Albert Camus / Cizinec

Ještě než se pustí do prvních stránek románu Cizinec, musí být čtenáři nápadná skutečnost a první překvapení, že celý text nedosahuje ani stovky stran délky. V běžném čtenářském provozu jsme u románu zvyklí na trojnásobek, možná více, alespoň pokud pomyslíme na ta nejtradičnější jména jako Balzac, Dostojevskij, Thomas Mann, ony velké společenské fresky, celé „světy“, které mají tendenci se rozrůst dokonce do celé řady svazků, jako tomu bylo třeba právě v Lidské komedii francouzského klasika, ale nalezneme je i v literatuře 20. století, třeba u Faulknera, historické romány, které nabývají na objemu už z podstaty věci (starší čtenáři vzpomenou na děs, který, nespravedlivě, vyvolávalo jméno Aloise Jiráska), „kroniky“, ať už se tak výslovně jmenují či nikoli, tedy ona klasická díla devatenáctého století, Tolstoj, Sienkiewicz, či dvacátého, Feuchtwanger, Galsworthy, abych z desítek dalších možných jmen uvedl ty opravdu „nejprofláklejší“, knihy označované jako dokonce jako román-řeka, třeba Jan Kryštof Romaina Rollanda, romány literární moderny, už sedmisvazkové Hledání ztraceného času Marcela Prousta či Odysseus Jamese Joyce, ale i romány dobrodružné, ať již opět ty klasické, Dumasovy, Karla Maye, či novější, Tolkienův Pán prstenů.

Pravda, definice románu je komplikovanější a rozměr v ní hraje jen jednu položku (uvádí se třeba, že E. M. Forster ve své knize Aspekty románu požadoval na romanopisci nejméně 50 000 slov). Zajímavá zkoumání ohledně aspektů relevantní pro tvar románu, zvl. ve studiích o Rabelaisovi (další z velkých jmen) přinesl kdysi ruský literární teoretik M. M. Bachtin, a kdesi jsem četl, že nenajdete pravidlo, zdánlivě platné pro definici žánru, které by nebylo vždy v některých případech porušeno, a v historii literatury nalezneme takové případy, i v té české – třeba Raisův Kalibův zločin (shodou okolností také příběh s tématem vraždy), v nichž je příběh soustředěně vyprávěn na pár desítkách stran, podobně při literárním úzu šedesátých let, tedy v době, kdy se rovněž hovořilo o „krizi románu“  a kdy jednou z ikon (i společenských) byla miniaturizace (i v technice, kdy například v rozhlasovém přijímači byly „lampy“, tedy klasické elektronky nahrazeny tranzistory – ikonickým přenosným přístrojům se říkalo „tranzistorák“, a odtud vedla cesta k mikročipům, procesorům atd.), takže vedle oblíbených mikropovídek, otiskovaných v časopisech, přinesla v módě velké pozdvižení minisukně, přinášející otázku, kam až to může dojít. Takže bylo v té době obvyklé očekávání „tenčích“ knih, třeba Hrabalovy Ostře sledované vlaky mají asi šedesát stran. Dnes je to samozřejmě všechno zase jinak, nové čtenářství, které vyžaduje ovšem čas, prý nastartoval Harry Potter, jehož první svazky přišly na knižní trh na přelomu tisíciletí, hovoří se také o textových editorech, které zrychlují celou produkci knih…

Omlouvám tento úvod „zeširoka“, který ještě mohu „shodit“ poznámkou, že na české Wikipedii je román, pojednávaný v tomto příspěvku, označen žánrově případně i jako novela, tedy obvykle právě útlejší formát knihy než je román. Doufám tedy, že už nyní nebudu odbočovat tímto způsobem, byť ony dva odstavce mohly přinést vědomí relativnosti různých úhlů vnímání literatury.

