Bardolíno

Bardolíno
Jana Procházková – zpěv
Pavel Fischer – housle, zpěv
Margit Klepáčová – violoncello, zpěv
Camilo Caller – percusse, violoncello, zpěv
Židovská synagoga Hořice / 6. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

"... Spojení klasické hudby s lidovou je skvělá myšlenka, která se mi jeví přínosnou a novátorskou. Její provedení souborem Bardolino, jak jsem jej slyšel na Festivalu v Českém Krumlově, mě zároveň přesvědčuje o vysoké interpretační úrovni členů ansámblu..."
Josef Suk, houslový virtuóz

"... Smyčcové nástroje, lidské hlasy a perkuse, to je naprosto postačující k vytvoření krásného souzvuku. V dokonalé intonaci a virtuozitě se mísí krásné melodie s promyšlenou ideou, jak vystavět skladbu či píseň, aby zněla naprosto přirozeně a s pokorou. Bardolinu přeji šťastný start a úspěšnou cestu k posluchačům..."
Iva Bittová, zpěvačka

Trio Bardolino je souborem, který s obrovskou lehkostí překračuje hranice různých hudebních žánrů. Prezentuje klasickou hudbu v nových konsekvencích, vyzdvihuje její emocionální složku a plně vtahuje publikum do děje. Jeho repertoár sahá od folkloru přes vrcholné skladby tzv. vážné hudby až po autorskou tvorbu členů souboru. Z jejich projevu cítíte jak poučenou profesionalitu, tak i nakažlivou radost z muzicírování. Všichni členové souboru se cítí jako doma jak v klasické, tak v alternativní hudbě. Hrají hudbu klasiků, jako je Janáček, Bartók a Martinů, která pramení z moravského, maďarského a rumunského folklóru, stejně jako se z něj zrodily i vlastní skladby.

I ti posluchači, kteří byli pravověrně uvězněni do své oblíbené oblasti hudby, na jedné straně vážné komorní muziky, na druhé straně lidové, zbystřili, když se kdysi na pultech objevila nahrávka Ivy Bittové a Škampova kvarteta s Janáčkovými písněmi ze sbírky Moravská lidová poezie v písních. Iva Bittová byla velice populární na alternativní scéně a setkání dvou poloh odpovídalo i tomu, čemu se říká crossover a co se v minulých desetiletích v té či oné podobě začalo objevovat z té či oné strany v české hudební kultuře – Jiří Pavlica se setkával v televizních pořadech s jazzmany, Čechomor – to je zase příznačná záležitost v oblasti populární hudby – hrál v obsazení s houslemi a harmonikou, berme to jako rámcovou představu, která může působit samozřejmě nepřesně. Důležitá je skutečnost, že všechny tyto polohy byly výsostně originální a že skvělá muzika řečené nahrávky, která nepochybně nebyla jakkoli nápodobou současných trendů (jen jsem chtěl připomenout širší kontext), ale vyvěrala z vlastního hlubokého přesvědčení, souzněla zároveň s duchem doby.

V okamžiku, kdy jsem si poslechl v židovské synagoze v Hořicích se zájmem a neskrývaným potěšením Bardolino, mne zároveň pochopitelně zajímají i konkrétní souvislosti. Hned na začátku porovnání třech rovin – máme tady originál moravského skladatele, který se zabýval moravskými písněmi i jako sběratel, jeho sbírka čítá 53 čísel. Pak tady máme tyto písně, jak k nim přistoupila Iva Bitová a Škampovo kvarteto, a konečně, jak je interpretuje Bardolíno….. Pavel Fischer je ex-primárius Škampova kvarteta a svým naturelem je z těch muzikantů, kteří jsou schopni se pohybovat v různých oblastech hudby a zároveň je hluboce zakořeněn ve svém moravanství (obojí se nevylučuje, naopak je nezbytnou podmínkou, aby mohly vzniknout takové věci, jako jsou třeba právě úpravy a interpretace Janáčkových sběrů lidových písní) a autorem úprav pro oba soubory. CD „Moravská lidová poezie v písních“ s Bittovou a Škampovým kvartetem vyšlo právě před deseti lety (stejně jako letos k Roku české hudby) 2004 a bylo nahrávkou kompletní Janáčkovy sbírky v autorských úpravách. Její nahrávka nebyla pouhou příležitostnou záležitostí, nýbrž v několikerém smyslu čímsi zásadním; jednak je jednou z podob pozoruhodné spolupráce kvarteta s Ivou Bittovou (jiné CD, Iva Bittová Classic, propojuje různé hudební oblasti, mj. i moravskou a romskou muziku, jak nás ještě na tomto místě bude zajímat), ale také je pokračováním soustředěného zájmu o tvorbu moravského skladatele (již v letech 2001-2002 vznikl projekt koncertů s názvem „Janáček a jeho moravské kořeny“).

