Časopis Instinkt (druhá várka)

Časopis Instinkt (druhá várka)

Zatímco předchozí čísla Instinktu, které jsem opoznámkoval v předchozím souboru, jsem přehraboval v archivních krabicích na regálech ve skříňkách na chodbě před vchodem do bytu (podobně jako Týden, Respekt, Sanquis, hudební časopisy a další, řada z toho ještě nezpracována), druhou hromádku Instinktu jsem si přinesl ze sklepa, respektive z garáže, kam byly přemístěny při vyklízení jedné místnosti sklepa a úklidu v souvislosti s novým vedením plynu (to byl ten první impuls, se kterým se ten pohyb ve sklepě rozeběhl). Je to, když nad tím kontextuálně uvažuju, jistým způsobem kombinace dvou „projektů“ z poslední doby – „Vyřazeno“, kde jsem se pokoušel alespoň trochu zeštíhlit (to je silné slovo, udělat prostor) ve své knihovně v obývacím pokoji, a „Papírově“, v němž jsem se vracel – po létech pozornosti k internetovým informaci – k tištěným médiím, konkrétně k Týdeníku Echo.

Instinkt 5. dubna 2012 – „Helena Vondráčková – Pravdu mám já“ (slovo já největším písmem), exkluzívní rozhovor poprvé po dlouhém mlčení populární zpěvačky. Onen ostudný proces v tisku jsem komentoval v předchozích příspěvcích, zde jsem si přečetl vyjádření „druhé strany“. Nebudu to příliš hodnotit, Vondráčková se v rozhovoru s Janem Hlaváčem rozpovídá i o „nepříjemných věcech“, tón není nijak konfrontační, novinář jí drží klubko, z něhož zpěvačka plete šálu, název článku uvnitř čísla „Uškodilo to všem“ sice kopíruje větu z trochu jiného kontextu než z komentáře k procesu s Martou Kubišovou Golden Kids, ale trochu tu atmosféru výpovědi, kde se dozvíme, že zpěvačka zpívala v Lucerně („mejdan roku“) v den kdy zemřel Václav Havel, hovoří o svém neutrálním vztahu k němu (před převratem ho dvacet let neviděla), ale mrzí ji, že také podepsal petici proti ní. Snaží se vysvětlit (to je zajímavá psychologická rovina), že i lidé, kteří petici podepsali, se na ni usmívají. Pro mě je z rozhovoru nejvíc skličující, že (viz zmíněný název) zpěvačka žila ve sporu s bratrem (zatímco ji jsem „naživo“ nikdy neviděl, s ním jsem se ještě jako klukem setkal na chmelové brigádě, kde na schodech ubytovny zpíval s kytarou), o svatbě a narození dcery se dozvídá z novin (a to není jediné „kyselé jablko“, o němž je rozhovor) atd.. Jakkoli vykládá o úspěších v Rio de Janeiru atd., myslím si, že se snaží přehlušit ty všeobsáhlé problémy tímto tónem. Je to především smutné.

Dále jen heslovitě (a jen opravdu minimum, „Virtuální (r)evoluce“ (změny v České televizi, na fotce mj. mladá Aneta Savarová, s níž je rozhovor v jiném číslo), o muži, který se setkal s Gisbergem (a mnohé o něm), o Matoušovi Rumlovi, novém albu Madonny atd.

Instinkt 22. března 2012 – „Kdo chce zabít Barťáka?!“ (Speciál Instinktu – V kůži Jiřího Bartošky) s portrétem herce na titulní straně, díváme-li se pozorně, přimalované cigáro a brýle nad očima ukazují na kontext příspěvku uvnitř časopisu, tedy komiks k oslavě hercových narozenin tím, že jsou spolu s tímto názvem parafrází slavného filmu Kdo chce zabít Jessii? (1966) Novinářka, rozpačitá z toho, jak má Bartošku oslovovat (prezidente, pane Bartoško atd.), přiznává, že je u novináře až podivné, že na něj nic nemá, a že ho má ráda.

Tady je ten rozhovor se Savarovou, nejmladší na televizní obrazovce, na niž se bulvár vrhl kvůli erotickým fotkám z dřívějška, které by neudělala, kdyby věděla, že bude pracovat v televizi. Chtěla být profesionální klavíristkou, cvičila osm hodin denně, po problému se šlachami na rukou z téhle cesty náhle sešlo. Fotky, které jsou jí předhazovány (nejde o porno, jak jsou označovány), jsou nyní „téma“, šéfredaktor Marek Stoniš jej uvádí již v editorialu, uvnitř čísla rozhovor.

A ještě se zastavím u zmíněného editorialu šéfredaktora, pro mě zajímavý tím, že v souvislosti se Savarovou hovoří o proměně médií a (podobně jako dr. Petr Veber v Harmonii, viz poznámky o hudebních časopisech) probírá tlak elektronických médií na ta klasická, nejen coby obsahovou konkurencí, ale zrychlením celého mediálního provozu, nutností zatraktivnit svá vyjádření atd. Z dnešního odstupu patnácti let zajímavá poznámka.

„Kapela Nebe nezná originalitu“, pro mě příklad toho, jak i tehdejší společenské časopisy, za jaký je označován i Instinkt, nejen odborné, jsou kritické (je to vyváženost proti lákavým tématům a osobnostem na obálkách, z toho, co mám před sebou, třeba Hapkův nový vztah, „Kovboj z Okresního přeboru“, tedy Miroslav Krobot, Livia Klausová), hudební produkt Richarda Krajči (to je nepřesně řečeno, pomohl muzikantům na svět s debutovým albem Legosvět) kopíruje svůj vzor, také dnes myslím po této kapele neštěkne pes (podobně kritický je časopis například k telenovelám, zde kritika sitkomu Helena na televizi Nova). „Příliš pozitivního se toho na adresu Nebe říct nedá, pokud se nechceme spokojit s faktem, že umí složit pěkné písničky,“ tento kritický přístup, zároveň bez tvrdých odsudků, se mně líbí.

Moc pěkný text o „zábavném i vážném“ výtvarníkovi Krištofovi Kinterovi – rozhovor s ním „Zrání v kompostu“. A další rozhovor s rebelkou Natálií Kocábovou „Chlapů je mi líto“ – cítí se být více spisovatelkou než zpěvačkou, je to obtížné při tom, když chodí do nakladatelství do práce a je matka. Hodně revoltovala, ale nebylo to proti rodičům, na druhou stranou nesouhlasí s „kecy feministek“, domnívá se, že je dávno všechno vybojováno – tak je třeba rozumět tomu názvu rozihovoru. Tahle dívka se mně tenkrát líbila. A pak ještě „Ruth Handlerová, Žena, která stvořila Barbie“, jméno jí dala podle své dcery – a já si pamatuju, jak v době, když jsem měl malé děti, byly barbíny obtížně dostupné (a drahé) a mně se nějakým zázrakem podařilo přivézt z Drážďan po otevření „západního“ trhu set třech těhle ikonických panenek. Východisko úvahy téhle dcery polskožidovského imgranta Jacoba Moskowicze, narozené v Denveru, bylo, že si její dcera nehrála s panenkami jako miminy, ale jako s dospělými.

Instinkt 23. února 2012 – „Petr Hapka, je znovu zamilovaný a říká: Proč nechtít všechno? Nové štěstí“. To je devatenáctiletá studentka Kateřina. Pak samozřejmě o Horáčkovi, který „má sen“, to znamená vždycky plán, a k čemu jsou mu ty doktoráty, když to nebude nikdy dělat. A sport? To je „kravina“, obraťme list. Samozřejmě, jako u každého portrétu to není jen rozhovor, ale spousta současných i historických fotek u „slovníkové“ charakteristiky a pak „Mezi čtyřma očima“, komentář k rozhovoru.

„Tajemství a magie chrámu svatého Víta“, uvedeno chrličem Lakomce proti obloze, tedy „ďábelskou havětí“ („svatovítský bestiář“), zajímavé pohledy z ptačí perspektivy…

„Diagnóza: posedlost úsporami“, jeden z pěkných článků Leoše Kyši, ceny elektřiny, plynu a vody stoupají, lidé sledují, jak ušetřit – „Na zahradě má tři sluneční kolektory na ohřev vody, na střeše fotovoltaické panely a ve sklepě kotel na dřevoplyn.“ Ano, tahle realita tu už v té době byla aktuální. Soused odnaproti mně onehdá ukazoval, že už ani nemá plyn, přebývající elektřinu z vlastní výroby nedává do sítě, protože je to nevýhodné, ale ukládá do baterií. Stejně tak sluncem vyhřívá svůj obrovský skleník (pro případ blackoutu) bratr mé ženy.

Potemnělá tajemství krásné zpěvačky“ – Katarína Knechtová a její nové album Tamomstvá, slovenská zpěvačka „kráčí ve stopách Depeche Mode“.

Hana Zallmannová – „Zuby nad zlato“, dnes jsou zuby „společenskou vizitkou“. Moje poznámka: Nevím už, u kterých hereček mně to připadalo až nepřirozené, ta vybělená barva atd. A u staříků je zářící zubní protéza někdy komická. Ale časy se mění, už je to dnes zase jinak.

A konečně „Georges Méliès: Vynálezce filmového dobrodružství“, režisér, herec, kouzelník, obuvník… slavný záběr „probodnutý měsíc“ z filmu Cesta na měsíc (1902). Ano, to je kouzlo imaginace a také jakási nostalgie. Žel podnikatelsky neúspěšný, objevili ho až ve dvacátých letech.

A na závěr vybírám: „Módní peklo v českých ulicích“. Módní peklo je název nekorektního, drsného legendárního blogu ženy jménem Ada, hovoří o „zanedbancích z Východu“ a o tom, že čeští muži se řadí k nejzanedbanějším v Evropě. Ano, možná tenhle článek byl jedním z impulsů (druhým byl Graziano Sanvito, liberecký dirigent), kdy jsem si v severočeské metropoli šel koupit klasický klobouk, který jsem pak nosil zvláště na pražské koncerty.

