Ars poetika 2019

Letošní Ars poetiku jsem pojednal poněkud „výběrověji“ než v jiných ročnících. Svou povahou mimořádnou záležitost, která vybočuje z běžných podniků, jako jsou byť multižánrové festivaly tím, že spojuje místa, témata, obory a osobnosti, různé formy prezentace s workshopy, a je především společenstvím lidí, kteří se na týden vyloučí z onoho běžného světa do prostředí pro společný pobyt a aktivity (pokoušel jsem se to popsat už v minulých ročnících), mám rád z řady důvodů, ať už to je skutečnost, že jsem se tady setkal se zajímavými umělci, třeba poprvé s Vláďou Mertou tenkrát po koncertu u onoho magického kamene v lese, či účastníky, z nichž s mnohými jsme si zajímavě popovídal. Vlastně oni byli tentokrát takřka těmi nejdůležitějšími.

Když jsem se rozhodoval, kdy se do Ježkova lesa mezi Miletínem a Dvorem Králové vydat, neměl jsem, jako to bývá v jiných případech, nějakou klíčovou programovou prioritu, byť program byl sestaven, stejně jako v minulých ročnících jakožto bohatý výběr (Josef Bolf, Jana Vojnárová, Roman Szpuk, Jan Slovák, Markéta Luskačová, Zdeněk Jančařík či Jitka N. Srbová), a tak jsem to nakonec udělal tak, že jsem se rozhodl po domluvě s Jaromírem Typltem jet ve čtvrtek a s nepatrnou odbočkou přes Novou Paku ho nabrat tam a vzít sebou. Jemu to bodlo, protože se vlekl se stanem a spacákem a ještě nějakými napečenými cukrovinkami (výborné, pekla jeho matka), já jsem to tak chtěl, protože na několika minulých setkáních (v Lipsku na Knižním veletrhu, v Pace na jeho přednášce a možná někde jinde) jsme na sebe neměli kýžený čas a takto bylo možné po cestě a pak v ústraní alespoň pár věcí projít.

A ještě to bylo trochu dobrodružné, neboť za Bělou u Pecky Jaromír zjistil, že nemá kytaru, nutnou součást jeho výpravy. Prý ho zneklidnila matka naléháním, ať ještě cosi vezme, nějaký podíl jsem na tom měl možná i já, protože jsem nechtěl vypínat motor u auta a Jaromír vyrazil tedy spěšněji, než bylo kýženo. Samozřejmě jsem ho v tom nenechal, a teď si zpětně prohlížím trasu z Nové Paky do Bělohradu, kterou jezdím velmi zřídka (jakkoli z různých příležitostí znám i jiné souběžné či příčné silničky, třeba na Pecku), ale kterou jsem už jednou absolvoval, dokonce jako součást jakési krajinné „transverzály“ z Malé Skály přes Turnov a Lomnici nad Popelkou přes Paku do Lázní Bělohradu, Miletína a Zábřezí-Řečice.

Zaparkoval jsem na obvyklém místě na louce, pobrali jsme věci, kromě knížek, které mi Jaromír věnoval (jednak posledních prací jeho samotného, jednak překlad knihy katalánského spisovatele Jaume Cabré Přiznávám, že … jeho příbuzného Jana Schejbala, knižně krásně udělaný svazek, vydaný 2015 v Dybbuku) a vydali se do magického prostoru Ars poetiky. Cestou i při stavění stanu a pití kávy, kterou nám udělala Jaromírova bejvalka (životní náhody nevymyslíš) jsem popovídal i o svých některých zajímavých setkáních a o tom, co dělám, dozvěděl jsem se spousta věcí, také o tom, že se Jaromír pustil do doktorského studia a jaká má odhodlání v semináři, který je součástí této práce. A vlastně jsem si upřesnil, jak vlastně začala jeho aktivita v rámci Ars poetiky.

