan, neviděl jsem ji, a teprve když se pozorněji dívám, tuším, že jsem tu tvář zahlédl v nějakém kriminálním seriálu, ale opravdu jen zahlédl, protože české kriminálky shlížím vlastně výjimečně. Snad párkrát Oddělení vražd. Ale to, co říká, je sympatické, maká, chová se jako normální chlap.

„… potraviny z celého světa“, medvěd, klokan, jezevec, pštros, zebra, to vše je dnes k dostání, a kolik co stojí… no, žel jsem nic z toho nejedl, ale zajásal jsem, když jsem četl, že jednomu gurmánovi (šéfkuchaři Richardu Šustovi) chutnal nejvíce koňský guláš. Konina byla za „totáče“ to úplně nejlevnější maso, někdo to nemohl jíst, já jsem si asi dvakrát dal koňský salám, který stál tuším korunu sedmdesát, zatímco „obyčejný“ gothaj tři koruny (šunka asi šest).

Google – historie fenoménu, kterému je patnáct let. Název vyhledávače pochází ze slova „googol“, číslo složené z jedničky a sta nul. A co vše v té době představuje – Google Android, G. Earth, G. Maps, G. News, G. Translator, YouTube. A také už tu je poznámka: „Google o nás ví všechno. Brána do světa informací se tak může stát branou do pekla.“

Kráska a zvíře – tak tohle je nádhera, černobílé ženské akty z doby na přelomu 19. a 20. století. Úplně jiná představa o ženě, s těmito proporcemi nevnímané jako „XXL“, neagresivně, bez vnucování „sexuality“ pózující, někdy tedy i s tím zvířetem, hadem, holubicí atd.

Z hodně široké kulturní nabídky vybírám aspoň kytaristku Orianthi, která hraje s kapelou Alice Coopera. A určitě nevynechám sympatického herce Colina Firtha, zde „Věčný pan Darcy“, pro mě především ve filmu Králova řeč (tenkrát ho měla dcera Martina odkudsi stažený s řadou podobně zajímavých filmů, které si mezi studenty liberecké ekonomky vyměňovali).

Instinkt 16. května 2013 – „Kateřina Chroboková a další Češky, které prorazily ve světě, Recept na úspěch, Proč o nich doma nevíme?“ A v čísle také: Emília Vášáryová a Milan Knížák.

K těm Češkám ve světě patří vedle varhanistky Chrobokové architektka Eva Le Peutrec, výtvarnice Kateřina Šedá či fotografka Líba Taylor. S první z nich je ještě zvláštní článek, který uvádí její krásu a pokus uspět ve světě pop-music pod jménem Katt (na Wikipedii Katta) – „Anděl a šest tun železa“, uvádí ji jako světovou hvězdu klasiky, ona sama říká, že to, že vystupovala na nejprestižnějších pódiích, v konkurenci pop-music nic neznamená. V úvodním textu se o těchto ženách hovoří, že jsou „sebevědomé, chytré, charismatické, obdivované“, jak je zřejmé, nemusí to být vždy rozhodující, nahlédl jsem do internetu, a o Katt kromě pořadu v České televizi (adventní koncert) a účasti u Šípa příliš mnoho není (zaznamenávám si, že její otec je známý neurochirurg, teta herečka Pavla Tomicová). Eva Le Peutrec je zajímavá, že v 29 navrhla první dvojici mrakodrapů, staví je v asijském světě, Kateřina Šedá je konceptuální výtvarnice, dělá například opakovaně skupinové fotky týchž osob po nějakém čase (ano, s tím začal např. Ivan Lutterer, je to paralela k časosběrným filmům), Líba Taylor je fotografka prostředí rozvojových zemí.

„Nikdo neunikne…“ je téma dnešní reality, kdy jsme sledováni pouličními kamerami, jsou o nás záznamy všudemožně atd.. Uvedeny jsou také knihy a filmy, které přišly s varováním už před sto lety (ty nejstarší) – Kafkův Proces, Orxellovo 1984 (přidal bych Zamjatinovo „My“), Transparent Society Davida Brina, kniha Philipa K. Dicka Minority Report (též film), filmy Brazil, Demolition Man, Nepřítel státu, Oko dravce. Metody sledování: telekomunikace, databáze, biometrické údaje, RFID čipy, GPS, sociální sítě.

Návštěva v Dubaji, to už tam stála ta slavná Burdž  Chalífa (828 m, tedy dvaapůlkrát vyšší než Eiffelovka).

