Bohuslav Reynek
20.01.2011 10:53/kultovní autoři
Jak to vlastně je? Dnes je kultovní všechno možné. Zpěváci, kteří se párkrát objevili v televizi, knížka, která má nádech tajemnosti, nebo celebrita, která pokud možno udělala nějaký průšvih. Vyměnila sedmého partnera za osmého, je podezřelá z defraudace fondu neziskové organizace a podobně. Která se objeví v příslušném televizním pořadu nebo se ob týden kolem dokola objevuje na titulních stránkách oněch asi čtyřech příslušných časopisů. Pokud možno se srdceryvným výrazem, že podnikání nedopadlo tak, jak si představovala, nebo přezíravým nadhledem a důvěrným sdělením, že konečně má nový byt, který si hodlá zařídit, aby mohla pořádat večírky. Sledovaná módní policií. Zkrátka VIP.
Také my jsme kdysi toto dnes nadužívané slovo používali, jen trochu jinak. Když to řeknu metaforicky, tak vertikálně, nikoli horizontálně. Nikoli podle četnosti výskytu v bulváru, ale naopak jako záležitost exkluzívní, také pokud možno poněkud tajemnou či dokonce dekadentní, nebo možná dokonce utajovanou či potlačovanou/proskribovanou, libri prohibiti, prokletí básníci, třeba i na hranici šílenství či pošahanosti, díla intelektuální, nepochopená, mystická, individualistická, i takovéto osobnosti a povahy, aristokratické, třeba i „nadčlověčí“. Friedrich Nietzsche, Oscar Wilde, Jiří Karásek ze Lvovic, Otakar Březina, Charles Baudelaire etc. etc., když jmenuji jen několik oněch „klasiků“ v oblasti literatury, dnes už čítankových, nad nimiž se nikdo nepozastavuje, protože už jsou setřeny konvence, které oni překonávali, a „poměry“ jsou zcela jinak nastaveny.
Snad je zřejmá tedy teď ona metafora vertikálního a horizontálního. Rozplizlost do šířky o ničem (nikoli samozřejmě ona velká díla „do šířky“, celoživotní úsilí J. S. Bacha, o kterém jsem se tady nedávno zmiňoval) a proti tomu třeba jedna jediná básnická sbírka (Lautreaumont, Zpěvy Maldororovy). Kultovní související s kulturou a kultem. Kultus – vzývání, něco, co člověka povyšuje (to je původní význam toho slova). A nemusíme to brát ani tak „exkluzívně“, jak jsem teď napsal. Prostě něco, co člověka naplňuje, harmonizuje jeho vnitřní sféry…
Takovou jednou osobností je pro mne Bohuslav Reynek. Básník, překladatel a grafik. Fascinoval mne už jeho knír. Zdá se to hloupé. Kdysi byl v jednom časopisu článek o tom, jak Reynek žil mimo kulturní centra, v malé vesničce Petrkově, protože měl ono centrum v sobě, a byla tam jeho fotka, a pak fotka jeho tatínka, a ten měl ty kníry ještě mohutnější. Zemitost člověka vrostlého do „rodné hroudy“. A přitom – zároveň – v evropském rozměru: jeho žena byla francouzská básnířka Suzanne Renaudová. Fascinovaly mne jeho básně, zvláště ony pozdní, poválečné. Podzimní motýli či Sníh na zápraží. Vydané pak souborně v jedné knížce, když už se to trochu smělo (nebo bylo probojováno). Vysvětlovat proč vlastně, to je hodně těžké.
Našel jsem teď jeden text na netu:
Mrtvá kočka
Vrak z bídy břehu,
vychrtlá, malá
kočka tu leží.
Teplou a svěží
rozdala něhu.
Smutně tu čeká
na krůpěj mléka
od luny a sněhu.
Noc po sobotě,
zima je, svítá
luna kamenitá.
Stydne mrtvé kotě.
Čí vina je smyta?
Odkazy
https://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=61
2007, článek, Theofil, k tomu přehled – básně, odkazy na další stránky
———
Zpět