Bílý Potok / Ve snu na 20. června 2022

Bylo to nějaké pokračování snu o cestě, jehož předchozí části zůstaly v mlze podvědomí. Vlastně šlo o návrat odněkud, jela Alena autem [reminiscence na nedávnou rodinnou cestu do Roprachtic] a chtěla natankovat auto, vlastně dobít, dobíjecí stanice měla být na silničce, v mém dětství ještě nevyasfaltované, po níž jsme přicházeli vždy o prázdninách od nádraží v Bílém Potoce pod Smrkem k domu tety Miládky. Pro mě ikonický obraz se stálostí pohlednic, stejně jako některé další pohledy v Jizerských horách, Frýdlantské cimbuří z okna pokojíku, ve kterém jsme s babičkou bydleli, Obří sud v Libverdě nebo hejnický kostel s areálem františkánského kláštera či zámek Frýdlant… ale to odbočuju do interpretační roviny v bdělosti od vlákna příběhu ve snu.

Dojeli jsme k místu, kde měla Alena „natankovat“, strohá konstrukce z ocelových desek, vytvářející jakýsi sloup vpravo u kamenité silnice. Vystoupili jsme, ptám se, jestli až to bude vyřízeno, popojede k domku tety, který odsud byl vidět, nechtěla, půjdu se tam tedy podívat sám a za chvíli se vrátím. Věděl jsem, že dovnitř nepůjdu, teta již nežije a majitelem je po léta někdo jiný, přesto jsem se chtěl na místo spojené s mým dětstvím alespoň zvenčí podívat. Viděl jsem to stavení skryté za korunami několika stromů, je to pár metrů od místa, kde bylo zaparkované auto, vezmu to ale po louce. I když to není vlastně blíž, dá se tam přelézt přes žulové bloky před stromy a jste na dvorku, odkud se chodilo obvykle do domu zadními vchodovými dveřmi. [Nejsem si jist, zda opět neinterpretuji, respektive neuvádím pro srozumitelnost kontext místa, ačkoli tato souvislost se mně v tu chvíli v mysli nezpřítomňovala.]

Podstatné však je, že jsem k domu, který už musel být blízko, nedošel. Nejdříve jsem u silnice musel najít místo, jak se dostat přes příkop, v němž byla voda [to snad mohu říci, evidentně průsak z reality, k ránu se prohnala přes Jičín bouřka s deštěm], a i louka byla tak trochu podmáčená, takže jsem musel jít opatrně, abych si nenabral vodu do bot. Pak se ale v trávě vyšlapaná cesta, která po louce skutečně vede dolů k potůčku, začala stáčet vlevo prudce dolů z kopce a já jsem se ocitl před supermoderním rozestavěným objektem, vstup do nějž byl částečně zahrazen obrovskými panely, snad už součástí budoucího vstupu, před ním pak jsem musel jít opatrně po ploše, částečně již porušené stavebními pracemi, v určitých částech bylo víc vody a ty bylo třeba obejít. Za velkou terasou na mě vykukovali nějací teenageři, proti mně šlo pomalým unaveným krokem několik stavebních dělníků, jeden z nich se na mě podíval, ale nic neřekl. Samozřejmě to byl soukromý pozemek a neměl jsem tam co dělat.

Znovu jsem obešel některé obdélníky, v nichž byla voda [teď mě napadá, že možná do snu pronikl zážitek z jičínského letiště, kde se nedávno v nově zřízeném leteckém hangáru konal jeden kulturní pořad s případným názvem Rockový Hangár 2022 a já jsem zezadu přicházel k místu po rovněž tvarované travnaté ploše], a vracel se nahoru, nyní zde byly dokonce schody, z nichž se ovšem některé podivně vyvracely, a na cestě byly odlomky stavebního kamene, některé evidentně z drahého materiálu, snad broušeného mramoru či něčeho podobného. Vedle mě se objevil Zdenda Vágner, kontrabasista v několika kapelách, v některých z nichž jsem si ním hrál nebo hraju [zpětně objevuji další průnik, včera jsme se o něm bavili v supermarketu s jedním fanouškem, jemuž slíbil nějaké vypálené cédéčko, v souvislosti s tím, že se s ním dnes uvidím na zkoušce na zítřejší hraní na Svátku hudby], já mu ukazuju na ty kameny jako na argument toho, že stavba, od které se vracím, je velký projekt, který pro něj mohl představovat klienta (Zdenda dodává hotelům a restauracím v regionu gastronomické vybavení).

Konečně jsem zpátky kousek od auta. Bílý Potok se v jistém zlomu neskutečně proměnil, rozhlížím se, zda tu vůbec ještě je dům Hrouskových, nejbližších sousedů tety nedaleko jejího domu přes silnici do doby, než za tímto domkem byla postavena řadovka (tam už jsem ale nikoho neznal). Ale ano, jen jsem se špatně podíval, ten dům tam stojí, s velkou zahradou a skleníkem, kde kdysi jeden letní host, starý pán, poslouchal skladby Gustava Mahlera, svého adorovaného skladatele [to už zase doplňuji z kontextu]. Ano, Bílý Potok se ve snu té horké noci s bouřkou, kdy jsem, propocený, odhazoval duchnu, neuvěřitelně transformoval, a při pokusu o deskripci toho podivného snu mi tento text svým způsobem zničila druhá rovina celé věci, kdy se totiž vlákno příběhu málem přetrhlo a po celou dobu bylo přerušováno pronikáním příběhu ve snu a minulými událostmi z nedávné doby i kontextem z doby dětství, který měl něco ozřejmit, a samozřejmě neozřejmil. Už proto, že to tajemství překračuje všechny vzájemně propletené vrstvy a roviny času, linearitu textu i síť kontextů.