Milan Knížák, zmínka o kapele Aktual, dnes (tedy v době vydání časopisu) skládá komorní hudbu, sbírá loutky, kromě toho, o čem se nejvíc hovoří, tedy o jeho funkcích – a o jeho aroganci (to vlastně nevím, zda se o ní hovoří, ale asi ano, v každém případě o konfrontačním, přímočarém vystupování, prezentování sama sebe jako solitéra, no ta vzpoura je mně primárně sympatická, druhá otázka je, do jaké míry to je jen póza). Snažím se hledat pozitiva, nalézám je v pokoře ke vzdělání, když Knížák říká, co by všechno měl vědět a kolik knížek už nepřečte. Odmítá se stavět do armády s disidenty, kterými je dnes každý (uvádí jejich jména, třeba Mejlu Hlavsu, Němcovou aj.), vztekal se, když se Havel dělal lepším, když chtěl být prezidentem (když jel z Německa autem, to byla ta kampaň, na kterou pamatuju, cena německých knihkupců, jen tady prý nikdo nic nevěděl, nikdo ho prý neznal, no ve vší úctě k němu, já jsem učil z čítanky, kde byla ukázka z jeho Zahradní slavnosti, pravda později za normalizace stažené). A pěkně mluví o lásce.

Svět knihy – už se klade otázka „papírová“ nebo „elektronická“?

Emília Vašáryová – také o tom, jak se radovala, když její sestra Magda nebyla zvolená slovenskou prezidentkou a jak sama utekla od politiky zpátky k herectví. Vysvětluje, že byla ráda, když se Magda vrátila z postu v Rakousku domů, ale nechce o tom hovořit, sestra by si to nepřála (ano, to si pamatuju, bylo nechutné, jak se k ní Slováci chovali sprostě), měla o ni starost jako starší sestra. O své herecké kariéře (řada rolí, na které měla štěstí, na fotce s Janem Třískou ve filmu Lidé z maringotek, s Jurajem Kukurou v divadelní hře „Kozy anebo Kdo je Sylvie?“ (Edward Albee, ano, to je skvělá provokace, četl jsem to, ale myslím, že by to mělo být v singuláru – Koza…).

„Božský Ital – nebo kníže temnoty? – Giulio Andreotti“, ten výraz je odvozen od přezdívky Belzebub, kterou dostal proto, že byl 45 let poslancem a po celou dobu měl řadu vysokých vládních funkcí. Článek o něm.

Instinkt 28. března 2013 – „Kateřina Brožová – Nejsem bulvár“, první stránka inzeruje řadu dalších témat, „Dealerem trávy“, „Vladimír Čech“, „Sranda na síti“…

„Zvídavý milionář“, všechny šokovala minulý týden zpráva o jeho náhlém odchodu (byl o dva roky mladší než já, roční, 1951), „charizmatický, veselý, vtipný, s podmanivým hlasem“, a zdůrazňuje se, že byl „skvělý kamarád“, syn televizní hlasatelky Hedy Čechové, kromě slavného pořadu, který jsme s radostí sledovali, hrál také v řadě divadel. A měl rád českou i světovou poezii, v níž se dobře orientoval, jak prozrazuje jeho kamarád Hanuš Bor.

„Kateřina Brožová – Exkluzívní krása“, byla vždycky sexsymbol, nyní v pořadu TV Barrandov Exkluziv, není a nechce být reportér, tedy nevyjíždí, hovoří o tom, že dnešek je bulvárně založen, ale nic s ním nenaděá. Herecké role…

„Debilní kecy… ale slavné“, fenomén virálních videí…, vtipy přes čáru, pár příkladů: Matka: Přestaň brečet, nebo ti k tomu dám důvod. Nebo Matka: Dokud ti není osmnáct…. Matka: Proč? Protože jsem to řekla. Debilní kecy z pošty, ViralBrothers.

Český trh s konopím – dealer marihuany říká, je to skvělé, vydělám až sto tisíc měsíčně (gram tenkrát přišel na dvěstě až třista korun). A už tenkrát je tu otázka – „legalizovat nebo ne?“

Instinkt 13. června 2013 – „Psychopati mezi námi, Možná s ním žijete nebo pracujete. Jak ho poznat?“

Na prvních stranách ale „fenomén“ – „Tata bojs, Mladí a zrecyklovaní“ – Milan Cais, zpěv, bicí, Dušan Neuwerth, produkce, zvuk, Jiří Hradil, klávesy, vokály, Vladimír Bár, kytara, vokály, Marek „Madoša“ Huňát, baskytara, vokály. Původně založeni už na základní školy v roce 1988, tedy před 25 lety. Historie a proměny kapely, „dobrá parta“, zdůraznění výtvarného experimentování, souvisejícího s tím, že Cais je výtvarník.

