Antoine de Saint-Exupéry / Moje planeta

Antoine de Saint-Exupéry / Moje planeta
Vyřazeno

Tentokrát jsem opravdu na pochybách, zda knížku opravdu vyřadím. Tenhle svazek, který zahrnuje všechny „letecké romány“, tedy Kurýr na jih, Noční let, Země lidí a Válečný pilot, uvádí na začátku ještě Malého prince, takže to je takřka kompletní základní dílo spisovatele, někde v obýváku ve „velké knihovně“ je na regále Citadela, a v dětském pokojíčku ve štosu Světové knihovny je svazeček Země lidí, kterou tedy mám dvakrát (podívám se ještě, zda je to stejný překlad).

Navíc mám silný „odvěký“ čtenářský vztah k autorovi, který mně je blízký svým uvažováním. Nevím, kdy se u nás zrodil ten obrovský boom autora – když jsem před léty cosi hrabal na internetu, vyskočila na mě stránka s Malým princem, přeloženým jánevím do kolika jazyků. Těžko říci, ale určitě jsem některé ty knihy četl dříve, než jsem v roce 2010 zařadil spisovatele do seznamu četby na svých stránkách, před pěti lety jsem napsal komentář ke knize označený jako Jacques Pradel a Luc Vanrell / St.– Exupéry Poslední tajemství, https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jacques-pradel-a-luc-vanrell-st-exupery-posledni-tajemstvi/, kde se zmiňuju i o předchozí četbě. Myslím, že jsem některé jeho knihy četl už v sedmdesátých letech, svazek Moje planeta, ke kterému jsem ale přišel až později, je vydán v roce 1976, nejsem si ale jist, zda jsem to, na co si vzpomínám, četl právě v ní.

V paměti mně ale utkvěla situace, kdy po havárii letadla na Sahaře uvažuje pilot o řešení situace nikoli kvůli sobě, nýbrž s myslí na blízké, které zanechal doma. A na první stránce Kurýru na jih, kterého jsem si nyní otevřel, čtu úvahu o tom, že se v místě, kde žili, „jeden těsně vedle druhého“ necítil osamocen, a „Abychom si své odloučení dovedli uvědomit, museli bychom se vrátit domů a odtud je objevit v perspektivě.“ Jsem v tuto chvílí v úžasu nad kontinuitou, významovou sevřeností Saint-Exupéryho díla, kterou mně toto vyjádření potvrzuje.

Linka syžetu není lineární, mám-li to naznačit srozumitelně, opíšu to srovnáním – na místě, na kterém bývá v pohádkách věta „Bylo nebylo“, je první věta Kurýra na jih je text radiové komunikace „Radiogram. 6 hodin 10 minut. Toulouse hlásí letištím na trase: Kurýr Francie – Jižní Amerika opouští Toulouse 5.45. Stop“, na místě, kde je v pohádce „A šťastně spolu žili až do smrti“, tedy ve větě poslední, je v Kurýrovi „Z Dakaru pro Toulouse. Pošta došla do Dakaru v pořádku.“ Oblouk příběhu tedy není chronologické vyprávění, ale vlastně jedna vrstva autorova sdělení, jíž je „nemateriální“ časová linka, přičemž toto slovo chápejme v protikladu s „fyzickou“ realitou života pilota na zemi a pod hvězdami, která je významově propojena právě s onou vrstvou komunikace: let letadla se orientuje v kontextu celého leteckého provozu vedle vlastního řízení stroje právě i radiovým spojením, které je pokynem pro pilota a zároveň ověřuje, že vše probíhá „v pořádku“.

A v letadle, které člověk řídí, intenzivně prožívá své bytí, je to, jak při četbě vnímáme, jiný modus existence, je sám v neklidných, nespolehlivých strojích a je vydán na milost a nemilost živlům, které jsou často vypuštěny z řetězu a jejichž chování nebylo příliš známé, a to vše bez rádia, létá nad nehostinnými zeměmi, s mapami, kde bílých skvrn je stále nespočet. Tyto existenční otázky, smysl života, láska, odpovědnost, vztahy mezi lidmi, představují to nejvyšší patro významového sdělení autora. Vrátíme se ke struktuře textu, tedy pokusu odpovědět, jak je ta kniha napsána, můžeme říci, že je to mozaika několika vrstev, které můžeme nazval „současnost“, tedy ústřední postava Bernis letí jako poštovní kurýr a jeho let je plný nebezpečí, „vzpomínky“, to jsou návraty do minulosti, kdy přemýšlí o svém vztahu s Geneviévou, „filozofické úvahy“, tedy přemítání o samotě, smyslu života a osudu pilotů a “letecké obrazy“, popisy krajiny z výšky, které mají symbolický význam (k tomu se jako k důležitému momentu ještě v další úvaze vrátím).

