Biblické písně Antonína Dvořáka v Poděbradech

Biblické písně Antonína Dvořáka
Pavel Svoboda – varhany
Jitka Burgetová - soprán
Poděbrady, Havířský kostelík Nanebevzetí Panny Marie / 15. června 2015
Dvořákův festival / 60. ročník / 7. – 21. 6. 2015

Zatímco většina pořadů uváděných na letošním Dvořákově festivalu měla na svém programu zařazenu jednu dvě skladby, případně svou tematickou vazbu pojala jinak (např. Jiří Stivín implementoval v improvizaci Dvořákovy melodie do jiných skladeb), v tomto koncertu bylo provedení skladby českého/světového klasika nebo přesněji řečeno jediného cyklu, k tomu z těch nejproslulejších, totiž jeho Biblických písní, těžištěm programu. Dá se říci, že ostatní skladby v původním konceptu programu, tedy Chorál BVW 654 J. S. Bacha, Preludium g moll a Chorálová předehra Johannesa Brahmse, Vigilia H.382 Bohuslava Martinů a Toccata b moll Louise Vierna svým způsobem – už proto, že Biblické písně měly vyplnit druhou polovinu koncertu – byly v dramaturgii koncertu chápány jakožto směřující či vyúsťující do Dvořákovy hudby.

Proč ale tento kondicionál a ne skutečně realizovaný program? Za prvé jsem uvedl koncept proto, že přesně vystihuje povahu věci, změna nastala vzhledem k místu realizace, totiž kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Poděbradech, který disponuje jednomanuálovými varhanami, na nichž by se nejspíš například skladba Louise Vierna dala zahrát dost obtížně (vyžaduje dvoj-, lépe třímanuálové varhany). Ještě se k programu vrátím, nyní ještě stručně k Biblickým písním.

Originál, který vznikl v průběhu března roku 1894, není napsán pro varhany, nýbrž pro alt s doprovodem klavíru, nicméně jeho duchovní obsah, určený v textové stránce Davidovými Knihami žalmů, dává přirozenou možnost použití varhan, nástroje spjatého se sakrálním prostředím a obsahy. V běžné praxi se u Dvořákových duchovních skladeb oba nástroje zaměňují. Není na místě rozebírat příliš hudební charakter takto proslulé skladby, snad jen zmínka o tom, že Dvořák měl za sebou v době vzniku Biblických písní již velká duchovní díla, Stabat mater (1880) a Requiem (1890), a u Biblických písní, se jedná, jak zmiňuje článek na stránkách www.antonin-dvorak.cz, věnovaných skladatelovu životu a dílu – „o nejzásadnější projev skladatelovy neokázalé víry v Boha, oproštěné od jakéhokoli obřadného patosu. Písně jsou záměrně zbaveny veškeré vnějškové efektnosti a odzbrojují svojí absolutní prostotou, pokorou a upřímností, stejně jako svoji čistě hudební invencí.“

Právě toto jsem chtěl zdůraznit, totiž výsostně ocenit to, že interpretka zpěvního partu Biblických písní v Poděbradech Jitka Burgetová, sólistka Státní opery v Praze, tím spíše, že u ní velké party díla A. Dvořáka patří k těžišti jejího repertoáru (zpívá Xenii v Dmitriji, kněžnu v Čertovi a Káče či Rusalku, za zmínku v duchovním kontextu stojí určitě i  Solveigina píseň, ale i provedení celé hudby Griegova Peer Gynta či Pendereckého Polské requiem atd.), pojala svůj projev nikoli jako technickou exhibici, ale s úžasnou vroucností a opravdovostí.  