O psychopatech – predátorech myslím důležitý článek, je jich 6 – 13 procent mezi námi, je řeč o přístupu k majetku, kontrole nad druhými a jejich ovládání i při sexu, otázka, jak se bránit. Nejoblíbenější „psychopat“ v Hollywoodu Jack Nicholson s řadou rolí, v historii pak galerie: N. Ceauşescu, Hitler, Saddám Husajn, Mao Ce-tung, August Pinochet, J. V. Stalin. A důležité: „Pozor! Šílení nejsou.“ A nejlepší obrana? Dobrá paměť, co ten člověk dělal před pěti lety atd. Kladu si otázku, dal by se k nim přiřadit D. Trump a Putin?

O improvizaci v divadle, o někdejší katastrofě Karlova mostu (redaktoři listovali v Národní knihovně 160 starými novinami), v roce 1966 se škody ze záplav u nás tajily, se spisovatelko Milenou Holcovou, o „evropském Hollywoodu, tedy Barrandovu – „Na počátku byla vražda“, o zdejších hvězdách atd., je toho tam ještě víc, ale zmíním alespoň Stanislava Grofa, Čechoameričana, který vyvinul metodu holotropního dýchání – většina jej hodila do jednoho pytle se šamany a podvodníky, byla to ale velmi seriózní práce.

Instinkt 23. května 2013 – „Aneta Langerová, Chci normální život, O herectví, plánech na dítě, ideální partnerce a vztahu k mužům“. Téhle zpěvačce jsem vždycky přál, aby se jí tohle všechno, právě vzhledem k její orientaci, s níž nikdy nedělala divadlo, splnilo.

Ještě předtím tu je, jako obvykle, fotka, tentokrát „australská kráska“ Nicole Kidman na filmovém festivalu v Cannes.

U té Anety jsem si vybral paradox situace, že svobodná žena může adoptovat dítě, ale v okamžiku, kdy žije v registrovaném partnerství, které přece zaručuje nějakou stabilitu, ne-li věrnost, to české zákony neumožňují. A dotazy směřovaly, do jaké míry se v tomto ohledu zpěvačka angažuje, do aktivistické podoby prý nedospěla, a doufá, že se zákony (nějaké se připravovaly) změní. Aneta není zaměřena proti mužům, s jedním dokonce nějaký čas žila, ale přirozenější je pro ni vztah se ženou, neříká, že muže nepotřebuje, ale láska k muži má jiný charakter, kamarádství. Každopádně chce vytvořit domov.

„Inzulinové dětství – Cukrovka se rodině prodraží.“ – uvnitř časopisu název „Dětství pod taktovkou cukrovky, Stovky vpichů a tisíce korun ročně za léčbu.“ Ani to není tak záležitostí pojišťoven, jako nezájem politiků s tím něco dělat (ano, pak Kalousek mně tenkrát škrtl jeden týden ze tří edukačního pobytu v lázních, takže, když už jsem si diabetes sám diagnostikoval, na mně ještě něco málo české zdravotnictví ušetřilo – dodnes si kladu otázku, jestli by neušetřilo víc, kdyby mně paní doktorka zavčas změřila cukr a nežvanila o tuku v krvi, když počítám, že jen za prášky, které mně dnes, doznávám, hradí plně pojišťovna, pokud nejsou výpadky ve výrobě, bych zaplatil za půl roku čtyři a půl tisíce, je to za těch zhruba patnáct let tuším stopadesát tisíc korun, nepočítám další náklady). Odborník hovoří o „epidemii třetího tisíciletí“, 200 milionech diabetiků na celém světě (dnes je to 600 milionů dospělých, prognóza do roku 2050 je 850 milionů, v Čechách jich narůstá každoročně desítky tisíc), léčba komplikací u nás stojí desítky miliard korun. Tenkrát se hovořilo aspoň (autor textu) o tom, že by si děti zasloužily lepší zákon.

O balzamovačích v moderním pohřebním ústavu, a v souvislosti s tím také kritika českého pohřebnictví.

