Alena Mornštajnová / Hana
19.01.2020 16:49Alena Mornštajnová / Hana
Ve srovnání se současně čtenou knihou Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka, pro jejíž poetiku je typická „nerealistická“ modelace fabule a přesahy k lingvistice a filozofii včetně kvazidokumentární přítomnosti skutečných jazykovědců, fenomenologů a dalších ikonických osobností kultury a společnosti té doby, ještě výrazněji vystoupí skutečnost, že nejspíš nejznámější dílo české spisovatelky Hana (u každé její nové knihy se uvádí reklamní „autorka Hany“) se naopak soustředí na samotné vyprávění příběhu (ačkoli i zde je vazba na „skutečnost“, ovšem zcela jiného druhu, když se říká, že je převyprávěno něco, co „vychází ze skutečných událostí“, jak říká přední klopa přebalu).
Na přední klopě přebalu se, kromě otázek po smyslu tohoto příběhu („utrpení“, které „prověřuje opravdovost lidského života“, otázky viny, bezmocnosti a okolností) se dozvíme i nejstručnější obsah příběhu: „Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.“ To nám potvrzuje, že to, proč by čtenář měl vzít tuto knihu do ruky, je především příběh.
To ovšem neznamená, že (jakkoli ve srovnání s metarovinami zmíněné Binetovy knihy je struktura knihy Aleny Mornštajnové zdánlivě „jednodušší“) půjde o prosté lineární vyprávění. Kromě toho, že už na obálce je zobrazen onen věneček, o němž je zmínka v anotaci (aniž v ní byla explicitně zmíněna souvislost s následující tragédií, jejímž je „startérem“ a přes svoji klíčovou roli má jiný význam než onen rovněž pověstný „malý baculatý koláček“, jemuž se říkalo madlenka, který otevírá vzpomínky rozsáhlého Proustova Hledání ztraceného času), při prvním prolistování samotného textu zjistí čtenář, že kniha je rozdělena do třech oddílů, formulovaných jako První část / Já, Mira 1954 – 1963, Druhá část / Ti předem mnou 1933 – 1945, Třetí část / Já, Hana 1942 – 1963, což již nyní vypisuji především proto, že je z toho zřejmý elementární pohyb po různých (v knize pak už chronologicky rozváděných) časových osách a trojí vypravěčská perspektiva. Obojí je už po celé dvacáté století základní výbavou moderní (i české, vzpomeňme na všechny ty „trilogie“) literatury, zároveň je vzbuzována v čtenáři zvědavost, jaké nové sdělení tento příběh přinese.
Při pozornějším pohledu nicméně zjistíme, že tento „aspekt trojího“ je ještě složitější, že totiž v celé románové struktuře vibruje proti sobě „trojí“ a „dvojí“, tak například už ve zmíněné třetí části (na rozdíl od první a druhé, které se odehrávají „na stejném místě“ a v postupu téhož času) se střídá zprvu „Léto 1945“ a „Září 1942“ (v 21. kapitole), později „Meziříčí léto 1945“ a „Terezín 1942“ (22. kapitola) a posléze „Meziříčí“ a „Terezín říjen 1944, Osvětim říjen 1944“ (25. kapitola), než vyústí v poslední kapitole do „Meziříčí“. Stejně tak ve fabuli (konstrukci celé knihy) proti sobě stojí „2 a 3 osoby“, dvě dívky a jeden chlapec (dosah si uvědomíme, jakmile budeme číst dál či jakmile to ještě dále popíšu), a na tomto půdorysu se odehrají základní motivace příběhu, vlastně určující i osudy všech postav. A konečně říci, že je tu trojí vypravěčská perspektiva, jak říká jedna recenze (1. oddíl z pohledu Miry, druhý v jakési er-formě, třetí z pohledu Hany), není zcela přesný, totiž právě druhý oddíl je sice z velké části vyprávěn tak, jak jej Mira nemohla bezprostředně zažít, tedy v „er-formě“, simulující vševědoucího vypravěče, nicméně první věta začíná týmiž slovy („Nikdy jsem nepochopila…“) jako v oddílu prvním a v předposledním odstavci se říká „týden nato jsem se narodila já…“ (s. 233). Jde tedy o jakési křížení dvou vypravěčských perspektiv a čtenář se, byť si to bezprostředně nemusí uvědomovat, znovu ocitá před oním protikladem „trojího a dvojího“.
