Affinity Konar / Mischling

Už při některé jiné příležitosti jsem se zamýšlel nad tím, jak se některá témata, která pro mě dávno zapadla za hranici pozornosti, vracejí. Myslím, že to bylo u příležitosti jedné Topolovy knihy, kde autor právě hovoří se syrovou groteskností o „hurvínech“, tedy dětech, procházejících snem o doktoru z Osvětimi Mengelem, a jak se v horizontu čtení objevují nové a nové knihy, dočítám příběh Aleny Mornštajnové Hana, jejíž hlavní protagonistka prošla peklem německých nacistických táborů. A to, že se na mém stole objevila kniha Kateřiny Tučkové o pochodu vyhnaných žen z Brna, ozřejmující válečné utrpení zase z jiné strany, naznačuje skutečnost, že se – od oněch knih českých autorů v šedesátých letech, které jsme četli (zvl. Arnošt Lustig, Josef Škvorecký, Ladislav Fuks, Jan Otčenášek, Norbert Frýd a další) proměňuje perspektiva nazírání tématu. Už před léty jsme zaznamenali, že téma vězeňské kartotéky, která dala název knize Norberta Frýda Krabice živých, se objevilo, samozřejmě v poněkud jiné podobě, i v americkém filmu Schindlerův seznam, který spustil novou atraktivitu tématu – z oné stránky, akcentující vedle nezpochybnitelných hrůz i naději. A skutečnost, že se do takového tématu pouští někdo, pro něhož holocaust už neznamená osobní hrůzný zážitek, tedy spisovatel jiné generace, ale také odněkud zpovzdálí, i když v tomto případě rovněž spjat s touto minulostí svým rodem, potvrzuje možnost nových pohledů i po osmdesáti letech.

Affinity Konar říká na své webové prezentaci, že je polská Židovka a k vyprávění o holocaustu se dostala přes svého dědečka, který sloužil ve druhé světové válce. V doslovu Zvěřinec pana Mengeleho hovoří Jakub Ehrenberger i o dalších literárních dílech (které zmiňuje i autorka knihy), zvláště Děti plamenů novinářky Lucette Matalon Lagnadoové, a když rozebírá problematiku nelidských praktik, tedy pokusů v německých koncentračních táborech, zvláště Osvětimi, hovoří i o „dvojčatech“, které byly v centru pozornosti „Anděla smrti“ Josefa Mengeleho. Paradoxně je to tak zpracování (byť krajně mezní) tématu, které mě zajímá jako velké literární téma (mj. dvojníci u „zázračního Čecha“ Josefa Myslivečka, Dostojevského, Mr. Jekyll a pan Hyde etc. etc.), i když jsem právě na tohle nemyslel a dochází mi to v okamžiku, kdy – s rozpaky – o knize píšu tento komentář.

Kniha je rozdělena do dvou částí, v nichž se střídá ve 22 kapitolách spolu se jmény obou dvojčat Staši a Perly jejich perspektiva. Kapitoly mají ještě další název, hned v první v dvojznačnosti (jeden význam samotné zrození, druhý svět a svět „za mřížemi“, jak se česky hovorově říká), Svět za světem. Podobný přesah nacházíme u názvů ostatních kapitol, včetně těch posledních, To není konec (kap. 21) a Nikdy nebude konec (kap. 22), vypovídající vlastně i o tom, co jsem říkal v úvodu. O dětství obou děvčátek se nic nedozvíme, hned na druhé straně se ocitáme v „dobytčáku“, kde děti tráví čtyři dny své cesty se svým dědečkem, profesorem biologie. A na rampě objektu, v němž se objeví, se doktor jejich matky na základě jejich světlých vlasů zeptá: „Ony jsou mischlinge?“

