Michail Bulgakov / Pohár života
15.11.2018 12:41Zatímco české vydání románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka na konci šedesátých let minulého století bylo zjevením, aktuální vydání Bulgakovových povídek, črt, fejetonů a novel s názvem Pohár života, nevzbuzuje, alespoň jak se zdá v pohledu na prostor internetu, takřka žádnou kritickou pozornost. Potvrzuje mi to i diplomová práce Kateřiny Lhotové Česká recepce prózy Michaila Bulgakova Osudová vejce (FFUK, Ústav translatologie, Praha, 2015), v níž se dočítáme v obecné rovině, že „dílu Michaila Bulgakova bylo v českém odborném prostředí zatím věnováno poměrně málo pozornosti“, jakkoli – jak se můžeme právě z práce Lhotové poučit – Bulgakovo dílo bylo předkládáno už od konce dvacátých let a v průběhu šedesátých až osmdesátých let pak postupně zpřístupněno české veřejnosti, přičemž v létech osmdesátých pak kulminoval (řekl bych i v souvislosti s kulturní atmosférou v české společnosti) pohled na satirickou polohu kontroverzního ruského/sovětského spisovatele.
Ovšemže nejproslulejší Bulgakovův román Mistr a Markétka se dočkal řady vydání před listopadovým převratem, a – z jiných důvodů pak i po něm (v překladu dvorní překladatelky Bulgakovova díla Aleny Morávkové v Odeonu 1969, reprint 1980 a 1990 v Odeonu, 1995 a 2000 v nakl. Volvox Globátor s ilustracemi Borise Jirků, 2002 společně Edici světových autorů v nakl. Levné knihy a Volvox Globátor, 2003 v nakl. Levné knihy, 2011 ve Volvox Globátor či 2016 Rybka Publishers, v překladu Libora Dvořáka 2005 v nakl. Lidové noviny a 2008, 2013 v Odeonu, 2015 jako e-kniha v Indeart aj.; „moje“ čtenářské vydání Mistra a Markétky bylo to v roce 1980 v Odeonu), v nejrůznějších edicích ale vyšly i všechny nejvýznamnější Bulgakovovy prózy, ať už románové, nebo povídky. Vzpomínám mimo jiné na Divadelní román, Život pana Moliéra, z krátkých próz mě fascinovalo Psí srdce (tenkrát samostatné vydané) či Diaboliáda, přečetl jsem, vždy s očekáváním i další (na internetu či v zmíněné diplomce lze vše zevrubně dohledat). Rozhodně jsme v tomto ohledu v Čechách nebyli nijak pozadu, náhledem na německý knižní trh (či náhledem na něm. Wikipedii) můžeme zjistit, že Bulgakovovo dílo v 16 svazcích Sebraných spisů vyšlo v letech 1992–1996 ve Verlag Volk und Welt, Berlin.
Prózy a povídky Michaila Bulgakova vyšly, vedle samostatných knížek (zmíněné Psí srdce, Osudná vejce a další) v dalších výborech, zřejmě nejznámější budou čtyřsetstránkové Novely a povídky, vydané v Odeonu v roce 1990, obsahující (dle www.cbdb.cz) prózy Diaboliáda, Osudná vejce, Psí srdce, Dům č. 13, Zápisky na manžetách, Zápisky mladého lékaře, Požár v chánově sídle, Traktát o bydlení, Pojízdný byt, Zápal mozku, Živá voda, Bludný Holanďan, Odporný typ, Egyptská mumie. „Nejobsáhlejší soubor Bulgakovových povídek, fejetonů, črtů a novel, jaký byl v češtině vydán“, který vyšel v loňském roce (2017) v nakladatelství Rybka Publishers, do něhož je zahrnuta ještě řada dalších kratších próz v celkovém počtu téměř padesáti textů, včetně prvotiny Zápisky mladého lékaře, tak představuje shrnutí celé jedné části Bulgakovovy tvorby, počítáme-li za další dvě jeho romány a jeho divadelní hry.
Proto je pro mě překvapující, že zatímco v počátcích informací o literatuře na českém internetu jsme na stránkách s mottem „V noci jsem snil, že jsem motýlem“ Tomáše V. Odahy (www.odaha.com) mohli vedle prokletých básníků, amerických beatniků, Franze Kafky či Bohumila Hrabala či moderních malířů našli i článek o Bulgakovovi, na dnes respektovaném projektu iLiteratura, kam chodím často s oceněním zdejší skvělé práce, nenalezneme o spisovateli ukrajinského původu takřka nic, snad kromě zevrubného článku, komentujícím událost, že divadelní společnost 38 C.I.T. (Compagnie Internationale de Théâtre) uvedla premiérově volnou adaptaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Ani na jiných zdrojích jsem žádné podstatnější recenze o knize nenašel.
Pohár života, výbor zahrnující na padesát próz, je rozdělen na tři části, nejrozsáhlejší Povídky (strana 7 – 458), Fejetony a črty (461 – 542) a Novely, obsahující Osudná vejce, Psí srdce (545 – 728).