Nu a nyní ještě k znovu k programu. Úvod patřil dvěma skladbám Johanna Sebastiana Bacha, Preludiu C dur a Chorálové předehře Erbarm dich, mein, o Herre Gott, BWV 721, následovalo prvních pět čísel Biblických písní, které byly rozděleny tak, aby druhých pět písní uzavíralo koncert. Mezi oběma částmi pak byla uvedena Sonata a moll, Wg 70/4 Carla Philipa Emanuela Bacha, druhého nejstaršího syna Johanna Sebastiana, zvaného „Hamburský Bach“ nebo také někdy „Berlínský Bach“, a Einleitung und Fuge (Úvod a fuga) podle Kantáty „Ich hatte viel Bekümmernis“ J. S. Bacha.

Za zmínku určitě stojí nástroj, na kterém tyto skladby zazněly, jak už naznačeno, jednomanuálový stroj o deseti registrech Antonína Mölzera z Kutné Hory, který založil svou firmu v Kutné Hoře v roce 1859 a byl nejstarším představitelem varhanářské rodiny, která stavěla varhany pro řadu kostelů zvláště ve východních Čechách. Varhany v Havířském kostelíku v Poděbradech byly jedním z jeho prvních opusů, v kontextu našeho koncertu je zajímavé, že byly po letech nečinnosti v loňském roce opraveny a znovu uvedeny do provozu a koncert Dvořákova festivalu byl třetím v pořadí, kdy se na ně hrálo. 

Interpret varhaních skladeb dnešního večera Pavel Svoboda je laureátem mezinárodní soutěže Pražského jara a jedním z nejúspěšnějších varhaníků mladé generace, již od prvního ročníku studia hry na varhany sbíral řadu ocenění.  Z hlediska regionalisty festivalu je zajímavé, že je spojen s krajem Dvořákova festivalu (byť Poděbrady jsou už trochu jiným směrem, mám ale na mysli většinu míst, kde se Dvořákův festival koná), od roku 2011 je uměleckým ředitelem Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka v Dobrušce.  Jako sólista vystupuje s orchestry (Filharmonie Hradec Králové, Komorní filharmonie Pardubice, Karlovarský symfonický orchestr aj.) a spolupracuje se souborem Barocco sempre giovane. Ostatně to posluchači mohli zažít i na koncertech Českých doteků hudby, kdy vystoupil na letošním festivalu ČDH ve Smetanově síni právě s tímto pardubickým souborem. Nu a zmiňuji to ještě také proto, že Iva Kramperová, koncertní mistr souboru, se ujala registrace Svobodových skladeb – a nezmínil bych to, kdybych nebyl nadšen barevností, jaké bylo docíleno u Sonaty a moll Carla Philipa Emanuela Bacha, která by nebyla problémem při střídání manuálů u větších varhan, ale zde musela být vytvořena častými změnami rejstříků (tj. navíc ručně, jen pro informaci, na nových strojích je možné veškeré kombinace přednastivati elektronicky).

K atmosféře koncertu určitě přispěl i génius loci místa, pracovnice Polabského muzea v Poděbradech, které převzalo inventář kostela po jeho odsvěcení, Jana Hrabětová, píše ve svém průvodci pohnutou historii stavby, která dala budově, postavené na památku oné události jméno – v roce 1496 bylo na tomto místě popraveno deset vůdců kutnohorského povstání havířů. Havířský znak najde pozorný divák v přední části výzdoby kostela dodnes. Podobně jako varhany věnovalo město Poděbrady pozornost i celému areálu, regenerace parku proběhla v roce 2013 a prostor byl v listopadu tohoto roku předán k užívání veřejnosti, kašna v blízkosti kostelíka byla opravena už v roce 2004.

Celý tento kontext potěšil i organizátory Dvořákova festivalu, v jehož rámci koncert proběhl, neboť naplňoval programové ideje, které k jeho filozofii patří, totiž upozorňovat na zajímavá, často pozapomenutá nebo nově objevená místa, která spoluvytvářejí nezaměnitelnost a kouzlo té či oné lokality.  Abych ale nezapomněl, jedinečný koncert byl zakončen několika přídavky, ten poslední byla kultovní Bachova Toccata d moll.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2015