Agatha Christie (Charles Osborne) / Neočekávaný host

Nevadí, že kniha Neočekávaný host, vydaná v Knižním klubu v roce 2016, není textem Agathy Christie, jejíž příběhy v tomto komentáři sledujeme, respektive je jím jen do jisté míry, neboť v tomto případě není románovou adaptací její divadelní hry, kterou by (jako tomu je v jiných případech) pořídila sama autorka, nýbrž je přepisem Charlese Osborna. To samo o sobě je zcela v pořádku, již výraz „románová adaptace“, byť jsme spíše zvyklí na „opačnou“ formu transformace uměleckého díla (divadelní či filmová adaptace) poukazuje na její formu. V tomto případě to „nevadí“ proto, že v centru mého zájmu není tak zcela rukopis autorky (i když jej zcela nemusím pomíjet), nýbrž spíše principy konstrukce děje, případně některé další obsahové aspekty. Věřím, že v tomto případě nebudou v této jiné formě nijak podstatně změněny (zkoumat to nebudu), ostatně „předělávka“ není označena výrazem „na motivy“ (to by byla jiná věc). To, že kniha je na obalu uvedena jako dílo Agathy Christie a jméno upravovatele je až kdesi dole, je marketingovou záležitostí

– už mě zatrnulo, že budu tenhle odstavec muset škrtnout, protože se blamuju (to je ostatně osudem i postav příběhu) a celá tahle úvaha je nesmysl (ani v Doslovu, v němž je uveden text Charlese Osborna z knihy Život a zločiny Agathy Christie o hře z rok 1958, není ani slovo o převodu a v nakladatelských údajích je pouze copyright 1999 Agatha Christie Limited), takže jsem si oddychl, když jsem si vše ověřil na anglické Wikipedii (pravda, zřejmým vodítkem už byly biografické údaje autorky, tedy 1890–1876), a vše je v pořádku.

Tentokrát v podstatě prozradím konstrukci (rozuzlení) případu (což nemívám ve zvyku už „z ohledu ke čtenáři“), jednak proto, abych podtrhl (ovšemže to milovníci příběhů A. Ch. vědí a právě to se jim zřejmě líbí), že k často zcela nečekanému „odhalení“ dochází v jejích knihách na poslední stránce, jednak proto, že mě až popuzuje, že řešení tohoto případu v podstatě porušuje ono „pravidlo“ (samozřejmě, že právě v detektivkách se všechna pravidla porušují), že „vrahem nesmí být zahradník“ (pročítám si znovu první věty textu a nelze jim nic vytknout ohledně „pravdivosti“, o to větší podraz ze strany spisovatelky to je – nebyl by, kdyby se řetězec událostí, v němž je jeden článek vynechán, neuváděl chronologicky lineárně a v er-formě, ale třeba jako výpověď hlavního protagonisty v retrospektivě). Řekněme ale, že vlastně toto řešení je jednou z dalších interpretací titulu („neočekávaný host“), že se takto příběh uzavírá od konce k začátku, a že celou věc omlouvá to, že jeho „obsahem“ není jen rozřešení záhady, kdo je vrahem, ale součástí dohadů po celý průběh románu/hry jsou vztahy mezi lidmi, které v tomto případě vnímám jako velice intenzívní. Vynořují se s variacemi na myšlenku, kdo je vrah, během oněch stopadesáti stran textu, stejně jako až v paradoxním, vnitřně rozporném závěru, kdy se „neočekávaný host“ loučí s Laurou Warwickovou

– s manželkou zavražděného muže Richarda (Warwicka), jehož „chvíli“ (uvědomuju si, že třeba právě zde je onen zádrhel) poté, co v listopadové mlze uvízl s autem v příkopě, nalezne Michael Starkwedder (vynechám už uvozovky, protože by musely být takřka všude) mrtvého v křesle v jeho pracovně, kam bez problémů vešel francouzským oknem (na s. 7 je nákres celé místnosti včetně rozmístění nábytku, pro řešení je ovšem irelevantní).

Zdá se logické, že k vraždě (muž je zastřelen) se Laura Warwicková přiznává (důvodem by mělo být jeho brutální chování „bezohledného alkoholika a tyrana, šikanujícího své okolí“, jak říká už záložka přebalu, ve skutečnosti je motivace jiná, jak uvidíme), zvláštní je naopak, že Michael Lauru zrazuje od toho, aby nahlásila vraždu policii a naopak jí nabízí pomoc (čímž by se stal spolupachatelem), když zinscenuje jiný příběh, v němž někdo jiný vešel dovnitř a zavraždil jejího manžela, a on jej potká, když vrah odchází. Laura vysvětluje, že Richard Warwick byl vášnivý lovec divoké zvěře, utrpěl však zranění („ošklivou nehodu“), po útoku tygra byl na vozíku, a nyní pil a střílel z okna na kočky a ptáky („všechny jeho špatné vlastnosti vypluly na povrch“, s. 18, někteří to zpochybňují, povaha se nemění, byl takový vždy – různá interpretace povah a motivací i ostatních osob je ostatně důležitou složkou celého textu). Klíčovým motivem nejen v rozhovoru mezi Laurou a Michaelem, ale i v dalším vyšetřování případu i samotné konstrukci příběhu je Lauřino sdělení (na otázku, zda měl Richard nepřátele), že Richard před dvěma lety přejel dítě, malého kluka, který vyběhl z hospody, Richard ho srazil a kluk „byl na místě mrtvý“ (s. 28). Na tomto vybudoval Michael nyní svůj scénář, když z novin vystříhal text, na němž se píše, že je to odplata chlapcova otce MacGreggora za jeho smrt, a vložil jej do kapsy mrtvého (teprve ke konci textu se karta obrátí, když se zjistí, že MacGreggor před dvěma lety zahynul).