V první části jsou nejdelším textem Zápisky mladého lékaře, které vyšly v letech 1925–1926 v moskevském časopise Медицинский работник (Medizinski rabotnik) a v leningradském časopise Красная панорама (Krasnaja panorama), v češtině v nakl. Práce (1987) a Havran (2001), v letech 2012-13 byly námětem britského televizního seriálu (režie Alex Hardcastle, Robert McKillop, hlavní roli ztvárnil herec Daniel Radcliffe). Matouš Čihák, pisatelsky zběhlý autor výstižné čtenářské recenze Zápisků na www.kosmas.cz (vida, přece jen se někdo najde), poznamenává, že soubor devíti povídek, prvotiny napsané „v letech 1916-1918 podle deníku, který si vedl ve svém prvním lékařském působišti“, zapadlé vesnici Nikolskoje ve Smolenské gubernii „se stal spolu s románem Bílá garda nejznámějším dílem autora za jeho života.“ S doslovem Aleny Morávkové dodejme, že soubor je inspirován ruským klasikem A. P. Čechovem (mj. vystudoval rovněž medicínu a působil jako lékař) a svým pozdějším přítelem Veresajevem autorem Zápisků lékaře.
Mladý nezkušený lékař, absolvent medicíny s červeným diplomem, se ocitne „sedmnáctého září téhož roku [1916] ve dvě hodiny a pět minut“ na dvoře vesnice v Murjevu, kam nastupuje s obavami, jak bude schopen vykonávat své povolání bez možnosti porady s dalšími kolegy a s pouhou pomocí „receptáře“ (katalogu lékařských postupů), felčara Děmjana Lukiče, porodní asistentky Anny Nikolajevny a ještě jedné ženy, Pelageji Ivanovny, na místo po Leopoldu Leopoldoviči, zdejším zkušeném praktikovi a místní autoritě. Tváří v tvář komplikovaným případům „amputace, obtížných porodů, záškrtu, syfilis“ (M. Čihák), proti níž vyhlásí v kraji zaostalém a zapadaném po sněhových vánicích (Lukič o něm hovoří jako o Zapadákovu) a vzdáleném na čtyřicet verst (ruských mil, jedna versta byla zhruba jeden kilometr) od krajského města, si zprvu si nedůvěřující mladý muž získá sebedůvěru a uznání svého okolí.
Vyhrocené situace, když krásná dívka spadla do trdlice, která jí rozdrtila nohu, obtížný porod u nestandardní polohy plodu, či pozdní příchod rodičů jsou jádrem příběhů, které jsou – spolu s psychickou introspekcí východiskem napětí a expresivity, která je, jakkoli se tyto povídky výrazně liší od pozdějšího mistrovského díla Mistr a Markétka, už jeví jako základ Bulgakovova rukopisu. Je to zřejmé, když pak přidáme snové motivy, na něž upozorňuje Alena Morávková (Faust na klavíru), v dalších zde zařazených prózách, a můžeme pomyslet i na srovnání s českou expresionistickou prózou, reagující na válečnou realitu první světové války, a vývoj jejich autorů (např. J. John, tedy B. Markalous, R. Weiner aj.).
Na povídky ze Zápisků – Ručník s kohoutem (zabitý kohout jako přivítání nového doktora, první zkušenost s amputací), Křest obratem (těžký porod), Stříbrné hrdlo (tracheotomie u malého děvčátka při zanedbaném záškrtu a odporu rodičů proti „řezání“ a s vlastní zoufalou nejistotou zdaru), Vánice (bloudění a nejistota, zda se s koňským spřežením vůbec vrátí, první případ, kdy už nebylo pomoci), Tma tmoucí (také ve smyslu tmářství zaostalého ruského venkova, ale i příběhy zvracející se – charakteristicky – v anekdotu), Zmizelé oko (se šťastným koncem), Hvězdný roj (metla zaostalého kraje syfilis), Morfium (příběh přítele, lékaře morfinisty, který se zabil a zanechal zápisky s věnováním doktoru Bomhardovi, protagonistovi celé prózy) a Zabil jsem… (jen zdánlivě se zpronevěřující Hippokratově přísaze, když doktor Jašvin vypráví, jak zastřelil arogantního vojáka, trýznitele a vraha) – vlastně plynule navazují další prózy, například hned Podivuhodná dobrodružství jednoho doktora.
Můžeme si uvědomit, že některé umělecké prostředky, užité v Zápiscích, například Bomhardova introspekce (rozhovor se svým druhým „já“, ostatně skvělý příspěvek k literatuře s tematikou dvojníka), či autorovo protiválečné přesvědčení nalezneme v celém Bulgakovově díle.Také Podivuhodná dobrodružství mají charakter zápisků, respektive formy jeho fragmentárního přepisu (mnohé je „nečitelné“), ostatně s „vytrhanými stránkami“ jsme setkali už v povídce Morfium. Protiválečný étos má i následující Krvavá koruna, v níž starší bratr není schopen přivézt zpátky svého bratra, který „nemůže opustit eskadronu“ matce, jež ví, že je to „šílenství“. Tady už, jakkoli ještě v tlumené podobě, jsou zárodky příštího vzorce šílenství a zla, které nalezneme u Mistra a Markétky vedle jeho temné podoby i v té karnevalové. Jak už naznačeno, právě povídka Přepad, pojednávající rovněž o válečném běsnění, mi připomíná některé české protiválečné prózy začátku minulého století.