Camusova Cizince má většina čtenářů spojenu s ústřední událostí, kdy Mersault „bezděčně“ zastřelí na pláži Araba, kterého by mohl vnímat jako hrozbu vzhledem ke střetu jeho kamaráda se skupinou Arabů, když oslněn zábleskem nože a s pocitem tíživé únavy ze slunečního žáru takto vlastně nesmyslně reaguje (Arab leží na písku, on se k němu přiblíží, místo aby naopak odešel). To, co čtenáře překvapuje a zcela jistě i irituje, totiž jakási netečnost, kterou Mersault projevil hned na začátku příběhu, když mu zemřela matka, se ukazuje i u soudního přelíčení, kde rovněž neprojevuje lítost. Je zajímavé – byť se to ještě v následujícím textu pokusíme konkrétně doložit či ověřit – že v základě se nijak neodlišuje hodnocení příběhu, na jehož konci je hlavní hrdina odsouzen, byť to explicitně není řečeno, ale všechno tomu nasvědčuje, k smrti. Podobný popis nalezneme na stránce české Wikipedie nebo v literárněvědných příručkách. Slovo bezděčně použil Jiří Pechar v portrétu spisovatele ve své monografii Dvacáté století v zrcadle literatury (Filosofia, Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, 1999) či ve Slovníku světových literárních děl I (Odeon 1988), kde autorka hesla Naděžda Macurová konflikt formuluje slovy „oslněn a omámen sluncem, podléhá panice a pěti ranami z revolveru jednoho z Arabů zastřelí“.

Kompozice románu, vlastně tradiční – rozdělení na dvě části označené římskými číslicemi a dále členěné na kapitoly, rovněž bez titulů a označené pouze číslicemi (tahle úspornost koresponduje také se stylem textu, rovněž příznačného svou věcností) připomíná trochu námět jednoho českého románu, totiž Kašpar Lén mstitel Karla Matěje Čapka-Choda, kde ústřední hrdina, zedník, zabije kupce Konopíka cihlou na stavbě jeho domu, kde pracuje (rozdíl je v tom, že zde je vražda promyšlená), a v druhé části pak sledujeme průběh soudu s ním. (Ovšemže s motivem soudu napadne každého nejspíš také Kafkův Proces.) Na pozadí příběhu knihy Čapka-Choda ještě zřetelněji vystoupí onen základní rys Camusova románu, totiž letargie, jakýsi zvláštní typ netečnosti, který není zřejmě jen věcí Mersaultovy povahy, ale odráží i jeho názory na život. Všepronikající lhostejnost je výrazem fatalismu, stejně tak jako nedostatek ctižádosti, o němž hovoří v komentáři Jiří Pechar, stejně tak jako o nemožnosti vybudovat si hlubší vztah, který ukazuje na situaci, kdy Mersault říká ženě, s níž spí, že ji nemiluje. Přestože hrdina tyto názory i formuluje, čtenáři je při oné věcnosti na jedné straně, na straně druhé strohosti, úspornosti upřeno dobrat se motivací hrdinova chování (kromě toho, že je mu všechno jedno).

Je to spojeno s jakýmsi rozostřeným vnímáním skutečnosti, jakousi mlhavostí, přičemž tento druhý výraz je tak trochu nepatřičný, když si uvědomíme, že to, co je popisováno jako nejasné, nezřetelné, není výsledkem „mlhy“, nýbrž naopak tropického (alžírského) slunce. Představa fata morgany na poušti či písečné pláži (tam se klíčová scéna odehrává) mě navádí k chápání Mersaultovy situace jako zásadního pocitu nejistoty ve světě, jak o tom svědčí hled úvodní věty románu (bývají, jak si v řadě dalších příspěvků na téma světového románu ověřuji, důležité pro celou perspektivu příběhu): „Dnes umřela maminka. Možná taky že už včera, zatím mi to není jasné.“ Přestože v následující pasáži vysvětluje, že informaci má z telegramu (hned další příklad úsporného, strohého vyjádření, v době příběhu oné mezní, nejstručnější formy komunikace vůbec), je – v kontrastu s řečenou věcností (vzápětí se dozvídáme, že útulek, kde matka dožila, je vzdálen osmdesát kilometrů, odjezd autobusu je ve dvě hodiny atd.), zůstává tu základní nejistota (tím hrozivější, že se jedná o jednu z nejdůležitějších událostí v lidském životě, smrt nejbližší osoby), totiž nejistota času. A opět – zběhlejšímu čtenáři (či návštěvníkovi divadla) to může připomenout situaci z proslulé divadelní hry Samuela Becketta Čekání na Godota, kde se Vladimir a Estragon dohadují, kde vlastně jsou a co je za den.