Bardolino na svých koncertech zařazuje do programu výběr písní ze sbírky, zhruba její čtvrtinu: Daleko provdaná, Po zahrádce chodila, Zelené jsem sela, Chodila po roli, Polajka, Kouzlo, Slib, Pérečko, Památky, Hájný, Koníčky, Keď som sa narodil, Žalo dievča trávu. Byť má soubor částečnou podobnost v nástrojovém obsazení – Pavel Fischer hraje na housle, violoncellistka Margit Klepáčová je bývalá dlouholetá hráčka Kaprálova kvarteta, tedy rovněž předního českého komorního souboru jako jsou Škampovci, na violoncello hraje i perkusionista Camilo Caller – jsou úpravy pro Bardolíno jiné, napsané „od začátku znovu“, jak mi Fischer potvrdil. Vzhledem k Janáčkově originálu ponechává Fischer charakteristické prvky z klavírního doprovodu, jak nám je klasik zanechal, respektive transponoval je do příslušné nástrojové podoby nových interpretů, a zároveň do úpravy promítnul své cítění lidové/Janáčkovy muziky. Je to v něčem podobné jako u Janáčka samého, který se ovšem dušoval, že ve své vlastní tvorbě není ani nota z lidové kultury a ve sběru lidových písní není zase nic z jeho vlastního naturelu, jak okomentoval Pavel Fischer na koncertě v hořické synagoze.

V podání Bardolína jsou pak Janáčkovy písně, řekl bych, ještě interpretačně pestřejší než v předchozím projektu, byť rovněž zachovává cosi s „kvartetní sazby“, mimo jiné i výraznějším podílem všech členů souboru. Zatímco tam byl (alespoň na nahrávce) přece jen v popředí hlas Ivy Bittové, zde jsou zpěvní party Jany Procházkové a Pavla Fischera v jejich duetech i sólových podáních rovnocenné (zpívají ovšem všichni, i Camilo), některé písně, které zpívala Bittová sólově, jsou v hlasově příjemném duetu ženských hlasů, aranže hýří nápady ve zpěvu i instrumentech, zpěv a capella, pizzicato a drobné bicí nástroje, taneční či melancholické polohy přitom respektují Janáčka, zachovávají „lidový charakter“ (tj. neposunují je stylově jinam jako to dělá třeba Viklický, i když to je samozřejmě komplikovanější, než to takto jednoznačně říci) a zároveň se vyznačují osobitým přístupem souboru.

Zřetelný autorský rukopis je patrný i v podání Dvořákových Cikánských melodií, u nichž jsem měl zároveň pocit jistého respektu či zdrženlivosti vůči dílu, které máme přece jen naposlouchané v kanonizované podobě, nicméně i tady to bylo autentické Bardolino. I když je to trochu něco jiného, vzpomněl jsem si na slova Jaroslava Krčka, který hovořil o pokoře vůči lidové písni a o tom, jak se nesmí původní krása zahltit skladatelovými nápady, protože ty si má ponechat pro své vlastní dílo (ve stejném duchu se vyjádřila i Iva Bittová, jejíž slova jsem použil v záhlaví tohoto komentáře).  

Následovaly právě takové dvě skladby z autorské dílny Pavla Fischera, první opět vycházející z lidové písně Brodil Janko koně. Tady a v následující skladbě Marel o Del marel (Trestá Bůh, trestá) se projev moravského souboru rozsvítil do nejzářivějších poloh, hráli a zpívali jako o život, jak jim k tomu dávala příležitost i v instrumentálních a zpěvních partech. V tomto okamžiku je možná na místě i ozřejmení několika věcí. První je téma „cikánských melodií“: Marel o Del marel vychází z pozoruhodného textu, který Pavel Fischer objevil a jehož základem je nikoli „stížnost Bohu“, nýbrž stížnost „na Boha“, který krutě trestá bez výběru, a proč tedy trestá právě jeho; hudebně je lamentace nad životním osudem postavena na několika různorodých motivech, které se v závěru setkávají, jak Fischer ozřejmil i v průvodním komentáři. Dynamická skladba končí, jak jinak než čardášem. Odpověď na to, proč Moraváci dělají muziku z této oblasti, je zdánlivě jednoduchá, počátek je ve spolupráci s Ivou Bittovou. Lepší odpověď jsem ale našel v rozhovoru se skupinou Camael o novém albu Do skoku (www.casopisfolk.cz), kde Pavel Fischer říká:

Lidové písně obecně, i když třeba pocházejí z těch navzájem nejvzdálenějších míst, zrcadlí lidské city, touhy a vášně v nejryzejší, nestylizované, nenavoněné podobě. To mají společné. Moravské, romské, ale i ty skotské a irské jsou blízké našemu naturelu. Patří k našemu kulturnímu zázemí, vyrůstali jsme s nimi. Skotské a irské písně například výrazně ovlivnily lidovou hudbu v Severní Americe a ta pak působila zpětně na hudbu populární, a to i v Evropě a u nás. Takže jsme zase doma.