Co mě samozřejmě zajímalo nejspíš v tomto čísle nejvíce, je rozhovor s Johnem Malkovichem (dělá ho „drze“ Jan Budař, jel za ním do Paříže). Nevěděl jsem, že herec také produkuje opery, zaujala mě formulace, že samozřejmě nerad prodělá, ale „nestará se, jestli vydělá“, tzn. to není cílem. S tím souvisí také odpověď, jestli se netluče režie a produkce, například drahý kůň, říká, že to nehraje roli, důležitý je výsledek. Další pěkné formulace o slávě, dnes s hercem nechtějí lidé mluvit, ale fotit se s ním, to je důsledek internetu, Malkovich při režírování nepředehrává, ačkoli je herec. Na plátně jsem ho viděl rád, vlastně mě na něj v Německy poprvé upozornila reklama, kde hrál s Glenn Closeovou, co to jen bylo? Nebudu to dohledávat. Skvělá osobnost kultury.

Seriál o Barrandovu, zde první díl, „od první klapky ke znárodnění“. A o filmu ještě recenze Dariny Skřivánkové o filmu Velký Gatsby (knižně samozřejmě úžasná klasika), v hlavní roli DiCaprio, kterému tyhle role milionářů sedí, ale film opisuje z Moulin Rouge, užívá „zrezivělý arzenál“ a především tomu chybí srdce, jakkoli na povrchu všechno „jiskří a tepe“.

A k filmu je i „Krásný gangster Alain Delon“. Zajímavá cesta, kdy neznalost angličtiny, respektive neochota se ji doučit, což byla podmínka, mu zabránila využít nabídky hrát v Hollywoodu, jen tak se poflakoval, nechal se naverbovat do armády a bojuje v Indočíně, je řeč o jeho bisexualitě, hovoří o ní Visconti, italský šlechtic, levičák a homosexuál, pak tu je Romy Schneiderová, srovnání s Belmondem, druhým nejslavnějším francouzským hercem, a ještě leccos. Letos v ČT dávali celou sérii těch filmů, jistě, některé byly svého času úžasné, ale teď už mě to skoro nebavilo.

Instinkt 9. května 2013 –  „Otcové mých dětí – Simona Stašová“, ovšem, vnímal jsem ji svého času jako opravdu sexy, zároveň možná příliš patetickou, ale to k sebeprezentaci herečky, možná staršího střihu, patří. Zde s v článku zdůrazňuje její živelnost v hraní i v životě, a to, o čem v rozhovoru vypráví, je opravdu zábavné. Třikrát s ní láska zatřásla zem, odvolává se na Hemingwayův román Komu zvoní hrana, a takové lásky zůstávají v srdci žhavé, i když je opustí nebo je nucena je opustit. A v dalším citátu z Krysaře s Dykem opakuje „nemiluj přespříliš“. A celý rozhovor vlastně není takřka o ničem jiném než o lásce, byť se tam objeví matka, dost místa je věnováno jejímu druhému italskému manželovi, a v závěru je krátké povídání o klíštěti a borelióze, o rolích jsou jen fotky.

O lidském mozku, také o tom, že při poškozené části si dokáže mozek vytvořit příslušnou funkci jinde. Dobrá poznámka, ve středním věku je dobré se začít učit nový jazyk nebo hrát na hudební nástroj, to mozek posiluje. „Tvrdý byznys modelingu“, Lubomír Brabec a Antarktida, pak pěkné fotky z nudapláže. A konečně kritika amerického humoru ve filmech (ano, přihraný smích, teď se smějte, zoufalé).

Instinkt 30. května 2013 „Dorota Nvotová, život v Nepálu, rozvod v Anglii, porod v Rusku“ – no potěš pámbu. Herečka, muzikantka, provozovatelka cestovní kanceláře. Trochu mi vadí, když chodí po nepálských horách, je na fotce s cigaretou. Jméno mně je povědomé, ano herečka Tereza N. je její sestra. Písničky se dají poslouchat, podle asi třech ukázek.

Kritický pohled na Karlovarský filmový festival – přehlídka marnotratnosti a luxusu, pokrytectví atd., přitom hvězdné tváře, Michael Douglas, Steven Spielberg, Jane Fondová, Leonardo di Caprio, Sofia Coppolová atd. A v čísle je ještě několik článků o filmu, buď v návaznosti ke Spielbergovým zálibám (film Adelin život) či v seriálu o barrandovském filmu. A od filmu není zas až tak daleko k baletu, o němž je článek (tedy o tom klasickém, „na špičkách“) v druhé části čísla.