Ještě jednou jinak řečeno, můžeme hovořit o poetickém a metaforickém stylu, není to lineární vyprávění, spíše jakási meditace o běhu a smyslu života. Příběh v užším slova smyslu, tedy příběh nešťastné lásky mezi Jacquesem Bernisem a vdanou Geneviève, která je vdaná, rovněž není předložen formou objektivního vypravěče, nýbrž zprostředkovaně, Bernis je vypravěčům přítel a čtenář se jej dozvídá v útržcích rozhovoru s pilotem či v dopisech. Filozofické úvahy často vycházejí z konkrétního děje, a daly by se shrnout možná takto: Let Bernise souvisí s přemýšlením o riziku, odvaze a odpovědnosti pilotů, vzpomínky na Geneviévu jsou spojeny s úvahami o lásce, osudu a pomíjivosti, pohled na krajinu přináší zamyšlení nad řádem světa a lidskou křehkostí, setkání s přítelem zahrnuje reflexi o přátelství a smyslu dobrodružství. Když Bernis vzpomíná na svůj vztah s Geneviévou, jeho myšlenky se přirozeně rozvíjejí do úvah o pomíjivosti lásky, osudu a lidské samotě. Láska není zobrazena jako něco jednoduchého nebo jednoznačného, ale jako složitý cit, který se mění v čase a je ovlivněn okolnostmi i osobními rozhodnutími. Krajina hraje v jeho úvahách zásadní roli – když ji pozoruje z výšky, připomíná mu poklizený dům, kde je vše na svém místě, což mu dává pocit klidu a harmonie. Naopak, když se ocitne blíže zemi, vnímá její chaotičnost a surovost, což odráží jeho vlastní vnitřní neklid a nejistotu.

Já tady v této souvislosti prozradím jednu věc. Tento komentář rovněž nevzniká „lineárně“, tedy buď paralelně se čtením, tedy nahlížením do knihy nebo jako sumář, který si dávám dohromady spolu s přemýšlením o charakteru knihy, použití uměleckých prostředků, žánru atd., tedy kombinací čtenářského prožitku a literárněvědné reflexe, zde v sérii Vyřazeno ještě se specifickou vrstvou „osudů“ konkrétní knihy, ale svým způsobem „experimentálně“, kombinací různých postupů, podobně jak to vlastně dělá Saint-Exupéry, přičemž vedle oné základní zmíněné vrstvy zapojuji vedle „doslovů“ a „úvodů“ v samotné knize, které byly (možná vedle encyklopedií a literárněvědných příruček) jedinou možností reflexe (ovšem, případně ještě přednášky či semináře či diskuse s někým, kdo také knihu četl)  ještě dnes dostupné informace například z Wikipedie, studentských „seminárek“ nebo někdy diplomových a dizertačních prací, čili můj text není do posledního písmene mým originálním výtvorem, ale používá nejen poznatky, ale i formulace z jiných textů, které jsou ale zastřešovány vlastním poznáním, takže je nepovažuji za „opisování“ (ono téma v diskusích zvl. v „digitální době“, které vedlo třeba k vyloučení Martina Kováře, mimochodem Jičíňáka, kterého jsem učil na gymnáziu, z Filozofické fakulty). Ostatně nikdy žádný duchovní výtvor není jen výsledek práce jednoho člověka, ale opírá se o různé vrstvy kultury, od konkrétních impulsů až po to, čemu se říká západní tradice, tedy určitou kulturu a obecnou metodu myšlení (ani si možná neuvědomujeme, kolik „Aristotela“ máme v každé vyslovené větě). Tak to byla možná i jinak než pro tento komentář užitečná odbočka, kterou jsem ale považoval za případné na tomto místě uvést.