Instinkt 19. dubna 2012 – spousta zajímavých témat, Miroslav Krobot, Rihanna, James Bond, Adolf Hitler – přesto mě asi nejvíc skoro-potěšil editorial Marka Stoniše „Proč nepůjdu na Bohdalku“. Zaujal mě totiž v kontrastu s Jiřím Peňásem, který v souvislosti s výročím Jiřiny Bohdalové napsal v Echu noticku o tom, že vedle Řípu jako národního posvátného kopce budou teď procesí na Bohdalec. Říkal jsem si, že to je už neuvěřitelné, po smršti filmů a dokumentů o Svěrákovi opanovala televizní obrazovku snad na tři týdny Jiřina Bohdalová, než ji konečně vystřídala Iva Janžurová. Marek Stoniš hovoří o novém českém filmu Vrásky z lásky (režie Jiří Strach), který natočila Bohdalová se svým někdejším partnerem Brzobohatým. Jakkoli si cení filmové kariéry herečky (třeba film Ucho), a film může či nemusí být dobrý (odkazuje na jeho recenzi z pera Dariny Křivánkové), je znechucen jejími někdejšími rádobykomickými vystoupeními za normalizace, Bohdalová mu byla protivná ve „slaboduchých scénkách“ ve dvojici s Dvořákem s laciným humorem, a říká, že tento jeho pohled nezachrání ani Křemílek a Vochomůrka. A korunu celé věci dala polistopadová éra, kdy už sice všechno bylo jinak, ale „skřehotající Béda Trávníček se svým sloganem a má to zadarmo! Je pro mě symbolem toho nejpokleslejšího propojení herců s komercí“. Ano, jakkoli televizní davy jásaly, topornost tehdejší dvojice mě rovněž neuváděla v jásot, stejně jako její „všechno zadarmo“ po převratu, v tom jsem s panem šéfredaktorem zajedno (a jistěže některé její filmy patří do zlatého fondu české kinematografie). A jistě, nic není černobílé, také v těch scénkách – pokud nestojí Dvořák s Bohdalovou prkenně vedle sebe – jsou skvosty, třeba učitelka Anežká Lídlová, která jela s žáky do Drážďan. Ale jde o něco jiného, totiž o to, že se někdo odváží dotknout „ikony“, a ovšem, také po dalších patnácti letech je to zase trochu jinak.

Zaťatá pěst sériového vraha Breivika na fotce o otázky po psychologii takového člověka, a pak už Krobot – „Romantický asociál“, rozhovor s hercem, k němuž byl impuls film Okresní přebor a jeho role trenéra Pepíka Hnátka, který „trhá rekordy“ v kinech. Fotbal nesnáším, na rozdíl od Krobota a film jsem tedy samozřejmě neviděl, ale rozumím jeho postoji, když hovoří o roli „férového chlapa“, který má něco opravdu rád, přičemž poznamenává (to je pěkná formulace), že je to „chlapská úchylka“. A zmiňováno je i pozvolné tempo, podobně jako u Akiho Kurasmäkiho, kterého si Krobot cení pro jeho humor. Ta určitá zamlklost či nevýřečnost (nežvanit zbytečně o ničem) je možná také to, co Krobota činí jiným, odlišným třeba od pana Sováka, který „otevře chlebárnu“ (moje formulace, nevím, jak to jinak říci) ještě než se dostaví na scénu.

A ovšem – téma agenta 007, podrobně popsané (nebudu to rozebírat, stálo by to za samostatnou úvahu) padesát let trvající filmové série (nejen Sean Connery, na fotce tuším s první bond-girl, jejich přehled pak následuje, ale všichni ti další, např. Daniel Craig), ikonické filmy jako „Casino Royale“ a do kin právě přicházející Skyfall stojí za přečtení.

V čísle jsou také provokativní hudební projevy, např. skupina Laibach, která si zahrává s fašistickou symbolikou (teď nevím, jestli to bylo ještě před slávou Rammsteinu, který je tady někde taky                zmíněn), což je pak kontextuální s článkem „Procházka po duši Adolfa Hitlera, tedy o tom, „jaké byly dny, kdy se zrodil démon zkázy“ (taky nebudu rozebírat). A, když se vrátím k muzice, stejně provokativní je „popová princezna“ Rihanna, hezký rozhovor a přidaná „šokující, obscénní a tabu bořící videa“, kde je uvedena Madonna – Like a Prayer, Serge Gainsbourg – Lemon Incest, Prodigy – Smack My Bitch Up a zmíněný Rammstein – Pussy)

Letmo prohlížím komentář k nové knize Tomáše Sedláčka (seděl jsem vedle něj na českém fóru na  Lipském knižním veletrhu, náhoda) či k cenám TýTý, které „ovládla Partička“ (tedy Suchánek, Genzer ad.)

Instinkt 14. října 2010 – jak někde výše řečeno, „papírové časopisy“ se musí snažit upoutat nějakým atraktivním tématem, v Instinktu je rubrika věnující se lidské sexualitě, zde na titulní straně téma „Bod G neexistuje! Je to výmysl a kšeft, říká uznávaný sexuologi“. Mě však přesto více zaujala – jako zde dost často – drobnost, dopis jednoho čtenáře (Tomáše Macouna), který se vyjadřuje k článku v Instinktu s tváří Václava Klause a textem „Jedno oko nezůstalo suché“. Snad ten dopis ocituju celý: „Mě basketbalistky na rozdíl od pana prezidenta nerozbrečely. Pláču totiž nad jinýi věcmi. Nad fabrikami, které někdo zprivatizoval, vytuneloval a nechal ladem. Nad 130 tisíci korunami, keré jako každý Čech dlužím komusi, od koho jsem si nic nepůjčoval. Nad návratem papalášství. Nad doktory utíkajícími z této země. Nad školami, v nichž se dobře neučí. Přeji panu prezidentovi, ať přes samé slzy dojetí nad parádním sportovním úspěchem nepřehlédne své plačící poddané.“ A v mysli mi zableskne článek (v jiném čísle, totiž v Týdnu, 16. dubna 2012, mám ho shodou okolností ještě na stole) o stovkách miliard, vydaných na armádu, u něhož je rovněž zmíněn Václav Klaus, na jehož přání se draze nakoupily letouny, které odpočívají v garážích .

Článek o postojích Jara Slávika, nyní populárního komisaře z televizních soutěží – z něho vybírám jedinou věc, co Čechům prý schází – „nebát se“. Dále o videomappingu pražské radnice, detektivních agenturách, jimž žádné zákony nezakazují sledovat občany (fotodokumentace), o lásce k videohrám, o Sidonii Nádherné a vydání knihy jejích osudů v nakladatelství Argo při příležitosti 60 let od její smrti (to mě samozřejmě zajímá, Karl Kraus, který v jejím životě hraje důležité místo, je rodák z města, ve kterém žiju). A o liposukci.

Instinkt 17. února 2012 – „Horší, než si myslíte – Otřesné případy týrání děti v českých rodinách“, název článku uvnitř „Zastavme to. Ale jak?“ – případ šesti obžalovaných v Ústí nad Labem, matky zneužívající se dalším příbuzným svého syna, jednoho ze dvou chlapců (8 s 10 let) a dalšími třemi muži, je vylíčen citacemi ze soudních spisů, explicitně pojmenovávajících sexuální praktiky, do nichž byl zatažen i pes (myslím, že dnes by to už takhle neprošlo kvůli ochraně postižených), další případy (muž z Brněnska, který zneužil sedm školaček ad.) a uvedení počtu týraných dětí v počtu tisíců či desetitisíců (dle odborníků až 40 000 dětí). A navíc – Zoltán Bos, jeden z hlavních obviněných, nepovažuje své chování za něco špatného. Co s tím?

Zeptal jsem se Copilota, zde z jeho odpovědi: „Ano, situace se od roku 2010 změnila, ale ne tak, že by případů výrazně ubylo. Spíše se zlepšilo odhalování, hlášení a práce institucí. Počet registrovaných případů sexuálního zneužívání dětí je dnes nižší než tehdy uváděných 40 000, ale to číslo z roku 2010 bylo odhad celkové prevalence, ne policejní statistika.“

Kritika sčítání lidu, které stálo dvě a půl miliardy korun a k ničemu není (některé informace), „Láska je skandál“, podobné předchozí zmínce o videoklipech, bořících hranice, zde soustředěné na nahotu, opět kritika telenovel, a pak Helena Fibingerová (již na titulní straně, „odjakživa zlatokopka“), v rubrice „Osud“, zmínka o rozhlasové hře dramatika Davida Drábka s názvem Koule, otázky dopingu u tehdejších neskutečných výkonů koulařky, členky KSČ, která „by pořád chtěla [i dnes] někomu postaru »zatnout tipec«“, např. jako členka rady České televize.

A pěkná reportáž z německého Berlinale, kterému vévodil „modeman“ Wim Wenders, tehdejší hvězda německé kinematografie (na jeho filmy jsem se rád díval, třeba Nebe nad Berlínem, také s Peterem Falkem, jinak „Columbem“, má to pak u mě linii k Jaroslavu Rudišovi, který tento titul parafrázoval atd.), zde jména Šimon Šafránek, Václav Kadrnka, na další stránce Sean Penn před galavečerem „Kino pro mír“.

Instinkt 12. dubna 2012 „Livia Klausová, Poslední rozhovor, Proč nechce být prezidentkou, Jak přemýšlí o smrti, Co z dívčích snů se jí nesplnilo“ – na horním řádku „Jakou moc má homosexuální komunita“.

Editorial – časopis Instinkt je na světě deset let, Prahou se valí voda tisíciletá. (doplňuji: časopis vycházel v letech 2002–2019 – pravidelné vydávání (nejprve týdeník, později měsíčník), v říjnu 2019 bylo vydávání ukončeno, vyšlo poslední číslo, a obnoveno 2021–dosud – vydáván). Uvnitř článek „10 let Instinktu“

Na stránce s obsahem opět fotka Miroslava Krobota („Pepík Hnátek a spol.“) v souvislosti s žebříčkem filmových balíků, dále rozhovor se Zdeňkem Svěrákem „Humor nelze vytlačit“ a další. Tak ještě pojďme probrat pár detailů.

Livie Klausová „určitě“ nebude českou prezidentkou (trochu absurdní otázka, ale dobrý začátek rozhovoru, má zkušenosti, co prezidentování obnáší), dál se dozvíme od ní (a z dokumentárních fotek) pár věcí o životě, 45letém manželství, které ještě nyní nechce hodnotit (tu formulaci editor ještě opakuje pod fotkou s V. K., myslím, že by to mohlo být u drážďanského Zwingeru; a je to 50 let od seznámení s V. K., oceňoval jsem pak, myslím, že to bylo o pár let později, když vydala L. K. svou životopisnou knihu Smutkem neobtěžuju, jak přistoupila k manželovým nevěrám či zamilováním?, věděla o nich už tenkrát?, nejspíš ano, na internetu na mě vyskočil rok 2002 a teď dohledávám, že ta kniha vyšla už dříve, 2009), je cílevědomá a vše plánuje, také bydlení po ukončení manželova mandátu (to má z výchovy od matky), hovoří o důležitosti být zdravý a racionální (v závěru) je i při vyjadřování o vyměřenosti lidského času. Zdá se jí, že stav země je dobrý a rozčiluje se nad tím, že média vysílají převážně negativní zprávy, což neodpovídá skutečnosti a navíc nelze ověřit, co je pravda. Přidám ještě osobní pocit, který jsem si potvrdil v krátkém hovoru, že je to dáma neblazeovaná, pozorná a vtipná (při jedné organizační otázce, kterou jsem jí položil před začátkem jednoho koncertu na Pražském hradě, kdy jsem si nebyl jist, zda se jedná o prezidenta nebo jeho syna stejného jména, kteroužto informaci jsem měl doručit moderujícímu Markovi Vašutovi, odpověděla – „děda prezident“.

