Báječný den

V době, kdy jsem sice aspoň trochu vybojoval problémy se zádama, které mě několik měsíců znemožňovaly cokoli pořádně dělat, tak, že jsem se tomu stavu přizpůsobil, trochu se s tím popral a vytvořil si aspoň zatím nějaký režim, kdy jsem schopen pár chvil sedět u počítače, něco napsat, dočíst něco z knižních restů a stíhat aspoň komentáře k aktuálnímu přísunu časopisů a dokonce přeběhnout i nějaké starší krabice se starším materiálem (v posledních třech týdnech zůstal stav na hromádkách v obýváku stejný, dokonce přibyl štůsek ze Šrámkovy Sobotky, ale to souvisí s tím, že se naopak podařilo pár jiných aktuálně důležitých textů napsat), si o to více vážím každého dne, kdy je něco zajímavého udá.

Ve srovnání s dobou ještě před pár lety, kdy jsem o prázdninách měl nabitý program, počínaje týdnem dopoledních přednášek na festivalu v Sobotce v prvním týdnu, následujícím ježdění do Lomnice nad Popelkou na Krčkův festival, spojený rovněž s psaním a focením, poté Ars poetikou ještě o kousek dál, předtím v některých létech ještě Dvořákovým festivalem či třeba cestou na Smetanovu Litomyšl a pak už, na začátku září jičínským pohádkovým festivalem a pak už vydechnutím před Českými doteky hudby na konci roku a začátku následujícího, to v letošní první polovině léta byla jen jediná návštěva Šrámkovy Sobotky, kulaté narozeniny Zdeňka Mazáčka, s nímž jsem v jeho báječném společenství půl století hrál country a jinou muziku a nyní koncert Emila Viklického v rámci návratů Mirka Matějky, s nímž jsem spolupracoval na zmíněných hudebních festivalech, do Jičína.

Nu a to byl ten báječný den včera, pro který jsem si připravil jeden ze svých krátkých vstupů, většinou jakýchsi esejů o čase, kterými se snažím přispět k Mirkovu projektu Setkávání a odcházení, jenž má pojem času už v názvu. Po skvělém koncertu jazzové legendy a dvou členů Ensemble Martinů, skvělého violoncellisty Bledara Zajmiho a flétnisty Mirka Matějky, který vždy rovněž na koncertu vystoupí, kromě toho, že jej připraví a moderuje, a chvílích, kdy se Emil Viklický ochotně věnoval tomu, na co jsem se ho chtěl zeptat, jsem se odpoledne natáhl, spokojen s tím, že jsem to zvládl, ale večer, poté, co jsem ještě přece jen chvíli pracoval na jednom kratším textu, si říkal, že můžu být s dneškem spokojený.

Ale ono to nebylo všechno. Když jsme se už pomalu chystali ke spánku, tak žena překlapla program na televizi, a tam na Prima News běžel pořad Půlnoční hudba se skvělými filmovými melodiemi amerického skladatele (narozeného v Clevelandu) s italským jménem Henry Mancini. Ve Smetanově síni Obecního domu zazněly v podání Českého národního symfonického orchestru některé ikonické melodie (Moon River ze Snídaně v trávě, téma z Růžového pantera, obě z šedesátých let), jiné firmy jsem ani podle názvu neznal (není divu, když ČT omílá filmy, na které jsme se dívali kdysi rádi, ale dnes to aspoň mně už připadá otravné, kolem dokola Belmondo), některé melodie zazpívala dcera skladatele Monica s komentářem, že si přivezla dva muže, kteří ji na koncertech doprovázejí, anglického klavíristu a bubeníka, svého manžela Gregga Fielda. Dalo mně teď půl hodiny práce najít ty údaje, protože – jako obvykle – na textovém programu televize byly nesprávné údaje a AI jako obvykle jen mlžil a já jsem to jméno skladatele do vyhledávače napsal chybně. Nakonec se ale povedlo potvrdit si to potěšení, když jsem takřka vše znovu dohledal.

Nu a to stále ještě není konec. Když už to vypadalo, že se Alena odebere do vedlejší místnosti, aby, jak říkala ve snesitelnějším prostředí při dokořán otevřeném okně přežila ty teploty „šplhajíící“ se i v tenhle pozdní čas ke třicítce, zatímco já se tím jakž takž popasuju v obýváku, kde se spí normálně, přepnu ještě na TV Art a tam běžel pořad Rande s hvězdou II (00:50 › 01:50). No tak to jsem snad nemohl vypnout, i kdyby to mělo být ve čtyři ráno. Anotace na internetu říká:

Jeden z nejuznávanějších kytaristů všech dob B. B. King v lednu 2009 vystoupal na pódium v Chicagu se svou kytarou Lucille a připravil fanouškům opravdový zážitek. Ten jim zajistilo nejen Kingovo umění, ale i hvězdní hosté, které si americký bluesman pozval ke společnému vystoupení. Herec a muzikant Terrence Howard si s ním zapíval skladby „I Need You So“ a „I Got Some Help“, bývalý kytarista kapely Bon Jovi Richie Sambora se k legendě připojil v „Let the Good Times Roll“ a sestra popové divy Beyoncé Solange Knowles si s Kingem zazpívala „Thrill Is Gone“. Vyvrcholením celého koncertu pak bylo společné vystoupení s písní „When the Saints Go Marching In“.

Ano, skvělé vystoupení. A my jsme v roce 2009, nemýlím-li se zažili Krále blues s jeho mohutným hlasem a bezprostředností v Tesla aréně. Takřka čtyřiaosmdesátiletý starý pán sice polovinu koncertu „prokecal“ v onom show-formátu, který mu, jak teď znovu čtu, vlastní, ale byl to jeden ze tří zásadních koncertů živé legendy z této oblasti hudby, které mně bylo dopřáno vidět – Rolling Stones na jejich prvním pražském koncertu na Strahově po listopadovém převratu, Tom Waits v Paláci kultury, tedy tenkrát už Kongresovém centru také s písněmi ze svého posledního alba Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards, Praha byla v červenci 2008 jednou z evropských zastávek turné Glitter and Doom Tour. Nu a ten třetí byl koncert B. B. Kinga.

No řekněte, podaří se za jeden den zažít tolik radosti?