Společné Beckettovi a Camusovi je obvyklé zařazování jejich tvorby do oblasti tzv. absurdního divadla a existenciální literatury, jakkoli Camus výraz existencialismus pro své dílo odmítá. Skutečností nicméně zůstává, že – podobně jako zase jiný, rovněž francouzský spisovatel, Jean-Paul Sartre – je i Camus autorem dramat (nejznámější Caligula) a filozofických spisů. V tomto případě se zdůrazňuje souvztažnost románu Cizinec a eseje Mýtus o Sisyfovi, napsaných navíc ve stejném roce – 1942. Nebudeme ji v tuto chvíli rozebírat, řekněme jen – velice opatrně – že součástí tématu je i v tomto filozofickém díle paradox času, totiž vnímání postupující perspektivy času (relativita „dnes“, „zítra“, jedním z témat je jev známý jako Diderotův „herecký paradox“) a definitivnosti smrti. Smrt je úběžníkem i dalších Camusových děl (za sebe mluví například už název pozdějšího románu Mor), v Cizinci je to smrt na dvou klíčových místech příběhu, tedy smrt Araba v první části a očekávaná poprava jeho vraha v části druhé.

Prvním postřehem čtenáře Cizince pravděpodobně bude jakási nepatřičnost všeho, co se tu děje. Jsou to často detaily, jako když se Mersault omlouvá zaměstnavateli za smrt své matky, „já za to nemůžu“ a vzápětí to zpochybňuje, banální je věta hospodského Célesta „člověk má jen jednu matku“, pozůstalý je „na rozpacích“, když mu ředitel stiskne útulku a drží ji neobvykle dlouho, vzápětí si myslí, že mu chce něco vytýkat, rozpačitý je i rozhovor u rakve matky, kterou Mersault nechce vidět (zakoktává se, je mu trapně, bylo by „bývalo lepší to neříkat“). Pozoruhodné na tom je, že toto všechno bychom mohli pochopit jako zcela normální vzhledem k mimořádné situaci. Přesto máme rovněž onen zmíněný pocit nepatřičnosti či vybočení a skutečnost, že se tyto momenty později stanou předmětem interpretace obžaloby v předmětu, který věcně nijak s pohřbem matky nesouvisí, když její součástí je nařčení, že pachatel postrádá jakoukoli míru citlivosti, protože na pohřbu matky neplakal, potvrzuje, že tento moment je relevantní a že se nemýlíme, jestliže cítíme jeho důležitost.

Nesoulad cítíme ovšem už v okamžiku, kdy sledujeme s Mersaultem, který je sám vypravěčem celého příběhu (tzv. „ich-forma“ podle německého zájmena pro první osobu), což umožňuje určitá „nastavení“, tzn. vše sledujeme jeho prostřednictvím, které nemusí být shodné s „objektivní“ skutečností (dávám do závorky proto, že vlastně nic takového neexistuje, každé chování je záležitostí vztahu „já“ – „pohled druhého“ – „konvence“), kromě toho, což platí právě zde, když vypravěč neprozrazuje, „proč“ to či ono udělal, vnímáme to jinak, než kdyby vypravěčem byl autor (tzv. vševědoucí vypravěč). Zde je „odchylkou“ (chci ještě jinak označit onen nesoulad), například když si Mersault na místě, kde je v síni s mrtvou matkou v rakvi, všímá především takových skutečností, jako je ta, že „Na skleněném stropě bzučeli dva sršni.“ (s. 11), jak později vnímá ostatní přítomné osoby, „Viděl jsem je, jak jsem ještě nikdy nikoho neviděl, na těch obličejích a šatech mi neunikla sebemenší podrobnost.“  (s. 13), a nikoli, jak bychom snad předpokládali, třeba vzpomínkám z dětství. Tato věcnost se zároveň překlápí do čehosi neskutečného, jak čteme i explicitně vzápětí, „zato je nebylo slyšet a já málem věřil, že nejsou skuteční“ (s. 13).