„Jak funguje a co ovládá homosexuální komunita“ (čl. Leoš Kyša), překvapivá čísla údajných půl milionu gayů (toto synonymum se ještě nepoužívalo?, ale ano, také tu je) a především výše „růžového byznysu“, což prý není překvapivý výraz, je z anglického „pink money“, žádná urážka, hovoří se o managementu Českých drah, různých organizací, coming outu některých českých politiků, moderátorů či umělců, z nichž se někteří ke své orientaci nehlásí (i to se asi změnilo), některá jména uvedena. Slovo „překvapivé“ jsem užil, protože jsou zažitá (jakkoli to novější studie popírají) „čtyři procenta“, což samozřejmě neodpovídá.

„Pepik, Otík, Bohóš a ti druzí“ – reakce na „neuvěřitelných 116 tisíc diváků“, kteří shlédli film Okresní přebor, rozšiřuje pohled na další filmy s „burany“, tedy Dědictví aneb Kurvahošigutntag (král buranů Bohóš), Vesničko má středisková (něžní burani), Slunce, seno… (burani primitivní), Na samotě u lesa (moudrý buran děda Komárek), Ecce homo Homolka (burani z Prahy), dále pak ještě Postřižiny, Světáci, Muži v říji či divoké včely – trochu rozšířený záběr, ale relevantní pohled.

K výročí časopisu jsou vybrána starší vyjádření celé řady osobností, mj. Michala Horáčka, Dana Bárty, Anny Geislerové, Tatiany Wilhelmové, a již nežijících – Otokara Vávry, Karla Svobody, Karla Černocha.

Z rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem jsem se toho mnoho nedozvěděl, hovořil o jednotlivých svých aktivitách, včetně namlouvání svých povídek, na které je zvyklý už když je předčítá své ženě, neví, proč ubylo politických vtipů, jen konstatuje, že tomu tak je, potvrzuje, že cimrmanovská tradice vychází nejen ze Suchého a Šlitra, ale i z Osvobozeného divadla, je také řeč o Centru paraple, kterému se věnuje dvacet let.

A pak za zmínku stojí ještě, „Kladivem na divadlo. Jak se písničkář Jan Burian vyrovnává se svým otcem E. F. Burianem. A také článek o nejvyšší kostelní věži sv. Bartoloměje v Plzni, který má od husitských dob ale jen jednu věž a nyní jsou tu úvahy o dostavbě té druhé. Ale v jaké podobě? „Boj vizionářů s památkáři“.

Instinkt 4. listopadu 2010 – téma „Psychoanalýza s Klárou Issovou“ (fotka, nejen, že má krásné oči, jak říká Marcela Pecháčková v rozhovoru s ní s názvem „Na kanapi u Freuda“, ale i zajímavě odpovídá, třeba že by se nebránila dítěti ze spermabanky (je přitom i vtipná), občas říká nevím, čímž obrušuje možnou radikálnost odpovědi, například výsledek téhle psychoanalýzy je zjištění: „Nevím… možná pocit osamění v tomhle světě“. Lásku v žádném případě nevnímá jako „chemickou“ záležitost, je romantik, přitom možná dáváme něčemu „moc velkou váhu“, ale vnímá ji v kontextu se vztahy, Bohem, hodnotami a respektuje to, že má každý jinou zkušenost. Důležité ve vztahu jsou pro ni dotyky. Tahle herečka dnes na roztrhání je zkrátka nejen krásná, ale i chytrá.

Kritika neschopnosti policie v čl. „Hon na pedofily“, hovoří se o veřejné registraci deviantů po zmizení devítileté Aničky Janatkové, kontroverzní prevenci preferuje majitel Centrálního registru dlužníků Jiří Jehlička, sexuolog Jaroslav Zvěřina hovoří o tom, že „hlavně chybí profesionálové, kteří by na propuštěné dohlíželi“.

„Na pivo s Máchou“ je veselý (jazykově) článek Miloše Kozumplíka o českém básníkovi, který údajně nevyrážel na svou Krkonošskou pouť (přiložená mapka, je tam také Jičín, ovšem, na budově Valdštejnské loggie je i informace o jeho zastávce zde), ale po pivovarech („pivní reinkarnace“). Poznamenávám, jestli o to ovšem nešlo spíš panu Kozumplíkovi (smajlíkl).

„Kráva a vůl za volantem“ je pohled na praxi řízení auta u obou pohlaví, která mají trochu jiné mozky, u mužů jej to testosteron a agresivita, ženy vede intuice, ovšem jsou vysmívány, že nepoznají levou a pravou stranu a nedokážou zaparkovat. Je to také veselé čtení, tedy s určitým odstupem k podobným tématům v časopise.

Fotky Benátek, ty současné a historické, dědy novináře, Karla Neuberta staršího. A ovšem, je máloco, co ve světě turisté fotografují tak jako toto město. Madelein Albrightová, o nových postupech operace kolena – „za hodinu nový kloub“.

Instinkt 2. února 2012 – „Nejtěžší rozhovor [s Leošem Marešem, na fotce], 5 hodin s Marcelou Pecháčkovou“. „Nový český heroin, Narkomani přecházejí na subutex“, „Holomráz“, mimořádné počasí, na nímž se reportér vypravil na hory a – je únor, takže pochopitelě – „Svatý Valentin“.

Z toho rozhovoru s Marešem si přepisuju: „Jeden chlap se mě ptal: Jaký je rozdíl mezi chytrýma moudrým člověkem? A řekl: Chytrý člověk přesně ví, v každé chvíli svého života, co má udělat, jak se zachovat. Moudrý člověk ví, na co se má vysrat.“ To jsem si nemohl nezaznamenat. A v rozhovoru je vše o tenkrát velmi populárním moderátorovi. Na to navazuje také další článek „Prokletí jménem Superstar“, ve kterém se píše, že účinkování v soutěži zdaleka neznamená vstup do byznysu a úspěch, „hvězdná kariéra se kromě Anety Langerové nekonala u žádného dalšího účastníka“. A parádní je příběh –„hitparáda bizarností“ – „Aničky Dajdou“, která je mimořádná úžasnou kombinací „netalentu a sebevědomí“ (nejenže zpívala zoufale falešně, ale napadala porotu, že ničemu nerozumí, zkrátka zábavné). A krátký pohled na podobné soutěže v zahraničí, zaznamenávám větu: „Dojetí zabírá.“

A nesmím zapomenout na dobrý bizár: „Organizovaně smrti vstříc, Galerie Václava Špály: Skrumáž pomalovaných rakví, kosti, lebky a skleněné vitríny plné tajemných objektů.“ Kdo se vyzná ve výtvarném umění, ví už o co jde. Tři odborníci organizace B. K. S. (Bude konec světa) tedy členové tohoto spolku, který trvá od roku 1974, Pablo Augeblas, profesor Eckel Eckelhaft (to je snad nejvýživnější, „eckelhaft“ je německy „odporný“), doktor U Škába Slabinský a Jirek Lévi-Ostrovid, tedy František Skála, Aleš Najbrt a Jaroslav Róna.

Instinkt 5. ledna 2012 – „Saša Rašilov, Prokletí mediálního ksichtu“. V dopisech velký ohlas na články M. Pecháčkové o V. Havlovi,

„Tak trochu pankáč“, vnuk slavného Saši Rašilova je uváděn jako ten, který propadá sociálním fobiím, asi na tom bude hodně pravdy, při mém setkání s ním (příprava jednoho pražského koncertu) jsem měl pocit jisté uzavřenosti a málomluvnosti, když jsem ho oslovil, zmiňuje své postoje, v nichž se jednou „vzepřel tomu, co mají Chinaski ve své písničce – mně vždycky naši říkali, nehas, co tě nepálí“, totiž řekl veřejně, koho bude volit, pak ovšem byl zklamán, hovoří hodně o rodině, o tom, do jaké míry je či není komplikované být veřejnou tváří (u populárních zpěváků je to větší problém). Takové přirozené, řeklo by se civilní povídání.

„S Vladimirem 518 noční tour de bar“, ano, většina lidí ho nejspíš zná z komiksů, ale je, kromě toho, že je rapper, taky kurátor řady výstavních projektů.

„Báječný rok 2012“ – „Letos pravděpodobně dostanete přidáno, budete zdravější, spokojen a nakonec se ještě dožijete více let, než se čekalo při vašem narození.“

„Taková normální rodinka“ – Brad Pitt a Angelina Jolie, rozměrný blok informací.

Mě nicméně více zajímá článek o Jiřím Reynkovi, synem slavných rodičů Bohuslava Reynka a francouzské básnířce Suzanne Renaud. Jiřímu Reynkovi je 82 let, jeho bratrovi Danielovi o rok více, žijí v Petrkově. Tak to je samozřejmě ona oblast, kde hraje svou úlohu „ticho“, tedy duchovno, otec básník a grafik, za studií jsme to sledovali podobně jako Otokara Březinu, Jakuba Demla či Josefa Floriana. Rád jsem si připomněl ten obzor. Vybírám jen zvláštní detail, totiž básníkovy (otce) sympatie ke kočkám (těch tam měli víc než tucet), které mu byly sympatičtější než „hlučná psí přítulnost“.

A málem bych zapomněl (první strana mně to připomněla), „10 pověr o sexu“ (Sledují ženy porno? Myslí muži na sex každých 7 minut?) – ovšem, v každém čísle je pojednán nějaký aspekt lidské sexuality, to patří k tomuto společenskému časopisu, jakkoli se nejedná o bulvár. Bylo by nicméně zajímavé nahlédnout do nějakého čísla z dnešní doby, jak to tam je.

Instinkt 3. května 2012 – „To je pár!“, „ponor mezi české moderátory, peklo Jiří Pomeje, nebe Tereza Kostková“ [oba na fotografii]

„Milovaný póvl“ – „Celebrity lezou z televize, sypou se z novin, co mimořádného se za jejich zářivými jmény skrývá? Nejčastěji faleš a prázdnota. Ale možná právě proto je tak zvědavě sledujeme.“ Tak ovšem, to je jeden pohled, pokud jsou myšleny ty všeliké rychlokvašky, které vzplanou a je to jen mediální humbuk, rovněž samozřejmě může, ale nemusí sláva stoupnout člověku do hlavy, a ovšem, je třeba tenhle jednostranný pohled uvést v novinovém článku, má-li být zbořeno tabu, že VIP osoby musí být něco mimořádného. Já jsem se ale za život párkrát přesvědčil (a nebudu uvádět konkrétní jména, ačkoli je mám na jazyku), že mnohé známé osobnosti vnímané jednostranně jako hvězdy svého oboru jsou inteligentní lidé, nejen se schopností se prosadit v byznysu, ale s velkým kulturním přehledem. Ale jinak, ovšem, ten článek je na pravém místě, pojmenovává jeden aktuální fenomén, dokládá ho názornou metaforou nejen Jiří Pomeje na obrázku, který se skutečně plazí ven z televizní obrazovky, ale popis libovolného plácání či slaboduchého slabikování jako školačka (připomíná mně to jiný fenomén z pěvecké soutěže Aničky Dajdou ze Superstar, výše zmíněné), hihňání či lascivní tón postav z televizního pořadu Celebrity (Prima), který byl zřejmě impulsem pro téma Impulsu. Tyto celebrity nás o něčem také „důležitě informují“, oslavované (to je význam slova celebrita) osoby, jimiž se prostřednictvím „věčně hladových“ médií může stát „každá nula“, existence „uměle vytvořených celebrit „dokazuje, že povrchní zábava a falešné pozlátko je nám možná bližší, než jsme ochotní si připustit“. Jejich trvanlivost je nicméně nevyzpytatelná.