Hned po prvních několika desítkách stran je zřejmé, že se odhalování skutečnosti bude pohybovat dvojím směrem, jednak odvíjením samotného příběhu (ozřejmí se, že trest, totiž že si Mira nesměla za svůj prohřešek vzít o matčiných třicátých narozeninách zákusek, jí pravděpodobně zachránil život, protože cukrárna, odkud pocházel, byl zdrojem epidemie tyfu), jednak odhalováním (zpětného) kontextu (teprve později se dozvídá, že je Židovka, a z čísla na předloktí tety Hany, může čtenář tušit, že se autorka dotkne tématu, které se v poslední vlně, spolu např. s Kateřinou Tučkovou, znovu vynořilo v české literatuře).
Onen dvojí směr času se ale prokazuje i v kratších textových úsecích, totiž hned na prvních stránkách, kdy „Únor 1954“ není prezentován sice explicitně ve vztahu k únoru 1948 (v té době označovaného jako Vítězný únor), je – ve vztahu k už naznačeným událostem řečeno, že to byla „zima toho roku, kdy mi bylo devět a kdy se celý můj život úplně změnil“ (s. 12), ale je tu zmínka o tom, že hodinářství, kde „tou dobou už tam tatínek jen směl pracovat za mizerný plat a maminka měla dovoleno v tmavém přízemním krámku zadarmo vytírat pošlapanou podlahu“, jim „kdysi“ patřilo (s. 11). V jednom odstavci se tak hned na začátku knihy představují „ti přede mnou“, jimž bude věnována druhá část knihy, tedy maminčiny rodiče babička Elsa a dědeček Ervin a babička Ludmila a děda Mojmír a tři děti, Dagmar, Ota a vypravěčka (motiv 2, 2, 3, ale to není ještě ten klíčový). Vedle plynutí příběhu v jednotlivých pásmech (jejichž křížení posléze rovněž přináší odkrývání zásadních významů) jsou tu tedy rovněž jakési bleskové anticipace či na druhé straně reminiscence. A vybočením z vyprávěcího módu přímým oslovením čtenáře, ať už dál nečte, jestliže nechce, respektive nedává „do rukou svým dětem“ (s. 12) knihu, jejíž první věta zpochybňuje tvrzení dospělých, „že se vyplácí být hodný a poslušný“ (s. 11), jak to stvrzuje i celý následující příběh, vytváří další osu podvojnosti, byť ona apelativní část (nečtěte dál!) zabírá v samotném textu tuto jedinou větu.