Zajímavá je přitom výstavba povídky, sestávající ze dvou částí: v první se dozvíme, jak voják na stráži zázrakem unikl smrti ve vojenském střetu, který ovšem nebyl bojový, zatímco jeho kamarád zahynul – v druhé Broňa na besedě v klubovně po vyprávění vojenského hrdiny vyzve svého profesora, malého mužíčka jménem Abram, ať také něco vypráví, i když ví, že on nebyl v boji, a ten vypráví příběh o dvou vojácích a na dotaz komu se to přihodilo, odpovídá, mně se to přihodilo. Podobně „jiný“ než běžné vojenské příběhy (nemluvě už o modelu sovětských hrdinů, kteří se stali typem v ideologickém obrazu války později) je kratičká próza s názvem Čínský příběh (s významově příznačným podtitulem, reflektujícím žánr, Šest obrazů namísto povídek), v němž kulometčík, „žluťák“, o němž nikdo nevěděl, jak se zjevil právě na tomto místě, byl „génius“, neboť dokázal na dva tisíce kroků zlikvidovat svůj cíl – žel ale ve své jednoduchosti vůbec nechápal, na koho má vlastně střílet. To je už plně rozvinutá absurdita.
Jak řečeno, Bulgakovova próza má vždy silné, expresionistické jádro. Spisovatel nicméně dokáže být dramatický, i když jde o obyčejnou prohlídku muzea: Na návštěvě bývalého šlechtického sídla v povídce Chánův oheň, napsané podle některých literárních kritiků na popud Valentina Katajeva v roce 1924 a publikované v petrohradském časopise Красный журнал для всех (Krasnyj žurnal dlja všech) zaskočí za kustodku, kterou bolí zuby, stařík Iona v doprovodu starého psa. Prohlídku komplikuje Semjon, otravný muž v krátkých kalhotách, který neustále dědu poučuje o podle něj a s ideologickým zabarvením (komunistickým) o skutečném průběhu věcí a vnáší tak do jinak jedné snad z nejméně dramatických situací neklid a napětí. To však není zdaleka vše. Když průvodce objekt zavře, objeví se někdejší majitel, kníže Tugaj-Beg, a informuje se o tom, jak to nyní vypadá, když zámek patří „lidu“. Nakonec v knihovně a dalších místnostech založí požár. Motiv v Bulgakovově próze příznačný dává povídce fantastické obrysy, když se v závěrečné větě Tugaj „vnoří do tmy“.
V následující próze Zápisky na manžetách (1. část vyšla v čas. Накануне, Nakanuke, tj. V předvečer, 1922, 2. část v čas. Россия, Rossija v Moskvě 1923), je nápadným stylistickým prostředkem jakási fragmentarizace dění, která se v textu projevuje podobně, jak se s ní čtenář seznámil už v Podivuhodná dobrodružství jednoho doktora, nicméně ještě výrazněji – text je členěn, přestože nemá ani padesát stran, na dva „díly“ (první se odehrává na Kavkaze, druhý v Moskvě), ty pak na krátké číslované kapitoly s titulem, v krajním případě ale neobsahující žádný text, nebo text z překotných dialogů.
Můžeme – se znalostí středoškolské poetiky – pojmenovat umělecký prostředek, který jsme v Bulgakovově próze už zaznamenali v povídce Přepad, „jež […] čerpá z válečných zážitků, [a kde] autor pracuje s výraznými detaily charakterizujícími atmosféru, které se často objevují i v jeho pozdějších románech (oko lucerny, koňsky tlamy).“ (A. Morávková v doslovu). Je to synekdocha (pars pro toto, tedy část za celek), zde rozvinutá v propojení se zkreslenou optikou „širokoúhlého objektivu“, s nímž ostatně pracovali, jak si vzpomínám, autoři některých filmů na Bulgakovovy náměty, když chtěli vyjádřit příznačnou fantasmagoričnost námětu.
„Realita se prolíná s fantastikou,“ říká Alena Morávková, ovšem už v jiném prostředí literárních organizací porevolučního Ruska (Bulgakov pracoval v tzv. Lito, Literárním oddělení Lidového komisariátu pro vzdělání), kdy dění v textu nabývá na expresionistické ztřeštěnosti, zkřížené se groteskou satirických šlehů v pohledu na byrokracii, přežitky, atd. tzv. období NEP (Новая экономическая политика, česky Nová ekonomická politika), utopie, která měla zachránit katastrofální hospodářskou situaci v Rusku ve dvacátých letech (v literatuře reflektovaná později v Mistrovi a Markétce nebo v románu Zlaté tele spisovatelské dvojice Ilfa a Petrova, v tomto svazku pak ještě několikrát v oddíle Fejetony a črty). Příznačná je pak, v okamžiku, kdy se vše stěhuje jinam, znovu zařizuje, aby se vzápětí mohlo zlikvidovat, poslední věta, která hovoří o těch, kteří v instituci vládli nekonečnými dotazníky, seznamy a nezbytnými razítky: „Ale madam Krická, Lidočka a sealskinová čapka zůstaly.“
Groteskní tempo (připomínající „němé filmy“, kde ovšem ve skutečnosti nejde o grotesku, tedy absurditu, ale o komický efekt) se pak ještě vystupňuje ve skvělé Diaboliádě, vrcholící v byrokratickém honičky za šéfem jménem Spodkin, který se objevuje v různých převlecích, až nakonec dohoní „sám sebe“, když se v jednom okamžiku vpadne do místnosti a ptá se „Spodkin už upláchl?“ Je zřejmé, že se naplno rozehrává to, co je v podtitulu naznačeno slovy „Příběh o tom, jak dvojčata uvrhla do záhuby přednostu kanceláře“, totiž opravdová dvojnická story, a český čtenář si může vzpomenout na přemety (transformace, metamorfózy) kocoura v Mistrovi a Markétce, ale třeba také na romaneto Il divino boemo našeho spisovatele Jakuba Arbese, v němž vystupuje dvojník hudebního skladatele, emigranta Josefa Myslivečka, kterého „božským Čechem“ v Itálii nazývali.