Docela legrace: „Diagnóza: Čech, Proč náš národ pořád vládne negativním statistikám“, hledají se všemožné neřesti, jedna pěkná formulace „houbařská, bazénová a sexuální velmoc“, jinde „milujeme Slovensko, odpouštíme Rusko“, také je tu konopí, ale také prý lépe řídíme, a smějeme se. No tak to je dobré vyhodnocení docela, z těch, které jsem četl a která Čechy buď zatracují jako mrňavý národ, který má příliš velká ramena, ale nemá co do čeho mluvit, na druhé straně úplný opak. Nu – ještě si dovolím doplnit, máme také svého Cimrmana.

„Michal Horáček, Vynalézavost a práce jsou cestou ke svobodě.“ Moc nevím, co bych k tomu řekl, jen jsem si všiml, že už tenkrát zakazoval (a potom zase povoloval) provozování svých skladeb – letos jsem se s tím znovu setkal v pořadu písní Petra Hapky, kde ty s Horáčkovými texty chyběly.

Instinkt 25. dubna 2013 – „David Matásek, Třikrát ženatý monogamista, Pořádá pánské jízdy, spousta věcí ho štve, ale už se nehroutí.“ Uvnitř název „Povolil jsem šráky“, uvádí se, že si „užívá třetího manželství, třetího dítěte a bezstarostné jízdy na své vespě. Ano, to je zajímavá komunita, z Jičína do Hradce jezdí na vespě Tomáš Kozel, docent ta tamější fakultě a někdejší spoluhráč z některých hudebních souborů, když hovořím o Hradci, poznamenám ještě, že právě tam jsme svého času jezdili do divadelního prostředí, kde působil – v textu zmíněný – Davidův otec Petr Matásek jako scénohraf. Tady je řeč o lecčem, také o problematickém Orlíku, ale také boji s nemocemi (měl trombózu, to může být fatální věc), a ovšem o divadle.

Ještě před Matáskem dvoustránka o problematice vadných prsních implantátů, které se dostaly k soudu (Ňadra jako důkaz). „Nebezpečné adopce“ jsou takové, když si adoptující rodiče nezjistí pozadí rodiny a čteme docela šílené příběhy, dokonce o vraždě adoptivní matky, abych uvedl aspoň jeden. A ještě jedna formulace za všechny, i když to podstatné jméno se mně moc nelíbí – „nejistá investice“, tj. pobyty v dětských domovech, genetické souvislosti… Řeč je také o právních podmínkách adopce v Česku.

Astrolog Antonín Baudyš, syn známých rodičů, matka, otec… Vladivojna la Chia, zpěvačka, muzikantka, spisovatelka a malířka. O pašerácích tabáku, ano to byl (a je?) velký kšeft – já si v téhle souvislosti, je to trochu sranda na opačné straně, vzpomínám na strojek na balení cigaret a dutinky, a to, jak jsem toto kuřivo coby dítě vyráběl z nedopalků. Přiznávám, to nebyl dobrý nápad.

Pěkný portrét: „Lubomír Lipský, Kdybych nebyl hercem, byl bych herečkou“, historie herce, který slavil devadesátiny – Divadlo satiry, kde byl i vedle bratří Lipských Miloš Kopecký, Stella Zázvorková, Miroslav Horníček, Josef Hlinomaz či Vlastimil Brodský, tedy soubor doslova „skvostný“, po je ho rozpuštění další divadla, filmy…, po převratu Divadlo ABC. „Nefalšovaný zázrak přírody,“ říká Veronika Kubařová, jako mladý hrál staříky, dnes je přes vysoký věk nesmírně čilý, a můžete se s ním bavit o čemkoli. S tím budu vřele souhlasit, je zajímavé, že postava „obyčejného člověka“, která cosi drmolila, byl vlastně velice vzdělaný člověk, který vystudoval mimo jiné divadelní vědu a estetiku. „Potůčka“ jsem ani nesledoval, zvláště kvůli jinému herci, kterého přímo nesnáším, pro mě byl Lipský film Šest medvědů s Cibulkou či rozhlasový a televizní Hlustvisihák. A jistě, pár filmů, kde hrál ženy, v tom byl dokonalý.