A zajímavé jsou žebříčky: Moderátorské celebrity podle Instinktu (tedy skutečné):
Tereza Kostková, krásná, přirozená, elegantní (vřele souhlasím, to je kočka i dnes, zde rovněž na první straně)
Ondřej Brzobohatý, zdědil slavné jméno, ale také neoddiskutovatelný talent a styl
Adela Banášová, je vtipná a chytrá, přiměřeně drzá, avšak neurážející, její osobitost je osvěžující
Marek Eben, zosobňuje vzdělanost, klasiku, cit a skromnost (toho bych posunul ještě víc dopředu)
Jaroslav Dušek, mistr improvizace (určitě originální, ale jakkoli tihle blázni mají jistě své kouzlo, jeho v některých projevech nijak zvlášť nemusím)
Iva Pazderková, „jediná z blbých blondýn, které je blbost ke cti“ (i ty přechozí formulace, které jsem nedal do uvozovek, jsou neúplnou citací textu v Instinktu)
Tomáš Hanák, originál, který si podmaňuje žena a konvenuje i mužům

Pak tam je typologie celebrit, uvádí se kategorie „partnerka – zlatokopka“, např. Ivana Gottová, „markytánka“ jako Halina Pawlovská, „veselá a hravá“ jako Eva Decastelo či (možná trochu překvapivě, ale je to i věcně doloženo) Mahulena Bočanová, a pak – ten výraz se mi líbí, opakuje se i v textu, „mediální spratek“ jako Pavel Novotný.

A následuje „exkluzívní výzkum“ Instinktu (s udáním procent), které celebrity jsou „nejhrůznější“:
Sámer Isssa, 49,9
Iveta Bartošová 34,9
Jiří Pomeje 34,1
Leoš Mareš 33,2
Daniel Nekonečný 32,7
Tereza Pergnerová 31,7
Agáta Hanychová 31,3
Dara Rolins 26,2
Dominka Mesárošová 25,9, Rytmus 25,8
Je to samozřejmě jednak relativní (Rytmus je například na první straně jiného čísla Instinkt, který tady mám v hromádce, jednak by bylo zajímavé sledovat ty posuny, stejně jako jsem posouval dopředu Marka Ebena, v tomto žebříčku by se asi k těm sympatičtějším posunul dnes Leoš Mareš, a za třetí to je pak individuální, někdo může slzet smíchy u Sováka, kterého já nesnáším, jiný to bude mít jinak.

Pak tu ještě je žebříček spontánní odpovědi nejméně sympatické celebrity (není specifikováno, jak k tomu dospěli) – Iveta Bartošová a velkým odstupem pak další, Hanychová, Mareš, Pomeje, Helena Vondráčková a další, mezi nimiž se objevuje třeba Lucie Bílá.

A následuje ještě nelichotivý titul „jsem Král kadibudek“ o Jiřím Pomejem, první manželství s herečkou Michaelou Kuklovou, druhé se zpěvačkou Ivetou Bartošovou, plánuje svatbu s jakousi podnikatelkou, v aktuální době moderoval na TV Prima. Za všechno myslím hovoří citát: „Kdo chce ještě dneska vidět silikonový kozy, když už si je může pořídit každá?“ No tak konečně pojďme dál.

Pochvalná recenze alba Václava Neckáře Dobrý časy, „nemůže být pochyb o tom, že se bavíme o jedné z nejsilnějších tuzemských popových nahrávek letošního roku“, mj. také duet s Lenkou Dusilovou, kritizují jen nešikovný obal s jeho portrétem v klobouku a čemsi kostkovaném (to je pravda), tady je naopak hezký zamyšlený portrét v modrém odstínu.

„Česká lvice Věra“, tedy Věra Čáslavská, v dokumentu Olgy Sommerové, „strhující příběh nabitý emocemi a informacemi, vyprávěný vkusně a s citem…“. A ještě další text o tomto tématu, v rámečku info o režisérce.

„Miss ze Sudet“ Tereza Chlebovská, „obdařená krásou“, zatímco kraj, „z něhož se vyloupla“, patří k „bohem zapomenutému pohraničí“. Ano, je půvabná.

„Neznámá Itálie v Čechách“, událost, o níž slyším poprvé, totiž o emigrantech z Itálie, dramatickém exodu za světové války v roce 1915, dvě fotky, na té druhé jsou potomci v roce 2009 (ta první z roku 1917).

A článek o nedávno zemřelém Rakušanu Jörgu Haiderovi.

Instinkt 9. srpna 2012 – „Jožo Ráž“, svého času v rádiích asi nejhranější slovenský zpěvák, tenkrát s Vašo Patejdlem nejvýraznější tváře skupiny Elán, hodně se o něm hovořilo v souvislosti s těžkou autohavárií, která zanechala stopy v jeho obličeji. Už v editorialu upozorňuje Marek Stoniš na proměnu BDSM, kdy pánové, kteří si nechali za velké peníze od domin nařezat, na to nyní vyzráli a stali se podnikateli. Uvnitř čísla je to pojednáno trochu jako komiks, ale kombinace fotek mužů a bublin. K nim možná inspirovala Olga Schoberová, herečka, která se kdysi přes noc stala slavnou, známá mj. z filmu Kdo chce zabít Jessii, kde právě tento postup byl použit (kritika to velmi chválila jako chytrou inovaci). Nevěděl jsem, že byla krátce partnerkou Miroslava Plzáka, kterého Olga, žijící v emigraci, chválí jako vzdělaného a šarmantního, také byla s Kájou Saudkem, ten ostatně byl také autorem komiksů (jen připomínám, jeho bratr Jan byl fotograf rovněž eroticky zaměřených fotografií).

Dalším, vlastně rovněž erotickým tématem, byl „Honza Mareš“, tedy domněnka, že Jean Marais, obdivovaný ženami, ale orientovaný na muže, má český původ. Pak se časopis dost věnuje sportu, tedy maratonu a doktorům sportovců. Další téma – zemřel Gore Vidal, (shoda okolností?) rovněž gay.

Instinkt 11. října 2012 – na první stránce „Lukáš Hejlík“, „Rozhovor s televizní hvězdou, která by raději byla pasákem ovcí“ – jméno mně nic neříká, když kliknu na internet, je mi tvář herce účinkujícího také např. v brněnském divadle povědomá (tady v brýlích s červenými obroučkami a na krátko ostříhaný), že by to mohlo souviset s tématem „Seriálové peklo“ („O rozdílech mezi pohovkou v Terapii, a operačním sálem v Ordinaci“) napovídá, že hrál v „Ošklivce Katce“ či „Ordinaci…“, Wikipedie říká, že dělal také Gastromapu a další zajímavé projekty, např. Listování (scénické čtení).

Darina Křivánková vtipně uvádí v editorialu scénku z Vratných lahví – „Jak se na to můžeš dívat., ty se svým vzděláním?“ (na takovou blbost) – „Žehlil´s někdy?“ A šéfredaktorka vysvětluje, že to je proto, aby měli herci práci, a také nám to dává v životě „neochvějnou konstantu“, co na tom, že „naivní a pitomou?“ Dobrý postřeh. Přání „Příjemné žehlení“ ale asi nenaplním. Nicméně na ty texty kouknu.

Je pravda, že realita mimo tyhle seriály je trochu jiná, jak napovídá článek „Dalík za mříženi. Kdo dál?“ – druhá část názvu, jak asi trochu zlomyslně poznamenávám, říká, že i ona má něco se seriály společného (na fotce zatčený vlivný lobbista s Topolánkem).

Hejlík hrál „v nejlepším, ale i v nejhorším českém seriálu – v Terapii a Ošklivce Katce“, teď v Ordinaci v růžové zahradě, „záběr [má] ale větší“, „má vřelý vztah ke knihám, ovcím a dobré kávě“. Rozhovor, řekl bych, také ospravedlňuje roli v kritizovaném seriálu, kde herce nikdo nerežíroval, ale prý to byla dobrá zkušenost, když ukazuje širokou paletu herce, o němž prý Roden řekl, že je těžké nemít Hejlíka rád.

Další téma – „mamahotel“ – už tenkrát! Celý kontext dnes dobře známe. Tady je to ovšem pěkně popsáno i s historickými příklady (Američan Hoover), a pak je tu článek o našem úspěšném hokejistovi Jágrovi.

„Konec pornografie v Čechách“ – proměna přístupnosti k pornu změnila i v Čechách situaci, ti, kteří vydělali za rok tři miliony, vydělají už jen jeden, Robert Roseberg přestal točit a věnuje se boxu, pornoherečky přešly na prostituci. A líčí se celý kontext.

„Queen jsou zpět. Jmenují se – Muse“

A ovšem – Karel Plíhal, zde „Muž bez ambicí“. Tenkrát mě myslím na něj, podobně jako na některé jiné folkaře, upozornila kolegyně na gymnáziu Soňa Machová, která mně půjčila – tenkrát ještě – magnetofonové pásky – kazety, když zmiňuju ten kontext, nezapomenu také ještě na to, že zatímco jiná gymnázia zvala politiky, ona na besedy zvala osobnosti z této oblasti, v historické knihovně jsem tak mohl sedět naproti Jiřímu Černému a Karlu Hvížďalovi (s ním jsem se viděl vlastně poprvé). S Plíhalem mám pak zajímavý zážitek, související s jeho pověstí o mlčenlivosti, zmiňované zde v textu Honzy Dědka a později v skvělém (nápaditém) hudebním filmu Petra Zelenky Rok ďábla, když jsme vedle sebe (či proti sobě) seděli v malé místnosti jičínského K-klubu (tenkrát ještě v budově pozdější knihovny) a oba jsme mlčeli, já jsem měl pocit, že to bude to nejlepší, co mohu udělat, totiž když se ho nebudu na nic vyptávat. A teď se dozvídám mnohé z toho článku. Vztah mezi textem a hudbou při tvoření písničky, je zaběhnutá představa a folkařů, že se píše hudba na text, a on tenkrát nazpíval písně Josefa Kainara, který psal texty na jazzové a swingové standardy, což byl vlastně tehdejší pop (s poznámkou, že v něm bývají texty často „blbé“). Proto také vznikaly jinak současné Vzduchoprázdniny (nejdříve hudba), nazpívané jen s kytarou, protože tak to hraje na koncertech, není vybaven velkým hlasem jako Nohavica nebo Redl (kdysi se o to pokoušel, ale nesedí to, to jsem četl myslím v jiném textu), proto vystupuje v komorním prostředí, a také doplněná aranžmá o další nástroje zde nepoužil. Některé básničky (krátké, vydal je také v knížce) se mohou stát písničkami (to je také zajímavé), jakkoli vznikají na rozdíl od písňových textů hned a byly vytvořeny pro zábavu (komentuju, i jiní folkaři doplňovali koncerty proložením krátkými texty, Vlasta Redl nezapomenutelným textem se všemi slovy začínajícími na „h“. To mě jako člověka, který se zabýval poetikou písňových textů, zajímalo. A pak, zatímco písničkáři (a nejen oni) byli tenkrát ve dvojicích, Suchý – Šlitr, Vodňanský – Skoumal, Burian – Dědeček, on byl sám. Nemá facebook, někdo, neví kdo, ale udělal profil s jeho jménem. A celá ta historie, od Plíharmonyje, básnická sbírka Jako cool v plotě, také v písních rád užívá různá módní slova, ale spíš „jako srandu“, pro mě to je ale hra s významy a rovinami jazyka.