Setkal jsem se tu s řadou účastníků setkání, kteří jezdí na Ars poetiku pravidelně. Často to jsou třeba technici, kteří zde hledají protipól svého běžného života, lidé se zajímavými názory, pohledy na svět, také starší dámy (opravdu podtrhuji to slovo dámy), které mi nabízely skleničku vína, což jsem s díky coby řidič musel odmítnout, lektorky z minulých ročníků, a také rodiny s malými dětmi, které kupodivu nehnutě poslouchaly večerní besedu, když se předtím vyřádily při tanci u hudby, buď samy nebo v interakci s rodiči, také dívky, které jsem tu viděl poprvé, což nevylučuje skutečnost, že tu v některých ročnících předtím nebyly. Pavel Sandtner, jenž celebruje bohoslužby u kamene v lese. A samozřejmě František Burda s ženou Terezou, iniciátoři, tvůrci a organizátoři celého kulturního projektu, Tereza se čtvrtým malinkým potomkem. František při tanci držel jednoho z kluků za ruce a zběsile se s ním točil dokola, jeho druhý syn to pak napodoboval, dámy seděly u toho vína, některé skupinky na špalcích dřeva pod vlajícími pruhy textilu s básnickými texty na kraji prostranství před stromy, ikonou Ars poetiky. Ale to ovšem předbíhám. Předtím mě ještě Jaromír seznámil s Vratislavem Färberem, jenž byl jedním z hostů v minulých ročnících Ars poetiky.

Básník, editor a literární historik, známější širší veřejnosti nicméně více coby autor rozhlasových literárních pořadů na stanici Vltava. Na monitoru mám nyní vyhledanou klíčovou aktuální informaci, že Färber do roku 1989 publikoval v samizdatu, poté pouze časopisecky, a nyní nakladatelství Triáda připravuje rozsáhlý básnický výbor: „K jeho básnickým knihám a cyklům ze sedmdesátých a osmdesátých let patří Hlasem tady testuj dny, Prostor smrti, Slova májů, V prstenu – městu nebo Okouzlení se mu stalo prací.“ V tomtéž článku, v němž se hovoří o připravované knize, je i charakteristika Färberovy editorské práce: „Vratislav Färber se jako editor nebo redaktor podílel na vydávání děl Zbyňka Hejdy, Františka Daniela Mertha, Jiřího Tomáška, J. H. Krchovského, ale také Jiřiny Haukové, Petra Kopty, Jiřího Červenky, Karla Zlína, Tomáše Hudce či Petra Borkovce, Petra Fabiána, Jana Frolíka a Petra Maděry.“ A ještě další charakteristika: „V samizdatové edici Kde domov můj, kterou Vratislav Färber vydával s Antonínem Petruželkou, vyšly v letech 1978–1995 tři desítky svazků.“ Ve Tvaru je k dohledání projekt společného čtení básní Emila Juliše v nakladatesltví Fra, na němž participovali Jaromír Typlt, Michal Maršálek, Miroslav Olšovský, Vít Janota, Vratislav Färber.

Mne zaujal Färberův vztah ke krajině. Přišel pěšky z Hořic, což je určitě přes deset kilometrů, druhý den se chtěl vydat zpátky domů jinou cestou a s mladým mužem, jenž mu asistoval při vyhledávání vlakových a autobusových spojů, uvažoval o variantách ze Dvora Králové či odjinud, jak nyní nahlížím do Google.maps, ta řečená možnost vlastně není zase až tak dlouhá trasa, jak jsem si myslel, přes Doubravici, místo, kde jsme se, jak jsem si posléze uvědomil, vlastně už viděli, a Zálesí a serpentinami dolů 8,4 km. Tenhle krajinný, eo ipso i ekologický aspekt, je pro Ars poetiku typický. Na každém ročníku se podniká ve středu nějaký výlet. V loňském roce jsem se zde setkal s dávným známým Jiřím Zemánkem, kunsthistorikem, jenž pořádá máchovské cesty z Prahy na Sněžku. Vzpomněl jsem si na své někdejší úvahy o tom, jak vnímáme krajinu jinak při různých způsobech pohybu v ní.

Každým rokem si prohlížím knihy vystavené na stolku na verandě objektu. Tentokrát jich tam nebylo mnoho, právě ale v souvislosti s cestováním, byť trochu jiného kalibru. Svazky Hanzelky a Zikmunda, dokonce ty, které znám z dětství, některé z nich jsme měli doma, poslouchal jsem právem obdivné komentáře rodičů. A také povídky Richarda Bacha, autora pro mne, v jiné životně době, rovněž důležitého, s názvem Dar křídel. V prvních větách jsem našel pozoruhodný komentář ke způsobu jak zaznamenávat sny. Našel jsem (na jiném místě) moudrou větu spisovatele: „Nikdy ti není dán sen, aniž by ti zároveň nebyla dána moc jej uskutečnit.“