Také čtenář pravděpodobně bude na rozpacích nad řadou banalit, ale i nesrovnalostí, jakou můžeme vnímat ve větě „Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo.“ (s. 21) Očekávali bychom přinejmenším, že zde nebudou vedle sebe dvě výpovědi, které si přinejmenším emocionálně odporují. To je ale vlastně protiklad základní, na jedné straně moment lhostejnosti, nudy, únavy, netečnosti (jak se Mersaultovo chování prezentuje, vše opřeno o onen názor, že život tak jako tak svůj konec), na druhé straně nervozita, neklid, vzrušenost či napjatost (to vzbuzuje případný motiv sršňů). A budeme-li sledovat pečlivěji, s určitou reflexí, samotný text, zjistíme, že kontrasty a paralely jsou výrazným prvkem výstavby celého vyprávění. Ještě některé později zmíním (zmínka o vraždě boháče v Československu), v první části je takovým protikladem a zároveň paralelou motiv Raymonda, problematické osoby souseda, jenž se porval se s bratrem jeho dívky (odtud pak onen konflikt s Araby) a starce Salamana s jeho psem (s. 23), v jehož osobě je rovněž protiklad „lásky a nenávisti“, „Potom oba stojí proti sobě na chodníku a dívají se jeden na druhého, zvíře se strachem, člověk s nenávistí. To se opakuje každý den. Když chce pes močit, stařec ho nenechá a táhne za šňůru a křepelák za sebou trousí řádku kapiček. Jestli se ale pes náhodou vydělá v pokoji, je taky bit. Osm let už to tak pokračuje.“ (s. 23). Příběh starce a psa, jenž začíná v téže kapitole (a na téže stránce) jako ten Raymondův, představuje pak epizodu, která vyústí ve ztrátu psa, kterého nyní zoufalý stařík hledá, neboť vztah s ním byl jedinou náplní života (Němci mají pro tento vztah přiléhavý název, v češtině nejspíš neexistující – Hassliebe, dle duden.de starke Gefühlsbindung, die aufgrund von Disharmonie oder Nichtübereinstimmung zwischen Hass und Liebe wechselt, silný citový vztah, v němž se na základě disharmonie či nesouladu střídá nenávist a láska).

Paralela/kontrast  Raymonda a Salamana posouvá věcnost významu příběhu do obecné (svým způsobem symbolické) roviny (ostatně tento vztah známe už z řady případů v literární historii, nejznámější je nejspíš proměna ve tvorbě Émila Zoly, jenž po etapě nejznámější naturalistické tvorby v cyklu s příznačným titulem Les Rougon-Macquart. Histoire naturelle et sociale d’une famille sous le Second Empire, tj. „Přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“ píše na přelomu století svá „Čtyři evangelia“, ve srovnání s Camusovým pohledem na život ovšem oslavného ladění, pod vlivem idejí utopického socialismu, sám kdesi hovoří o proměně doby od pozitivismu k novému mysticismu; jiný příklad této proměny jsou osudy spisovatelů německého tzv. konsekventního naturalismu).