Dvojnický prvek se v Diaboliádě multiplikuje, totiž vedle dvojího Spodkina je tu ještě dvojice Korotkov – Kolobkov, jejichž záměny jsou jedním ze zdrojů komiky, nakonec se tu ale objevuje zdvojení samého Korotkova. Ke zpochybnění identity směřují i další momenty, jako je ztráta osobních dokladů (Korotkovovi je ukradli, „úřední identita“ je motivem i v závěru novely Psí srdce, jak ještě uvedu) a jeho kafkovská snaha (vzpomeňme na Zámek, A. Morávková ale poznamenává, že Bulgakov Kafku neznal) dobrat se nápravy, přičemž další vrstvou obraznosti jsou manýristické prostory (G. B. Piranesi, proslulý Padací most z cyklu Žaláře, u nás vystaveno např. v Muzeu umění v Olomouci, 2015), například jestliže někdo chodí po stropě, objevuje se i motiv kocoura (jeho groteskní podoba je v Mistru a Markétce, kočka, „které ublížili“ v próze Tajné přítelkyni, zařazené do tohoto výboru), když si ještě trochu pomůžeme, můžeme říci, že je tu motiv sekretáře (tajemníka) v sekretáři (nábytku, v zásuvce, ve skutečnosti ale stolu). Jaký účinek to vše vyvolává, bude snad nejlépe doložit krátkou ukázkou:
„Třinácté přikázání praví: nevcházej bez hlášení k bližnímu svému,“ zašišlal stařeček, prolétl vzduchem a zamával šosy pláštěnky. „Já nevcházím, ne ne… prosím, ale papírek přece jen podhodím, ták, plesk… podepíšeš cokoliv, a můžeš se ocitnout na lavici obžalovaných.“ Vytáhl z širokého černého rukávu svazek bílých archů, až se rozletěly a obsadily stoly jako rackové pobřežní skaliska.
Místnost se zamlžila a okna se rozhoupala.
„Soudruhu blondýne!“ zaplakal vyčerpaný Korotkov, „zastřel mě třeba na místě, ale vydej mi jakýkoliv doklad. A já ti za to políbím ruku.“
V mlze se začal blondýn nafukovat a zvětšovat a přitom ani na minutu nepřestal zuřivě podepisovat stařečkovy archy a házej je sekretáři, který je s radostným mručeným chytal.
„Ať táhne k čertu,“ zaburácel blondýn. „Hej, písařky!“
Mávl obrovskou rukou: stěna se před Korotkovovýma očima rozestoupila a třicet psacích strojů na stolech zacinkalo a spustilo foxtrot. Třicet žen slavnostně vypochodovalo a roztančilo se kolem stolů, pohupovalo hýžděmi, rozkošnicky natáčelo ramena a vyhazovalo krémovýma nohama do výše bílou pěnu.
Bílí papíroví hadi se soukali do jícnu psacích strojů, stáčeli se do klubka, stříhali a sešívali se. Vypadly bílé kalhoty s fialovými lampasy. „Doručitel tohoto je skutečně doručitel, a ne žádná chamraď!“
„Navlékni si je!“ ozval se jako úder hromu blondýnův hlas v mlze.“ (s. 286)
Imaginace textu z roku 1933, který působí se vším tím žonglováním také jako výstup ve varieté (i s onou poetikou nekašírovanosti a iluzívnosti, zpochybňující realitu – či vytvářející realitu novou) je dnes snad ještě představitelnější v době filmu (který ovšem tenkrát už delší dobu zažíval svá první zlatá léta), dnes disponujícího nekonečnými možnostmi transformací (namátkově třeba prostor v Avataru či Matrixu).
Soumezné s následující prózou Čičikovovo putování, označené v podtitulu jako Poéma o 10 bodech s prologem a epilogem je „nereálnost“ hlavní postavy, vytvořené kdysi Gogolem, přesněji řečeno její balancování mezi reálným a literárním světem – což se explicitně ukazuje, když Čičikov zapisuje do všepřítomných dotazníků do kolonky povolání „literární postava“. Čičikov se přesouvá v čase z dob Mrtvých duší (motiv času je u Bulgakova dalším důležitým významovým svazkem, zahrnujícím jednak pochopitelné porovnání „staré“ a „nové“ doby, ale i jiné rozměry – až k Pilátu Pontskému v Mistrovi a Markétce), do překotné doby (u Bulgakova je ovšem každá doba překotná, nejen ta „revoluční“) se vrhají se svou fikcí v hospodářských podvodech ovšem nejen postavy z nedokončeného Gogolova veledíla (Nozdrev, Sobakevič ad.), ale mihne se tu i například postava z Revizora, jedno z „dvojčat“ – Bobčinskij (to druhé, které s ním v dramatu hovoří unisono, je Dobčinskij). A navíc se – jak je to česky?, německy je to entlarvt – se ukáže (vyklube se z toho), že je to sen.