Na pořadu večera je skupina Zuby nehty s následující besedou s frontmankou kapely Markou Míkovou, autorkou třinácti knih. Ptám se Vratislava Färbera, do jaké míry je to pro něj známé hudební sdružení. Říká mi, že ano, že chodil i na některé koncerty sestav, v nichž tyto (převážně) hudebnice vystupovaly, tedy především Dybbuk. Nejjednodušší bude, když zkopíruju několik úvodních vět charakterizujících soubor na jejich stránkách:
„Úplně na začátku šly dvě velké kamarádky Hanka Kubíčková a Pavla Fediuková z gymnázia Štěpánská v Praze domů a přemýšlely, co si pustí za kapelu, až hodí tašky s učením do kouta, no a Hanka řekla: „Plyn.“  Tak vznikl název kapely.
Hanka a Pavla spolu hrály v obýváku už nějaký čas na kytaru a na krabice místo bicích. Marku s holkama seznámil Tomáš Míka. Sedla za piáno a bušila do něj, co mohla. Později se přidala Kateřina Jirčíková na flétnu a saxofon a Alice Flesarová na saxofon. Začaly vznikat texty a písničky a kapela vstoupila na českou hudební scénu.
To bylo v 80. letech.
Následovala jízda napříč stoletím. Skupina měnila názvy (Dybbuk, Zuby nehty) i členy, procestovala kus světa (Německo, Dánsko, Holandsko, Maďarsko, Slovinsko, USA, Rumunsko…), vystoupila na mnoha festivalech (Trutnov, Mikulov, Colours of Ostrava…), nahrála 6 alb, vytvořila hudbu k několika divadelním představením (Bajaja v divadle Minor, Aiša a Nádherná cesta nocí v německém Ravensburgu, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku v Pidivadle), natočila 6 klipů (v režii Václava Kučery a Petra Slabého), vydala knihu textů v nakladatelství Maťa (2013) a stále aktivně působí v Čechách i v zahraničí.“

Na jiném místě se lze dočíst, že první název skupiny byl Plyn. Zde vystoupila „téměř dámská kapela“ (baskytarista je Jan Maxa) jako kvarteto. Nebudu se příliš pokoušet o jejich charakteristiku, podali ji například recenzenti poslední desky Tomáš S. Polívka či Petr Ferenc či je zřejmá z rozhovoru s názvem Otázky pro kapelu Zuby nehty, kde hudebnice ozřejmují i způsob, jakým ta která z nich připravuje písně pro kapelu s výhradně autorskou tvorbou. Podstatné je, že je to kapela poznatelná svým ostinatem piana a vyhrávek dechových nástrojů (a absencí kytar, tedy kromě baskytary), což ji tak trochu přibližuje punkovým seskupením. Od nich se nicméně liší osobitou melodičností (někdy v dvojhlasech). A drobné nepřesnosti a nedokonalosti jim člověk odpustí, protože dokážou přesvědčit svou autentičností (a ostatně jistá „neakademičnost“ k punku patří), a zároveň trváním na svém „způsobu“, což je rovněž – po několika desetiletích – významná hodnota, již nakonec úspěchy po celém světě potvrzují. Já jsem poslouchal především texty, děti řádily, někdy i s rodiči (František, ale i jiní), válely se po zemi, všichni byli šťastní.

S námětem „cesty“ (a „ekologickým tématem“) volně souvisí třeba text písně – nejsem si jist, zda ji Zuby nehty měli v playlistu tohoto večera:

noc mizí v moři
čeří se hladina
sluncem voda hoří
má cesta začíná
tak já už musím jít
odplouvám daleko
tam kde to slaně voní
a vládne modrý klid

velryby velryby
počkejte na mě
na mé hoře
anebo plujte napřed
sejdem se na dně
na dně moře
už z dálky vidím
vaše velké ploutve ocasní
a všude okolo mě
tajuplné zpěvy zní

klesám do hlubiny
vloudím se potají
proplouvám bubliny
to jak klidně dýchají
hezčí než v představách
vidím je je to tak
na pomoc připlouvá mi
laskavý keporkak

na břehu sedím
jsem jako trosečník
písek mi nohy hladí
poslouchám racků křik
na cestě zpátky jsem
plavala s delfínem
a když tak na to myslím
nemohl to být sen

velryby velryby
počkejte na mě
ještě jednou
jsem stejná jako vy
uvízlá v bahně
až mě vlny zvednou
popluji za vámi
ted' už zpěvům rozumím
nechám se jimi vést
člověkem být neumím