Dozvíme se, že dívčin trest za neposlušnost (a zapírání, lhaní) je jen odepření zákusku vzhledem k tomu, že má maminka narozeniny (jinak bylo trestem to, že nedostala jídlo jako ostatní, jen hrách), tedy osudová shoda okolností (teprve v dalším průběhu knihy se ozřejmí důsledky toho, že zákusky přinesla Hana), čteme o následné epidemii tyfu (2. kap.), o tom, jak Ivana Horáčková (přes protesty manžela Jardy) odvede Miru k nim domů, když její rodiče byli odvezeni do nemocnice, zatímco rodiče její nejlepší kamarádky Jarmilky Stejskalové jí zavřeli před nosem dveře, protože jsou prý „všichni nějak nachlazeni“ a ona by to mohla chytit, dále smrti matky, vyhlášené rozhlasem na náměstí (3. kap.), zprávách o Haně, která jakýmsi zázrakem nákazu přežila, Horáčkových dětech „Idušce“ a „Gustíkovi“, který „moc fajn kluk“, s nímž si bude rozumět, když se vrátili od babičky, s nimiž se ovšem do blízkosti Miry „znovu vplížilo zlo, ale tentokrát se neskrývalo v podzemí a nečíhalo na náhodnou oběť, tentokrát se schovalo za něžnou tvářičku a vztahovalo ruce přímo ke mně.“ (s. 47)
Když záludnosti obou dětí přesáhnou meze, které nemohou ospravedlnit jejich pocit umenšené lásky matky k nim, při jejich manipulativnosti kdoví zda ještě jen nepředstíraného pocitu, a snaží se Miru zabít, když ji chtějí shodit ze schodů či udusit ji polštářem, máme pocit, že se blížíme klasickému thrilleru, zároveň si uvědomujeme, že Alena Mornštajnová vidí lidi hodně „realisticky“, když čteme, jak pan Horáček reaguje na slova paní Prášilové, kterou považují za hluchou, a která nemůže přenést přes srdce, co slyšela, a šla to ohlásit Horáčkovým, tak že místo aby sklopil hlavu studem nad chováním svých dětí, rozkřikne se na svou plačící manželku: „Za to můžeš ty. Ještě se kvůli té tvojí lidumilnosti z našich dětí stanou vrazi. Co jim to děláš? Nemůžeš vlastním dětem dopřát hezké dětství?“ (s. 48) Mira se nyní ocitá u tety Hany, která se právě vrátila z nemocnice.
Dramatický pobyt Hany v nemocnici je vylíčen zpětně (v kap. 5). Lidé ji nevnímají nijak přátelsky, „Pekařka si večer vzpomněla, že dopoledne si pro chleba nepřišla ta divná čarodějnice Helerová, která neumí ani pořádně pozdravit…“ (s. 53), čtenář nicméně může v souvislosti s jejím podivným chováním tušit nějakou temnou minulost, kterou autorka nechá problesknout v obraze chladu ve vlaku, pravidelného rytmu „železných kol uhánějících po kolejích a unášejících ji do míst, odkud nebylo cesty zpátky.“ (s. 52) Otázku, kterou Hana zodpoví ještě o řadu stránek později, si nejspíš čtenář položí v okamžiku, kdy Hana vyskočí v nemocnici z druhé patra z okna. A to přestože bezprostřední motivací byl pocit viny na pravděpodobné smrti Rosy, a přestože událost vnímáme v kontextu selhání ochrany bezpečnosti nemocničního personálu.
Stejně tak můžeme jen nejasně tušit, co je za omluvou Jarmily Horáčkové, když si Hana vyzvedává Miru, která je tedy u toho, když ta říká „Haničko, je mi líto, co se stalo…“ (s. 67), přestože spisovatelka vysvětluje, že paní Horáčková nemluví „o smrti mojí rodiny“, že nejde o to vyjádřit „tetě Haně účast“ (s. 67, vše v plných důsledcích pochopíme, když o situaci čteme ještě jednou, podobně jako o řadě jiných, na konci knihy – jeden z příkladů „zdvojení“, které vede k otázkám po smyslu). A nepomůže ani to, že na začátku kapitoly přináší portrét pana Horáčka, který se vyučil řezníkem a stal se vojákem, jímž chtěl být od čtyř let. Cosi z těch všech tajemství (a čtenář začíná chápat, že právě v jejich budování je spisovatelka mistrem) se začíná ozřejmovat teprve poté, kdy si Mira klade znovu sama otázku odtažitého chování své tety, jejího asketického života, kdy oproti předchozím zvyklostem koupí kromě chleba také brambory, celer, cibuli a mrkev, odpoví snahu Miry o bližší vzájemnost a na otázku, proč vzdychá, teta odpoví: „Protože teď už nemůžu umřít.“ (s. 72).