„Christopher Reeve, Skutečně Superman“ – přiznám se, že jsem si svého času pletl (zaměňoval) všechny ty superhrdiny, Supermana a Batmana, jakkoli jsem tedy vnímal i kouzlo těchto žánrových hrdinů, tady – vzpomínám si na ten článek – jsem si trochu udělal pořádek. Pár filmů (také s Nicholsonem, to byla myslím ta série s Batmanem) jsem viděl, Reeveův osud přitom je smutná věc.

Článek o plastických operacích, zde vnímaných jako spíš pozitivní záležitost, s níž se už ženy netají. A zde také zmíněn „vyhlazený wrestler“ Mickey Rourke, jemuž plastické operace umožnily návrat do byznysu. A přece jen, je tu zmínka i o „závislosti na plastikách“.

 

Instinkt 28. června 2012, „speciální dvojčíslo – 108 stran“ (a TV program na 14 dnů).

Vybírám – „Na kus řeči s Ježíšem“, tedy Kamilem Střihavkou (Jindřich Göth). „Muzikantská špička“ je prý kapela Leaders!, o níž říká, že je nejlepší u nás, o dlouhé cestě zpěváka – „heavymetalový Motorband, poprockové B. S. P., funkrockévé No Guitar nebo sólové projekty Woo-Doo a Leaders!, a ovšem role v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Nemohu nezmínit své někdejší nadšení z anglického originálu (hlavně nad tím, že jde vlastně o koncepční album, podobně jako byly i ta poslední alba Beatles) v době studií, ovšem tenkrát ještě na černé gramofonové desce. Střihavku hudební divadlo vtáhlo a už bez něj nemůže být. Na druhé straně nespěchá v době, kdy se za pár let „přestanou desky lisovat“. A ano, když si vzpomenu na zoufalý Kabát, který se pokoušel interpretoval tuším Deep Purple se zoufalým výsledkem (o oktávu níž, protože to Vojtek nevyzpíval), tohle je pan zpěvák. Byť s nachlazenými hlasivkami, s nimiž přišel na rozhovor.

A pěkné panorama „Manželský tyjátr, Herecká partnerství: komedie, melodrama, romance i tragédie“ – na dvojstraně jednotlivé portréty (ať si dá dvojice každý dohromady sám) Linda Rybová, Vlastimil Brodský, Jiřina Bohdalová, Oldřich Kaiser, Vilma Cibulková, David Prachař, Miroslav Etzler, Chantal Poullain, Boleslav Polívka, Dana Batulková, Radoslav Brzobohatý a Naďa Konvalinková. A v článku se líčí různé příhody, třeba facka Batulkové a Rybové (ve vztahu s Prachařem) či vztahy Kaisera a Konvalinkové.

A následují nejznámější herecká manželství u nás – Alena Vránová a Vladimír Ráž, Chantal Poulliain a Bolek Polívka, Jana Preissová a Viktor Preiss, Barbora Hrzánová a Radek Holub (na fotce), Veronika Žilková a Martin Stropnický, Carmen Mayerová a Petr Kostka, Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý, Jana Hlaváčová a Luděk Munzar, Naďa Konfalinková a Oldřich Kaiser, Stella Zázvorková a Miloš Kopecký – a ve světě – Kyra Sedwickvá a Kevin Bacon, Ben Affleck a Jennifer Gaarnerová, Sean Penn a Robin Wright Pennová, Angelina Jolie a Billy Bob Thornton (ovšem, je tu i – na fotce Brangelina, o této dvojici je v jiném čísle celý článek), Jennifer Anistonová  a Brad Pitt (celý příběh krátce vylíčen), John Travolta a Kelly Prestonová, Nicole Kidmanová a Tom Cruise, Catherine Zeta-Jonesová a Michael Douglas, Daniel Craig a Rachel Weiszová, Elizabet Taylorová a Richard Burton.

Postřehy z Karlovarského filmového festivalu, výběr ze „staroslavných hospod“, „Nejhorší letní (s)hity“ – „Tohle už není ani šmíra, ale nějaká ještě strašnější a dosud nepojmenovaná úroveň. Bizarnosti, tvoje jméno je O-Zone“, Letní festivaly, a znovu ke Karlovým Varům – kniha Evy Zaoralové „Život s filmem“, cyklus České televize „Americké nezávislé léto“ – „patří k nemnoha pořadům, kvůli nimž stojí za to usednout o prázdninách k televize.

A hodně zase o gastronomii (to „systémově“ nevypisuju), „Gianni Versace: Smrt ikony“ – extravagance muže, který neskrýval svou homosexuální orientaci, na jehož přehlídce střílela Naomi Cambellová z pistole slepými náboj, „ukončily rány z pistole“ jeho život – před patnácti lety.

A ještě editorial, který je samozřejmě na začátku: „Velká trojka u tygra“ – Bohumil Hrabal, Václav Havel a Bill Clinton.

Instinkt 19. července 2012 – „Rytmus, Jak z rodinného prokletí udělal svoji přednost, Hraji si. S vámi!“ – a téma: Slavné filmy, které provázelo neštěstí“.

Tak k tomu slovenskému raperovi a porotci reality show [Patrik Vrbovský]. „Celý showbyznys je o tom, co nejvíc motat lidem hlavy.“ Tento výrok odpovídá jinému, který je v názvu článku: „Dávám to lidem sežrat“. Otázky směřují k tomu, jak souvisí původní model hip hopu, zrozeného v černošských ghettech „jako reflexe pouličních gangů“, se slovenským sídlištěm, odpovídá, že sídliště jsou všude na periferii města, sám v jednom vyrůstal, nemyslí si ale, že se rapper musí ocitnout na úplném dně, jeho otcem byl jeho otčím a je napůl „cikán“, s čímž se dlouho nemohl vyrovnat. Otázky padnou také na bohatství, rád ukazuje drahé hodinky, ale „je to hra“, na druhé straně chodí v obyčejném tričku a džínách. Radka Červinková „mezi čtyřma očima“ uzavírá, „houby pozér, a už vůbec ne namistrovaný týpek, jak se o něm rádo říká.“

„Skončit v pekle“, tedy „Dramatické osudy začarovaných filmů“ uvádí na fotce záběr z filmu Vrána, pak neskutečné potíže, které provázely role ve filmu o Supermanovi (nejznámější Christopher Reeve spadl z koně a zůstal na vozíku, za pět let zemřel, uvedeno dalších půl tuctu postižených), z Coppolových filmů (Martin Sheen dostal přímo na place infarkt) či Gregoryho Pecka, který si zahrál ve filmu „Přichází satan“ (jeho letadlo zasáhl blesk). Jeden z protagonistů říká: „Všechno se spiklo proti nám.“ A další příklady z divadla a filmů u nás, také Jan Libíček zemřel při natáčení filmu o vodnících v Čechách.

Colours of Ostrava (článek pochvalný i kritický), „50 let vyplazený jazyk“ o Rolling Stones, kteří se „valí dodnes“, Newt Gingrich, muž roku 1995 dle časopisu Time, zajímavý osud jedné „z nejvlivnějších postav americké politiky, než se stal obskurní figurkou“.

A moc pěkný článek „Život s muži je snazší“ s herečkou Janou Plodkovou, která „zazářila v Protektorovi, dostala Českého lva“, a nyní natočila osobitý snímek Polski film. Samozřejmě jsem ovlivněn, herečka je absolventkou jičínského gymnázia, zde povídá o nijak nepřipravované cesty do Spojených států, kde se setkala s Milošem Formanem, ale nemohla se stát tamní herečkou, či do Londýna. „Milá, usměvavá, přemýšlivá, profesionální.“ Ano, taková je.

A přestože zde obvykle otáčím stránky, zaznamenávám docela legrační noticku „Harapes v sado maso obklíčení“, kde si známý baletní místr, šéf baletu Národního divadla,  pochvaluje („obdivoval“), jak jedné dívce drží v pouhé pásce prsa, zmínka o jeho sexuální orientaci tady ovšem není (samozřejmě to není nijak nutné, jen to je kontextuálně zajímavé s těmi ženami, mně byl sympatický – zemřel předloni – krátce jsem se s ním osobně setkal na Novoměstské radnici na jednom komorním koncertu, měl bych mít někde jeho fotku).

Instinkt 16. prosince 2010 – smějící se Jitka Čvančarová – „Kde je obyčejný chlap?“ Herečka hovoří také o zkušenosti se stalkingem („pronásledoval mě autem …v noci psal: Právě jste zhasla“) Tyhle erotické kauzy tady holt čas od času jsou, kdysi to byla ministryně školství Buzková, kterou si někdo nafotil nahoře bez, teď tahle herečka. Říkám si, na jednu stranu se člověk nemůže divit, když je tak od pánaboha obdařená, na druhou stranu to je jistá míra idiocie, kterou ta posedlost vyvolá. A nahota je tak trochu přítomná v celém čísle, alespoň když čtu v obsahu „Vladimír Páral donaha“ s podtitulkem „Hrůzné depilace světa“. Dokonce i „Šťastné a veselé“ (je vánoční čas) přeje humorně „redakce Instinktu“ v červených slipech, sukýnkách a podprsenkách a ovšem čepicích (jsou vyjmenováni, registruju články hlavně Jindřicha Götha, Petry Smítalové či Tomáše Čechtického, ostatní mně prominou, že neuvedu celý seznam)

Lékařský exodus, tehdejší aktualita „Děkujeme, odcházíme.“ Na rozdíl od kantorů, kterým kdysi jeden ministr školství naopak přidal práci, si dokázali oprávněné lepší finanční podmínky prosadit (ministr Heger, který dělal všemožné reformy, kličkoval, chtěl povolat armádní lékaře, kteří by nahradili čtyři tisíce lékařů, kteří dali výpovědi, chtěl slučovat nemocnice, nakonec musel ustoupit: Výsledek zvýšení platů lékařů o 5–8 tisíc Kč měsíčně).