Také próza Dům č. 13 je vybudována na půdorysu časové proměny, tentokrát historické. Devastace historické památky, Elpitovy vily, pokračuje, přestože se ji její správce i v „nové době“ (nyní se objekt jmenuje „Dělkomuna“) pokouší se vzdálenou pomocí původního majitele zachránit, a vyvrcholí hloupostí Anušky Hořlavé (omen nomen, rovněž oblíbený Bulgakovův jazykový prostředek), která si zprvu nadává, že jim nezatopí (veškerá nafta ale už došla, takže už nepomůže úředníky podplatit) a poté naříká, že ji za způsobení požáru zavřou.
Traktát o bydlení je opět výrazně autobiografický (tedy explicitně, jinak Anatolij Smeljanskij říká, jak je uvedeno v Doslovu ke knize, že „celé Bulgakovovo dílo je autobiografické“), pojednává o krušných létech spisovatele, který „zápasí o vlastní existenci“. Nevím proč, ale nabízí se mi formulace, že toto jsou též spisovatelovy „Malostranské povídky“, řečeno ovšem se značnou nadsázkou. Autor se opět vrací k ich-formě, jejíž „prodloužením“ je v dalších prózách (Pojízdný byt, Bludný Holaňdan) již přímo forma deníku, jak je ostatně u těchto próz uvedeno (v prvním případě Deník geniálního občana Polosuchina, v druhém Pacientův deník). Máme tu další příklady multiplikací – „čtyři portréty“ revolucionářů, které si majitel bytu vyvěsí v různých místnostech, do nichž fiktivně nastěhoval další osoby (dohromady jsou v bytě tedy rovněž čtyři osoby), aby čelil nátlaku úředníků, kteří řeší nedostatek bytů v Moskvě jejich přidělováním, dekrety a restrikcí v případě „nadměrných metrů“ (mladší čtenáři to nepamatují, ale v padesátých létech minulého století byly podobné praktiky běžné i v „lidově demokratickém“ Československu, jak mohu osobně dosvědčit). Ve zmíněném Pojízdném bytu groteska narůstá do obludných rozměrů, když ti, kteří byt nemají, bydlí v tramvajích, a když to komisaři zjistí, přestěhují na základě tohoto objevného způsobu možnosti někde bydlet do tramvají i školy a svou vlastní kancelář.
Jiné podoby halucinativních stavů přináší Zápal mozku (zároveň pokračující s námětem bídy spisovatelské praxe) či zmíněný Bludný Holanďan, potravinovou politikou v době všeobecného nedostatku se zabývá Živá voda, kdy se v přídělovém systému ke dvěma lahvím vodky spotřebitel dostane jen tehdy, jestliže si koupí nějaké potraviny, v tomto případě třeba zubní prášek, kartoun, kolínskou nebo toaletní mýdlo (sic!). Jinou formou, než Čičikov, postupuje hrdina velmi krátké prózy (podobně dvoustránkové jsou i ty předchozí) Odporný typ, když se snaží podvody získat za nejrůznější zranění v nemocnici peníze (které vždy propije), – dokud ho komise neodhalí. Podvodníkem je i provozovatel „zázraku přírody“, který předpovídá budoucnost, v Egyptské mumii, i zde je odhalen, stejně tak i hrdina „Malého kriminálního románu“ (podtitul) Tajemství sejfu. Stejně jako u následující Spiritistické seance možná čtenář nebude tak nadšen jako u vrcholných Bulgakovových povídek, nicméně je tu možné srovnání s Jaroslavem Haškem, který si rovněž vydělával na živobytí všelijak, včetně toho, že napsal narychlo nějaký text a poslal poslíčka do redakce, aby mu přinesl honorář, jímž zaplatil útratu. Přesto alespoň jeden drobný postřeh: V replikách Pavla Petroviče (není důležité, o čem jsou, ostatně se to nedozvíme) je opakovaně užita tzv. aposiopese, nedokončená výpověď (literární věda ji řadí mezi básnické figury, zde „Já si myslím…“, „Přiznávám, já…“, „Přiznám se, já“), což bych jako samotný fakt nepovažoval za důležité, kdyby to vlastně nebyla další forma fragmentarizace a vyjádření části místo celku (pars pro toto, synekdocha).
Je pro mě otázkou, proč se Veselý moskevský příběh se smutným koncem, jak zní podtitul črty Pohár života, stal názvem pro celý soubor českého vydání Bulgakovovy nerománové prózy. Další drobný příběh o podvodníkovi, který hostí vypravěče šampaňským, mi jen mimochodem připomněl arogantní chování rozhazovačných zbohatlíků u nás na začátku devadesátých let, nicméně mám pocit, že euforie tohoto druhu je minulostí a „aktuální“ jsou kauzy jiného formátu. A groteskní absurdita je, s trochu jiným příběhem, vycházející z určitého „typu“ postavy, v čemž Bulgakov navazuje na literární dědictví Gogola, Čechova a vlastně celé ruské realistické literatury, i další drobné prózy s názvem Šváb.