Mira se stydí „chodit po městě s tetou navlečenou do vytahaného černého svetru a obutou do rozšmajdaných bot“, není si jistá, zda je teta pomatená nebo jen „duševně unavená“, jak někteří říkají (s. 75, s. 79), trápí jí, „jak hrozně jí na sobě samé nezáleží“ (s. 75), další malý dílek skládačky porozumění celé věci přibývá, když Jarmila říká, že si maminka nepřeje, aby s ní kamarádila, protože Hana je „Žid“, a ta jí místo slov ukáže „dlouhé číslo vytetované na předloktí“ (s. 80). S Jarmilkou se pak tajně vrátí do „starého domu“ a na půdě najdou nejrůznější poklady – hračky a knížky. Na scéně se znovu objeví proradná Ida a usiluje různými dárečky a nabídkami Jarmilu odloudit, tentokrát se ovšem její bratr Gusta postaví na její stranu (alespoň jak se zdá) a pozve Miru do kina. Teta Miru před mladým Horáčkem varuje – „Ne, ten ne, Horáček ne.“ „Nevěř jim, jim vůbec nevěř.“ (s. 101) Gusta se dostal do problémů, když, přesvědčen o chybnosti současného směřování společnosti a výkladem historie, otevřeně nesouhlasil s mladým učitelem horujícím pro socialismus, ten v již krajním případě zajde za ředitelem a Gusta je „tři měsíce před maturitou“ vyloučen ze školy. Svatbou s Gustou a jeho odjezdem do kasáren končí první oddíl knihy.
Po úvodu, vyjadřujícím nepochopení nad postojem těch, kdo se „nezajímají o to, co se stalo před jejich narozením, nevyptávají se svých rodičů a prarodičů, jak prožili své životy“ (10. kap., s. 111) se dozvídáme o ovdovění babičky Helerové, o tom, že (Mirina) „matka Ervina ráda neměla“, o tom, jak chtěl příručí po smrti svého šéfa v papírnickém krámě využít smrti svého šéfa a jak jej babička, jíž byl nesympatický, po jeho nestoudné žádosti o přidání na platu vyrazila (vzápětí toho litovala, protože v obchodování ničemu nerozuměla). Starost o domácnost i o mladší Rosu převzala Hana.
Druhá babička, Ludmila Karásková, si údajně na Bohorodičce na svatém Hostýně vyprosila ve třiceti letech a po deseti letech manželství syna Karla. Když se do Meziříčí přivdá o dvacet let mladší Elsa Helerová, bere ji Ludmila pod ochranná křídla, poté co někteří sousedé začínají vystupovat proti Židům, pomáhá jí, když si Elsa neví „rady s úřady či účty v obchodě“ (s. 121). Sleduje, jak se z ní stává „samostatná, rázná a předvídavá žena, odhodlaná postavit se všem obtížím“ (s. 121). Ludmila musí do nemocnice, má starost o syna, který je stále svobodný. Karel Elsu Helerovou nemá rád. Nějaký čas u nich pobývá také strýc Rudolf, který odešel z Německa, „protože tam Hitler nechtěl Židy a cizáky, a strýček byl obojí“ (s. 125). U Helerových byl zdrojem potíží trafikant Skácel, který neplatil nájem. Hana se zamilovala do Jaroslava a šla s ním do kina (s. 129, jako by se motiv „kina“ opakoval).
V portrétu Jaroslava Horáčka (kap. 12, s. 131) se dozvídáme začátek onoho příběhu, jenž nám vysvětlí zděšení Hany v předchozím textu (chronologicky ovšem následné), které – můžeme to už prozradit – poukazuje na jádro neštěstí, o němž se nyní dočteme. Horáček chtěl být vojákem, Ivana, jeho pozdější manželka, se mu líbila, byla ale chudá, zatímco Hana mohla splnit jeho touhu, protože měla „odpovídající věno“, nezbytné pro tenkrát potřebný souhlas k ženitbě od svých nadřízených. Jako problém se nicméně ukázalo, že Hana byla Židovka. V okamžiku, kdy se situace pro Židy zhorší a příbuzní slíbí, že pomohou s emigrací do Anglie, se Hana snaží vše oddálit a nakonec se její vinou vše zhatí.