Staša, z jejíž perspektivy kniha začíná, považuje Perlu (o 10 minut starší, jak říká začátek 2. kapitoly) za dokonalou, plynule mluvící, zatímco ona se „zadrhovala“, „dělala odmlky“, sledujeme psychiku dvojčat, prolínání a zaměňování jakožto znaky identity. „Zdvojování“, respektive polarizaci (či opozici v Jakobsonově smyslu), můžeme vnímat i v protikladu poetického vyjadřování, touhy, představ a přání obou dívek a věcného sdělování od počátku, kdy (spolu s proměnou vypravěčské perspektivy, která nyní rozhodně nemá ani formu dětského úsudku, ani jazykovou formu, a bylo by možné ji označit za er-formu, oproti ich-formě vyprávění holčiček) čteme: „Osvětim byla vybudovaná jako vězní pro Židy. Březinka byla vybudovaná, aby je bylo možné účinněji zabíjet. Jejich propojené zlo překlenovalo jen pár kilometrů.“ (s. 18) A na následující stránce, kde se ovšem deskripce vrací k pohledu jich samých: „Kam jsme se podívaly, byly kopie, identické otisky. Samá děvčata. Smutná děvčata, děvčata-batolata, děvčata z dalekých krajů […] a já viděla ty vyvolené, vybrané pro určitý druh utrpení, zatímco druhá půlka zůstala nedotčená. Skoro v každé dvojici mělo jedno dvojče pokřivenou páteř, špatnou nohu, pásku přes oko, ránu, jizvu, berlu.“ (s. 19) Děsivost života v táboře vystoupí v okamžiku, kdy se z této dětské perspektivy hovoří o mrtvé holčičce, z níž jedenáctiletá dvojčata okamžitě stáhnou šaty, „jako by svlékaly mrtvoly celý život“ a kterou poté stáhnou z postele, přestože to je „proti našim předpisům“. Perla, označená jako zugang (nově příchozí, další výraz ze speciálního slovníku celého tématu, u dědečka to byl výraz zejde), říká: „No a co? Stejně potřebuje někde spát, ne?“ (s. 26, to už je 2. kap., tedy její perspektiva).

Postupně se setkáváme s dalšími postavami, „Bachyní“, přezdívanou tak pro svou korpulentní postavu, Otci dvojčat, později krásnou doktorkou Miri a posléze Brunou, zvláštní existencí, která byla v normálním světě na hraně zákona („Ukradla jsem lístky na balet. V jednom luxusním obchoďáku jsem ukradla tucet porcelánových figurek.“, s. 47), zde se ale ukazuje její schopnost prospět druhým (je to jejich „anděl“, který dokáže vždy něco „zařídit“, s. 43). Perla se stává „strážkyní času a paměti“, tj. zaznamenává události, v textu nacházíme data (první je „3. září 1944“). Setkáváme se tu s různými odchylkami („genetickými mutacemi“), které mi – vzhledem k mé předchozí četbě – připomínají lidské panoptikum v Chrámu divů Leslie Parry, kde jsou rovněž, byť jiným způsobem, zneužity lidské bytosti. Zde jsou degradovány na „zvěřinec“, divadelní či spíše cirkusový spektákl a v nejhorším případě na pokusný materiál v Mengeleho laboratořích.  „Nástup  byl první příležitost, kdy jsem viděla všechny Mengeleho objekty pohromadě: vícerčata, obry, liliputány, beznohé a bezruké.“ (atd., s. 38). Padne zmínka o už vyhubených Romech, je tu „Taube, mladý dozorce proslulý schopností připlížit se za ženu a zakroutit jí krkem, takže jí srdce přestalo bít dřív, než stačila vykřiknout“, který dívky nutí tancovat (s. 49), „umění“ je jedno z témat, které dívky vyvazuje na okamžik z hrozivé reality (vedle tance třeba kreslení do prachu, kreslí ale i „slzy“, s. 54).