Jitka Čvančarová – o návštěvě Tibetu, taneční soutěži, kde „překvapivě rychle skončila“, není samotář, ale klasický „sdíleč“, pak o tom stalkingu, ale také o pocitu štvané zvěře (bulvárem, „vyskakuje ze všech médií“), pozastavuje se nad některými praktikami médií (i z tohoto rozhovoru jistě budou krást). Také si naopak klade otázku, co se stalo v poslední době, že jsou lidé „sami“ (včera mně přišlo nové Echo, ještě jsem ho nečetl, ale na titulní straně je téma „osamělá společnost“, ovšem nové není, za mých studií jsme v politologii hovořili o knize Osamělý dav Davida Riesmana z roku 1950). Od zahlcenosti se ale naopak odstřihla tím Tibetem, přitom není orientovaná na východní duchovní myšlení ani na alternativní medicínu. Neprožívá drahé šaty, na svůj dům i coby absolventka stavební průmyslovky myslí. A ovšem o Vánocích.

„Čelisti se staly skutečností“ – o případech napadení žraloky v místech, kde to „nikdy nedělají“, v Rudém moři.

„Vladimír Páral donaha“ – název je tak trochu dvojsmyslný, samozřejmě mediální lákadlo, jak to Instinkt umí (uvidíme to ještě ve skvělé podobě u Lukáše Vaculíka v jiném čísle), na druhou stranu ona „dvojsmyslnost“ není jen erotická, tedy vazba na témata svého času jednoho z nejčtenějších českých autorů, ale je poukazem na zveřejněnou někdejší skutečnou fotku spisovatelova aktu (cudného, otočeného zadnicí k divákovi). Zajímavý je názor, vyjádřený v podtitulu (rovněž v hyperbole) „Hrůzná depilace světa“, totiž on jako vystudovaný chemik odmítá skutečnost, že ženy na sebe „nacákají“ spoustu parfémů a přirozený tělesný pach teprve postupně proniká přes ně až třeba v chvílích erotického vzrušení, a stejně tak Páral horuje pro přirozenou tělesnost v ochlupení, které se ženy zbavují depilací. Návštěva z Ameriky byla zděšena, že si žena spisovatele neholí nohy. Ano, téma parfémů (v opačném gardu, zda tedy už nesmrdíme jako před revolucí) se objevuje v této době v Instinktu. A hyperbola je Páralův vyjadřovací prostředek, když se staví bez ostychu na „piedestal“ (slovo použije novinář) české literatury vedle Kundery, Hrabala a Škvoreckého, zatímco po současné literatuře anno 2010 prý za pár let pes neštěkne. Nu, svým způsobem má Páral pravdu – byť si vzpomenu na seminář Vladimíra Binara, který se tenkrát k právě vydané Profesionálně ženě stavěl kriticky.

„Vánoční reklamy nám lezou na mozek“ – stokrát omleté slogany, pěkná fotka reklamy s Chcuckem Norrisem se sobími parohy. Chvála piva, biosalát…

Instinkt 24. května 2012 – na první straně „O tajnostech Lukáše Vaculíka“, přičemž poznámka „rozhovor bez tabu“ láká čtenáře, jemuž pak uvnitř časopisu nabídne čtenáři u fotografie šklebícího se herce titul „Homosexuálové a buzeranti“. To je, jak již shora zmíněno novinářský trik lákadla na něco, co se pak ukáže ve zcela jiné perspektivě, tedy nikoli jako téma, ale jako jedna událost, totiž pomluva herce v bulváru, proti které se soudně bránil, a ačkoli to trvalo pět let, stálo mu to za to, protože nechtěl, aby na jeho syna ve škole nechutně pokřikovali. Stejně tak by mohli někde napsat, že Vaculík něco ukradl. A také o vztahu se Sagvanem Tofim, s nímž hrál v onom tenkrát populárním filmu, je to kamarád, ale nevolají si každý den, stejně jako je mu blízký herec Vetchý.

„Na kafíčko se Škromachem“, tedy Zdeňkem Š., tenkrát známým politikem ČSSD.

John Cleese „I pohřeb je k popukání“ – herec patřil ke slavné šestce Monty Pyton.

A fotograficky moc pěkné stránky o zahradě, která je „letní obývák plný jídla“, proměnila se ale z té podoby, jakou měla za socialismu, dnes se tu relaxuje a griluje, pěstuje se jen to, s čím je nejméně práce (to jsem onehdá zaregistroval, když jsem se prošel zahrádkářskou kolonií za městem, kde jsme kdysi mívali také zahradu, ovšem na druhé straně je dnes – vzhledem ke strmé inflaci – zase tendence začít něco zase pěstovat či si dokonce pořídit nějakou tu slípku). V každém případě je zahrádkářství v Čechách fenomén.

„Stromboli znovu bouří“, „Supraphon pokračuje v reeditování zlatého českého rockového fondu“, na fotce Michal Pavlíček s Bárou Basikovou.

Oldřich Vízner – „Bojuju za kouření“, „čerstvý pětašedesátník“, „je nejen Saturninem, ale několikanásobným manželem, otcem a dědečkem“, všechno bere s nadhledem, protože „ze všech špatných věcí ho čeká jen smrt, a tu prý taky nějak přežije“. Tento černý humor mně potvrzuje pohled, který mně utkvěl z jeho role ševce v jednom českém filmu, nos jaksi nějak nahoru a zrak ostře k nebi, tady na fotce vypadá civilněji, v textu se říká, že má smysl pro pořádek a disciplínu a hraje s vervou, v rozhovoru říká, že na herecké roli mu připadá nejtěžší zvládnout text a proniknout do něj. A o kouření říká, že čtyři roky nekouřil, teď se k tomu vrátil, a na komentář Zuzany Dastychové, která přistoupí na tu ironickou rovinu, když mu říká, že je pravda, „že teď máte na cigaretách všude ta varování, že umřete předčasně, takže vlastě víte, do čeho jdete,“ odpovídá, že to je vlastně lepší, protože umřít pozdě znamená, že člověka všechno bolí a trápí se. Sám k sobě je kritický, diví se, že udělal zkoušky na DAMU, přestože nic neuměl. A z jeho vyjádření ještě vybírám, že mu „vadí hrozně“ hloupost, má rád Kelty a Irsko a rád pracuje na zahradě.

Instinkt 26. dubna 2012 – „Veronika Žilková, Co se bála říct Stropnickému, řekla Instinktu“, „Zabalím to a taky přežiju“, na fotce v tričku s fotkou Martina Stropnického a nápisem Martin na Hrad!. S politikou souvisí také fotostránky „Kalousku, dej housku!!!“ s záznamem nápisů na zdi, např. „Díky tobě Kalousku už nemáme na housku“, „Nejsme okraj společnosti“, „Už jsme tady staří, mladí, vládní škrty, ty nám vadí. Kalousek a celá vláda, to je na nás zrada!“, „Vláda arogantních komiků!“ a podobně.

A transparenty s texty „Cikáni to jste posrali“ nebo „Zastavme cikánský teror“ je na fotografii davu demonstrantů u článku „Gilotina nad Břeclaví“, kde se popisuje reakce napadení ukrajinského chlapce třemi Romy a úvaha, jak ztlumit eskalaci proti této menšině. Zmíněna je i ona romská holčička, která málem uhořela při jiné události. Dohledávám podrobnosti s odstupem času – „Patnáctiletý Petro z Ukrajiny tvrdil, že ho v Břeclavi napadli tři Romové, protože jim odmítl dát cigaretu. Podle jeho matky byl brutálně zbit, přišel o ledvinu, měl natržená játra a další zranění. Tento příběh okamžitě převzala média a vyvolal silné protiromské emoce.“ „Policie později zjistila, že si útok vymyslel. V květnu 2012 policie oznámila, že Petro si útok vymyslel. Jeho zranění byla způsobena pádem z výšky, nikoli napadením.“ „Romská komunita byla vystavena silné vlně nenávisti.“

Rozhovor s Veronikou Žilkovou, „třicet let hraje, třicet let je populární, na kontě má na stovky rolí, vychovala šest dětí, třikrát se vdala, před čtyřmi lety za Martina Stropnického, s ním teď prožívá jeho odchod z divadla na Vinohradech.“ Já si herečku spojuju s rolí ve filmu Zapomenuté světlo, natočené volně podle knihy Jakuba Demla. Jednak jsem tu knihu znal už ze studií a mám ji ve své knihovně, jednak se film odehrává v Roprachticích, kde má kořeny moje žena (dodnes tam máme chalupu, přestože tam jezdíme jen výjimečně, například na rodinné srazy, o Velikonocích atd.) a účinkují v něm místní občané, které Alena zná. Ještě dodám, v rozhovoru prý vstřícná, nevyhýbala se žádným otázkám kromě víry, kterou prý nejde odbýt pro složitost tématu několika větami.

Je toho tam ještě hodně, o sportovci Lukáši Konečném, o metalové hudbě, o aktuální otázce legalizace prostituce (event. zdanění, vzpomínám, že v Německu k tomuhle tématu měli jasnou odpověď, platit daně a povinná zdravotní prohlídka a je to pod kontrolou, známá figura Domenica, tuším že se tak jmenovala, sbírala zfetované holky na ulici a vystupovala v televizi). Dohledávám ještě, nedá mi to, Domenica Niehoff, „legendární prostitutka“, které klienti psali básně, zemřela v roce 2009, tedy tři roky před vydáním tohoto čísla časopisu.

„Barbra Streisand, Osud legendární zpěvačky, herečky a ženy.“ Shrnu v bodech. Čerstvá sedmdesátnice, publikum uvěřilo, že je krásná vs. „nos si zmenšit nenechám“, proslulá muzikálová Hello, Dolly!, film Takoví jsme byli s Robertem Redfordem (na fotce), za něj nominace na Oskara, za Funny Girl ho dostala. Vztahy s muži atd.

„Jak nenaletět při koupi ojetiny“, to jsem si měl přečíst, když jsem kupoval ve Frýdlantě zahraniční auto a kamarád, který tomu nerozuměl, mě ujišťoval, že je vše v pořádku (automechanik odnaproti mně říkal, že jsem ho měl vzít sebou, já jsem ale především spěchal, abych – tenkrát – to auto stihl dát do daní, a pak jsem horentní částky dal za všechno, co na něm bylo špatně. Zmíněny jsou stočené tachometry u velkého množství ojetých aut.

Dalibor Janda a jeho dcera. „Chraplák“ slavný v osmdesátých letech atd., fotil jsem ho právě s dcerou, kterou v té době pomáhal do showbyznysu, na pohádkovém festivalu.

Instinkt 17. května 2012 – „Diagnóza: Podivíni“, na fotkách Ondřej Vetchý a Karel Roden (s daty narození dva dny od sebe) a textem „Proč Ondřej Vetchý sbírá odpadky a Karel Roden utíká na zámek. A pak ještě „Skandál: Divadelníci dráždí Helenu Fibingerovou“

V editorialu obrázek (montáž) Davida Ratha „Za katrem“, Marek Stoniš přirovnává prostředí středních Čech k tomu, kde působil Al Capone, a také hovoří o účasti „bílých plášťů“.