Můžeme sledovat jednotlivé peripetie této části příběhu – „Jste perspektivní mladý muž, budoucnost máte před sebou, měl byste si dávat pozor, abyste neudělal nějakou zbytečnou chybu.“ (s, 134, říká Jaroslavovi kapitán Horník) / Elsa napíše do Anglie, bojí se, že jim Hitler vezme obchod (s. 139) / Jaroslav je při přímé konfrontaci vyhýbavý, „doufal, že se NĚCO stane, NĚCO změní“ (s. 142) / „něco vymyslíme“, říká (s. 143), ale vlastně to bude pro Hanu lepší, když odjede a „on se časem ožení s dívkou, jejíž původ mu nebude kazit postup v armádě“ (s. 143) / Hana si říká, že má možná Jaroslav pravdu, „možná se zbytečně vyděsila“ (s. 144), i po maturitě věří Jaroslavovi, ačkoli ve skutečnosti už je všechno jinak, a odmítá odjet, „Do žádné Anglie nepojedu.“ (s. 146) / rozhodnutí komplikuje i oddalování prodat dům a nechat zde rodiče (s. 148, Elsa najednou vidí jinýma očima otce, k němuž neměla dříve dobrý vztah); portrét otce: Bruno Weis / po další peripetii Jaroslav, jenž se neustále vymlouvá, po přímé otázce, zda si ji vezme či nikoli, „dospěl k rozhodnutí, že nejlepší řešení bude, když se s Hanou už nikdy neuvidí“ (s. 151) / pak byly průtahy s vízem pro Rosu. „Hana toho září neodcestovala a neodjela ani později. V dobách, kdy na to ještě měla sílu, pak často přemýšlela, jak jiný by byl nejen její život, ale i život sestry Rosy a maminky Elsy, kdyby tehdy prodaly dům, zabalily kufry a nasedly na vlak. Kdyby nepoznala Jaroslava, neumanula si, že ho miluje, a zachovala se, jak se zachovat měla. / Když o čtyři roky později vrávovala Elsa Helerová se svými rodiči před vykopaným příkopem, který už byl téměř plný těl těch, kdo stále na tomto místě před nimi, pevně zavřela oči a pomyslela si, že tuhle zkoušku jí přichystal osud. Byla to však Hana, kdo na konci léta třicátého osmého roku osud změnil a rozhodl, že udělá všechno proto, aby se odjezd do Anglie odložil na co nejpozdější datum. To Hana nesplnila, o co ji matka požádala.“ (s. 161)
Vypsal jsem tyto jednotlivé elementy narace, aby byl zřejmý rytmus vyprávění v čase, kdy se pozvolna vrší drobnosti a stále se nic neděje, až se – skokem – sepnou všechny momenty v děsivé zjištění, ve výsledné selhání, které je pak, nyní v celé zřejmosti, že se jedná o ústřední bod, na němž se otáčí celý příběh, objeví v plné nahotě a neodvratnosti. V textu jsou tyto dva ocitované odstavce (oddělené zde césurou nejen času, ale i členění textu) zhruba v polovině knihy, na s. 161; poslední stránka textu je 306. Teprve v tomto okamžiku autorka prozradí ono skutečné provinění Hany, která zadržela a neodeslala dopis, na základě něhož mohla Rosa dostat potřebné doklady a mohly v září odjet do Anglie. Když byla vyhlášena všeobecná mobilizace (15. kap.), uvědomila si Hana nebezpečí a dopis poslala, ale to už bylo pozdě. Rosiny doklady sice nyní dorazily, ale Elsa zrušila stěhování a pak už to šlo ráz na ráz – obsazení Sudet, příjezd někdejších sousedů a dalších židovských rodin, pro něž se stali Helerovi útočištěm, Skácel, na kterého Elsa Helerová původně chtěla fingovaně dům přepsat, naopak vyhrožuje, jako férový člověk se naopak ukáže pan Alois Urbánek, kterého kdysi Elsa vyhodila, a s pomocí doktora Lewyho na něj napíšou dům a obchod. Když potom přijde opilý Skácel, jenž se už dříve vybarvil a nyní chce získat obchod coby Treuhänder, jak to nové zákony určovaly pro židovské podniky (nerad bych se dopustil přehmatu, ale myslím, že lze slovo přeložit jako svěřenecký správce, tzn. institut, o jakém se i dnes u nás mluví v souvislosti se svěřeneckým fondem, i když s jiným politickým kontextem), musí se vztekem a nadávkami odejít (chtěl se jen zbavit svých narůstajících dluhů a nezaplaceného nájemného).