V souvislosti s prvními návštěvami „laboratoří“ tu je (kap. 3) výrazný motiv „očí“, stovek očí, „nehybně zírajících“ (s. 55), mementa a nezapomenutelného momentu, ale zároveň reálného šíleného motivu úchylného sběratelství, na nějž pohled vyvolával v dívkách děs („Co jsi tam uvnitř viděla?“ ptá se sestra Elma Staši, s. 60). Říká, že viděla motýly, žádné (vypreparované) oči tam nebyly. Popisuje se realita laboratoře a rozhodnutí dívky, že bude „na tomhle světě víc než nějaký pokus“ (s. 67). „Někdo bude muset najít ztracené a spojit poloviny zpátky k sobě,“ říká v představě o tom, že jednou bude po válce (s. 67). Sledujeme rozhovor Staši se „Strýčkem doktorem“ o tom, jak pro děvčata uspořádá koncert, protože když Perla tancuje, Staša by chtěla být klavíristkou. Nyní, po vpichu jehly s jantarovou tekutinou, cítí nesmrtelnost. „A víckrát už nepoznáme bolest.“ (s. 81)

Děti vzpomínají na rodiče, na kresbu máku, který matka vyšívala ve vagoně (dokonce je v textu reprodukce kresby). Mengele porušil Staše ušní bubínek, zdají se jí nyní sny. „Byly tak krásné, že jsem Strýčkovi bezmála odpustila, jakých zvráceností se dopustil na mém ušním bubínku. Protože jsem nedokázala odmítnout příležitost, byť jen ve fantazii, abych mu vmetla do tváře všechny ty hrůzy, kterých se dopustil.“ (s. 98) Sledujeme osudy dalších postav, jako například „Pacienta“, jenž Staše přinese jako dárek naslouchadlo pro poškozené ucho, ale je ve fotbalovém zápase postřelen. Děti mají představu, že „nácky“ zabijí, buď jen toho jednoho, nebo kteréhokoli, protože jsou všichni stejní, hrají nejrůznější hry, třeba Zabij Hitlera, Petr, poslíček Mengeleho, nabízí dívce, aby se s ním šla projít, dají se od něj sehnat – v celkovém výměnném obchodu v táboře – třeba cigarety, věří, že bude konec války, na nebi se objevují letadla, která jsou pro ně příslibem konce jejich utrpení (to je i titul kap. 6, „Poslové, s. 107).

Tvar rudých mraků má ovšem i krev, která se rozlévá pod mrtvým tělem zastřeleného brankáře, který se snažil dosáhnout na naslouchadlo, jež spadlo na zem (s. 106). Působivý obraz. Komický je naopak ten, že Petr údajně „naučil Taubeho psa vrčet, když slyší jméno Hitler“ (s. 115) a podobné kousky, které mohou legendami podobně jako ty milostné „o odbojných milencích – jmenovali se Rozamund a Luca –, které zastřelili při pokusu o útěk, o tom, jak společně umřeli, propletení do sebe v bahně na hraně plotu, krev na zádech jako vlajku kapitulace, po měsíci láskyplných vzkazů a tajných námluv.“ (s. 115) O nějaký takový vztah se pokouší s Petrem nyní i Perla, když jej přiměje, aby ji vzal do „Puffu“, kde se tancuje, kousek od místa, kde se nakládaly mrtvoly na káry.

Petr ukradne klávesu z piána, jeden z dalších symbolů imaginárního vykročení z onoho světa, důležitá zvláště proto, že Perla je oslabená nemocí. Staša hraje s Brunou za baráky karty, má pocit viny, že podvádí, ale také proto, že coby dvojče má (ovšem velmi problematickou) výsadu být dál naživu.

Mengele jde, společně „s hedvábnou sestrou Elmou ověnčenou pásem norků“ (s. 143), která dětem píchá injekce do žíly, do koncertního sálu, kde ženy od rána hrají, je tu ten poškozený nástroj (chybí klávesa), pouštějí se filmy. V kap. 8 se (nyní na celou stránku) opakuje kresba makového pole (zcela bez textu, následující text je označen jako kap. 9. Je to myslím první velké vybočení z chronologie, jichž není příliš, ale představují určitá shrnutí: „Osvětim na mě nikdy nezapomněla. Prosila jsem ji, ať to udělá. Ale i když jsem plakala a smlouvala a vadla, dala si záležet, by měla moje číslo na paměti, vedle v patrnosti každou duši, kterou si přivlastnila. Byl nás nespočet, správně bychom měli samotnou půdu pod sebou udolat do nicoty. Ale tenhle kousek země se udolat nedal. Někteří tvrdili, že bychom to mohli zvládnout, až plně pochopíme všechno jeho zlo. Ale kdykoli jsme začali zlu rozumět, ještě se znásobilo. Jiní věřili, že by ho mohla udolat naděje. Ale kdykoli se rozbujela naděje, rozbujely se i naše útrapy.“ (s. 154). Těmi aktuálními bylo zbavení Stašiných vlasů, jež jí ostříhala Elma. Nejvíc ji (naivně) děsí, že ji Perla nepozná. Píše jí dopisy, protože jsou rozdělené.

