Alena Mornštajnová / Čas vos

Nová, skvělá kniha Aleny Mornštajnové (Host, Brno, 2025) jsou dva zpočátku by se zdálo samostatné příběhy dvou postav, které se nicméně v průběhu četby ukážou jako fatálně, osudově provázané. Po Prologu (a mottu ze Smuténky Jana Skácela), poukazujícím ke „kořenům“ právě jako podstatnému aspektu osudu tyto příběhy spisovatelka vypráví v pravidelně se střídajících číslovaných kapitolách označených jmény Ptáčník a Bára, v prvním případě v er-formě, ve druhém v ich-formě, přičemž se ovšem v obou vlastně zachovávají perspektivy obou hlavních hrdinů,, eventuelně dalších postav, takže, striktně vzato ona forma je jaksi smíšená z různých zprostředkovaných pohledů, k čemuž můžeme připočíst také skutečnost, že se obsah událostí dozvídáme postupně odkrýváním vrstev minulosti spolu s postupující lineární přítomností, takže lze hovořit o mnohovrstevném textu, v němž se zároveň mění těžiště obsahu z relativně idylických náhledů na mladého muže, jehož jedinou zálibou je sledovat v lese a u rybníku opeřence a ženy, která usiluje dát do pořádku zpustlý dům a zahrádku u něj na dramatický, ba děsivý osud obou postav, odkrývaný, jak řečeno postupně, v jednotlivých vrstvách.

Tento způsob podání spolu s momenty neustálé nejistoty ohledně temné minulosti, ale i v chování v přítomně nastalých situacích vlastně zabraňuje jednak drastickému stylu, který by se v souvislosti se vším tím, co se dočítáme, a co jistě ve čtenáři musí vzbuzovat řadu emocí, se mohl zvrhnout v lacinou sentimentalitu, jednak moralizování a patetické apodiktičnosti a tezovitosti, jaké známe třeba z románu Čokoládová krev Radky Denemarkové. Nemá tedy podle mého pravdu Kristýna Skalníková, která tvrdí, že Alena Mornštajnová zaobaluje banalitu poetikou (Novinky.cz, 23. 5. 2025, „Rostliny raší, ptáci zpívají a uprostřed rozpuku se dvojice protagonistů zabývá vcelku triviálními potížemi.“), zřejmě si knihu pořádně nepřečetla, nedočetla do konce, nebo nedospěla k pochopení toho, že jestliže sobecký, sebestředný a arogantní otec zmrzačí syna, a jeho žena, kterou také mlátí, rovněž není andílek, neboť nejen krade v obchodě, kde pracuje, ale navíc rafinovaně nastraží pomluvu na svou spolupracovnici, které závidí její lepší postavení, a způsobí tak, že se po jejím rozšíření musí rodina vystěhovat z města, a postižená pak skončí v psychiatrické léčebně, což má i další následky (rozpad manželství její dcery), opravdu není banalita.

Já naopak oceňuji, že se Mornštajnová vystříhala efektů, které se samozřejmě při takovém obsahu na každém kroku nabízejí, a udržela vyprávění v tlumené tónině, která odpovídá chování obou hlavních postav, tedy neagresívnosti, citlivosti, které nespočívají jen ve vztahu Ptáčníka k přírodě a Báry k matce, kterou nenechá v její svízelné zdravotní situaci napospas, ale i v celkovém přístupu k životu a dokonce k hlavnímu motivu, který původně Bára zamýšlela, když ve svém prvním výstupu hovoří o dořešení některých věcí, které byly důvodem jejího přestěhování zpět do Brodu, totiž možné pomstě za příkoří, které se jejich rodině dostalo, a od které nakonec vlastně upouští – dokonce se spřátelí s příslušníkem rodiny, která byla příčinou tohoto příkoří, tedy Ptáčníkem. Smíření jako lepší řešení než msta je tedy poselství, neostentativně, neokázale vyplývající z celého příběhu.