Před Vetchým a Rodenem ještě rozhovor s Ivou Pazderkovou, hodně o její povaze, herectví je o emocích, ale herec nemusí být emotivní, říká Zuzana Dastychová, což Iva Pazderková, jak říká, někdy k vlastní škodě je, ve filmu Tady hlídám já, který odstartoval rozhovor a k němuž se v něm několikrát vrací, hraje mrchu, na otázku, jak se tohle křehké blondýnce hraje, říká, že všechny role potřebují přípravu, pro tuto je její typ vhodný a šlo to snáze. Umí odpouštět. Má dvě kočky, Šklíbu (ikonické jméno z klasiky) a Blešku, zvířata má ráda. Také o možnosti hrát v Americe, s Bradem Pittem by ji to bavilo.

„Roden vinař – Vetchý čistič“ – uvádění jako „dva nejlepší herci své generace“, oba aktuálně padesátníci, jsou každý jiný, Vetchý zůstal zapáleným aktivistou, také kvůli jazykové bariéře netouží hrát v zahraničních produkcích (také na jedné z fotek), zatímco Roden chová koně, opravuje zámek. Porovnávány jsou jejich odlišné povahy či image, které jsou v obou případech ale i určitou obranou. O Rodenovi je v čísle ještě jeden článek, „Marek Pošta zase ordinuje“, je to nějaký seriál, neviděl jsem ho.

„Ještě těžší koule“ – „původně rozhlasová hra Koule o zdopované koulařce z dob bolševika“ má nyní v hradeckém Klicperově divadle v režii Davida Drábka, který to „ještě přiostřil“, novou podobu. Fibingerová podala žalobu už na tu rozhlasovou hru.

„Lady Remoska – Milena Grenfell-Bainesová“, žena narozená v roce 1929 v Praze a dětství strávivší Proseči žije přes sedmdesát let v Anglii, ten vynález je tedy českého původu. Lady je v názvu označena ne symbolicky, skutečně ten titul má, ale nechce ho v rozhovoru používat, novinářku Jarmilu Karasovou na ni upozornil před léty Libor Pešek, tenkrát šéfdirigent liverpoolské Královské filharmonie, její osud, který je v článku vylíčen, by vydal za několik. Především je jedním z Wintonových dětí (na fotografii s ním), je předsedkyní britského krajanského sdružení Čechů a Slováků.

Instinkt 10. května 2012 – „Lucie Vondráčková, Život na houpačce, Její největší porážky a vítězství“, „Rok konopí, Psycholog hájí marihuanu“ (tedy Pjér la Šé´z, u článku občanské jméno Petr Knotek), rozhovor s režisérem Jiřím Strachem, který prolomil čtyřicetileté tabu – Chtíč, nebo morálka?“ o filmu někdejších partnerů Jiřiny Bohdalové a Radka Brzobohatého [ano, to je ten film, o kterém šéfredaktor Stoniš v editorialu jiného čísla, viz, napsal „Proč nepůjdu na Bohdalku“] Rozhovor docela zajímavý, v kontextu uvedeném v závorce poznamenávám, že Bohdalová neměla potřebu natočit jakýkoli blbý film, protože jich má dost, líbí se mně Brzobohatého myšlenka: „Svoboda je důležitá, mám ji rád, ale přitom nejde pomíjet další věci, jako je tradice.“

U Lucie Vondráčkové se dozvídáme něco o jejím životě, já jsem ji nijak zvlášť nesledoval, jen jsem si vždycky pomyslel, jestli je to taková „holčička“ (viděl jsem ji jednou v šatně televizního studia, krátká sukýnka, sportovní kabela…) a jestli to je jakýsi rys po matce – „chytila jsem na pasece motýlka“.

O technice odposlechů podrobnější text, štěnice, špionážní pero atd. atd., jednotlivé předměty zároveň vyobrazeny.

Norah Jonesová, „Pop pro střední vrstvy“, Jindřich Göth ji vnímá kriticky, „pojem hudební prázdnota“, ve snaze zalíbit se okamžitě každému je „vlastně až odpudivá“.

Johnny Depp s Timem Burtonem natočil Temné stíny – „Je libo vyblbnout se s upíry?“ „Už jste někdy viděli erotickou scénu, jejíž aktéři by si to rozdávali na podlaze, všech stěnách i stropě místnosti? Tady ji uvidíte.“

A v duchu úletů pokračuje článek o Robertu Rothovi – „Slovenské kokotiny“. A ještě satirický kreslíř Gerald Scarfe (vystavuje v Česku). Známe ho ze spolupráce s Pink Floyd na její The Wall.

Instinkt 19. ledna 2012 – „Porod“ („Překvapivý dvojrozhovor na domácím gauči“): Tomáš Řepka a Vlaďka Erbová plus téma „Neberte se! Manželství je ekonomická sebevražda“, vlastně je toto číslo v širším smyslu věnováno dvojicím (i v dalších článcích). Na první straně je dvojice Řepka a Erbová vyobrazena s velkými břichy, zajímavá metafora ženy před porodem a muže s „fotbalovým srdcem“, zde s břichem ve tvaru míče. Uvnitř rozhovor „On měl snad křídla“, „výbušná kombinace slavného fotbalisty a krásné modelky…“, vlastně mě to vůbec nezajímá, ale přiznám, že ta žena s poprsím čtyřkama (jak sama říká), tedy nestandardní modelka na fotografii uvnitř mě zaujala. Text jsem ale nečetl, stejně jako ten druhý, týkající se jeho, „Magor s fotbalovým srdcem“ o celé fotbalistově kariéře.

Nu a na to navazuje široký záběr „ekonomické sebevraždy“ manželství s příběhy prince Williama a Kate a dalšími, varováním právníka, na kolik peněz přijdou rozvody, případy rozhádaných pár, kteří se k sobě hodí jako kamarádi, ale nikoli jako manželé atd.

Po recenzi filmu režiséra Alexandra Payna Děti moje s George Cloonym a návratu známého zpěváka „Jim Morrison znovu ožívá“ je tu další dvojice baskytaristky skupiny The Plastic Poeple of the Universe Evy Turnové (do časopisu píše také sloupky Turnový há) a spisovatele Emila Hakla, jejího bývalého partnera, kterého Eva zpovídá. Nu a svým způsobem k tématu patří článek „Serge Gainsbourg, Život v chlastu“, který je sice o životě známé osobnosti, kterého jsme ale znali ve dvojici s Jane Birkin z někdejšího songu Je t´aime, zmiňovaného v úvodu. No, to už je hodně dávno. A žen a skandálů je se zpěvákem spojena celá řada, jsou tu jména jako Brigit Bardot, Whitney Huston, které řekl v televizním přenosu, zřejmě opilý, „I want to fuck you.“ Jiné zpěvačce, která natočila také pár pornografických filmů, řekl – opět v televizi – zase, že je děvka. Nic mu nebylo svaté, ani francouzská hymna, na kterou se přece nesahá. Sám o sobě si myslel, že je ošklivý a v závěru textu z jeho závěru života čteme, že se mu povedlo všechno kromě života.

Instinkt 12. ledna 2012 – na první straně Marika Šoposká, „micipoupě“ (narážka na film Micimutr) a „hvězda vánoční pohádky i syrového filmu ze severních Čech“, já jsem si ale zatrhl fixou téma uvedené po straně „Budoucnost internetu, Globální síť nám úplně změní život“ a „Jára Cimrman opravdu žil, Příběh velkého českého podivína Jana Lukeše“.

K prvnímu: Název článku „Budoucnost velkého bratra“, formulace v úvodu „Virtuální realita už je passé. Spojením našeho a digitálního světa vznikne realita nová…“, v textu „digitální a skutečná“, přičemž to druhé slovo (v mysli mně blikne Patočkův „přirozený svět“) dostává jiný význam, pro člověka je komfortnější, říká se, když ta digitální vpluje do té první, podtrhl jsem si – „Její [předtím se hovoří o živé dívce] digitální stopa nevisí už někde na interetu, ale prakticky se stala její součástí.“ A jsou uvedeny příklady tohoto pronikání nových médií do reality, je také řeč o robotech, obrázek textu u záznamu kamery, který vyhodnotí jídelní lístek, fakta o kolemjdoucí osobě (to je ten orwellovský „velký bratr“ atd.

A k druhému: „Český podivín z planetu Astron“, který na rozdíl o Cimrmana existoval – profesor Mysliveček u něj diagnostikoval paranoidní schizofrenii, znovuobjevil jej kulturolog Vladimír Borecký. Jeho dílo je úctyhodné, složil 18 oper, 13 symfonií, dvě mše, v architektuře je fascinující Leninův činžák pro deset tisíc obyvatel ovinutý experimentální silnicí (vzpomenu na Weissův Dům o tisíci patrech), vytvořil řadu nových jazyků (novolingvista mně zase připomíná Tolkiena, ostatně text jej rovněž zmiňuje v rámečku „Putování českého Tolkiena“).

„Sex nad zlato“ není oslava sexuality, ale ironie, kdy si totiž „tři špičkové sportovkyně kvůli lásce zničily kariéru“ (Šárka Záhrobská, Nicole Vaidišová a Martina Hingis). Krutost či vzpoura prostupuje i v dalších článcích čísla – „Exemplární trest za „vlčí“ děti: Ano či ne?“ (o případu uzamčených dětí podivínským otcem před „zlým světem“ na Vinohradech a dalších případech před soudem, krutých trenérech, „O vzpouře dětí“ (generační, „mánička proti esenbákovi, anarchista v rabínově rodině, útěk za romskou láskou“ aj.), „Ženy v nenávisti“ je adaptace švédské kriminálky Stiega Larssona „Muži, kteří nenávidí ženy“ režisérem David Fincherem, který Šimon Šafránek v recenzi cení vysoko. Já si myslím, že herečka je příliš „dívčí“, viděl jsem film a je to nesrovnatelné se známější trilogií. Aktuálně: v jednom z posledních čísel Echa je článek „Ženy, které nenávidí muže“, jak se ta realita obrací!

Instinkt 2. prosince 2010 – na první straně „Ornest promluvil“, „rozhovor s hercem, který rozhovory nedává“, tedy Jiřím Ornestem, synem Oty Ornesta, na fotografii s jeho synem Šimonem, v čísle dva samostatné články, jeden s Jiřím O., druhý o Šimonově projektu The Tap Tap v opeře.