Chlapec, kterému říkali Pacient, si od nynějška přeje, aby ho nazývali Feliks, tak se jmenoval jeho bratr. Jeho zvláštností je výrůstek na místě, kde mají zvířata ocas. (s. 168) Elma dělá portréty, Mengele je zřejmě nervózní, když slyší přelet letadel, „zanedbává svou práci a věnuje se pořádání složek a snímků, píše zoufalé dopisy svým rádcům.“ (s. 181). Sledujeme výlet Staši s Mengelem, její víru, že toto je její sestra, kterou se vydali hledat (byla to nemocná žena, která uklízela v krematoriu). Staša má nože, měla šanci jej bodnout, uviděla (?) tělo matky. (s. 199, opět je to v v oné blouznivé optice otázka, jak to je). Než Mengele nakonec z tábora zmizel, stihl ještě své Nesmrtelné (to je jedna z těch halucinačních her) zničit oko, když jí na výletě cosi do něj kápl a ona oslepla. Apokalypsa nabývá další podoby při svém zániku: „Osvětim svoje dílo skončila, říkaly zasmušilé tváře dozorců, když ji obraceli v trosky. Místo, které svého času ochotně plnilo každý jejich hanebný nápad, teď hrozilo, ž je zničí. Byli jsme zvyklí na pach spáleného slepičího peří, na rudé nebe, popel, který nás dostihl, ať jsme se hnuli kamkoli, ale tohle – teď z ohňů proskakovaly jazyky, jejichž slovník se zaměřoval na zničení Osvětimi. Esesáci zapálili malou bílou stodolu, kde nás plynovali, podpalovali haldy dokumentů, ničili všechno, co předtím vystavěli, ale téhle destrukci chyběl řád, který tak zdatně uplatnili, když likvidovali nás.“ (s. 198) „20. ledna 1945 se započal exodus esesáků.“ (s. 199)

Nebezpečná situace, kterou dokládá i okamžik, kdy se při útěku Staši a Felikse dostanou do spárů esesáka Taubeho a jen o fous uniknou. „»Už je bezpečný být živý?« zašeptal.“ (Feliks, s. 208). A dál: „»Stašo? Proč jsi tak potichu? Nejsi mrtvá doopravdy, že ne?« »Asi ne.« Nikdy mu nedokážu povědět, co mi Mengele udělal.“ (s. 209) A ještě o kus dál: „»Táhni mě dál,« řekla jsem. »Uvidíš, že moje váha je váha živého.«“ (s. 210)

Je zřejmé, že likvidací koncentračního tábora vše nekončí, takřka stejně rozsáhlá (1. část končí na s. 210, 2. 372) je druhá část, která ukazuje jednak další útrapy obou dívek (opět ve střídajících se kapitolách, zde jsou navíc odděleny, takže to jsou samostatné příběhy), jednak skutečnost, že celá záležitost pádem systému neskončila, nýbrž zanechala následky, s nimiž se přeživší musejí vyrovnat. Bylo by zajímavé porovnávat jednotlivé způsoby, jak autoři pojímají toto téma (jak řečeno, paralelně čtu shodou okolností knihu Aleny Mornštajnové Hana), ostatně Affinity Konar v závěrečné Poznámce autorky uvádí řadu zdrojů, z nichž při své práci na knize čerpala. Kromě (už v souvislosti s Ehrenbergerovým doslovem shora rovněž zmíněné) knihy Children of the Flames autorek Lucette Matalon Lagnado a Sheily Cohn Dekel jsou zde uvedeny i knihy českého spisovatele Arnošta Lustiga. O tom, co jsem zmínil, ostatně hovořila i sama autorka v Praze, když svou knihu představila na Festivalu spisovatelů. O knize Děti v plamenech říká: „Našla jsem v ní nejen příběh o dvojčatech, která byla podrobena mučení v koncentračních táborech, ale i příběh o lidech, kteří se po válce museli s touto zkušeností vyrovnávat.“