Dalo mi trochu práce dohledat kontext prózy Purpurový ostrov, označený jako „román s. Julese Verna“ s dalším určením „Z francouzského do ezopského jazyka přeložil M. A. Bulgakov“. V každém případě se jedná o další chopení se klasického literárního námětu. Na německé či anglické Wikipedii, jinak poměrně detailně se zabývající dílem ruského spisovatele, jsem takřka nic nenašel, jen sdělení, že se jedná o divadelní hru, stejně tak jako při dalším pátrání jsem našel, že nějaký text, ovšem v podstatně větším rozsahu (přes sto stran) s tímto názvem a podobným kontextem vyšel u nás v šedesátých letech (1967) v překladu Sergeje Machonina v Dilii, vydavatelství, v němž vycházely hektograficky (tuším, že se tomu tak říkalo, ještě nebyly kopírky, byla to forma, u níž se dala pořídit stovka kopií, aniž by byl třeba nákladný tisk, pak byly ještě lihové rozmnožovací přístroje) a v brožovaném vydání, podobně jako vysokoškolská skripta, divadelní texty. Pak jsem přece jen našel, že Purpurový ostrov je próza z roku 1924, v roce 1928 pak vznikla hra, realizovaná v moskevském Komorním divadle, její text za života autora nicméně nebyl publikován (na internetu je k dispozici v originální ruštině v Bulgakovovské encyklopedii). Musel bych si znovu ty knížky alespoň prolistovat, abych došel k nějakému fundovanému závěru, nicméně napadá mě jistá podobnost s poetistickou prózou, která vycházela u nás zhruba v těchto letech – patřily k ní první prózy Karla Konráda, Robinsonáda, Rinaldino a Dinah (vydávané v jednom svazku) či Jaroslava Jana Paulíka (Arizona, s předchozími a ranými prózami Vladislava Vančury vyšla, kromě jiných předchozích vydání, v Nakladatelství Lidové noviny v roce 2002).
Byl máj je jedna z povídek (v něčem podobné je to v té následující, ale zde je to hlavní téma), kde autor zaměřuje pozornost nejen na svou literární existenci, ale i na genezi díla, respektive na literární praxi, v níž do podoby díla zasahuje kdekdo, nejen redaktoři. Mihne se zde i divadelní motiv a přítomná je sebeironie („A máj byl ten tam.“)
Literární praxe a opakování celé řady motivů, s nimiž jsme se setkali již v předchozích číslech (předehra k Faustovi [myšlena Grand opera Faust a Markétka francouzského skladatele Ch. Gounoda, premiéra 1859 v dnes neexistujícím Théâtre-Lyrique na pařížském Náměstí republiky] aj., s tím, že se zde ale objeví postava samotného „ďábla“, jenž je jediný, kdo chce vydat spisovateli jeho román) je náplní poslední prózy první části výboru Bulgakovových próz s názvem Tajné přítelkyni. Jak jinak – i nakladatel, slibující hordy doly byl podvodník.
Oddíl Fejetony a črty zahrnuje prózy, v nichž sleduje především proměnu Moskvy od počátku dvacátých let. Zdůrazněna je jiná vrstva podoby Bulgakovových textů, i jinde využívaný výčet („Po cukrárnách, které se všude rozzářily jako první, následovaly galanterie, potravinářské obchody, papírnictví, kloboučnictví, holičství, knihkupectví, obchody s technickými potřebami a konečně obrovské obchodní domy.“, Renesance obchodu), autor si všímá hyperinflace, bytové krize, ale i módy atd. (po zmíněné první próze následují Moskva rudokmenná, Moskva v zápisníku, Stovky moskevských kostelů), následují ale i jiná témata, včetně cest (Chanson d´été, Poznámky z cest, Politickovýchodní bohoslužba, Výběr lázní, Putování po Krymu), řadu zakončuje krátká próza o spisovatelově rodném městě s názvem Město Kyjev. Abych zmínil ještě alespoň jeden příklad synekdochy (či přesunu z celku na část), když už jsem se na její užití u Bulgakova soustředil, uvedu zvláštní použití v próze Stovky moskevských kostelů, kde se celou dobu hovoří o různých panoramatech Moskvy v jejích překotných současných proměnách a o tom, na co čtenáře láká titul, se dozvíme až v poslední větě, a to ještě v jiné modalitě než je přímé pozorování, když autor zakončuje text takto: „Sedím ve čtvrtém patře ve svém kamrlíku přeplněném antikvárními knížkami a sním o tom, jak si v létě vyjedu na Vrabčí hory, tam,odkud Napoleon přehlížel Moskvu, a podívám se, jak září stovky moskevských kostelů na sedmi pahorcích, jak dýchá a třpytí se Moskva. Matička Moskva.“
A to už jsme u posledních dvou textů třetího oddílu, zahrnujícího novely Osudná vejce a Psí srdce. Na rozdíl od předchozích próz, v nichž se můžeme opájet kaleidoskopem pestrobarevných detailů, se u Osudného vejce, a stejně tak u Psího srdce, vypravěč drží jednoho či dvou úzce souvisejících vláken děje, jak to ostatně říká i definice žánru, což souvisí i s potenciálem divadelním a filmovým. První, poprvé publikovaná v roce 1925 v časopise „Nědra“, vyšla zároveň v témže roce v souboru Diaboliáda (obsah v českém samostatném vydání tohoto titulu se liší), ve zkrácené podobě v té době byla vydána i pod názvem „Paprsek života“, na přelomu osmdesátých a devadesátých let se dočkala dvou ruských divadelních podob, stejně jako v následujících letech i několikerého zfilmování (přičemž jako italský TV film Uova fatali Uga Gregorettiho se objevil už v roce 1977). Ve stejném roce jako Osudná vejce vyšlo i Psí srdce, také ono vyšlo v souboru Diaboliáda, v tomto případě pak autor v roce 1926 podle povídky napsal divadelní hru pro Moskevské umělecké akademické divadlo, text byl ovšem, podobně jako už předtím samotná povídka, zabaven tajnou policií a jen díky zásahu Maxima Gorkého dostal autor rukopis zpět. V Sovětském svazu vyšla novela až v roce 1987, tedy půl století od jejího vzniku, přestože ve formě samizdatu v Rusku vyšla už dříve. A stejně jako v prvním případě se dočkala i filmové podoby, v jednom případě (1976, v italsko-německé koprodukci s titulem Cuore di cane hrál hlavní roli proslulý bergmannovský herec Max von Sydow). Vzniklo dokonce několik oper (více na německé Wikipedii). Letos (2018) dává v divadelní inscenaci Psí srdce Deutsches Theater v Berlíně.
