Barokní komponovaná krajina na Jičínsku III

(Barokní komponovaná krajina na Jičínsku)

III
Tady na prahu věčnosti by totiž mohlo naše povídání skončit, nicméně pokud zůstáváme na tomto světě, nic nekončí a i krajina doznala řady dalších proměn.

Schlickovská komponovaná krajina / Mariánská zahrada

K prvnímu z přepisů krajiny došlo nedlouho po zavraždění Albrechta z Valdštejna v souvislosti s rodem Schlicků, kteří po jeho smrti převzali část jeho majetku. Schlickové vytvořili svébytný konkurenční projekt komponované krajiny v jičínské kotlině, s charakteristickými vztahy v krajině, liniemi, centry a periferiemi, byť dnes nejsou tak vizuálně zřejmé, jako tomu je u přece jen dominantnějším projektu Valdštejnově. Přesto tato podvojnost dvou vidění krajiny, související se někdejšími dvěma mocenskými centry je patrné, zanechalo řadu stop a především obohacuje celou krajinu dalšími jemnými nuancemi. Schlickové – kromě toho, že například vlastní i Prachovské skály –  dnes obývají zámek v Jičíněvsi, je možné odsud sledovat vazby na další místa v krajině. Ta jsou ovšem, jak už bylo kdysi poznamenáno, jsou – ve srovnání s přímočarostí linií Valdštejnových – skryta v lesích. V tomto období pozdního baroka, o padesát let později od torza nedokončeného Valdštejnského projektu, došlo k posunu v chápání krajiny od velkolepých geometrických průmětů v ní k intimitě, zniternění ve věnci kapliček v lesích velišského hřbetu, které dotvářejí poměrně tento areál s dominantní stavbou Lorety, stavby podle návrhu významného barokního architekta Jeana Baptisty Matheyho z roku 1694. Že jde o schlikovskou stavbu je zřejmé z kartuše se schlikovským erbem nad vstupním portálem. Jediná z nich (kromě Lorety), svatá Anna (358 m. n. m.), vybudovaná v roce 1670, rovněž pravděpodobně podle návrhu Jeana Baptisty Matheyho, je v krajině viditelná, ostatní – kaple Anděla Strážce, nazývaná v mluvě lidu Andělíček, a sv. Trojice se před námi vynoří v lese mezi stromy teprve v bezprostřední blízkosti.

Kaple jsou opravdu skryty v lesním prostoru. Když jsem chtěl někdy před třemi nedělemi pořídit snímek Andělíčka, hledal jsem stavbu, ačkoli jsem na tomto místě samozřejmě už párkrát byl, skoro hodinu. Cestičky v lese ke kapličce, málo používané, zarostly. ¹⁶⁾

Jednotlivé kaple jsou pozoruhodné svou architekturou: kaple Nejsvětější Trojice má trojúhelníkový půdorys a řadu dalších prvků s tímto geometrickým útvarem, který není jen ornamentem, ale symbolem s obsahem, který mu dává zasvěcení, Andělíček, nejukrytější ze všech těchto kapliček, má šestiboký půdorys, Svatá Anna má kruhovou dispozici, její kopule je zakončena lucernou kruhového tvaru, a konečně Loreta, jedna z replik italské Svaté chýše (Santy Casy) ve městě Loreto, jaké se stavěly v Čechách v 17. – 18. století, obdélníkového. Tyto drobné sakrální stavby jsou spojeny s osudy Františka Josefa a Anny Josefy Schlikových, kteří marně usilovali o dítě a pro něž v jejich zbožnosti znamenala každá z oněch staveb prosbu: Panno Marie, toužíme po dítěti. Anděli Strážce, dopřej nám děťátko a ochraňuj je! Otče, Synu i Duchu Svatý, smilujte se nad námi a dejte nám dědice. Svatá Anno, matko Mariina, ty víš, jak krásné je dát život; přimluv se za nás a naplň naši touhu. (Citoval jsem z „hledačky“, o níž se ještě zmíním, a kterou vytvořila v rámci projektu "Rozvoj turistiky v Mariánské a Valdštejnově zahradě na jaře 2015 Blažena Hušková a Honza Had Mertlík s přáteli Mariánské zahrady).

Jestli je mezi Vámi nějaký genealog, pak se mohu rovnou přiznat, že historicky se v těch schlikovských jménech příliš nevyznám, přestože jsem s Terezkou, tedy Terezií Markétou Marií Františkou Josefinou, narozenou v témže roce jako já, chodil do školy, a od vidění jsem znal další příslušníky rodu před jejich emigrací do Rakouska (z historie spolehlivě znám jen jméno Jáchyma Ondřeje, popraveného na Staroměstském náměstí 21. června 1621)¹⁷⁾.