Perla se rozhodla, že vše zapomene (kap. 10 Strážkyně času a paměti). Poslední zážitky má z toho, jak si ji muž v bílém plášti (jeho jméno rovněž zapomněla) na operačním stole prohlédl a pak ji hodil nahou do klece a vzal jí přikrývku. Staša s Feliksem („mluvící jméno“, felix latinsky šťastný, plodný) bloudí krajinou v přestrojení za medvěda a šakala (jména obou zvířat jsou i v názvu kap. 11), popis chování zvířat je pokračováním významové hry, která započala na začátku knihy dědečkovou Klasifikací živočichů ve vlaku a pokračuje „odlidštěním“ obětí režimu, které se ovšem děti pokoušejí zvrátit (Medvěd Felix je „ochranitelský hledač potravy, hrozivý a charismatický“ (s. 216) i (naivním a dětským) snem o vyhledání a pomstě jejich tyrana (dokonce i ostatních, „najdeme všechny nacisty, donutíme je pykat. A po každém vzrušujícím honu…“, s. 217, „připravíme Mengeleho o život ve Varšavě“, s. 223 a další příklady), který se ovšem před koncem této cesty (o několik kapitol později) rozplyne, když si v magickém prostředí solného dolu uvědomí, že jsou zcela bezbranní.

Nyní se nacházejí „v lese Stare Stawy kousek od Osvětimi“ (s. 216) podél řeky Visly, jedí syrového králíka, aby nebyli nápadní rozděláním ohně („Nemusíš být ani nácek, aby tě bavilo chytit Žida.“ s. 221), přemýšlejí o varšavské zoo a Stašiným myšlenkovým úběžníkem zůstává její sestra Perla („Ve jménu Perly, on bude naše kořist.“ (s. 224, rozvíjí představu dopadení zločince). Perla se zatím (kap. 12) nalézá v tísnivé kleci, také zde se vypravěč upíná ke zvířatům, jimiž jsou ovšem pištící krysy („a já se rozpomínala: druh, rod, čeleď, řád“, s. 225), z níž ji („jak jsem se později dozvěděla, 27. ledna 1945“, s. 226) vysvobodili vojáci. Na konci kapitoly nacházíme jeden ze silných obrazů, pro které kniha patří k zaznamenáníhodné literatuře: „A pak mi na tvář dopadla slza a já pochopila, že voják nemluví na mě, ale na toho drsného chlapa, který mě držel, na chlapa, který se zachvěl, když se mi z úst vyplazil jazyk a pustil se za tou vláhou. »Podívej se na to!« řekl, vzlykl. »Pije moje slzy!«“ (s. 229)

Na dalším putování se u vesnice Julianka Felix se Stašou setkává s divadelníky Rabinowitzovými a omluví se jim za to, že se jim v táboře vysmíval. Je to první z řady setkání, podobně jako vysvobození Perly bylo symbolickým znovuzrozením, rovněž se nyní opakujícím motivem, jehož si ve své úvaze všímá i Jakub Ehrenberger v doslovu, když hovoří o momentech, které příběh významově obracení od bezvýchodnosti k naději, jakkoli – vzhledem k tomu, co jim Mengele udělal – do budoucna problematické („Bylo to takové i při narození?“, s 228). Jedna kapitola (14) vypráví, jak se příslušníci Rudé armády pokoušejí situaci zdokumentovat, i tam je příklad takové úvahy. „Viděla jsem jen úplně maličko, ale to nabývalo. Byli jsme v místě, kde jsme měli všichni umřít, ale žili jsme. Nebyla jsem si úplně jistá, k čemu nám to bude – ale v tom jsem nejspíš nebyla jediná.“ (s. 247) Děti nyní bezstarostně skáčou, Perla ale nemůže, protože jí Mengele zlomil nohy. Pětatřiceti dětí se ujal Otec dvojčat (děti se k němu upínaly, dokonce se domnívaly, že je jejich otec) a vězeňská lékařka Miri.