Téma obou novel bychom mohli odbýt poukazem na možnost jejich zařazení k žánru sci-fi. Náhodný vynález podivínského profesora, který (zmíněný alternativní název „Paprsek života“ to pojmenovává přímo) způsobuje při ozařování lampou bombastické vegetativní změny, zkombinovaný s revolučním chaosem, v němž dojde k záměně vajec slepičích a vajec obojživelníků a plazů, které dostane omylem pěstitel sovchozu (státní zemědělské farmy, zkratka výrazu советское хозяйство, sovetskoje chozjajstvo, sovětské hospodářství, kolektivizovaná forma zemědělství vedle známějšího „kolchozu“, ostatně stejně jako u nás JZD a „státní statek“), jenž chce rychle nahradit ztrátu slepic vyhynulých právě v epidemii slepičího moru, je kostrou děje excelentního fantastického příběhu, který má rysy, jaké nalezneme dnes u většiny katastrofických filmů. Psí srdce je pak příběh potulného psa, kterému profesor Preobraženski poté, co ho naláká na salám a přivede domů, při operaci vymění pohlavní žlázy a mozek – pes za několik dní začne mluvit, vypelichá mu kožich, postaví se na zadní atd.
Pohled na obě Bulgakovovy prózy zorným polem sci-fi je samozřejmě v pořádku. Alena Morávková připomíná prózu Karla Čapka Krakatit (mimochodem vychází prakticky v tutéž dobu, v roce 1924) a divadelní hru Válka s mloky (napsána 1935), v níž rovněž dochází k transformaci species (Darwinův vývoj druhů) a nadměrného rozmnožování, které vede k novým a novým požadavkům na životní prostor (Hitlerův Lebensraum) a válce. Bulgakovovy prózy ovšem vyšly ještě před velkou vlnou moderního sci-fi, která se vzdemula až ve třicátých letech s „Ohromujícími příběhy“ v americkém časopise Astounding Science Fiction (John Wood Campbell), nicméně klasika žánru už byla (dokonce s velkou a dlouhou literární tradicí) dávno na světě, zmíníme-li alespoň román Frankenstein Marry Shellyové (1818, autorka napsala též postapokalyptický román Poslední člověk, 1826) či Ostrov doktora Moreaua H. G. Wellse, vedle Verna tvůrce jedné ze dvou větví celé této literární (kulturní) oblasti (v knize jsou tématem právě důsledky vědeckých experimentů se zvířaty).
Téma Psího srdce nicméně mohlo být inspirováno i skutečnou postavou ruského chirurga židovského původu Sergeje Voronovova (nar. 1866 jako Samuel Voronoff poblíž Voroněže, zemřel v Lausanne v roce 1951), který před koncem století dělal pokusy na zvířatech a je označován za pionýra tzv. xenotransplantace. Voronovova myšlenka je omlazování (u Bulgakova se také mihne, to potvrzuje, že by Voronov mohl být inspirací pro jeho prózu), při více než pěti stech transplantací pohlavních žláz z mláďat na starší kusy zjistil zlepšení jejich vitality, ve dvacátých létech pak implantoval do žláz pacienta na plátky nařezané opičí pohlavní žlázy a v roce 1926 publikoval o tématu celou knihu (The Study of Old Age and my Method of Rejuvenation).
Bulgakovovým cílem samozřejmě nebyla ani oslava vědeckého pokroku ani varování před zneužitím vědy (alespoň z textu to nijak nevyplývá), nýbrž na konkrétním obrazu vyjádřená obecná reflexe na mnohých momentech své doby, v to počítaje ironii nad zákruty státního (sovětského) plánovaného hospodářství (překotnost, zmatenost, byrokracie, případně nedostatek odbornosti, související podvody atd.), novelu můžeme číst také jako zrcadlový odraz „nového člověka“. Ostatně téma transformace (jednoho druhu v jiný, neživého v živé atp.) je, jsem o tom hluboce přesvědčen nejen v Rusku, ale v Evropě a dokonce i celosvětově (jenom namátkově mohu doložit, že transfigurace je v kořenech celé české meziválečné kultury, v poetice českého básnictví a divadla té doby, v německém „mechanickém baletu“, zázraku filmu a obdivu k americkým mrakodrapům, které proměnily tradiční města – ostatně i architektonická proměna Moskvy je jedním z Bulgakovových témat; architektonický půdorys staré ruské metropole se pak skutečně ve třicátých letech od základu změnil).
