Antonín Sova / Pankrác Budecius, kantor

Antonín Sova / Pankrác Budecius, kantor
úklid knihovny

Antonín Sova (1864 – 1928) je znám především jako básník, příslušník České moderny (Manifest České moderny 1895), českého impresionismu a symbolismu, subjektivní lyriky, souputník Otokara Březiny, Karla Hlaváčka, J. S. Machara a dalších spisovatelů první generace literatury, která představovala přelom od její podoby v 19. století. Autor sbírek Květy intimních nálad, Zlomená duše, Vybouřené smutky, Údolí nového království či Ještě jednou se vrátíme (a řady dalších, viz např. zde) psal nicméně také prózu, byť ta nepředstavuje nejvýraznější dominantu jeho díla. Vedle sociální prózy, jako je Ivův román (1902) či Výpravy chudých (1903), postihujících jedno z dobových společenských témat, najdeme mezi knížkami jihočeského autora půvabnou novelu Pankrác Budecius, kantor (1916).

V Sovově díle představuje „nevelké dílko“ (č. Wikipedie) opus z doby, kdy má Sova hlavní novátorské vzepjetí za sebou, byť napsal i později ještě celou řadu dalších věcí, tématicky můžeme vidět souvislost s rodným krajem, jemuž výslovně věnoval už jednu z prvních sbírek Z mého kraje (1893) či pozdější Zpěvy domova (1918) – k jižním Čechám se vztahuje ovšem i řada básní i z jiných, např. výše zmíněných sbírek a druhá naposledy uvedená sbírka je navíc reakcí na první světovou válku, v jejíž době vychází právě i Pankrác Budecius, kantor: to byl např. jistě i důvod onoho harmonizačního úsilí, které z knížky dýchá.

Jiným pohledem může být žánrové zařazení Pankráce Budecia, totiž jako novely, která má v české literatuře své svébytné místo dějově sevřeného útvaru a přitom mnohdy právě onoho laskavého pohledu na svět (k němu se ještě vrátím), ať už to jsou Jiráskovy historické idyly (Filosofská historie, 1878, první a nejznámější z Maloměstských historií a zároveň příběh, svého času kultovní v knižní podobě s Kašparovými ilustracemi, a později opět jako televizní seriál), k nimž má Sovova novela právě svou idyličností, ale i jakousi „novoklasičností“ či „rokokovostí“ blízko, romantický Krysař Viktora Dyka, který vyšel zhruba ve stejné době, o něco pozdější Rozmarné léto Vladislava Vančury a řada dalších (samozřejmě máme i poválečné novely s dramatickým nábojem jako je Spalovač mrtvol Ladislava Fuchse, Ostře sledované vlaky Bohumila Hrabala, Romeo, Julie a tma Jana Otčenáška či Legenda Emöke, je zajímavé, že ale i ony mají jakousi zvláštní stylizovanost jako Pankrác Budecius).

Otázkou vzhledem k dnešnímu čtenáři zřejmě úhelnou bude právě ona zmíněná idyličnost, která příliš neodpovídá, skoro se mi chce říci odporuje dnešním čtenářským představám, které upřednostňují „akčnější“, „dramatičtější“, „expresivnější“ podobu toho, co dnešnímu člověku, který žije v jiných podmínkách, které vnímá jako vypjatější než „klidnou“ dobu (před)minulých staletí připadá až selankovité, sentimentální, neobsahující žádný výrazný dramatický konflikt apod. Jestliže kniha takto výrazný dramatický konflikt nemá, má čtenář pocit beztvarosti, rozbředlosti, nepřijatelné selankovitosti. To je ovšem téma, kterému stojí za to se věnovat poněkud pozorněji, s kritickým pohledem.