V našem krajinném kontextu bych nicméně měl ještě zmínit alespoň Ostružno s kostelem Povýšení svatého Kříže (se stavbou bylo započato v roce 1772, dokončen byl v roce 1880), postaveným dle plánů stavitele Františka Hegera a stropní výzdobou pražského rokokového malíře a dekoratéra Josefa Redelmayera (1727 – 1787), který coby jedna z nejrozsáhlejších staveb pozdního baroka na Jičínsku tvoří jakési centrum. Z působení italských architektů nelze zanedbat ještě jednu ze dvou barokních sýpek nedaleko schlikovského zámku ve Vokšicích, vesnici pod velišským hřbetem, jejímž autorem je už zmíněný významný Ital Jean Baptista Mathey, z roku 1700. A pak, je to sice už na druhé, tedy od Jičína odvrácené straně hřbetu, na jehož vrcholu jsou zbytky hradu Veliše, se nachází jedna z velice skvostných památek ve středu stejnojmenné obce, totiž kostel sv. Václava, dílo vybudované podle projektu Anselma Luraga v letech 1747–1752, donátorem byla rovněž hraběnka Anna Josefa, roz. z Krakovských z Kolovrat ¹⁸⁾.

Milohlídka a poustevník v Libosadu

Druhým obdobím, které přepisuje krajinu, byť spíše ve vnímání, než architektonicky – pokud ovšem nepočítáme rozsáhlé rekonstrukce některých památek (což se ovšem příliš netýká našeho kraje) – je romantismus se svým historizujícím pohledem a subjektivitou jiného druhu – obliba polorozpadlých zřícenin v přírodě vytvořila přesto své objekty jako jednu z nejstarších rozhleden v Čechách, Milohlídku na vrchu Čeřovka, který je dnes součástí města, či grottu s poustevníkem v areálu Libosadu, ale stala se zároveň základem moderního vnímání, jaksi „kompaktibilního“ s torzem nedokončeného valdštejnského krajinně urbanistického projektu.

Milohlídka je kamenná stavba stylizovaná novogoticky do historické podoby hradní věže, která vznikla o více než jednu generaci dříve než Mockerovy rekonstrukce Karlštejna či pražských věží, které může (bez završující střechy) vzdáleně připomínat. Nejstarší vyhlídková věž v Českém ráji byla vybudována v roce 1843, nechal ji postavit jičínský krajský hejtman Hansgirg, financována byla z darů bohatých měšťanů. Kouzelný je obrozenecký nápis "Vystavená ochotou spanilých dárců Milohlídka, v úlevu nuznoživých, k rozkoši krasolibé". Po roce 1885 se areál přírodního lesního parku na Čeřovce stává podobně společenským prostorem jako lipové stromořadí. Na náklady jičínského okrašlovacího spolku jsou zde upraveny cesty, postaven altán, pořízeny lavičky. Romantický pohled na lom s věží inspiroval k vybudování přírodního divadla, kde jsem, než v sedmdesátých letech minulého století zpustlo, zažil ještě inscenace Shakespeara. Nějaké novější využití, citlivé úpravy na lesopark či možná spíše jen rekonstrukce původní podoby, které by si Čeřovka zasloužila, jsou zatím pouze v sejfech městského úřadu¹⁹⁾.

Postava poustevníka v Libosadu²⁰⁾ navazuje nejen na naši historii, počínaje svatým Ivanem (dnes Svatý Ivan pod Skalou) či svatým Prokopem v Sázavském klášteru (reflektovanou v latinských legendách, ale i v „naší době“, totiž Jaroslavem Vrchlickým, autorem Legendy o sv. Prokopovi), přes poustevnické hory na Bezdězu a na hradě Sloup až po Františka Antonína Šporka, největšího mecenáše poustevnictví, který nechal postavit řadu filozofických pavilonů i pousteven, ale i na oblíbený topos v české kultuře, který z historické skutečnosti vychází, zahrnuje v to již citované středověké literární památky, Braunova Onufria v Novém lese nad Kuksem, až po Karla Hynka Máchu s jeho básněmi Svatý Ivan (to byla jeho vůbec první česká báseň) či Erbenovo Záhořovo lože.