Po skončení koncertu následovala beseda s Markou Míkovou, jako obvykle ji coby herečku, hudebnici, režisérku, moderátorku a autorku dětských knih zevrubně František Burda uvedl, v kruhu na prostranství pod už takřka setmělou oblohou vzniklo intimní společenství, kde se povídalo o knížkách i všech ostatních věcech… Když si dávám dohromady „své“ perspektivy, je pro mě zajímavé, že absolventka loutkařiny na DAMU (režie a dramaturgie) pracovala v divadle Minor (o němž mám povědomí přes Roberta Smolíka), sympatické jsou aktivity Loutky v nemocnici (dovedu si představit jistou obdobnost se Zdravotním klaunem), loutka coby fenomén mě zajímá z hlediska identity herce (není odtud daleko k překladům pro neslyšící, o nichž jsem poslouchal přednášky v Sobotce), sám jsem si kdysi vyzkoušel situace, kdy vyjdete na ulici s loutkou a náhle jste „někdo jiný“.

Marka Míková vydala například knížky Mrakodrapy, Škvíry, Jonáš spěchá domů či Pán a vrabec (vše v nakl. Argo), na svých stránkách, kde jsou rozevřeny všechny její aktivity, je uvedena i nová knížka Babky (Modrý slon, 2019) s ilustracemi Kristiny Fingerland. Kniha o velrybách Varvara je, jak je zřejmé, tematicky soumezná s nahoře uvedeným textem písně.  Rugolo je město v Itálii a tam se také odehrává knížka, v jejímž názvu jméno města je, Dům v Rugolu. Recenze s názvem „Rugolo pro celou rodinu“ zdůrazňuje, že autorka má talent nejen oslovovat děti, ale vtáhnout do čtení i jejich rodiče. Knihy Josef/JO537 a Knihafoss byly nominovány na Magnesii Literu.

Anotace oné poslední knížky na databáze.cz:
„V jednom domě žijí tři trochu praštěné babky. Vomáčková, Kvasničková a Zelí. Přátelí se spolu a každý den na sebe pokřikují z patra do patra, protože bez sebe nemůžou být. Jsou každá jiná, a možná právě proto spolu zažívají ve svém běžném životě neuvěřitelnou bžundu a užívají si každou vteřinu svého života: vaření, nákupy, procházky po lese, divadlo, a dokonce i nudu. Ukáže se třeba, že Vomáčková je náměsíčná, Kvasničková se šíleně bojí zubaře a Zelí má ty nejdivočejší nápady. Taky že nejsou jen babky, ale taky babičky. Hlavně ale, že i když se na sebe naštvou, určitě se zase udobří. Kniha plná radosti ze života od babičky – a taky maminky, herečky, zpěvačky a režisérky – Marky Míkové je určená ke společnému čtení babiček (i dědečků!) s jejich vnoučaty. Vtipnými ilustracemi ji dotvořila výtvarnice ještě školou povinná, talentovaná Kristina Fingerlandová.“

Odkazy

V. Färber
https://vltava.rozhlas.cz/vratislav-farber-poezie-je-i-ta-divnost-6943744
https://www.i-triada.net/index.php?menu=pripravujeme&str=detail.php&id=182
https://itvar.cz/akce/2016/11/den-poezie-basne-emila-julise

https://citaty.net/citaty/308331-richard-bach-nikdy-ti-neni-dan-sen-aniz-by-ti-zaroven-nebyla-d/
https://www.databazeknih.cz/knihy/dar-kridel-5819

Zuby nehty / Dybbuk
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zuby_nehty
https://www.zubynehty.cz/
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/zuby-nehty-51357

Marka Míková
https://www.markamikova.cz/
https://www.markamikova.cz/wp-content/uploads/2018/11/KRAJ_KULTURA_1011.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marka_M%C3%ADkov%C3%A1
https://www.databazeknih.cz/knihy/babky-411210

Harmonogram Ars poetica 2019 (27. 7. – 4. 8.)

datum / básník dne       večerní host od 19:00 (není-li uvedeno jinak)

27. 7. – sobota (příjezd)

Josef Bolf  – malíř a kreslíř, kdysi Bezhlavý jezdec. Jeho náměty často pramení ve vlastním dětství stráveném na Jižním městě v Praze. Nejčastěji používá techniku malby, kresby či americké retuše. Typické jsou jeho obrazy proškrabávané tuše nanesené na vrstvě voskovek.