Noční let: Zatímco Kurýr na jih je mozaikou vzpomínek, filozofických úvah a poetických obrazů, Noční let má pevnější dějovou linii, která se odehrává během jediné noci. Hlavní postava, pilot Fabien, se ocitá v bouři nad mořem, kde ztrácí orientaci a čelí nevyhnutelnosti svého osudu. Na zemi sledujeme ředitele letectva Riviéra, který představuje nekompromisní řád a disciplínu. Je tedy příběh tak trochu postaven na opozici, rozdílném přístupu k životu, dvou postav. Autor ovšem nemoralizuje, nestaví proti sobě oprávněnost přístupu Fabiena k někomu, koho by považoval za protivníka, i když má výhrady k jeho lidským stránkám (jeho chladnokrevnosti či necitelnosti). Silné pasáže textu jsou spojeny s nocí jako symbolem neznáma, osamělosti a zároveň hlubokého poznání. Fabien, hlavní postava, se ocitá v bouři, kde nevidí nic, jen temnotu, a přesto musí pokračovat. Tato situace ho přivádí k hlubšímu pochopení svého poslání.

Jeden ze studentských čtenářských deníků to popisuje pěkně: „Jednou se vydává na svůj další noční let s poštou do Evropy. Při letu se však objevují komplikace. Přichází bouře, která obklíčí Fabienovo letadlo ze všech stran. Fabien neví, kde se nachází, proto vystřelí svou jedinou světlici. Zjišťuje, že se nachází nad mořem, tedy není možnost přistát. Je ve tmě a v pasti. Najednou vzlétne do světla, které vyzařují mraky společně s hvězdami. To jej nachvíli uklidní, avšak ví, že toto jej nezachrání. Dochází mu benzín a je lapen v síti hvězd a mraků. Stále nevidí světlo země. Mezitím jej na zemi čeká jeho žena společně s ředitelem Riviérem, kterému je jasné, že s tímto počasím nemůže Fabienova situace skončit dobře.“ Z jiných poznámek zjišťuji že předlohou k Rivièrovi se stal, Dider Daurat, jeden z šéfů Francouzské letecké společnosti, tedy, podobně jako v jiných případech, má literární dílo, svůj předobraz ve skutečnosti, jakkoli je tato dále myšlenkově dále zpracovávána.

Nu a dostáváme se k dalšímu dílu, obsaženému ve svazku, který mám před sebou, k Zemi lidí. Saint-Exupéry líčí přežití v poušti, kde se pilot ocitá zcela odkázán na své smysly, tělo a intuici. Já jsem se v tuto chvíli zamyslel nad tím, jakou povahu mají ony filozofické pasáže, jak byly označeny –  totiž problém je v samotném užitím slova „filozofický“ v literárním díle, neboť v něm není užit diskurz, za jaký je v užším smyslu považován ten, který je užit ve filozofickém pojednání, nýbrž spíše se jedná o úvaze o smyslu života. Mám na mysli nejen akademický přístup, ale i protiklad starší, řekněme systematické filozofie překládající nějaký konstrukt světa (můj oblíbený Descartes, Voltaire či Hegel atd.), nýbrž filozofie novější. Připadá mně, že jeden z důvodů, proč mně byl již při prvních čteních Saint-Exupéry blízký, spočívá v tom, že se svět nejevil jako abstraktní konstrukce (i když si vzpomenu na fascinaci Diderotovým Jakubem fatalistou, ale i tam vlastně autor dochází k podobnému závěru, totiž nevypočitatelnosti reality), nýbrž jako bezprostřední realita, kterou člověk vnímá celým svým bytím. To je přesně ten fenomenologický přístup, který Merleau-Ponty rozvíjel ve svých dílech, který mně oslovil ve své době jako jedno z východisek mého myšlení o světě. Také polarita země – nebe, jedna ze dvou os lidského života vedle horizontální, časové osy v myšlení Martin Heideggera, má, svým úponem k transcendenci, něco společného s literárními díly Saint-Exupéryho, ostatně oba pohledy na svět od sebe nejsou tak časově vzdáleny. Je to blízkost myšlení o přirozeném světě v této filozofii, která na rozdíl od té starší není systematická, ale vychází z žité zkušenosti.

Abych se zase vrátil ke konkrétnímu textu a nemusel „převyprávět“ celý příběh, dovolím si pro tento účel citovat (s malými úpravami) studentskou „seminárku“, která je přístupná na adrese https://www.seminarky.cz/Antoine-de-Saint-Exupery-Zeme-lidi-26659

Kniha je, po krátkém úvodním textu, úvaze o tom, jaké sdělení nám dává země, rozdělena do osmi kapitol, u kterých už jen samotné názvy tvoří samostatný a ucelený řetězec, úzce spjatý s celou výstavbou díla.