V tomto případě se jedná, jak grottu popisuje ještě před válkou profesor jičínského gymnázia Antonín Houba (1881 – 1968) v jičínském časopise Krakonoš, o kruhový prostor se čtyřmi „značně vysokými výklenky, sahající až k zemi, jakoby tu měly býti velké sochy“. Podle zápisků Josefa Sekáče, v druhé polovině 19. století (1867 – 1894) zahradníka v Libosadu, v roce 1780 jakýsi Sitauer, řezbář a hostinský v Libosadu, vyřezal poustevníka z lípy, kterou zvrátil vítr, a umístil do poustevny.  Po úmyslném poškození v roce 1845 byl uklizen, později opraven a nabarven, čímž vznikla tedy polychromovaná plastika, a roku 1875 dán na své místo, roku 1888 byla přestavěna dřevěný domeček poustevny.  Po převratu byl poustevník zničen, ale brzy (1922) vyřezána nová socha, poustevna během desetiletí doznala jen nepatrných změn. V roce 1989 nicméně již delší dobu chátrající objekt, který přečkal válku i čtyřicet let totalitního režimu, podlehl útoku vandalů. Pracovník městského úřadu Radovan Sál v roce 1995 obrátil pozornost veřejnosti k neuspokojivému stavu jedné z jičínských ikon. Po požáru a posléze zhroucení zbytku dřevěné poustevny a v době, kdy celému areálu hrozil zánik v útrobách gigantického zábavního parku (bude o něm ještě zmínka), umístili provizorně na místo svůj výtvor manželé Martin a Renata Lhotákovi, kteří se dlouhodobě angažují ve věci Libosadu, a posléze za pomoci dalších, zvláště pana profesora Úlehly (o němž ještě rovněž bude řeč) a za peníze z občanské sbírky (200 000 Kč) mohla být pořízena nová poustevna a do ní umístěn poustevník lidového řezbáře Karla Šoltyse ze Studeňan (vytvořil ji v roce 1966). Fotografickou předlohu se na půdě podařilo najít ing. Ivanu Matějkovi, divadelníkovi a prvnímu polistopadovému starostovi Jičína, a v tomto kontextu především zeti jičínského fotografa Jana Podlipného.

Podle lidové pověsti oním skutečným poustevníkem byl samotný Valdštejnův vrah Walter Deveroux, pronásledovaný výčitkami svědomí a vydal se do Jičína činit pokání. V Libosadě si našel nedokončenou umělou jeskyni, grottu, vztyčil zde kříž a každé ráno chodil do kartuziánského kláštera a během mše tam klečel u vévodovy hrobky (to ještě nebyl převezen do Mnichova Hradiště, místa jeho dnešního odpočinku). Pověst zaznamenaná v několika pramenech ovšem neodpovídá realitě, jak jsem se mohl dočíst v článku Pavla Kracíka v Jičínských muzejních novinách (2002/2, č. 22, s. 17). Jemu děkuju za upřesnění informací a přidávám malou anekdotu. Když jsem Pavlovi volal s prosbou o pomoc u tohoto motivu, dal se do smíchu. A aniž bych se ptal, vysvětlil mi, že právě v těchto dnech pracuje na studii o jičínském poustevníkovi, která by měla vyjít do vánoc v jednom sborníku. A pak že magie jistého druhu neexistuje!

Poznámky:
16) K tomu je zvláštní příhoda. Volal jsem zpěvákovi a hudebníkovi Michaelovi Pospíšilovi, abych si upřesnil některé jeho aktivity související s Mariánskou krajinou, říkal mi, že čtrnáct dní předtím dělal s jičínskými Literáky na těchto místech barokní performanci (Putování od kaple Lorety ke kapli Andělíček). A já, právě protože jsem byl zaneprázdněn přípravou na tuto přednášku, jsem nedohlédl, že se pouť a koncert koná, a tímto způsobem jsme se Michaelem minuli.
https://www.marianskazahrada.cz/file.php?nid=10887&oid=4604725

17) rod Schlicků
https://www.libri.cz/databaze/kdo18/list.php?od=s2&start=15&count=1
224. ŠLIKOVÁ Terezie Markéta Maria Františka Josefina

https://patricus.info/Rodokmeny/Slik.txt

18) architektura schlickovské krajiny
https://www.jicin.org/dr-cs/6113-marianska-zahrada.html
Questing Mariánská zahrada
https://www.cesky-raj.info/cs/putovani-a-turistika/questing/putovani-po-lesnich-kaplickach-marianske-zahrady-s-annou-a-frantiskem-schlikovymi.html
Vokšice, zámek
https://interregion.cz/turistika/hrady_zamky/voksice/voksice_zamek.html
https://www.dolnilochov.cz/
kostel sv. Václava, Veliš
https://www.npu.cz/barokni-socha/vyznamne-soubory/vypis/detail/316/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostru%C5%BEno_(okres_Ji%C4%8D%C3%ADn)

 19) https://www.interregion.cz/turistika/vyhlidky_rozhledny/cerovka/cerovka.htm

20) Kromě toho Jičínská beseda připravila na 30. 10. 2015 (tedy v tyto dny) besedu právě o poustevníkovi.
https://www.jicinskozpravy.cz/zpravy/2015/1/1144-prednaska-jicinske-besedy-bude-o-tajemstvich-sochy-poustevnika-v-libosadu.htm

Ve výběru z obrazového materiálu (většinou vlastních fotografií), promítnutého na večeru, k této první části patří snímky označené 09-02 až 10-31 zde:

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Barokni_komponovana_krajina_na_Jicinsku_Krajina