Cestou potkávají Feliks a Staša polobláznivou a poloslepou ženu, která naopak považuje je za své děti (každému někdo chybí). To, co vypadalo jako nebezpečí (hrozba, že budou zabiti), se naštěstí ukáže jako léčka proti agresorům. Fritzi a Heinrich dal dětem pistoli a sekeru (o několik kapitol později ovšem o vše svou naivitou přišli). Kapitola 16 (Perla) je členěná v podtitulech na jednotlivé dny. Cesta (vlastně v obou případech) nabývá rysů jakési monumentální důstojné a vážné epopeje, byť v komorním provedení několika mála osob (zvláště vytvořením postavy označené jako „Někdo“), na druhé straně se i Perla vrací k minulosti, přestože je Otec dvojčat vyzývá, aby to nedělali, už takto ztratili kus života. „Ale já bych Petrovi mohla nabídnout další vysvětlení: dali mě do té klece, protože jsem milovala až příliš. Měla jsem s Někým úžasné pouto, spojení, které nám tenhle muž záviděl. Sám byl chladný a prázdný, neuměl se nikomu přiblížit, ani rodině, ani manželce nebo dětem. Jediné, co v něm kolovalo, byly ambice, a tenhle prázdný muž, jako většina jemu podobných, byl odhodlaný zapsat se do dějin. Jednoho dne si vymyslel, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je zjistit, jak budou dvě holčičky, které se navzájem horoucně milují, reagovat na odloučení. A tak nás od sebe odtrhl. Já přišla do klece a ona – to jsem nevěděla. Věděla jsem jen, že než mě vsadil do klece, zchromil mi nohy v kotníkách, jako bych byla zvíře, které by si rád nechal, ale nechtělo se mu ho někde honit.“ (s. 271)

Ke zmíněné vážnosti se upíná i významový moment permanentního vztahování dětí k jiné perspektivě vnímání okolního světa než je ta běžná. Znamená to výraznější akcent na „zemi“ (to jsou všechny ty cesty, možnost či nemožnost pohybu atd., ocitoval jsem již pasáž ze zač. kap. 9, s. 154) a na druhé straně na nebe a nebeská tělesa. „Kdo by potřeboval slunce a měsíc, když máte Miri? Dokud jsem ležela jako kalná, poraněná planeta pod ní, byla odhodlaná vzít na sebe povinnosti obou.“ (s. 270) zní jedna z úvah po předchozím vymezování „úlohy“ slunce a měsíce. Je to zároveň vztaženost k tělu, jeho prožívání (a vystupování z něj v tíživých situacích), atmosférických jevů (mráz, studený vzduch atd.), které vytváří jiný „svět“ než je ten, v nějž běžně důvěřujeme jako v bezpečný.

Toto upínání k nějakým hodnotovým úběžníkům je pak druhá stránka vnímání vlastní identity (svým způsobem je to totožné), u Perly k tomu přistupuje skutečnost, že ztratila paměť. Pak jsou i vztahy mezi nejbližšími součástí jejího hledání: Perla v rozhovoru s Petrem: „»Jak vypadá? « zeptala sem se Petra, když jsme nechali mrtvé tělo za sebou. »Vypadá jako ty.« »Já nevím, jak vypadám.« »Vsadím se, že vypadáš jako tvoje matka«, řekl Petr. »Pamatuješ si, jak vypadala tvoje matka?« Nemohla jsem si vzpomenout, ne doopravdy. Umínila jsem si, že tohle bude další otázka, kterou si schovám pro měsíc.“ (s. 278)