Když Hana přijde se vzkazem pro Jaroslava, o němž si myslí, že je odvelen, nemůže už muž, jí neočekávaně tváří v tvář, dále kličkovat. „»Říkal jsi, že si mě vezmeš, že se o mě postaráš.« »Protože jsem si myslel, že budeš mít dost rozumu a zmizíš do Anglie.« […] Konečně si přiznala, co tušila už dávno. Jaroslav ji prostě nechce.“ (s. 191) Od Karla Karáska se pak dozví, že si její „kamarádka bude brát toho Horáčka.“ (s. 195) Následují (18. kap.) další postihy Židů, včetně odevzdání drahých předmětů, povinnosti nosit na veřejnosti žlutou hvězdu, nevybíravému pokřiku dětí na ulici atd.. Karel Karásek Haně zakáže, aby k nim chodila, protože se bojí (stýkání s Židy je zakázáno), proslýchá se, že „stěhování na místo určené Židům je nevyhnutelné“ (s. 209).
Nyní se, v kapitole označené Září 1942 (19. kap.) vypravěčka vrací v reminiscenci ke komplikovanému narození dětí Elsy Weisové, Hany a Rosy, a pokračuje dalšími osudy, z nichž ty Rosiny vedou k půdní skrýši u Karla Karáska, jakkoli se ten zprvu zpěčoval, zatímco Bruno Weis a Greta Weisová, Elsa, která dala pár věcí do úschovy k Aloisi Urbánkovi, a Hana jdou v noci 14. září 1942 na shromaždiště k transportu. Rosa se stará o nemocnou paní Karáskovou, ale musí být opatrná, aby se neprozradila před posluhovačkou paní Zítkovou. Hrozí malér, když ta vykřikuje, že mají na půdě myši (s. 223). Nakonec Karel po Rose zatouží. Také Ivana, vdaná za Horáčka, netušila, jak jej změní nucený odchod z armády a podlehne byť jen jednou, Karlově svodu, čehož důsledkem je, že si Ivana „nikdy nebyla úplně jistá, kdo je otcem její modrooké Idy.“ (s. 228) Paní Karásková, která byla už dlouho nemocná, zemřela (poetické líčení její smrti je jedním ze silných obrazů v knize, s. 229–230). V posledních měsících války plete Rosa, jako obvykle, ale ne už ponožky, nýbrž „svetříky, čepičky a bačkůrky na dítě, které se podle jejích propočtů mělo narodit v polovině příštího roku“ (s. 231). V květnu čekají – po svatbě na začátku června – příchod vypravěčky na svět (s. 233, „zázračný byl můj příchod na svět“), návrat ostatních členů rodiny, který se ani po měsíci nenaplnil, a jdou si k panu Urbánkovi pro klíče, aby mohli uklidit byt.
Na začátku třetího oddílu (Já, Hana / 1942 – 1963) se – po krátkém nijak časově ani místně neoznačeném obrazu, plném „mlhy“ – ocitá Hana uprostřed léta, tedy v téže době, kdy končí oddíl druhý, na meziříčském nádraží, a na lavičce nedaleko jejich bytu, kde doufá v setkání – „okolo stolu bude sedět má rodina. Maminka Elsa, babička Greta, děda Bruno a moje sestřička Rosa“ (s. 240) se vrací k cestě, „na kterou nás v noci čtrnáctého září čtyřicátého druhého roku poslali“ a která „vedla do pekel“ (s. 240). Teprve zde, vlastně pár desítek stran před koncem knihy, začíná líčení zkušenosti s pobytem v koncentračním táboře, tedy přesněji řečeno střídají se pásma s tímto tématem a vyprávění, které pokračuje v Meziříčí od léta 1945 (v 21. kapitole je obojí za sebou, v 22. kap. pouze doba po válce, v následující opět obojí atd.). Pro větší přehlednost obě pásma spojuji, jakkoli se tím do jisté míry ztrácejí právě významy na švech jich obou (musel bych je případ od případu popsat; kromě toho autorka střídáním ovšem zároveň vytváří vyšší míru dramatického napětí).