Často diametrálně odlišné postoje osob v domě k různým záležitostem (je tu Richardova matka, „velice výkonná a schopná“ paní Bennettová zvaná Benny, komorník Angell, mentálně zaostalý Jan, kterému Richard vyhrožoval, že ho pošle do ústavu) se ukazují i ve vnímání Richardovy viny (byl či nebyl opilý, jel či nejel rychle, např. sestra Warburtonová jej hájila, matka reálně vnímala realitu, ale byl to její syn), celou věc zkoumá nyní (6. kapitola) dvojice vyšetřovatelů, inspektor Thomas a seržant Cadwallader, jenž se vznáší v oblacích poezie (cituje mj. T. S. Eliota či Johna Keatse, autory, s nimiž se u A. Ch. setkáváme často, sám píše verše). Ověřují fakta, postupně všechny vyslechnou (6. – 11. kap.).

Zhruba po polovině textu nastávají nicméně určité zvraty – objeví se tu Julian Farrar a Michael říká Lauře „Vy jste svého manžela nezastřelila.“ (s. 89), „protože ho zastřelil Julian Farrar“. Prý ji napadlo, že ji Michael bude krýt, když říká, že ho zastřelila, a prý on v tuto chvíli „končí“. To můžeme vnímat jako motiv žárlivosti (Julian a Michael, který pro ni nasazuje krk) v zesilujícím se vztahu Michaela k Lauře (už na začátku se táže, proč Laura Richarda neopustila, s. 14), zároveň jako „hru“, kterou Laura hraje (další význam slova, které padlo rovněž už na začátku jednou jako vysvětlení vraždy; ano, je to celá „hra“ ve významu „hra na něco“, ale nikoli její, ale A. Ch.).

Dalším zádrhelem je komorník, který nyní ztratil práci, podstatné je nicméně, že vydírá Farrara (kap. 12), když tvrdí, že jej viděl v noci přicházet do domu (což je pravda, ale on šel za Laurou). Problémem mohou být také otisky na stole (v okamžiku, kdy se dostane Farrar do zorného pole vyšetřování, které dosud předpokládá, že jsou MacGreggorovy), jiným motivem je zapomenutý Farrarův zapalovač. Nebudu procházet všechny další peripetie, důležitou je epizoda s Janem, jenž se nyní docela zbláznil, svoje trauma duševně týraného chlapce nyní převrací do vize, že nyní je on jediný „muž“ v domě – skončí to špatně, převzal Richardovu roli, má klíč od skříně se zbraněmi, střílí, když jej seržant pronásleduje, stane se pravý opak, a místo aby mu vzal pistoli (ujišťuje jej, že se mu nic nestane, přestože právě Jan je nyní jedním z řady podezřelých, například i vedle paní Warwickové, matky Richarda), chlapec jen postřelí a sám nešťastnou shodou okolností ránou z pistole zemře.

Opět různé osoby reagují odlišně (paní Bennettová říká, že je to „nejlepší řešení“, protože z toho „chudák chlapec“ je venku, na což paní Warwicková reguje „napůl rozhořčeně, napůl zoufale“, s. 146). Toto zmiňuji jako jeden z detailů ze spleti interpretací, ale také vztahů mezi jednotlivými osobami, mezi nimiž je snad nejvýraznější vtah Juliana a Laury, kteří se vzájemně kryli v domněnce, že vrahem je ten druhý, což ale zároveň ovlivnilo Julianův vztah k Lauře (přestal ji milovat, zatímco ona reagovala jinak (kap. 18).

V závěru se znovu opakují jména všech potenciálních pachatelů ústředního zločinu, nakonec se prostřednictvím Michaela Starkweddera, „neočekávaného hosta“, dozvídáme – a v příběhu jen Laura – kdo (a jak) ve skutečnosti zastřelil jejího manžela. Loučení Michaela a Laury je označeno jako „beznadějné“, právě proto, že jednomu na druhém záleží. Marně Laura (je to divadelní gesto, které v komentářích čtenářů je vnímáno kriticky) volá v posledních větách textu na Michaela, aby se vrátil. Mým závěrem je – vzhledem k řešení – poznámka, že případ je vlastně nevyřešen (oficiálně, vše ví jen Laura) a nepotrestán (nemáme ale pocit „chyby“, v jiné souvislosti – při domněnce, že Richarda zabil Jan – v textu padne zmínka, že si to zasloužil). Řekl bych, že to je ostatně (možná je to ukvapený závěr, nepřečetl jsem toho od A. Ch. tolik, abych to uváděl jako pevné tvrzení) pro autorku charakteristické, alespoň si neuvědomuju, že bych u ní četl scénu u šibenice či elektrického křesla, uspokojení čtenáře zřejmě viděla někde jinde.

https://www.databazeknih.cz/knihy/neocekavany-host-295414

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Unexpected_Guest_(novel)

Agatha Christie (Charles Osborne), Neočekávaný host, Knižní klub 2016