Bohemia Trio v Jičíně

15.06.2015 10:27

Bohemia Trio

Jiří Šesták – hoboj
Libor Soukal – fagot
Magdaléna Šestáková – klavír

Porotní sál jičínského zámku / 9. června 2015
Dvořákův festival
/ 60. ročník / 7. – 21. 6. 2015

Vyváženě sestavený program třetího koncertu Dvořákova festivalu v Porotním sále historického Valdštejnova paláce v Jičíně, nazývaného běžně „jičínským zámkem“, jehož protagonisty bylo klavírní Bohemia Trio, sestávající z manželů Šestákových (Jiří – hoboj, Magdaléna – klavír) a Libora Soukala (fagot), zahrnoval řadu posluchačsky vděčných položek z hudby 19. a 20. století; jako „povinná“ Dvořákova skladba zazněly hned v úvodu vlastně skladby tři, Vzpomínání z cyklu Poetické nálady, op. 85, a dva Valčíky z op. 54, totiž č. 1 a č. 7.

 První z těchto skladeb Antonína Dvořáka, Vzpomínání, je šestým číslem souboru o celkovém počtu třinácti skladeb a trvání přes padesát minut, tedy Dvořákova nejrozměrnějšího klavírního cyklu, označená Andante. Skladatel cyklus zkomponoval v průběhu necelých dvou měsíců na jaře 1889, muzikologové hovoří o tom, že se, podobně jako jiné skladby z tohoto období, „vyznačuje nostalgickou starosvětskostí“. Skladba okamžitě dvořákovsky rozpoznatelná patří k těm melancholičtějším v souboru (vedle třeba hned následujícího svižného Furianta či veselého Reje skřítků). Stejně tak oba Valčíky (zvláště ten první) patří k nejznámějším drobným skladbám Antonína Dvořáka – první předepsaný Moderato, sedmý pak Allegro.

Druhá skladba, Trio pro hoboj, fagot a klavír, je v stylovém kontrastu k první, už jen proto, že pochází z pera žijícího autora, Jaroslava Krčka. Těžiště repertoáru Bohemia Tria, souboru založeného mladými hudebníky v roce 2006, tvoří francouzská a česká hudba 20. století, a tak lze říci, že Krčkova skladba z roku 2000, kterou s nimi autor před časem nastudoval, představuje pro trio výsostnou prezentaci, podobně jako poslední skladba stejného názvu francouzského skladatele Francise Poulenca. Jaroslav Krček je hudební veřejnosti znám především jako umělecký vedoucí souboru Musica Bohemica, s nímž vystupuje jako multiinstrumentalista, zpěvák a autor, jeho působnost je ovšem daleko širší a zahrnuje i práci hudebního režiséra, dirigenta, spisovatele atd., a především integrální osobnost, akcentující poslání hudby – i v průvodním slovu na svých koncertech – jakožto duchovního lidského výtvoru.

Skladba, která byla na pořadu jičínského koncertu, má tři části, 1. Lento, Allegro, 2. Allegretto, 3. Larghetto. Stejně jako u Antonína Dvořáka lze říci, že Krčkův rukopis je rozpoznatelný, v dramaticky se stupňující skladbě jsou například zřetelně čitelné pro autora charakteristické dynamické rytmické souvztažnosti, takže lze – s nepříliš velkou trochou nadsázky – říci, že Jaroslav Krček je, svou originalitou i vazbou k tradici, pokračovatelem autora Furiantů a Dumek.

 Astor Piazzola je dnes nejen obecně oblíbeným autorem, na Dvořákově festivalu se s některou jeho skladbou setkávají posluchači snad v každém ročníku. Ze skladby Čtvero ročních dob v Buenos Aires jsme mohli slyšet první dvě části, Primavera Porteña, tedy Jaro, a Verano Porteño, Léto (Podzim a Zima - Otono Porteña a Invierno Porteña. Námět, který známe již z epochy baroka od Antonia Vivaldiho, prezentuje autor v podobě čtyř tang (tango nuovo). Název největšího města a metropole Argentiny se v životopise a díle potomka italských přistěhovalců mnohočetně opakuje v životě a díle skladatele od doby, kdy se v pouhých sedmnácti letech do Buenos Aires přistěhoval, dokonce se nachází v názvu „tango opery“ (tango operita) María de Buenos Aires.

 Poslední skladba, dvanáctiminutové Trio pro hoboj, fagot a klavír, op. 43, Francise Poulenca, příslušníka slavné Les six (Pařížské šestky), k níž patřili dále např. Eric Satie, Arthur Honegger či Darius Milhaud, ale třeba i básník a všestranný umělec Jean Cocteau, a která byla ve spojení is výtvarnou avantgardou, pochází z roku 1926. Dá se zařadit do skupiny autorových komorních skladeb dvacátých let s proměnlivým obsazením, k nimž patří např. Sonáta pro dva klarinety (1917), Sonáta pro klarinet a fagot (1922) či Sonáta pro lesní roh, trubku a pozoun (z téhož roku), přičemž celou řadu uvádí Rapsodie nègre, datovaná rokem 1917 a provedená veřejně jako vůbec první skladba tehdy sedmnáctiletého autora, který ji věnoval Ericovi Satie. Je třeba nicméně poznamenat, že na rozdíl od ostatních členů skupiny se Poulenc důsledně držel diatoniky.

 Interpreti podali v dramaturgicky dobře sestaveném programu, od skladby ke skladbě gradujícím, přesvědčivý výkon. Každé ze skladeb vtiskli osobitou atmosféru a i poslední vtipnou a duchaplnou skladbu plnou pozoruhodných harmonických překvapení a lyrických barevných pasáží, která byla na programu jičínského koncertu, zahráli strhujícím způsobem a byli proto spokojeným publikem odměněni bohatým potleskem.

 Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2015

Zpět