Jednu rovinu ovšem vytváří i ona „dobrodružná“ rovina (dobrodružná v tom běžném smyslu by byla, kdyby nebyla zároveň ohrožením). Zmíněná mrtvá žena, zastřelení prasat, které se řítili na skupinu, setkání s žebráky či procházení trosek muzea. Prozrazují se i skutečnosti, které byly dříve jen naznačeny, nebo jsme je mohli jen tušit. Otec dvojčat v zájmu záchrany dětí „vyrobil“ devatenáct párů dvojčat (byly vystaveny Mengeleho mučení, ale měly určitou šanci přežít), podobně se dozvídáme o tom, co dělala Miri, když chtěla zachránit židovské ženy. Bez jakéhokoli odpovídajícího chirurgického vybavení je zbavovala nenarozených dětí, jinak by totiž nenávist nacistů nepřežily do příštího dne (o dvě kapitoly později, s. 307). Miri se s tím pochopitelně velmi těžko vyrovnává. Jedním z nejvýraznějších momentů, jak si (možná už dříve) uvědomujeme, je moment viny, kterou jsou postiženy všechny osoby, přestože byly předtím vystaveny nezměrnému utrpení. Dívky, které si kladou za vinu, že své druhé dvojče opustily, Miri, a řada dalších. Rovněž chlapec, který nesnesl náhlou hojnost jídla a zemřel (s. 284–5), vyvolá tento tísnivý pocit: „»Odpusť mi!« slyšela jsem ji šeptat. Její prosba mi nešla do hlavy – ona přece za Davidovu smrt nemohla. Starala se o něj až do konce. […] Celý svět ať si je posedlý pomstou.“ (s. 285)

Perla se dostane do Krakova. U mnohých se stále opakují naléhavé vzpomínky. „»Žádná Bachyně,« připíjely. »Žádné krysy, žádné bloky, žádné brány, žádné jehly.«“ (s. 295) Perla se pokouší jít jiným směrem: „»Na návrat Někoho!« připila jsem.“ Psychiku lidí, kteří prošli peklem, sleduje jeden z těch, kteří pomáhají. „Dělal si starosti o jednu ženu. Říkal, že byla svědkem nepředstavitelných věcí, zachránila koho mohla, a teď – nemůže z toho všeho vyjít nezměněná, doopravdy živá. Věděl to, protože sám na tom byl stejně. Jakub se zamyšleně odmlčel, jako kdyby tenhle problém znal už příliš dobře. Vaše břemeno vás chránilo, řekl nakonec, dokud jsme neměli kdy ho začít zkoumat, ocítit konečně jeho plnou tíži.“ (s. 296) A cítíme úžasnou sílu oné dívky, která v těchto chvílích myslí na ty druhé. „Pokud nás skutečně rozdělí, pomyslela jsem si, budu na Miri pamatovat. Nejdřív zachráním s pomocí berlí samu sebe. A pak zachráním před jejím smutkem ji.“ (s. 297)

Miri ovšem trpí kvůli už řečenému, ale také kvůli svým dvěma sestrám, kterým vzal Mengele dělohy, stejně jako jí (je to ještě děsivější, nacista ji donutil, aby to svým sestrám Orli a Ibi udělala ona sama; přišla i o manžela a své dvě děti Noemi a Daniela, v celé odhalenosti se to ovšem dozvíme až v třetí kapitole od konce). Sám jsem zde několikrát nepřípadně skočil v čase (oproti textu knihy), dělá to však i její autorka, jako například, když (s. 308) se posune o dvacet let později do okamžiku, kdy probíhá přelíčení s válečnými zločinci ve Frankfurtu. Na rozdíl od Staši Perla dospívá k okamžiku odpuštění, Elma, která byla jednou z pomocnic, jej ale nepřijme. „Elmina klec byla prostornější než ta, kde jsem žila já. A nikdo ji nebodal do páteře, nikdo jí nelámal kotníky, nikdo se jí nevloupal do těla a neprobíral se jejími vnitřnostmi, aby přišla o možnost mít děti, sama ještě dítě, nikdo jí pak tělo zase nezavřel křivolakými stehy. Vlasy měla nakrátko ostříhané, ale ne vyholené. Krásné šaty byly ty tam, ale nebyla nahá. Byla v zajetí, ale nikdo ji nepřipravil o dětství jako ona o to moje…“ (s. 309) A její reakce, když jí Perla „dala to, co mělo cenu pro mě: odpuštění. Znechuceně si odplivla. I to jsem jí odpustila. […] Moje odpuštění bylo neustálé opakování, ujišťování se, že jsem pořád naživu, byl to důkaz, že jejich experimenty, čísla, vzorky, to všechno že bylo k ničemu – já vydržela, živoucí hold jejich špatnému odhadu, co všechno může takové děvčátko přestát. Moje odpuštění byl nejnázornější důkaz, že se jim nepovedlo mě vyhladit.“ (s. 309)