Cesta vlakem vede zprvu přes Ostravu do Terezína, tam naposledy vidí maminku (její slova „Až bude po všem, sejdeme se zase doma.“ se ovšem nenaplnila, s. 246), šije uniformy, do řeči se s ní dá Jarka, kamarádka, která kamarádství dosvědčí přinesenou velkou bramborou, a která Haně doporučuje udělat si výhodnou známost. Jarka dokáže manipulovat s pořadím vězňů, určených do dalších transportů, „vytáhla“ z něj i Hanu. Ta se seznámí s Leem, ale onemocní žloutenkou. V Terezíně platí jakási výměnná pravidla, pragmatický je Leo i ohledně sexu. Problém pak nastane v okamžiku, kdy Hana otěhotní a snaží se těhotenství skrývat. Ovšemže se na to přijde, a protože je těhotenství pokročilé, nemůže dojít k potratu, ale je vyvolán předčasný porod. Ten ji prý má ochránit před transportem. Neochrání. Navíc je postižen i Leo a je odeslán do prvního transportu, protože Hana prozradila (v dobré víře, „Leo mě má rád, on si mě vezme.“ s. 277) jeho jméno. O Osvětimi, kam Hanu převezli, je jen pár stránek (celý strohý úsek, zahrnující ale i popis transportu, zabírá s. 282–289, končí zjištěním, že všechny ostatní členy rodiny spálili. „Spálili je. Všechny je spálili.“s, 289), po dalším střihu s Meziříčím následuje ještě jedna podobně dlouhá sekvence (s. 292 – 299), popisující, jak Hana prodělala tyfus, a příchod Sovětů.
V Meziříčí Hana líčí krátkou zastávku v cukrárně a pak do krámu, kde najde pana Urbánka, pak se (v dalším textovém úseku) setkává s Rosou, která doufala, že se vrátí i maminka (Hana má výčitky, a když říká „Provinile jsem ucouvla. Byla jsem to já, kdo jí způsobil tu velkou bolest.“ s. 259, má to dva významy, ten okamžitý v pohledu, po pochopení, že to tak není, a pak onen prvotní, zde nevyřčený, spojený s vinou této skutečnosti). V Meziříčí (kap. 25.) lidé vidí vše ze svého úhlu pohledu: „Vy v táboře jste byli v bezpečí před spojeneckým bombardováním, tu hrůzu, kdy jsme se báli o své děti, si neumíte ani představit. Musíte se přece vzpamatovat, opakovali mi, sebrat se, přestat se litovat a žít dál. Bla bla bla…“ (s. 279) Tak to je kruté, hořké. Jeden z největších paradoxů v knize, zároveň poukazující na další význam použití prostředku různých vypravěčských perspektiv, které definitivně čtenář nevnímá, pokud si tento moment spojí nikoli jako pouze formální prostředek, nýbrž obsah zásadního dosahu.