Především je třeba říci, že česká próza devatenáctého století měla určité „formáty“, v nichž se pohybovala. Tematicky to byla orientace na historii na jedné straně (vedle Jiráska např. V. B. Třebízský, dnes už nečtený Josef Vlček aj.) a na venkov na straně druhé (Antal Stašek, Teréza Nováková, K. V. Rais na severu a východě země a Josef Holeček či J. Š. Baar na jihu Čech), stylově pak řada autorů měla vedle sebe kriticko-realistická díla a díla idealizující. Ve světové literatuře máme už v době osvícenství jako vzor i v našem národním obrození respektované a překládané Idyly (1772) Salomona Gessnera, básníka a malíře bukolických scén. V českém písemnictví je ona podvojnost patrná např. už u Boženy Němcové (Pan učitel kontra V zámku a podzámčí), a velmi výrazně pak u zmíněného Raise (daty narození velmi blízkého A. Sovovi, 1859-1926), který psal na jedné straně povídky a romány s ostrým viděním reality (drastické téma v povídkách Výminkáři, skvělý Kalibův zločin), na straně druhé romány, vyzdvihující vlasteneckou venkovskou inteligenci a její přínos pro rozvoj národa (svého času proslulé Zapadlé vlastence či Západ). Pozoruhodné je, že právě učitelé a kněží jsou zde ti nositelé pozitivních hodnot, lidé laskaví, obětaví atd. To je po více než sto letech něco takřka nepochopitelného, v době, kdy se nacházejí na jiných příčkách společenského žebříčku, jsou často terčem ostré kritiky atd. Vzpomínám si na jakýsi anglický film (myslím, že to byl anglický film Panu učiteli s láskou z r. 1967) ve Filmovém klubu, o němž dramaturg promítání říkal, že je výjimečný tím, že učitel v něm nebyl líčen jako negativní postava, neřku-li zvrhlík (na rozdíl třeba od proslulého hudebního projektu, ne mnoho mladšího, Pink Floyd, kde je Učitel postaven na úroveň Prasete, a je označen za toho, který ničí Pinka), ale naopak, jak říká český (a podobně i anglický, To Sir, with Love) titul, jako člověk milovaný.

Nebudu popisovat „obsah“ Pankráce Budecia, lze jej najít na několika místech, k nimž přidávám odkazy, jedna věc je nicméně – právě v kontextu této úvahy – důležitá: Když uvážíme osudy hlavní postavy knihy, zjistíme, že vlastní příběh sice končí smírem (otec se setká se svým synem, který dosáhl životních úspěchů, vrátí se do své vesnice, kterou musel opustit atd.), ale jinak není zdaleka idylický: Pro pobavení ostatních v hospodě muzikou je zbaven svého učitelského místa a ocitne se v nežádoucím postavení, po léta se musí protloukat světem málem po žebrotě, je mu odepřen vlastní syn, ztratí rodinu atd. Říkám to zjednodušeně, právě manželství s komornou ze zámku není neproblematické, autor se dívá s laskavou ironií i na služebnou podřízenost „kantora“, kterou mu připomene i syn po létech atd. To není důležité a můžeme si o tom přečíst ve zmíněných komentářích, podstatné je, že je to idylický, harmonizační úhel pohledu, který Antonín Sova záměrně zvolil pro svůj portrét v „quasi legendě“, jak knížku v podtitulu nazval.

https://www.spisovatele.cz/antonin-sova-spisovatel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Sova

https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/antonin-sova/pankrac-budecius-kantor.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pankr%C3%A1c_Budecius,_kantor
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/antonin-sova/pankrac-budecius-kantor-2.html

Úryvky jsou z části, kdy se utrmácený Pankrác dostane do vesničky, kde jej vstřícně přijmou a kde potom léta učí děti vesničanů.

Tu když vešel do horské vesnice, stanul a rozhlížel se po štítech stavení, přiběhla k němu zvědavá malá holčička, v plátěných, něžně modrých šatečkách, políbila mu ruku a smála se na něho takovými čistýma, nebeskými očima, že až mu srdce ustrnulo. Pohladil ji po hlavě, promluvil na ni, a vtom, co ji chválil a co s ní mluvil, přiběhlo nesmírně mnoho dětí, děvčat a hochů (kteří v tu dobu nepásli hus, koz a krav), dětí drobounkých, větších i velikých, že byl jich za chvíli takový zástup, celé zamotané klubko, že Budecius, přečnívající svou hubenou a důstojnou postavou jako nakloněný, uschlý topol mezi oocnými rozkvetlými načechranými stromky, nestačil svou ruku utrhovati a hladiti je všechny najednou a každého zvláště. (s.60)

Byl právě svátek, proto pluhy odpočívaly. I přišly selky vyparáděné, čisté, v poctivém, starém kroji planoucích barev, v samých nejvzácnějších kraječkách vlastní práce, aby se podívaly na vetchého cizince, který musil povídat, kam jde, co chce a jakého je rodu. I vyprávěl Budecius o svém životě, o tažení mladých svých let, o vojnách v dalekých zemích, v Uhrách, v Italii, Polsce, o lžích i pravdách. Vyprávěl tak při jídle, mezi cinkotem lžíce a srkáním polévky. Když pak dospěl k okamžiku, kdy ztratil syna, a k posledním rokům, plným záludů, příkoří, úzkosti a útrap poutnické hole, tu starešinové sousedé a selky, upřímně pohnuti, sami ho začali prosit, aby už u nich zůstal, učil jim děti ve všem dobrém, v písmu i v hudbě.  (s. 62)

Antonín Sova, Panrác Budecius, kantor. Československý spisovatel, Praha 1954. Ilustrace a grafická úprava Cyril Bouda.