Božský

Božský
filmy na DVD

Božský, Itálie 2008, režie Paolo Sorrentino, v hlavní roli Toni Servillo.

V Římě, za svítání, když celé město spí, je vzhůru jediný muž. Božský Giulio Andreotti. Je vzhůru, protože musí pracovat, psát knihy, pohybovat se v nejvyšších kruzích a v neposlední řadě – modlit se.

Klidný, lstivý a záhadný, Andreotti je synonymem moci Itálie posledních čtyřiceti let. Sedminásobný premiér vlády, tak mocný jako samotný Bůh, se nebojí nikoho a ničeho. Spokojenost je pro něho jeho Moc, se kterou má symbiotický vztah. Moc taková, jakou ji má rád. Neoblomná a neměnná. Od počátku. Volební boje, teroristické útoky, pomlouvačná obvinění. Tím vším je Božský neoskvrněšn. Až do chvíle, než mu vyhlásí válku nejsilnější protivník v Itálii – Mafie. Dějiny se začínají měnit. Pravděpodobně i pro tajemného, nesmrtelného Andreottiho. Mění se i on, nebo ser jen tak tváří? Jednoui věcí se můžeme být jisti: Je obtížné pošpinit Andreottiho, muže, který zná běh světa lépe než kdokoliv z nás.

(text na krabičce k DVD)

Andreotti není, vzhledem až k neuvěřitelně neochvějné letité moci, ztvárněn jako démonická postava tvrdého diktátora. Thomas Groh na Filmzentrale charakterizuje Sorrentinův způsob uchopení italského ministerského předsedy poukazem na rozkrytí či nerozkrytí toho, kdo vlastně Andreotti je. Na rozdíl od reportážního přístupu Olivera Stonea, který si dává požadavek být jen pravdou a nic než pravdou, je Andreotti hádanka. Neproniknutelná spleť jmen, postů, pokrytectví a intrik, není zřejmé, odkud ten muž přichází, kde se dobral té magnetické aury. Zajímavé je, že za tím neproniknutelným pohledem, tichou řečí a topornými pohyby mírně shrbené postavy není osobní zisk. Groh jej srovnává s Mersaultem z Camusova Cizince či Adolfem Eichmanem či černou dírou, v níž neodvratně mizí slušnost a demokracie.

Tomu odpovídá obrazová řeč a použité stylové prostředky Paola Sorrentina. Rychlý sled záběrů, jakási mozaika zahlédnutého (jako tomu je i v moderním světě médií, kde za ulpělým obrazem ve vteřině už není čas na interpretaci, ale otisk v mysli zůstává) kontrastuje s klidným chováním a takřka šouravou chůzí politika, který je zobrazen s podivně tvarovanými ušními boltci (skvělá práce maskérů!) v některých chvílích jako groteskní bytost (zatímco jindy jsme takřka puzeni porozumět jeho jednání, do kterého nám kameraman naoko dává nahlížet pohledy do jeho soukromého, neokázalého života).  Další kritikové (viz německá stránka Wikipedie) hovoří o politické frašce a její tradici v italské kinematografii a o umném střídání clownerie a politického thrilleru, politice jako muzikálovému představení. Film je dokonce více kritikou celé italské politické scény a společenské reality, v níž v té době hrají úlohu Rudé brigády a Mafie (jsou hned v úvodu demonstrovány coby slovníková hesla). Právě o Rudých brigádám se lidé domnívali, že se dopouštějí zločinů, k nimž se veřejně i v soukromí hlásí politik, což je ovšem strategie napětí a zároveň posilování vlastní strany, Democrazia Cristiana, italské Křesťansko-demokratické strany (nejsilnější v Itálii v letech 1945-1993). Na filmovém plátně vidíme, jak se u mocného vládce střídají jednotlivé návštěvy, prosebníci a naopak jiní silní hráči. Když se vyskytne někdo, koho je třeba odstranit, byť byl i z vlastních řad, jako byl Aldo Moro, stane se tak. Vraždy svědků a nepohodlných novinářů, křivá svědectví, únosy... (Česká televize, v úvodním textu na CSFD) Moc je nade vše.

Čeho jsem si všiml, kromě groteskní povahy některých obrazů a jejich střídání s pochmurnými, vážnými scénami, na prvním místě, je perspektiva. Často jsou záběry na architektonické prostory z úhlů, z nichž je buď běžně nevidíme – na dvoranu, přes niž přecházejí lidé, shora – nebo v několika plánech, v nichž – třeba za několika otevřenýma dveřma – se odehrává něco, co můžeme jenom tušit. Právě o to jde. Můžeme jenom tušit, jaké to celé mocenské prostředí má vlastně rozměry.

Paolo Sarrentino vytvořil tuto politickou satiru o ministerském předsedovi, který byl v Itálii zvolen poprvé v roce 1972. Celkem sedmkrát se objevil na tomto postu, přičemž doba úřadování nikdy nepřesáhla přes dva roky. Byl členem 34 vlád a celkem jednadvacetkrát ministrem. Od roku 1992 senátorem na doživotí. O rok později byl obviněn, že zvýhodnil sicilskou mafii, Cosa Nostru. Přesto byl ve všech bodech zbaven viny. Po jednom soukromém promítání se Andreotti vyjádřil: „Nejsem tak cynický. Tento film je pomluva, podlost, zlovolný film.“ Na rozdíl od portrétovaného kritika film chválila, dostal celou řadu ocenění.

Představitel hlavní role Sorrentinova filmu Toni Servillo (nar. 1959), italský herec a divadelní režisér, začínal svou kariéru jako autodidakt u neapolského divadla a od devadesátých let se stal v Itálii velice populárním filmovým hercem. Kritika chválila jeho minimalistické pojetí hraní, které připomínalo Bustera Keatona („Frigo na mašině“). Hrál v prvním Sorrentinově filmu L'uomo in più (2001), spolupráce italského herce a režiséra byla posléze pravidelná.

na CSFD
https://www.csfd.cz/film/241947-bozsky/prehled/
https://www.csfd.cz/tvurce/55056-toni-servillo/

Zdroj info
https://de.wikipedia.org/wiki/Il_Divo_(Film)

recenze na Filmzentrale.de
https://www.filmzentrale.com/rezis2/ildivotg.htm