 „Nepatřičnost“, již sledujeme od začátku, které bychom na významovém horizontu mohli vnímat v mezních polohách jako jakési vykolejení světa, rozvrat řádu (když se chci vyhnout slovu absurdita, které by mohlo také vše jen zatemnit), pokračuje v druhé části knihy v samotném procesu s Mersaultem, kdy všichni deklarují, že mu chtějí pomáhat. Ve světě práva by se o to měl snažit obhájce, ve světě církve by mělo snad jít o útěchu a smíření. V Mersaultově příběhu však vyšetřovanému chce pomáhat soudce, přitom ale nezkoumá jeho vinu, podle níž by měl být vyměřen trest, nýbrž jeho duši, když po několika sezeních říká, že mu zbývá právě jen ta jedna věc, které nerozumí, zaměňuje tedy trestný čin za hřích (což je snadné, ve slově vina se prostupuje významové pole obojího); kaplan pak naopak, místo aby s viníkem probral jeho duši, snaží se bezvěrce obrátit k Pánubohu, což ten odmítá, a když nic nechápající kněz stále naléhá, přivede to jinak klidného muže k zuřivosti. Pár dokladů: „Celým tělem se předkláněl nad stůl. Šermoval mi křížem skoro přímo nad hlavou.“ (s. 46) „Mumlal: »Jakživ´ jsem neviděl tak zatvrzelou duši, jako máte vy. Všichni zločinci, kteří tu u mě byli, se před tímhle obrazem utrpení rozplakali.«“ (s. 47)

Na těchto záměnách je pak vlastně postavena celá obžaloba. (Vzpomínám si, že motiv „nápravy“ byl i tématem někdejšího socialistického vězeňského systému, věznicím se také říkalo „nápravné zařízení“.) Zde se jí podařilo propojit Mersaultovo chování na pohřbu a zabití Araba a vyvodit z toho důsledek, že se jedná o člověka bez jakýchkoli skrupulí. Je zřejmé, že svědectví správce útulku o cigaretě a bílé kávě (s. 59) je jen spekulativním argumentem pro tezi apriori, že Mersaultovo chování bylo chladnokrevné a (když ještě přidáme otázku, proč mezi prvním výstřelem a ostatními učinil přestávku) předem promyšlené jednání. Formulace prokurátora: „»Pánové porotci, den po matčině smrti se tento muž byl koupat, navázal nemanželský poměr a šel se smát na veseloherní film. Nemám, co bych k tomu dodal.«“ (s. 61) A o dvě strany dále, když „advokátovi už došla trpělivost“ a začal křičet „»Tak jak to vlastně je, je obžalován proto, že pochoval matku, nebo že zabil člověka?«“ (s. 62) prokurátor  svůj „názor“ hned v následujících větách potvrzuje: „Obecenstvo se zasmálo. Zato prokurátor se znovu vztyčil, zahalil se těsněji do taláru a podotkl, že je třeba mít prostomyslnost ctihodného pana obhájce, aby člověk necítil, že mezi těmito dvěma skutečnostmi existuje hluboká, výmluvná a podstatná souvislost. »Ano,« volal hromovým hlasem, »já toho člověka viním, že matku pohřbíval se srdcem zločince.«“ (s. 62-3)

Předpojatost a urputnost obžaloby je v kontrastu s absencí jakékoli aktivity obviněného, kontrast vyostřuje i pozadí zmínky o příběhu jiného zločinu (svým způsobem ale rovněž nešťastného) z Československa, kdy se muž vrátil domů jako boháč, a jeho sestra a matka ho nepoznaly a v noci ho utloukly kladivem. (s. 53)