V první kapitole s názvem Linka popisuje vypravěč v autobiografické perspektivě svůj život a běh letecké dopravy zajišťující poštovní spojení na lince Toulouse–Dakar. Vzpomíná na starší kolegy, kterých si vážil a kteří mu poskytovali cenné rady, a zároveň na svůj první let, na piloty, kteří se už ze svých cest nikdy nevrátili, na boj s třemi hlavními nepřáteli letce – horami, mořem a bouří. Do svých úvah vkládá útržky různých epizod z dobrodružného a zároveň běžného života na letecké lince.

Druhá kapitola Kamarádi je nahlédnutím mezi Saint–Exupéryho přátele. Takové přátele, co si nelze koupit „[…] Starého kamaráda si jen tak nevytvoříš. Nic nevyváží poklad tolika vzpomínek, tolika společně prožitých zlých hodin, tolika rozmíšek, smíření, dojetí. Taková přátelství nelze znovu zbudovat. Zasadíš-li dub, marně čekáš, že se záhy ukryješ pod jeho korunou…“ Takovým byl Mermoz, jenž si razil cestu napříč pohořím Kordiller, prozkoumával neohroženě nové cesty a vracel se, aby se opět vydal na cestu. Jako ústřední lze považovat příběh Henri Guillaumeta (jemu je kniha dedikována), který se při jednom přeletu ztratil v Andách a jen s vědomím své zodpovědnosti ke všem, kteří jeho návrat zoufale očekávají si sáhl až na dno lidských sil, překonal sníh, mráz i svou slabost a vyvázl živý …Být člověkem, to znamená právě být odpovědným. To znamená pociťovat stud před bídou, která na nás zdánlivě nezávisí. To znamená být hrdý na vítězství, kterého dobyli kamarádi. To znamená cítit, když kladeš svůj kámen, že přispíváš k výstavbě světa…

Kapitola Letadlo je nejkratší kapitolou knihy, krátkou a úvahovou, je fascinací nad vynálezem stroje, s nímž se vzneseme nad zem. Na ni plynule navazuje kapitola Letadlo a planeta, rozčleněná ještě na číslované podkapitoly o přeletech Sahary a země vůbec. Díky letadlu se člověk může dostat během jednoho dne do zcela odlišných krajů setkat se s různými lidmi, ale všude je na zemi, na zemi lidí. A tato země ho poutá svou tíží, která Exupérymu připadá všemocná jako láska. Uvědomuje si to právě při jednom svém nouzovém přistání na Sahaře, kdy má dostatek prostoru přemýšlet o svém postavení. Je pouští očarován. „Žijeme na bludné planetě.“ (zde s. 222) „Saharo, má Saharo, jsi opředená kouzenou přadlenkou.“ (s. 227)

Plynule navazuje kapitola pátá, Oáza, pojednávající o tom, že tajemství můžeme nalézti všude. Překvapivě zde není zobrazena pouštní oáza, jak by se dalo čekat, ale malý domek lidí v Argentině, kteří pilotovi po nouzovém přistání na poli nabídli přístřeší, jež se pro něj onou oázou stává.

Kapitola V poušti zobrazuje Saharu, Maury, Tuaregy a nekonečné duny písku, jejichž chuť autor okusil v malé vojenské stanici v Mauretánii a v pevnosti Port-Etienne. Zde přicházel do styku s pouštním životem, koránem a nedostatkem vody, která je v těchto krajích cennější než zlato. Sám Exupery to zakusil v příhodě, které je věnována předposlední kapitola Uprostřed pouště. Se svým mechanikem Prévotem ztroskotají kvůli špatnému počasí kdesi na Sahaře. Zcela bez vody, s jedním pomerančem se vydávají na nekonečný pochod rozžhaveným pískem. Slunce pálí, myšlenky přeskakují, falešné vidiny dokonale matou. Až náhle, již na pokraji vyčerpání, zahlédnou beduína. Z posledních sil o sobě dají vědět a odměnou je jim voda – život sám. Jsou zachráněni.