Tématem knihy se v tuto chvíli stává otázka porozumění. A zároveň zprvu jeho negace a ocitnutí se v prostorech (světech), jež jsou si vzájemně zcela cizí – „Mlčela jsem, a tak se mi začali vyhýbat.“ (s. 279, věta následující hned těm předchozím citovaným), a později naopak k cestě zpět, jíž je setkání s Hany s Mirou. Ještě předtím ovšem vidíme či spíše slyšíme z perspektivy Hany onu scénu, kdy o Rosiných narozeninách otec křičí na Miru (vzpomeňme si: že je ještě navíc drzá, když lže, že u řeky nebyla). Jak krutě paradoxní je pak věta, kde Hana říká: „Cítila jsem se divně, jako kdybych za to mohla já.“ (s. 282) A v následujícím okamžiku si vezme věneček, který otráví celou rodinu a přežije jenom Hana, „podle doktorů jsem nezemřela jen díky tomu, že už jsem jednou tyfus prodělala“ (s. 282). Pochopitelně se Haně nyní život zhroutí, už neplatí, to co říká o stránku dříve, totiž že se snažila najít „důvod žít“ (s. 251, „Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila. Snažila jsem se celých devět let. …“)
Hana nyní sčítá své viny i paradox, že ona, která způsobila smrt svých blízkých, jediná přežila. Obratem je, když Jaroslav Horáček přišel oznámit, že si má odvést Miru (ten okamžik už čtenář z pohledu Miry zná). „Věděla jsem jen jediné – Jaroslavovi a Ivaně Rosinu dceru nenechám.“ (s. 292) Na posledních několika stránkách knihy Hana ještě pregnantně pojmenovává otázku viny, když hovoří o Horáčkových. „Jaroslav ani Ivana nevyvolali válku, která zničila mou rodinu, ale byly to jejich lži, kvůli kterým jsme zavčas neodjeli do Anglie. To kvůli nim živořím v mlze a mrtí na mě křičí své výčitky.“ (s. 301) Podobně je to, jak si čtenář dávno musel uvědomit, i s ní samotnou. Ani ona nerozpoutala válku, její provinění by se jím nestalo za normálních okolností. Výčitky zůstávají, nebudu je dále vypisovat. Hana znovu opakuje a rekapituluje všechny… slovo kauzality se zdráhám říci, byť jde o důsledky určitých kroků. Jak o tom hovoří některé recenze, přesto přese vše nekončí Alena Mornštajnová zcela bezvýchodně. „Na podzim se Miře narodil syn“ Otík (s. 105). „Pořád mě navštěvují vzpomínky. Stále je hodně těch tíživých, ale přibývají i ty, kvůli kterým chci ještě žít.“ (s. 306, poslední věty textu) Zároveň se tím i uzavírá jistá symetrie (či kruh bytí?), když si uvědomíme, že už v druhém oddílu ohlašují poslední slova příchod nového života (tenkrát Miry). Přes drama nejspíš velikosti antické tragédie pociťujeme katarzi, alespoň nepatrnou úlevu a klíček naděje.
A – váhal jsem s touto poslední větou – snad tento trochu komplikovanější komentář alespoň trochu odhaluje, že není pravda nejen to, co říká jedna čtenářka na www.databazeknih, když Hanu označuje slovy „není to nic přelomového“ a „je prostě jednoduše pro každého, čtivá, smutná a popisující tolik čtenářsky vyhledávané téma“, ale ani to, jak ji hodnotí Marek Lollok v recenzi na portálu iLiteratura v článku z 13. 9. 2017, když hovoří o „jisté schematičnosti“ postavy Hany a říká: „prosté zpomalení, reflexe situace či pokus o komplexnější introspekci postav by byly alespoň v některých okamžicích bezesporu na místě“. V Lollokově případě jde o nepochopení, buď knihu pořádně nečetl, nebo netuší nic o přímém a nepřímém zobrazení, tj. o tom, že právě oné introspekce nemusí být dosaženo bezprostřední deskripcí, explicitním popisem. I ten v knize na posledních stránkách najdeme (motivaci, důvody vztahy Hany k životu), navíc ono odhalování smyslu v průběhu knihy postupně narůstá, jak jsem se pokusil ukázat. Postava Hany může být všechno možné, jen ne schematická. Přít se s panem Lollkem není ovšem smyslem tohoto příspěvku.
https://www.iliteratura.cz/Clanek/38711/mornstajnova-alena-hana
https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/6628-hana
Alena Mornštajnová, Host Brno, 2017
———
Zpět