Pasáže rozhovorů s příslušníky soudní moci a představitelem církve bychom mohli vnímat jako ostré vidění či přímo kritiku dotyčných institucí, ostatně tento postoj bychom našli už u Émila Zoly, o němž byla zmínka v jedné poznámce, u Camuse představuje – vedle motivu skutečného ohrožení (rozsudek je fatální pro další osud hrdiny) – ještě cosi důležitějšího, totiž bariéru v uvědomení si povahy života a smrti. Mohli bychom zde znovu odkázat na Camusův esej Mýtus o Sisyfovi, kde dochází k určitým závěrům (nebudu je rozebírat, spokojím se s konstatováním, že jsou navýsost „pravdivé“, totiž podobně jako v Cizinci odbourávající právě ony falešné polohy reality, které nás obklopují), a také na motiv revolty, která je pro spisovatele a filozofa podstatná. Můžeme zde poznamenat, že v tomto ohledu se Camus názorově rozcházel s Jeanem-Paulem Sartrem, jenž hovořil o „revoluci“ (viz jeho levicové smýšlení, společenská angažovanost, dokonce členství v Komunistické straně Francie), zatímco Camus kolektivní vzpoury odmítá a trvá na smysluplnosti „revolty“ individuální (tedy revolty vědomí), dokonce ještě přesněji „permanentní revolty“. V Camusově filozofickém díle toto téma probírá esej Člověk revoltující, v románu Cizinec je zřejmá v jeho závěru, kdy – na předposlední straně – , v rozhovoru s knězem, jenž mu nabízí spásu duše, kterou on odmítá. „Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám je tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu.“ (s. 77) Je to poslední kontrast, radikálně se lišící od předchozí neurčitosti. Představuje odstranění všech iluzí, které člověka jen zdánlivě zachraňují a ochraňují od jeho vlastního osudu, to vědomí, které je posléze východiskem a náplní Mýtu o Sysifovi.

Závěr, který můžeme učinit z původního líčení neurčitosti a nejistoty, je nakonec velice prostý. Román Alberta Camuse vůbec není „nejistý“ či „neurčitý“, naopak pregnantně pojmenovává situaci člověka na tomto světě.

Odkazy, poznámky

Text románu je dostupný na internetu na adresách
https://docplayer.cz/45232470-Albert-camus-cizinec.html
https://www.pwf.cz/export/clanek-pdf.php?clanek_id=2901&show
https://klehovon.firebaseapp.com/14/Cizinec.pdf

Wikipedie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cizinec_(rom%C3%A1n)
verze Šťastná smrt
https://de.wikipedia.org/wiki/Der_gl%C3%BCckliche_Tod

Středoškolská učebnice Světová literatura pro 3. ročník středních škol (Nakladatelství Fortuna, 1994) nalezneme na s. 76–77 výstižnou (byť v ohledu „zamilovanosti“ do života od mé trochu odlišnou) interpretaci knihy: „Co upoutá čtenáře už v prvním románě Alberta Camuse Cizinec, je vnitřní sebehodnocení člověka vyvázaného ze všech lidských vztahů. Tento člověk je vášnivě zamilovaný do života a současně lhostejný k ostatním lidem, dychtivě očekává každou příští vteřinu svého života, zároveň je však podivuhodně nevšímavý k otázce vlastní odpovědnosti a viny; odmítá pátrat v transcendentních oblastech, které přesahují rámec tohoto života.“ Textu upozorňuje na souvislost eseje Mýtus o Sisyfovi a s tím i související rozdílný názor od J. P. Sartra, Camusova současníka, od něhož se liší i v politických názorech, a především považuje lidskou existenci z její podstaty za absurdní, resp. „považuje absurditu za předpoklad existence“. Cituje ze závěru románu tuto pasáž: „Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti, skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k nějaké matce, co je mi do Boha, do životů, které si lidé vytvářejí, co osudů, které si zvolí, mě si měl zvolit osud jediný, stejně ekomiliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe?“ Podobně pak rozsáhlejší závěr románu, z něhož ostatně cituje můj komentář,  uvádí Čítanka světové literatury pro 3. ročník středních škol, Fortuna 1992, s. 111); jak řečeno, dnes je text dostupný na internetu.

Za přečtení stojí články na portále Česká pozice
https://ceskapozice.lidovky.cz/albert-camus-zadna-idea-nema-vyssi-cenu-nez-lidsky-zivot-p2r-/tema.aspx?c=A131228_230646_pozice_138437