Alois Jirásek / Skály

Alois Jirásek / Skály
Vyřazeno

V tomto případě se zařazení do série „vyřazeno“ může zdát takřka samozřejmé, „kdo by četl Jiráska?“, nicméně zvláštní na tom je, že si právě někdo může říci, že jsem se asi zbláznil, když se vracím k někdejší „povinné četbě“, když o Jiráskově díle bude všechno na Wikipedii a v „čtenářských denících“. Ano, právě proto. Věřím totiž, že na druhou stranu dnes bude jeden či dva ze sta mladých čtenářů, kteří Jiráskovy Skály četli. A kdo ví. U tohoto spisovatele už bylo řečeno tolik odsuzujícího, způsobeného kdysi nevhodnou povinností číst opravdu rozvleklou knihu Proti všem, přičemž ona rozvleklost byla dána principem popisnosti dobové literární konvence, opírající se o (kritický) realismus, podobně jako u Balzaca, což ve zrychleném módu života a při jiných čtenářských zvyklostech musí být přímo konfrontační. Přesto činím pokus „zachránit“ Jiráska, tedy najít nějaké důvody, proč jej číst, zvláště s vědomím vzpomínky někdejší studentské četby románu Mezi proudy, který mně tenkrát připadal napínavý už střídáním dvou pásem vyprávění a jistou dramatičností. Moje žena zase, kdykoli se hovoří o Jiráskovi, vzpomíná na někdejší televizní seriál F. L. Věk (mám krásné, dnes snad až bibliofilské vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara), vyvstává tady otázka, kdyby se třeba Skály se svým archaickým jazykem, který může být dost podstatným argumentem neživotnosti, „přepsaly“ do současného jazyka (pokud by to vůbec šlo), zda by to „pomohlo“.

Musím říci, že už tenkrát se pan profesor „snažil“, když před vlastním dějem románu, který patří do se známějšími Psohlavci a románem Skaláci do trojice pobělohorských próz, v úvodu píše „strašidelnou“ historku o duchu, který viděli obyvatelé hradu Skály, zasazenou do popisu zdejší krajiny (Metuje, Ostaš etc.). A ovšem, není to záležitost i v té době oblíbených příběhů (o pár let později vznikl Drákula), nýbrž jako součást národopisného narativu, sousedícího s narativem historika, dominantním v celé knize. Také Balzac, do něhož jsem nahlédl, abych si některé věci autorských stylů připomněl, pracuje se značnými detaily, ale má je vždy ukotveny v nějakém „důvodu“, proč o nich mluví. V této Jiráskově próze se dozvídáme rodové podrobnosti postav z perspektivy zájmu historika, čtenář nicméně nemá důvod se jimi zabývat.

Možná jsem nebyl dostatečně soustředěný, a rozhodně nechci vydávat jakýkoli ortel, čtenáři na Databáziknih.cz jsou četbou nadšeni, někteří se dokonce vyjadřují, že to je nejlepší Jiráskův román. Pravda není příliš rozsáhlý, což může být také důvod, který čtenáře odradí (jiné naopak láká), a když teď čtu „obsah“ románu na stránkách aloisjirásek.cz, je zřejmá řada věcí, jednak je jeho vyprávění hodnověrné (např. ve srovnání s příběhy Vondruškovými, které jsou jistě čtivé, ale u nichž mně vadí historická nehodnověrnost a neukotvenost, žel tento autor opravdu píše, „co ho napadne“), jednak, jak i zdůrazňuje Zdeněk Nejedlý, který uspořádal souborné dílo (Aloise Jiráska odkaz národu, rozvrženo na 32 svazků, zde sv. 14, SNKLU 1966 ) a napsal doslov, je to nejtemnější obraz české doby pobělohorské, je tu tedy řada emotivních momentů, aniž bychom museli dílo číst v souřadnicích „vlastenectví“ a s ním souvisejících „náboženských bojů“ (o synu Voborského, jedné ze dvou hlavních postav, katolickém knězi, jeho otec říká „opustil víru otců svých, ale lásku otcovu a dědovu, lásku k vlasti zachoval” a dále „není proti učení Spasitelovu snášeti se s těmi, kteří nejsou s námi téže víry“, jak v řečeném obsahu čteme.

A přece jen mám teď z Aloise Jiráska velké potěšení, narazil jsem totiž na internetové stránky, z nichž jsem právě citoval (v této podobě vzniklé v roce 2020, což uvádím jako doklad jejich aktuálnosti), které vznikly z obdivu k velkému spisovateli a zmiňují také paní profesorku Janáčkovou, která se Jiráskovu dílu věnovala a u které jsem ostatně dělal na Filozofické fakultě zkoušku z dějin literatury 19. století a po letech se s ní setkával. Stránky přinášejí rozsáhlý materiál o Jiráskově dílu, ale i řadu aktualit z posledních let (třeba Sto let Jiráskovy chaty na Dobrošově 2023), poukaz na zapomenuté povídky, zkrátka ukazují Jiráska jako živé a zajímavé téma. To určitě nezpochybňuju, třeba Lucerna, nejméně čtyřikrát zfilmovaná a inscenovaná nespočetněkrát nejen v profesionálních divadlech, ale i na amatérských scénách, patří opravdu k tomu, čemu se starosvětsky říká „národní poklad“.   

https://aloisjirasek.cz/

Alois Jirásek, Skály, SNKLU Praha 1966