Mě zajímá v tomto okamžiku téma „Chleba s máslem je sexy, ale…“ – na obrázku si tři vnadné dívky pochutnávají na bagetě. Ano, chleba není to, co to bývalo, nahradily ho právě bagety s margarínem (ten se lépe roztírá, jak říká i reklama a ostatně i text článku, než máslo, které je dnes v lednici a ne v misce s vodou, jako jsme ho kdysi mívali doma), tedy „rohlíky s margarínem vítězí“, s podstatná je také změna technologií, kdy kvas nahradilo lisované droždí  a kypřící prášky, „dobrý neznamená měkký“, říká se, na jiném místě textu je zmínka o „skoro připálené“ kůrce, ano to je praxe v supermarketech, sáhneme na kůrku a když je tvrdá, je chleba tvrdý. Spotřeba másla klesla na polovinu. Zvláštní text „Chlebové pověry včera a dnes“, Masarykovi se podával „chleba se solí“. A – tenkrát populární Roman Vaněk: „Hlavně nepsat, že krajíček je za korunu“. Ano, to už by dnes asi ani nešlo, měl jsem zafixovanou cenu zhruba třicet korun za bochník, dnes je běžné v prodejnách Náš chléb osmdesát korun a váha menší než toho tehdejšího za třicet (pravda v Kauflandu se „ve slevě“ občas dá koupit levnější, a výběr kvalitního chleba, i toho kváskového a také žitného, který se myslím, vrátil do domácností, zatímco v době článku byl „zatracen“).

Další články o Ostravě, tentokrát ne versus Plzeň, ale Praha, kde lidé nežijí, ale vydělávají peníze, zatímco v severomoravské metropoli je tomu naopak, a také o nedotknutelnosti ostravských ikon (Nohavica atd.), pak tu je rozhovor s Kateřinou Černou, producentka společnosti Negativ (Indiánské léto, Návrat idiota, Protektor nebo Katka).

A ještě dvě témata – Halka Třešňáková a Otto Šimánek, tedy Pan Tau.

Instinkt 2. února 2012 – „S Eliškou Balzerovou [na první straně na fotce] o lásce, smrti… a hulení (na každém řádku větší písmo, a poslední slovo zdůrazněné tím největším). A po straně – „fenomén: vymítání ďábla“ a rozhovor s Josefem Dvořákem.

Ale ještě předtím „Konec stahování, jak ho známe, Skolili jeden z velkých stahovacích serverů, zavřeli jeho šéfa a ostatní se třesou“, tedy „začalo globální tažení proti nelegálnímu stahování filmů a hudby“, v USA protipirátské zákony, zásah na Megauploud. Ano, to bylo téma, jsou tu autorská práva atd. K tématu zákonů se také váže „Nabízíme domácí basu. Zn. Zatím bez obojku“, tedy elektronický náramek na nohu. O „vychytávkách“ elektroniky.

Sympatická herečka Eliška Balzerová (na fotce uvnitř časopisu s cigaretou) ve filmu „Láska je láska“ pokuřování marihuany snaží zastavit Alzheimera (tedy další „lákadlo“ na obálce, i když i ona věří účinkům této „rostlinky“, uvolňuje svalové napětí a bolesti kloubů, především ale věří lásce v každém věku, jakkoli se proměňuje. Balzerová je podle Petry Smítalové „šarmantní bytost“, která nezapře „grunt děvčete z Moravy“.

„Satan mez námi“ – i dnes působí „s biskupským pověřením“ exorcisté, není to tedy záležitost dávné historie, jak by se mohlo zdát, „lidstvo podle katolíků zachvacuje čábel“. Hezké staré grafiky s námětem pekla, které je důkladně probráno v textu – Lucifer a Satan jsou synonyma, pak tu je Belzebub, Bafomet v podobě kozla, Lilit nebo Azazel. Čteme podrobný postup vymítání, od oznámení jména démona až po jeho zahnání z těla postiženého, psychiatr hovoří o disociativních onemocněních. U těch jmen si nemohu nevzpomenout na Studeňanského Mistra, u slova exorcista na skvělý film Der Exorzist (Vymítač ďábla), v němž se postiženému na lůžku otáčí hlava kolem dokola, německý název uvádím s úsměvem, vzpomínám na německý jazykový kurs, kde mělo být jiné téma než s jakým přišla náhradní lektorka, takže jsem se, tenkrát už s dost dobrou znalostí jazyka, jí zeptal, jak se řekne vymítač ďábla, a když nevěděla, tak jsem jí to prozradil s poukazem právě na ten film.

Leonard Cohen vydal po osmi letech nové řadové album, „na pomezí folku, šansonu, blues“, říká se tu, že „kanadský zpívající básník patří do stejné sorty jako BoB Dylan, Tom Waits nebo Nick Cave“ a je „ryzí originál“. Cohena jsem poslouchal v době studií na Filozofické fakultě, u Waitse si nejsem jistý, zda jsem ho už objevil v době tohoto vydání Instinktu, musel bych se podívat na láhev whiskey Bushmills, o níž zpívá v songu Tom Traubert’s Blues.

Josefa Dvořáka zpovídá jedna z jeho čtyř dcer Zuzana Burdová, na jedné fotografii jako osmiměsíční dítě na hřbetě slona se svým otcem. Vybírám jednu Dvořákovu sentenci: „V roce 1969 jsem se vzdal žen i alkoholu. Bylo to nejhorších dvacet minut mýho života.“

Pěkná dvojstrana o Jiřím Trnkovi při příležitosti jubilea jeho narození (24. 2. 1912), dokumentace z jeho tvorby. Pro mě to zpočátku nebyly ani tak ty slavné filmy, ale dětská knížka Hrubínovy poezie/pohádky O Květušce a její zahrádce, kterou Trnka ilustroval. Téma zahrady se objevuje také ve filmu Břetislava Pojara Zahrada (1977), natočeného podle Trnkovy knížky.

Instinkt 8. prosince 2011 – „Anna K., Čistá duše, jedy v těle“, po straně na první straně „David Bowie, Vrací se legendární muzikant na scénu?“ Fixem mám připsáno „Šafrán, Zdeněk Miller – Krteček“. A na druhé straně ppo straně „Horor open space, Jak se pracuje v kanceláři pro sto lidí“

Foto ČTK – „Marilyn Monroe za šest milionů“, fotografie s vizáží, kde bychom ji nepoznali, ještě jako Normu Jean Dougherty v roce 1946.

„Výsadek do džungle pražské politiky,“ tak je v jednom článku označen politický postup Bohuslava Svobody (fotka v černém saku a motýlku, jak jsem ho také jednou viděl na jednom koncertu na Pražském hradě), který chce být šéfem pražské ODS a později místopředsedou strany.

„Vodorovná poloha Anny K.“, zpěvačky, které se léčila z rakoviny prsu, dnes hraje tři koncerty týdně. Jak prožít ty těžké chvíle… Já jsem byl z Anny K., vlastně nevím proč, tak trochu rozpačitý, ale tenhle rozhovor se mně líbí, zvláště když na větu reportérky Marcely Pecháčkové, související s tím, že zpěvačka pochází ze Špindlerova Mlýna, „Jenže celá tahle společnost si myslí, propaguje a hlásá, že bez sportu nejsou koláče. Což mě trochu straší a štve.“ Odpovídá „Mě taky.“

„Šafrán is not dead“ – fotky Vlasty Třešňáka, „brilantního muzikanta“ Vladimíra Merty, Dáši Voňkové, Jaroslava Hutky… Kdysi jsem si půjčil kazety, které Hutka přivezl po návratu z emigrace, a teď si uvědomuju, že kromě Třešňáka jsem se se všemi těmi muzikanty setkal, s Hutkou v Jičíně, když ho Slávek Veselý pozval na koncert – to byl nezapomenutelný zážitek, uvědomil jsem si totiž, jaký je Hutka pozér (to, že neumí hrát na kytaru, mně nevadí, svůj přínos zvláště svými moravskými baladami měl), s Vláďou Mertou na Ars poetice, kde jsme si povídali nerušeni u ohně (právě nedávno jsem zavadil v knihovně o celý soubor jeho písňových textů v knize, u níž jsem litoval, že není lépe editorsky zpracovaná), v Praze na dvoře Novoměstské radnice, kde jsem nasedal do auta na nějaký koncert Českých doteků hudby a zpěvákovi jsem radil, kde by mohl být sál, ve kterém měl vystupovat,  a vlastně i před pár lety i v Jičíně v Porotním sále, kam byl pozván na kulturní program k udílení Ceny města Jičína, Dášu Voňkovou jsem poslouchal za vraty ke kostelní zahradě na Zebíně. Ano, Šafrán is not dead.

A také u Davida Bowieho budu osobní, byť jsem se s ním žel osobně nesetkal. Skutečnost, že má odlišnou barvu očí, což beru osobně vzhledem k tomu, že já to sice tak nemám, ale vidím každým okem trochu jinak barevně (to je ovšem patrné teprve, když jedno oko zavřu), jsem zaregistroval v jednom německém mládežnickém časopise, který se ke mně nějak dostal v Drážďanech. Opakovat věci z článku o zpěvákovi, který natočil čtyřicet alb atd., nemá smysl, ale tuhle poznámku jsem chtěl učinit.

A Open space je samozřejmě horor, vybaví se mně už ty záběry z prvorepublikových filmů, tenhle článek téma rozebírá. Fuj! To je něco jiného než plný koncertní sál.

A ještě téma: Zdeněk Miller, Krteček.

A jen malá poznámka, zatrhl jsem si jméno Eva Gabrielsson v článku „Milénium, Stieg a ona“. Žena byla partnerkou proslulého autora skandinávské kriminální trilogie. Kniha vzpomínek „Milénium, Stieg a já“ vychází v českém překladu.

Instinkt 8. března 2012 – „Lucitöpfer aneb Ďábel z Nuslí“ [portrét herce s rohu, v jeho jménu vyznačeno odstínem barvy Luci-töp-fer], po straně „Fraška na Vinohradech, hlavní role principála Töpfera, další jména Martin Stropnický, Ladislav Frej, Daniela Kolářová, Veronika Žilková. O herci je jeden dopis komentující jakýsi spor mezi ním a Frejem. Ptám se AI, odpověď: „Frej a Töpfer se dostali do ostrého konfliktu poté, co Töpfer jako nový ředitel zrušil Frejovu připravovanou roli v Amadeovi; Frej to považoval za nekompetentní zásah a veřejně Töpfera hrubě napadl a odešel z divadla.“ To se přihodilo poté, co byl Töpfer jmenován ředitelem Vinohradského divadla. Frej ho nazval   buranem, idiotem, lenochem, platfusákem, a poslal ho „do pr***e“. A celá kauza je pak podrobně probrána v článku (tak jsem se nemusel na AI ani obracet).

A už tehdy je tu také Putin, který vyhrál prezidentské volby…

A – kontextuálně zajímavá blízkost v čísle časopisu – „Domina Markéta Šichtařová“ – polovina rodiny ji podporuje, druhá ji zavrhla.

A milé zklidnění přináší rozhovor Libora Šmoldase, výborného jazzového kytaristy s jeho otcem Ivo Šmoldasem, kterého zpovídá. Jeho jazykovou brilantnost – už v názvu rozhovoru „… a drželi jsme pysk“ – mě coby vyštudovaného lingvistu opravdu těší.