Kapitola poslední, Lidé, je o lidech, které Saint–Exupéry znal, poznal, potkal. O lidech slavných i obyčejných, o smyslu života i smrti. O Zemi lidí. „Jen duch, když prodchne hlínu, může stvořit člověka.“ Země lidí je voláním po odpovědnosti člověka k sobě, k blízkým, k životu. Zároveň vydává poselství o zemi jako příteli, který nám poskytuje nejvíce –  neboť klade člověku překážky, jejichž překonáním může lépe poznat sám sebe.

V kapitole VI. Na poušti píše spisovatel toto: „Ale dobře vím, co je to samota. Tři roky v poušti mě dost poučily o tom, jak chutná. Tam člověka neděsí představy, že se jeho mládí stravuje v krajině věčného kamení, tam se u zdá, že kdesi daleko rychle stárne celý svět. Stromy vydaly plody, z půdy vzešlo obilí, ženy zkrásněly. Ale doba pokročila, už bylo na čas se vrátit…  Ale doba pokročila, a člověk je tak daleko… A pozemské radosti se řinou mezi prsty jako jemný písek dun. // Lidé si obyčejně neuvědomí běh času. Žijí v dočasném klidu. Ale my běh času poznali; jakmile jsme přistáli, měli jsme pocit, že se do nás opírají věčně vanoucí pasátní větry. Podobali jsme se někomu, kdo cestuje rychlíkem řítícím se plnou parou nocí, někomu, kdo podle hrstky světel rozhozených za okýnkem tuší, že kolem ubíhá krajina, vesnice, krásné statky, o nichž se nic nedoví, protože pouze projíždí Také my, vzrušeni lehkou horečkou, s ušima ještě zalehlýma hučením motoru, jsme se cítili jako na cestách, i když na přistávací ploše bylo ticho. Připadalo nám, že jsme vzpomínkou na vanoucí větry i tlukem svých srdcí unášeni do neznámé budoucnosti.“ (s 213)

Kdysi jsem si při čtení odnesl mimo jiné ze Saint-Exupéryho právě intenzivní obraz pouště, dával jsem si ho dohromady také s kulturní historií, v níž se objevují postavy, které na poušti došli nejhlubšího poznání, u nichž došlo k myšlenkovému převratu (Buddha, Ježíš, beatnici hovoří o „satori“). Předpokladem této proměny bylo čtyřicet dní. To se mně sice nepodařilo, přesto když jsem se ocitl, byť jako pouhý turista, na cestě do Izraele na jordánské poušti Vádí Rum, vzpomněl jsem si na tento moment a také na Saint-Exupéryho a v úžasu nad tou ohromnou masou písku a nekonečnou plání, a také vlastně nádhernými tvary skal.

Válečný pilot od Antoina de Saint-Exupéryho je kniha, která propojuje memoárové vyprávění, filozofické úvahy a válečné svědectví. Autor zde čerpá ze své osobní zkušenosti průzkumného pilota během druhé světové války, kdy se v roce 1940 účastnil nebezpečného letu nad severní Francií, konkrétně nad hořícím městem Arras, kde právě postupovaly nacistické tankové jednotky. Nepopisuje bojové akce, ale spíše psychologii války, Jeho styl je poetický, meditativní a hluboce osobní podobně jako v Zemi lidí nebo Nočním letu, ale zde je ještě naléhavější, protože vychází z bezprostředního prožitku války. V tuto chvíli se spokojím u poznámek k němu s otevřeným prostorem, který mně dává poslech dvanáctidílného čtení knihy na adrese https://www.mujrozhlas.cz/cetba-na-pokracovani/antoine-de-saint-exupery-valecny-pilot , (bohužel časem čtyř neděl limitováno), v podání Igora Bareše při příležitosti 80. výročí konce druhé světové války.

Můj komentář, částečně také sestava zpracovaných dalších textů, není zdaleka všechno, co bych měl o fascinujícím autorovi říci, v tuto chvíli se nicméně musím spokojit s tím, co předkládám, a doufat, že je to dostatečně srozumitelné, i když jsem se pohyboval mezi různými oblastmi, podobně jako Saint-Exupéry mezi nebem a zemí.

Antoine de Saint-Exupéry, Moje planeta, Klub čtenářů, svazek 390, přeložili Jiří Konůpek, Věra Smetanová, Zdeňka Stavinohová a Marie Veselá, Odeon, Praha 1976.