Anne Hébertová / Kamuraska

Anne Hébertová / Kamuraska
Vyřazeno

V případě románu Kamuraska kanadské (québecké) spisovatelky Anne Hébertové je podtitul této poznámky „Vyřazeno“ poněkud zkreslující, protože ke knize jsem přišel „opačným“ způsobem než u většiny knih v tomto projektu komentovaných, totiž mám ji darem od paní Rudovské, sousedky z vedlejší ulice, jejíž dceru jsem kdysi učil na gymnáziu (i ona je povoláním pedagožka, byla zástupkyní ředitele na jedné jičínské základní škole) a především je vášnivá čtenářka, která mně občas nějakou knihu přinese (a já zase jí). Celá tahle „výměna“ započala skutečností, že mně při jednom rozhovoru o Kunderovi, s nímž jsem se čtenářsky chtěl nějak definitivně vyrovnat, dala ročenku časopisu Echo s velkým článkem o spisovateli, čímž se ocitla na začátku jednoho úponu vlákna, které vedlo k tomu, že jsem si nechal k mému jubileu místo dalšího svetru dát jako dárek předplatné tohoto časopisu. Říkám to vše především proto, že chci ozřejmit, že kniha nemohla být z mé knihovny „vyřazena“, když do ní ani nebyla řádně „zařazena“, přesto nechci vytvářet další „přihrádku“, protože je to v širším smyslu v pořádku, i Kamuraska má nějaký můj osobní příběh, což by měla kategorie „Vyřazeno“ zahrnovat.

Kniha, která reflektuje (není jen její reprodukcí) skutečné historické události, vraždy manžela Joséphine-Eléonore d'Estimauville (v knize podána jako Elisabeth D'Aulnières) Achilla Tachého, které se tato žena dopustila se svým milencem americkým lékařem Georgem Holmesem v roce 1838. Je zajímavá svým způsobem vyprávění (technikou vyprávění, kdybych měl užít literárněvědný termín, nicméně popis užiju především proto, abych přiblížil nepřímo čtenářský zážitek z knihy). Příběh není vyprávěn chronologicky, nýbrž prostupováním různých časových plánů, „prolínání dějových sekvencí“, jak to komentuje ostatně i Eva Janovcová v doslovu ke knize, a také se střídá v uvedení hlavní postavy třetí osoba a první (tedy er-forma s ich-formou, což je funkce náhledu na děj „zvnitřku“, z pocitu osoby, a „zvenčí“, tedy jak celý strhující příběh vnímá veřejnost), podobně je příběh „vyprávěn“ a na některých místech předkládán v dokumentech, tedy úhrnem řečeno, v několika vrstvách.

Komuraska (v orig. Kamouraska) je vesnice na břehu řeky svatého Vavřince v provincii Québec, dnes atraktivní vesnice, člen asociace Nejkrásnější vesnice Québecu, slovo pochází podle Wikipedie z algonkinského slova, které znamená "kde rákosí roste na okraji vody", na stránce se opakuje komentář k události, která vesnici proslavila. Byla dokonce zfilmována.

Pro mě zajímavé čtení, alespoň jednu krátkou citaci, z rozhovoru doktora a jeho milenky:

„Nechte mě odejít, pane doktore.“
„Podaří-li se ti zbavit pana Tassyho života, nemusíš už pracovat po zbytek svých dní. Budeš žít jako dáma, v červeném sametu. Dám ti pozemek se zařízeným domem anebo ještě lépe důchod, takže budeš moci ppo celý život sedě v pokoji na kanapi, oblečená do červeného nebo modrého sametu či do neapolského hedvábí, budeš-li chtít.“ (s. 187)

A shrnutí slovy jednoho čtenáře, které bych asi formuloval dost podobně (na Databáziknih.cz, cituji část jeho vyjádření, obsahuje i další poznámky právě o formě, nik Prync):

„Mladičká Alžběta je vychovávaná matkou a třemi tetičkami jako skleníková kytička, je to poddajná, poslušná, krásná dívka. Vdají ji v jejích šestnácti letech za muže, kterého nemiluje, a který se postupem času začne chovat násilnicky, hrubě a nemravně. Její zpočátku romantická touha po lásce ji přes objevenou vášeň dovede až k nepřímé účasti na zločinu. Celý její další život se pak stává přetvářkou, neustálým sebezpytováním a pochybováním, smutkem za nenaplněnou láskou.
V knize je mistrně vylíčeno prostředí provinciálního kanadského městečka na počátku 19. století a atmosféra pokrytecké společnosti, kde upřímnost, city, láska nemají místo a život je diktován zkostnatělou morálkou a církevními zvyklostmi. Hledání osobního štěstí jako by bylo nepatřičné a sama láska jako by byl hřích.
Velmi plasticky je popsaná krajina v provincii Kamuraska, tamní zima s nekonečnými sněhovými pláněmi. Jízda saní a zběsilý dusot koňských kopyt se prolíná celým příběhem a čtenář tuší, že to je jízda vstříc tragédii. Snadno si lze představit bílou barvu sněhu symbolizující nevinnost, černá je hříšná zakázaná láska a rudá je krev zločinu, ale zároveň naplněná a smyslná láska.“

Anne Hébertová, Kamuraska, Praha, Odeonn 1977