Jana Vojnárová – malířka. Její náměty často utváří expresivní způsob uchopení tématiky lidské postavy podtržený citem pro kompozici a stékající barvou.

28. 7. – neděle

Adam Václav Michna z Otradovic

Roman Szpuk – básník, chodec, fotograf meteorologických a atmosférických jevů, spisovatel, člen Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků a od r. 1998 pozorovatel počasí na Churáňově. Jeden ze zakladatelů literární Skupiny XXVI, iniciátor vydání jejích tří samizdatových almanachů (1985, 1987, 1989) a organizátor setkání básníků z celých Čech (tzv. básnické arkády) na zámku ve Vimperku. Je autorem rozsáhlého básnického díla – např. Otisky dlaní (1990), Ker praskot (1997), Tancem pádu (2003), Kámen v botě (2011), vynikající prózy A zavaž si tkaničky (2016) a dalších děl. Publikoval v celé řadě literárních i neliterárních periodik (Revue Teplice, Směr a Průboj, Lidová demokracie, Práce, Turista, Cyrilometodějský kalendář, Blahoslav, Okruh, Čtení do krosny, Katolický týdeník, Velehrad, Iniciály, Souvislosti, Tvar, Akord, Revue Obratník, Modrý květ, Setkání, WELES, Plzeňský deník, Psí víno, A2 aj.).

29. 7. – pondělí

Jan Slovák

Jan Slovák – grafik, kreslíř, řezbář, básník a spisovatel původem z Pradliska. Vystudoval historii a filozofii na UK v Praze. Od roku 1995 pracuje jako středoškolský učitel. Vydal sbírky Tisky (1996) a Stará svěcení (2004). Publikoval také v řadě literárních časopisů. Je editorem sborníku Malenisko (2012).

30. 7. – úterý

Simonetta Buonaccini

(od 12:00) Markéta Luskačová – česká fotografka žijící v Londýně. V roce 2018 jí Asociace profesionálních fotografů České republiky udělila cenu Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos české fotografii. Po učňovských letech, kdy spolupracovala s Josefem Koudelkou, fotografovala např. život ve slovenské vesnici Šumiac nebo v Polsku cyklus Poutníci, dále pracovala jako fotografka pro Divadlo za branou. Po emigraci pracovala v Anglii a Irsku, organizovala mezinárodní workshopy fotografie, dokumentovala pouliční trhy v Londýně. Jeden z jejích kolegů napsal, že její fotografie jsou výjimečnou součástí českého kulturního dědictví.

(od 19:00) Zdeněk Jančařík – spisovatel a překladatel, salesiánský kněz, který absolvoval postgraduální studium v Římě. Je autorem osobitých autobiografických próz Plátno z Turína (2018) a duchovních exercicií Přeskočit horu (2015), byl editorem sborníku Stařec a Med (2012). Jako překladatel se věnuje dílu filosofky a mystičky Edity Steinové, Martina Bubera či Eliase Canettiho (Svědomí slov). Pravidelně přispívá do kulturní přílohy Katolického týdeníku Perspektivy.

31. 7. – středa

Milan Nápravník

Výlet do Nápravníkového zřízení

1. 8. – čtvrtek

Antonín Sova

Zuby nehty – hudební skupina s nezaměnitelným soundem i texty. Vznikla na základech dnes již legendárních skupin Plyn a Dybbuk. V roce 1987 se Dybbuk rozpadl a Marka Míková s Pavlou Slabou založily skupinu Zuby nehty. Současné složení skupiny je otevřené a proměnné podle toho, jak se jednotlivým členkám rodí děti či přeruší své působení ve skupině podle potřeb svého zaměstnání.

2. 8. – pátek

Rudolf Jurolek

Jitka N. Srbová – básnířka a redaktorka, reklamní textařka, žije v Hořovicích. Vydala básnické sbírky Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013) a Les (2016). Hojně publikovala také časopisecky. Byla šéfredaktorkou on-line almanachu Wagon. Píše do Tvaru coby kritička básnických sbírek.

3. 8. – sobota

Jaromír Hořec

noční Slavnost světel