Čtenáři nápadným momentem, dokládajícím řečené postupné odkrývání jednotlivých souvislostí, je skutečnost, že celá jména postav, především Ptáčníka, u kterého chápeme hned, že asi půjde o přezdívku, se dozvídáme poměrně pozdě, podobně jako se před námi rozevírají celky obou rodin, tedy u Mirka je to jeho starší bratr Pavel, který nechce vidět rodinné násilí u Dušků, stejně jako Bára Sodomková, dcera pomluvou postižené prodavačky Anny Sodomkové, a všech dalších příslušníků rodin, které zde je netřeba explicitně uvádět, podobně jako celou řadu dalších vedlejších postav, organicky uvedených v ději ve významově smysluplných souvislostech – zmiňme alespoň starou Vágnerku, po níž je Bára obyvatelkou jejího domu, který dává do pořádku, a proto je dlouhou dobu pro Mirka jen „novou Vágnerkou“ či bezdomovkyni Bleduli, které knihovnice Bára dává jídlo a s níž spojuje vlákno románu i motiv čtenářství (i pro starou Vágnerku byly knihy jediným životním zájmem, vyřazování knih je jedním ze signifikantních motivů dnešní doby vedle některých dalších, která autorka zmiňuje jen opravdu okrajově, přesto jsou nicméně přítomny). Postup spisovatelky není tedy náhodný, hned na prvních stránkách si Ptáčník všímá, že v domě, kolem kterého chodí, je někdo nový, a v první Bářině kapitole je o stěhování řeč hned v první větě.

Podobně jako pozdější odhalení celých (či skutečných) jmen hlavních postav je zabudován v knize motiv obsažený v názvu. Poprvé se vosa objeví ve švestce, která zahubí otce Duška, když se provrtá dovnitř a Dušek ji sní, poté se znovu opakovaně objeví ve formulacích souvisejících s aférou Anny Sodomkové jako následku rafinované pomluvy, kdy se na ni sesypalo celé maloměsto právě „jako vosy“. Ovšemže otec je vylíčený jako monstrum sedící v křesle, jak říká jiná než zmíněná recenze, totiž Kateřiny Čopjakové v Seznamu Zprávy (5. 5. 2025): Mornštajnová umí psát napínavě. Tentokrát ale nabízí jen nudu. To je ale podle mého v pořádku, jeho monstróznost je sice líčena jako absolutní, a také je podložena motivací jeho výchovy atd., nicméně, jak řečeno, bez moralizování a vzhledem k tomu, co provádí, řekl bych ještě docela umírněně. Naopak si nikdo z recenzentů kupodivu nepovšiml, že Mornštajnová užívá uměleckého prostředku užívaného kdysi v novinově uveřejňovaných románech na pokračování, totiž že v poslední kapitole – ovšem činí tak až tak, jako by chtěla na tento žánrový prostředek upozornit – končí větou, která vytváří napětí, jak se bude (po kapitole druhého protagonisty) vyprávění vyvíjet.

Ohledně následků zla působeného příslušníky rodiny Duškových je třeba říci, že to nejsou jen přímé dopady jako doživotní zmrzačení Mirka či psychické onemocnění Anny Sodomkové, které je příčinou její dlouhodobé hospitalizace, nýbrž především nedůvěra ke světu vnímanému jako zlému, nebezpečnému místu pro život, tedy Ptáčníkovo odvrácení od lidí a jistá introvertnost Báry, která ovšem neznamená nepraktičnost či nedostatek aktivity, naopak. A podstatné je pak překonání této samoty, tedy naopak sblížení Mirka a Báry poté, co Bára dokáže odhalit děsivou minulost, tedy vztah mezi oběma rodinami, o němž se čtenář už dozvěděl ze samotného vyprávění. Také akcent na jisté stírání hranic mezi sociálními vrstvami, respektive jejich vnímání, který představuje vztah knihovnice Báry k bezdomovkyni, která je sice opilec, ale také čte knihy, čili není to, přesto že je na okraji společnosti, jen dement postrádající lidskou hodnotu, je cosi, co v dnešní společnosti se vztahy čím dál tím vyhrocenějšími a mnohdy plné nenávisti (kterou ovšem román také ukazuje), je něco, co vidím jako něco přinejmenším relevantního. Dokonce jako jistou životní moudrost.

Alena Mornštajnová, Čas vos, Host, Brno, 2025