A odtud se odvíjí i odpověď na druhou otázku, která koriguje úvodní odstavec, který představuje Bardolíno jako trio. Na některých nedávných plakátech totiž najdeme inzerci „Jana Procházková a Bardolino“, jinde „Bardolino… Jana Procházková j. h.“ a podobně. Nu a Jana Procházková, teda ta čtvrtá – či první v kvartetu Bardolino se k souboru dostala právě rovněž přes romskou či chceme-li cikánskou hudbu. Vlákno příběhu nás dovede až k vokálnímu triu Triny (zal. 1999, vystupovalo s doprovodnou kapelou v obsazení basa, bicí, el. kytara, akustická kytara, saxofon), v němž zpívala vedle Dagmar Podkonické a Ivety Kováčové, jediné Romky (dobře ji znají televizní diváci jako svého času hlasatelku). Soubor natočil, pokud vím, dvě výborná alba (Gypsy Stream a Awen). Iveta Kováčová a Jana Procházková vystupovaly společně rovněž v muzikálu Krysař. Jana Procházková má vystudovanou muzikálovou školu a zpívala např. i v Hamletovi, Krásce a zvířeti či Drákulovi. Nu a zmíněné vokální trio se v roce 2005 spojilo s pěticí mužů instrumentalistů v novou formaci s názvem Camael. Jejich první album obsahovalo moravské lidové písně v aranžích Ivety Kováčové (vokální složka) a Pavla Fischera (nástrojová), na druhém, zmíněném albu Do skoku najdeme rovněž skotský a romský folklór. Nedávno jsem na FB přičinil smrtelně vážně myšlený vtípek – to, co v Čechách představuje zpívající duo Martin Kaplan (housle) a Josef Fiala (viola), reprezentuje na Moravě Bardolino (pardon, dnes žijí v Praze). Oba hudebníci, kteří kdysi natočili skvělé album Dyšnámpán s lidovými písněmi z Domažlicka (režie J. Krček), jsou rovněž členy společenství Camael.

Závěrem trochu delší deskripce je jednoduché konstatování, že Jana Procházková zpívá s Bardolinem. Měl bych ještě alespoň zmínit, že na tvorbě muziky ve všech Fischerových týmech se podílejí i ostatní. Mám před sebou nádherné eponymní cédéčko Bardolina, vydané 2009, pod celou řadu skladeb vedle participací Janáčka/Fischera jsou podepsáni Margit Klepáčová či Camilo Caller (jednou z mála výjimek jsou Tři madrigaly B. Martinů v úpravě J. Krčka). Zastavím se ještě krátce u perkusionisty. Skutečnost, že jeho předkové pocházejí z exotického Peru (on sám mluví česky bez jakéhokoli akcentu), dává kapele další rozměr a pestrý instrumentář drobných bicích nástrojů rozšiřuje barevnost jednotlivých skladeb, ale pochopitelně i činí muziku dynamičtější. Jedna drobnost (ale z nich se rodí bohatost muziky i světa): Camilův cajón (latinskoamerická „bedýnka od pomerančů či ryb“) je z jedné strany podepsán Michaelou Fukačovou, rovněž Moravankou (pochází z Brna), českou violoncellistkou žijící v zahraničí (v Dánsku). Slovo „word-music“, které by jinde působilo násilně a jako marketingová nálepka, by mi v tomto případě snad ani nepřekáželo – dovolím si ještě jeden vtípek: Dvořák a Janáček byli také světoví.

Ostatně Janáček ještě naposledy: Jím končil koncert v židovské synagoze (vida, další rozměr kulturních přesahů) v Hořicích, který byl rovněž prezentován v rámci Hořických hudebních slavností (23. ročník). Bardolino zahrálo a zazpívalo ze sbírky Písně a balady Při Dunajku stála, Šiel som cez město, Čtyry kosy nakúvané. A vystoupení vlastně ještě nekončilo – přídavkem byl (poslední rozměr v bohatém spektru muziky Bardolina) kousek známý z bluegrassu: Fisher´s Hornpipe (opravdu poslední vtípek: Fischer – Fisher), v českém překladu Rybářův dupák (hornpipe je název starého irského tance). Interpretace ovšem podle gusta a stylu Bardolina, které se nezapřelo ani tady.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014