Tohle jsou jistě zajímavé úvahy, nicméně čteme-li Psí srdce, úžasně se bavíme, nejdříve změnami vypravěčská perspektivy (nejdříve se dozvídáme vše z pohledu psa, který si naříká, že nepřežije, poté se vyprávění překlopí do perspektivy tzv. vševědoucího vypravěče, tedy do odstupu 3. osoby, v závěru se pak zase vrací k předchozímu úhlu vyprávění), nebo pozdvižení (snad v každé Bulgakovově próze nějaké je) ve chvíli, kdy se Bobikov (tak se pes, ještě před několika dny obdrževší jméno Bobik, nyní, po získání dokladů, další epizodě, v níž se autor vyřádí) střetne s kocourem a způsobí v bytě (v koupelně) kolaps (kocour rozbije lampu, koupelna je zamčená, voda teče a nastala „potopa“, protože kohoutek je utržený, do toho se domáhají pacienti ošetření etc.), zkrátka situace, v níž už je jádro budoucího řádění kocoura v Mistrovi a Markétce. A nechybí ani cirkus.
K jeho plánované návštěvě ale už nedojde, neboť děj se vysmekne ve své překotnosti a hyperbole, nadsázce, jíž je, když se u psa, nyní člověka, projeví kriminální sklony poděděné prostřednictvím orgánů, které mu byly voperovány, a profesor se rozhodne věci řešit. V „Epilogu“, když vstoupí do jeho bytu skupina milicionářů a úředníků s povolením k prohlídce a obviněním z vraždy občana Polygrafa Polygrafoviče Bobikova, protože se deset dní neukázal v „oddělení očisty“, kde pracoval, profesor jejich názor odmítne a předvede psa, který ještě trochu mluví a dorůstá mu srst. „Věda dosud nezná způsob, jak proměňovat zvířata v lidi. Já jsem to zkusil, ale jak vidíte, neúspěšně. Nějaký čas mluvil a pak se začal znovu vracet do původního stavu. Atavismus,“ předstírá vědec zpětnou samovolnou proměnu, která nicméně čtenáři, kromě sci-fi roviny, nechává na mysli otázku identity, která se naléhavě vnucuje v pozadí celého příběhu, ale je i explicitně v textu komentovaná: „»[..] jakého Bobikova? Á, promiňte, toho mého psa… kterého jsem operoval?« »Promiňte, profesore, ne psa – stal se z něho člověk a o to právě jde.« »Přesně řečeno… on to o sobě tvrdil?« zeptal se profesor. »Ale to ještě neznamená, že byl opravdu člověk«“ Takto tu jsou obsaženy všechny prvky této významové struktury: úřední identita, vzezření „zvenku“ i vědomí sama sebe. Tu poslední vrstvu podporuje už zmíněná skutečnost, že vyprávění se vrací k první osobě v perspektivě vnímání Bobika, jenž se dívá na postavu svého pána a dešifruje ji jako „šedovlasého kouzelníka“. Cirkus a poezie se, jak jako v celém Bulgakovově díle, kříží se satiricky vnímanou realitou a v tom je její kouzlo.
A může pokračovat, četbou povídek a novel se neuzavírá. Je tu ještě celá řada textů, které byly v češtině vcelku bohatě a několikrát v různých edicích vydávány, jak už pojednáno, a i když nemáme jako Němci na začátku tohoto příspěvku už rovněž uvedené šestnáctisvazkové souborné vydání včetně dopisů a dokumentů (Verlag Volk und Welt, Berlin 1992–1996), vše základní z díla ruského spisovatele a – s touto knihou i něco navíc – je českému čtenáři k dispozici.
Odkazy
Bulgakov na iLiteratuře:
https://www.iliteratura.cz/Clanek/30855/38-cit-ne-parlez-jamais-avec-des-inconnus
Diplomová práce Kateřiny Lhotové file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/DPTX_2013_2_11210_0_380663_0_150312.pdf
Novely a povídky, Odeon 1990
https://www.databazeknih.cz/knihy/novely-a-povidky-95282
Pohár života
https://www.martinus.cz/?uItem=297044
https://www.knihydobrovsky.cz/pohar-zivota-48668793
na stránkách „V noci jsem snil, že jsem motýlem“ Tomáše V. Odahy (www.odaha.com)
https://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/biografie/michail-afanasjevic-bulgakov
Mistr a Markétka (česká vydání)
https://www.databazeknih.cz/dalsi-vydani/mistr-a-marketka-2110
Knihy M. Bulgakova
https://www.cbdb.cz/autor-254-michail-bulgakov
Zápisky mladého lékaře, čtenářská recenze
https://www.kosmas.cz/knihy/103684/zapisky-mladeho-lekare/
Purpurový ostrov
https://search.mlp.cz/cz/titul/purpurovy-ostrov/2051420/
Sergej Voronov
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sergej_Voronoff (více na německé verzi)
Bulgakovovy spisy v ruských originálech – texty
https://www.bulgakov.ru/
Bulgakov na Wikipedii (jedna z možných vstupních stránek k jeho dílu)
https://de.wikipedia.org/wiki/Michail_Afanassjewitsch_Bulgakow
———
Zpět