Instinkt 1. prosince 2011 – „Luděčku, kamaráde…, Luděk Sobota: …pár psychiatrů jsem navštívil“. Hovoří o tom, že komika je náročnější v tom, že reakce publika je, na rozdíl od tragédie, kde zatleská až na konci představení, okamžitá. A Sobota dlouho trpěl trémou a depresemi. Dnes už tyhle kdysi slavné voloviny (vysvětluje, jakou má to pletení v historii komiky úlohu) nevymýšlí, říká, že ho nenapadají. Do centra pozornosti se dnes dostal v souvislosti s Okresním přeborem, sám ale příliš fotbal neprožívá, na řadu věcí odpovídá, že ho to až tak nebere. A jedna důležitá drobnost. Sobota nesnáší slovo „bavič“.

„Ať žijí duchové“, příspěvek k módnímu (i v historii) tématu, fotky duchů, ufoni, lovci duchů a další věci kolem „nadpřirozena“. A další móda tenkrát (a dnes?) „Pořiďte si erb“, přitom se dozvíme od odborníka také něco o heraldice. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Petra Stančíka, který dříve své knihy zveřejňoval pod jménem Odillo Stradický ze Strdic.

„Chvála zlodějů knih“ – jsou tím myšleny protiprávně stahovaná díla, která poškozují knižní trh. Jedna ze složek světa nových médií, která jsou v zorném hledáčku právě v této době – znovu si uvědomuju, jak se ty časopisy, v nichž byly rámečky s charakteristikou osobností, a další textové a obrazové prvky, proměnily – nebo zanikly. Jak ukazuje obrázek lodi naložené kontejnerem s knihami slavných jmen, která se potápí na širém moři. Piráti, válka mezi nimi a nakladateli, oběti.

Výstava umělce jménem LaChapelle, „evropská premiéra díla The Raft. Napadá mě, že je to taková (surealisická) parafráze Michelangella. A o pár stránek dál „Magie jménem Magritte“ – „toto není dýmka“ tu vyobrazena není, ale jiné obrazy.

Boxerka Lucie Mlejnková.

„Tuny keců versus ticho“ – ostrá kritika Santiniho jazyka.

Instinkt 20. června 2013 – „Neznámé příběhy Marilyn Monroe“, tajemství úsměvu, sex-appealu nejpřitažlivější ženy světa.

Editorial – Jana Víšková. „Co dělat, když už máte plné zuby politické kauzy, která na vás vyskočí odevšad, co otevřete, včetně konzervy se psím žrádlem? Když si chcete odpočinout od té přehlídky slovní ekvilibristiky, trapností a nehorázností, kterou si navíc platíte z vlastních daní? // Chtít od toho všeho uniknout je pochopitelné, zvlášť když je z historie podobných kauz a české povahy patrné, že ta přehlídka arogance a diletantství ještě zdaleka nekonči.“ Odpověď nehledám, jen konstatuju, že jsme si těch dalších a dalších kauz se všemi uvedenými příznaky od té doby užili opravdu dostatečně. A byly to vždycky ty samé partaje, kolem kterých to vířilo a jejichž představitelé vysunovali bradu dopředu, jako by o ně vůbec nešlo.

Nu, o té Marilyn jsem si to znovu s chutí přečetl. Nebudu to rozvádět, rozkecal bych se.

Mexický herec Gael Garcia Bernal miluje staré filmy Miloše Formana a nedá dopustit na prezidenta Havla. Fajn, aspoň něco pozitivního. Vypisuju si: „Václav Havel znamenal pro demokracii opravdu hodně, ale demokracie stále ještě nefugunguje, jak by měla.“ Optimista.

„Šance na život“, nová pravidla asistované reprodukce, děti dříve narozené, to mě zajímá, protože jsem přišel na svět také o nějaký pátek dříve, fenomén dvojčat, další demografické postřehy.

„Nebát se a krást“ – co všechno se krade, statistiky, jak se krade, úhrn za rok 2012 evidováno 174 921 krádeží. „Vypáčenou bránu pečlivě zavřeli a dokonce na ni pověsili vlastní zámek.“

Jon Bon Jovi – „Největší umění je překonat trému.“ U rockové hvězdy je zajímavé oznámení, že zdraví a rodina je základem jeho života, s jednou ženou žije 24 let a má s ní čtyři děti. A o řadě zpěváků dodnes známých či – aspoň podle mně – už zcela neznámých (Lucia Piussi?) je tu celá řada dalších článků. A taky o Howardu Hughesovi, dobrodruhovi, miliardáři, vynálezci a filmovém producentovi.