Staša se se svým přítelem Feliksem přesouvala na „Koni“. Zmínil jsem se o pohádkové naivnosti mysli děvčátek, jedním z prostředků je personifikace. Příklad je rozhovor revolveru s náboji, které mají: „Když to kulky slyšely, pobaveně zachrochtly. Revolver usoudil, že radši změní téma, a prohodil cosi o kouři kolem.“ (s. 314, pasáž je ovšem zhruba na půl strany). Krvavá stružka po zmizelém Koni je jednoho rána dovedla do solného dolu. „Hloubka solného dolu opakovala mé zděšení až do středu země.“ (s. 317) Proti opilým vojákům, kteří zvíře snědli, ovšem děti neměly šanci. Jeden z obrazů při jejich pronásledování, dokládající utkvělost zážitků, které (alespoň psychologové to říkají, sám jsem byl svědkem nejméně u dvou osob) nelze z mysli vymazat po celý život: „Bylo to, jako bych věřila, že když uvidím, jak se náš nepřítel řítí dolů, všechno se může vrátit – směr vlakových kolejí se změní, čísla se vymažou, kouř se vcucne zpátky do komínů, špička jehly se nikdy neseznámí s mojí žílou.“ (s. 323)

Ta nejděsivější zvěrstva (výše zmíněná) se čtenář dozví teprve na posledních padesáti stranách z necelých čtyř set, tj. v poslední osmině textu, zároveň s možnou vizí budoucnosti přes to vše („Bylo to proroctví, varování, láska.“ zní jedna Feliksova věta, s. 324). Příslibem jsou i obrazy parašutistů, které vidí obě dívky z místa, kde se právě nacházejí (stále ještě není konec války). Feliks prozrazuje, že jeho otec nebyl rabínem, jak tvrdil, nýbrž „byl opilec, kriminálník, ubožák. Žili jsme s ním po hřbitovech, v zapadlých uličkách, kde jen to šlo…“ (s. 347), téma lži je součástí vědomí, které se musí vyrovnat s děsivou skutečností. Vše se pomalu završuje, Feliks navštěvuje svůj někdejší dům či zoologickou zahradu. Poslední drsnou, ale „pozitivní“ scénou (záchrana lidského života, i když ten druhý vyhasnul) je porod romského chlapečka, jehož dívka dostala ven z břicha matky, jak to viděla (ovšem s jiným cílem) u Mengeleho.

A nyní se Staša souběhem náhod setkává se svým otcem, který přežil, a později i se svou sestrou, kterou rovněž všude možně hledal. Připlete se k nim také voříšek. „Moje slezina oznámila plicím, že tu velkou sázku prohrály – já vám to říkala! prohlásila – o moje myšlenky, moje růžové myšlenky vyrazily vstříc budoucnosti, kterou jsem už dávno pokládala za ztracenou.“ (s. 371) A poslední věta poslední nejkratší kapitoly s názvem Nikdy nebude konec „… musely jsme se znovu naučit milovat svět.“ (s. 372)

Odkazy
Leslie Parry
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/leslie-parry-chram-divu/
Alena Mornštajnová, Hana
https://www.knihydobrovsky.cz/hana-7678914?gclid=EAIaIQobChMI9Pf_qtCF5wIVg7HtCh1gigY9EAAYASAAEgJXD_D_BwE
Affinity Konar
https://vltava.rozhlas.cz/affinity-konar-jazyk-hraje-v-mem-zivote-esencialni-roli-6279108
https://www.affinitykonar.com/about-me-1

Affinity Konar, Mischling, Odeon, Světová knihovna, 2016